Bez názvu

Tento text je jiný než ostatní blogposty tady. Napsala jsem ho na popud člověka, který si na twitteru říká Cvrliky, pro jeho blog s mnohdy závažnými tématy, Tolerance plno. Dnes jsme se shodli na tom, že můj text je v porovnání s ostatními tam příliš dlouhý, ale zaslouží si takový zůstat. Tak ho bez úprav dávám sem. Panu Cvrliky od srdce děkuji — bez něj bych řádky níže asi nikdy nenapsala. Obohatí-li vás má slova, ať už jakkoli, fajn. Pokud nikoli, promiňte.

Tohle je coming out. Netýká se mé sexuality. O té mí čtenáři (zejména followeři) už něco vědí: Líbí se mi muži i ženy. Mužů jsem (zatím) měla víc než žen. Což nic neznamená. Klidně můžu nakonec skoncovat s muži a skončit se ženou.

Čtenáři vědí. Nejbližší netuší. Ani kamarádi. Nikdo. Jak jsem nedávno zjistila z jedné úchvatné introvertské zpovědi, tohle je pro nás typické. Blízkým osobám nenaznačit nic a na webu na sebe prozradit největší intimnosti. Mí nejbližší nevědí ani to, co se vám teď snažím napsat.

Tenhle text jsem psala několik měsíců. Naněkolikrát. První verze jsou dávno smazané. Nakonec jsem se rozhodla napsat to syrově, tak jak to bylo a je.

Živím se jako erotická masérka. Ne děvka, ne kurva, ne prostitutka. Masérka. Mám i jednu oficiální práci, ale ta mě neživí. Za odměnu v ní zaplatím nájem, ale na benzín, šatičky ani jídlo by mi nezbylo. Ale proto tu druhou práci nemám. O důvodech, proč ji mám, jsem už psala na svém blogu. Je to zábavný blog. Tenhle důvod je závažnější. Proto tohle píšu sem.

Když mi bylo čtrnáct, zamilovala jsem se. Pokud si mě ale představujete jako malou holčičku, nedělejte to. Už ve dvanácti, třinácti letech jsem vypadala žensky. Jsem prý ten typ dívky, který bude mít hezká prsa, zadek i nohy od deseti do stovky. Nevím, co je na tom pravdy. Ale vím, že ve čtrnácti jsem tyhle přednosti měla a mám je i nyní, o patnáct let později. To se nechlubím. Jen se snažím, abyste si mě představili jako ženu, ne dítě.

Zamilovala jsem se do staršího muže. Ne o moc staršího. Ale byl už pěkných pár let dospělý a věděl, že vztahem se mnou riskuje víc než “jen” svou manželku a děti (druhé tehdy teprve na cestě).

Bylo mi jedno, že má rodinu. Představovala jsem si, že láska zvítězí. Naše vzájemná chemie, romantické jiskření, poblouznění, jednoho vlahého letního večera, kdy jsme to oba zaonačili tak, abychom nebyli postrádáni, to všechno došlo fyzického naplnění.

Pro mě to bylo poprvé. Pro něj něčí poprvé také poprvé. Tak dlouho jsme oddalovali skutečný sex, že jsme to oba chtěli už tak strašně moc, až se to nedalo vydržet. Všechno to předtím, rozechvění, něha, krásná slovíčka — uměl to se mnou, věděl, že nejvíc mě rajcuje, jak dokáže mluvit — vytvořilo tak vzrušující předehru, že jsem ho v sobě chtěla tolik, že bych pro to byla umřela.

Do té doby jsem nikdy neviděla penis. Ztopořený. Naživo. Věděla jsem, že se ta věc zvětší. Ale ta jeho — za to slovo z laciného porna se omlouvám, jenže přesně tak jsem to vnímala — kláda byla obrovitá. Byl to kus tvrdého, dlouhého a hlavně širokého březového polene, jakými jsme doma na vesnici topili. Žádný zátop — dřevo na celou noc.

Když se do mě pokoušel dostat — něžně a trpělivě, pointa mého příběhu není nic násilnického — bolelo to. Bolelo to fakt hodně. Představte si lahev od piva, od hrdla až po dno, a svůj libovolný tělní otvor. Přeháním, ale ten pocit byl přesně takový.

Nechci se o tom rozepisovat. Došlo ke všemu, k čemu dojít mělo. Začátek byl krásný, pak to bylo bolestivě vzrušující a nakonec už jen bolestivé. Opravdu byl něžný, pozorný a trpělivý, ale taky vzrušený, takže jsem to překousla a nechala ho udělat všechno, co chtěl a musel.

Pár měsíců jsme pak ještě byli v intimním kontaktu, ale k sexu už nikdy nedošlo. Prostě to pro mě bylo natolik nepříjemné — myslím samotný akt zasunutí něčeho do mě — že jsem to už nechtěla opakovat. Rozešli jsme se uplakaní, ale v dobrém. Chlácholil mě, že ne všechny penisy jsou tak velké. A byl k uzoufání smutný z toho, že ten jeho ano.

Od té doby jsem poznala spousty mužů, kteří by dali nevím co za to, aby měli mezi nohama něco takového. Jsou to blázni.

Get Happy End’s stories in your inbox

Join Medium for free to get updates from this writer.

Remember me for faster sign in

Během těch patnácti let jsem pár kluků, chlapů i mužů měla. Přece jen jsem tehdy vzrušení cítila, muži se mi líbí a pocit intimity s nimi je mi příjemný. Ale poznamenalo mě to.

Tak, že jsem do sebe dlouhá léta nenechala žádného vstoupit. Občas mi to směli udělat pusou. Ale opravdu jen výjimečně. Většinou jsem to uhrála na to, že mám své dny, že tam dole mám něco nastydlého nebo jinou podobnou výmluvu. Často mě přesvědčovali, že to společně zvládneme. Pokaždé jsem neoblomně trvala na tom, že ne.

Ve většině případů jsem to svým chlapcům a chlapům dělala pusou. Pro spoustu kamarádek je tohle ta největší důvěrnost a nikdy by se jí nedopustily na někom, kdo jim není superblízký. Kdo jim stoprocentně nevoní. Do koho nejsou zblázněné. Já ho kouřila klukům, které jsem znala jen hodinu na diskotéce. Ne proto, že bych byla děvka, nymfomanka či cokoli podobného, co si o mně klidně můžete myslet. Prostě jen proto, že jsem se chtěla vyhnout pocitu stupňovaného tlaku tam dole a zároveň doufala, že mě mé obavy přejdou. Orálním sexem jsem mladíka uspokojila s úlevou, že si ho nemusím pustit tam dolů a že to bolet nebude. Přesto, že všichni muži, které jsem za těch patnáct let potkala — až na jednoho, ale toho jsem držela jen v ruce — byli podstatně menší než ten můj první.

Občas přemýšlím o tom, čím jsem si tohle zasloužila. Proč se mi to muselo stát. První sex, který mě ovlivnil na léta letoucí dopředu, ne-li nadosmrti. Možná jsem měla počkat. Proč byl zrovna ten první tak obrovský. Nevadilo mi na tom to mlaskání, to vlhko, kluzko, nic takového, to mě vlastně docela vzrušovalo. Ale ten pocit rvaní baseballové pálky do klíčové dírky mě dodnes straší. I po patnácti letech si ho dokážu přesně vybavit a už ho nechci zažít.

To, že za peníze tahám chlapům ocásky, je možná touha po penězích, možná láska k sexu. Ale stoprocentně forma terapie. Vzít do ruky ztopořený penis je pro mě dnes po pár letech praxe tak běžná záležitost jako pro řidiče z povolání popadnout jinou řadící páku, pro pilota jiný knypl a pro tramvajáka — jak se říká tomu divnému… To je fuk.

Nebojím se penisů, nemám před nimi ostych, nemám z nich ani respekt. Měla jsem jich pár v puse a mnohem víc v dlani. Většinou jsem je viděla už ztopořené, na konci často ochablé. Je legrační, jak něco na vrcholu vrušení tak mohutného a schopného ublížit může být o pár minut později jen neškodná, měkkounká, vyflusaná žížalka.

Během uplynulých patnácti let jsem do sebe nechala vstoupit jednoho jediného muže. Měl ho o dost menšího než ten první, ale bolelo to i tak a bylo to pořád spíš nepříjemné než příjemné. Od té doby uplynulo téměř šest let a já teď už vím, že to bylo tím, že jsem nebyla dostatečně vlhká a otevřená. Ne, že by mě nedokázal vzrušit. To ano. Moc dobře. Ale nedokázal překonat ten můj zatracený strach.

Patnáct let jsem sama sebe pokaždé přesvědčovala, že se odehrál sex. Že to bylo číslo. Soulož. Kopulace. Ale v hloubi duše jsem věděla, že i když jsem ho vyhonila nebo vykouřila spoustě mužů, jsem pořád ještě téměř panna, co měla mezi nohama jen dva za celý život. A nic z toho neměla.

Vím, že ta moje mnou samotnou naordinovaná terapie je divná. A rozhodně ji nikomu nedoporučuju. Ale věřím, že kdybych nemastila chlapům luláčky, neodhodlala bych se ke skutečnému vztahu ještě pár let. Možná nikdy. Ta divná terapie se tak nějak zvláštně podařila. Nečekaným způsobem. Mám teď totiž přítele. Člověka, kterému věřím. Kterému jsem s obavami, ale důvěrou svěřila své tělo. A který, i když to není žádný mrňous, dokázal vyhrát nad těmi mými starými vzpomínkami. První člověk, který mi to dokáže udělat tak, že křičím vzrušením a nic mě nebolí. Nebo bolí, ale příjemně. A rychle přebolí. Definice lásky obecně určitě není “bezbolestná soulož”. Ale pro mě to jde ruku v ruce. Nedošli jsme k tomu okamžitě, při prvním pokusu. Ale je teprve druhý, kterému jsem prozradila, jak a proč to s těmi pyji mám a opravdu první, který to se mnou dokázal zvládnout. Překonat. Přelstít. Vysvobodit zakletou princeznu.

Vzrušuje mě spousta mužů. Někteří z těch, které mívám na masážním lehátku. Někteří v té druhé, oficální práci, o které vědí rodiče, kamarádi a příbuzní. A někteří virtuální, které znám jen z webu a sociálních sítí. Ale tenhle má na nimi všemi navrch, právě proto, co se mnou dokázal udělat. A to, že se vyloupnul z mých lehátkových klientů, beru jen jako potěšitelnou – a potměšilou – ironii osudu, který mi mou lásku dohodil se vším všudy.

Čím víc o tom přemýšlím, tenhle divný důvod je tím hlavním, proč jsem si začala pohrávat s penisy cizích mužů. A zároveň jedním ze záchytných bodů, protože díky tomu jsem věděla, že se nikdy nespustím, že mě nikdy žádný nemá šanci ukecat (a že se pokoušeli), že prostě nikdy nebudu poskytovat sex za úplatu.

Tohle není pohádka na vyprávění dětem, budeme-li kdy spolu nějaké mít. Stejně tak to není příběh na vykládání komukoli. Ale na webu mám tajnou identitu, všichni ji snad respektují a nesnaží se vypátrat, kdo jsem, jak se jmenuju, ani jak vypadám a tak jsem se tady z toho mohla vypsat.

A víte, co je na tom nejlepší? Že to funguje. Že jen fakt, že jsem tohle asi naosmkrát napsala, ze mě sňal takové nějaké divné břímě a je mi lehčeji. Jen proto, že jsem se o svůj první sexuální zážitek podělila s, řekněme, veřejností.

Nad mou kariérou intimní masérky se smráká. Proto, že mám přítele a ten z toho — přesto, že si mě tam našel — není nadšený. Pochopitelně. I proto, že jsem se sama zařekla, že do třiceti s tím seknu (a naštěstí to stíhám). Ale také proto, že celá ta mise, kterou jsem (opravdu) brala jak něco bohulibého, skoro až posvátného, splnila svůj účel.

Jsem ráda za to, že jsem mohla pár let zkoumat svou sexualitu v praxi, odvážně a nebojácně, že jsem přitom mohla pomoci jednotlivcům i párům v objevování sexuality jejich a jsem šťastná, že to pro mě dobře dopadlo. To samé přeji všem ostatním.