Nobody’s Soldier
Když někdo dlouho chodí jednou cestou, přestane ji vnímat jako cestu. Zmizí vědomí, že ji kdysi někdo navrhl, vyznačil a určil její směr. Zůstane jen pohyb. Automatický, opakovaný, samozřejmý. Ráno vstát a jít. Nepřemýšlet, proč vede zrovna tudy, proč se po ní chodí v zástupu, ani proč se z ní tak těžko odbočuje. Některé cesty po čase přestanou působit jako lidský výtvor a začnou připomínat něco samozřejmého. Jako by tam byly odjakživa.
Až po letech přijde zvláštní pocit, že ta cesta nikdy nesměřovala jen k cíli. Že od začátku učila i způsobu chůze, rytmu, držení těla. Tomu, kdy zrychlit, kdy zpomalit a kdy se raději nepokoušet vybočit.
Vzdělávání působí podobně.
Nejdřív přijde třída, lavice, rozvrh, zvonění. Pak se postupně objeví další pravidla, mnohem méně nápadná a zároveň mnohem důležitější. Kdy je vhodné mluvit. Jak dlouho vydržet sedět potichu. Jak odpovídat tak, aby odpověď nepůsobila drzě ani příliš nejistě. Jak rychle pochopit, že některé otázky jsou vítané a jiné narušují tempo celé hodiny. Některé typy inteligence dostávají jedničky a jiné zůstávají někde bokem, hůř měřitelné, hůř uchopitelné. Některé děti se naučí mluvit hlasitěji. Jiné si osvojí umění nebýt příliš vidět.
Nikdo první školní den nestojí před tabulí a neřekne: „Teď se začnete učit, jak správně existovat.“ A přesto se to děje téměř neustále. Ve způsobu sezení. V omlouvání se za potřeby vlastního těla. V tichém pochopení, že být „problémový“ často neznamená být špatný, ale být příliš hlučný, příliš pomalý, příliš citlivý nebo příliš svůj.
Tradiční vzdělávání připomíná zvláštní vztah, ve kterém jedna strana mluví a druhá se učí mlčet. Znalosti se ukládají do studentů podobně, jako se ukládají peníze do banky (Freire, 2005). To zní nepříjemně přesně, že? Ve třídě se někdy nesedí jako v prostoru objevování, ale jako v trezoru, do kterého se postupně ukládají správné informace, správné reakce a správné způsoby chování. A někde mezi tím se nenápadně prosazuje ještě jedna lekce: svět už existuje hotový a nejbezpečnější bude naučit se v něm dobře pohybovat.
Jenže pohybovat se „správně“ neznamená pouze znát odpovědi. Znamená to osvojit si určitý typ existence. Ve vzdělávání, stejně jako v životě, se dlouho oslavovala hlavně tvrdost. Odolnost. Schopnost vydržet tlak, fungovat pod výkonem, nezhroutit se, být rychlý, samostatný a neustále připravený něco dokazovat. Jako by ideálním výsledkem vzdělávání měl být člověk, který se nikdy nezastaví, nikdy neznejistí a nikdy nepotřebuje péči od druhých.
Citlivost, pomalost nebo nejistota se do tohoto rytmu nevejdou příliš pohodlně. Atmosféra vztahů, schopnost pečovat, vytvářet bezpečí nebo vnímat druhé se oceňují mnohem méně než výkon, čísla a výsledky. Moderní společnost obdivuje dravost, produktivitu a efektivitu způsobem, který někdy působí nepřiměřeně glorifikovaně. Úspěšný člověk má být neustále v pohybu, soustředěný na růst, schopný konkurovat ostatním i sám sobě. To jsou hodnoty, které se nenápadně propisují i do vzdělávání. Ne skrze učebnice, ale skrze atmosféru. Skrze cítění toho, co je obdivované a co naopak působí jako slabost.
Ze školy si přitom málokdo pamatuje všechna fakta nebo definice. Zůstávají spíš zvláštní úlomky atmosféry. Pocit nervozity při zkoušení. Zvuk zvonění. Několik minut před koncem hodiny, kdy už nikdo neposlouchá, ale všichni ještě předstírají, že ano. A potom také vzácné okamžiky, kdy napětí na chvíli zmizelo. Kdy se přestalo odpovídat a začalo se skutečně mluvit.
Get Eliška Tolárková’s stories in your inbox
Join Medium for free to get updates from this writer.
V těchto chvílích přestává vzdělávání působit jako instituce a začne připomínat prostor možnosti. Místo, ve kterém nejde jen o předávání znalostí, ale i o možnost uvažovat o sobě a o světě jinak (hooks, 1994). Atmosféra místnosti se najednou promění. Přestane jít o výkon, správnost nebo známku. Na krátký okamžik vznikne pocit, že není nutné neustále hlídat každé slovo.
Jenže velká část vzdělávání bývá spojená spíš se zatajeným dechem. Škola se tváří jako příprava na život, ale pocit skutečného života v ní někdy podivně chybí. Všechno směřuje k něčemu pozdějšímu. K přijímačkám. K maturitě. K vysoké škole. K práci. Roky pak připomínají dlouhou předsíň budoucnosti. Vzdělávání přitom není odložený život, ale samotný způsob lidského bytí ve světě (Dewey, 1916). Jenže místo života často přichází hlavně čekání.
To nejživější se pak často odehrává mimo instituci samotnou. Na hřišti s kamarády. U hudby. V online komunitách. Na workshopech. V prostředích, kde nikdo nerozdává známky za správně formulované myšlenky. Participativní kultura představuje prostor sdílení a spoluutváření, ve kterém lidé nejsou jen příjemci hotového obsahu, ale sami vstupují do procesu tvorby (Jenkins et al., 2009). Nejde jen o informace. Jde o zvláštní pocit, že lze do světa nějak vstoupit. Že není nutné pouze reagovat na otázky připravené někým jiným.
Moderní společnost postupně zaměnila vzdělávání za instituci vzdělávání (Illich, 1971). Poznání tak působí jako něco, co musí být organizované, potvrzené autoritou, rozdělené do hodin a opatřené hodnocením, jinak není skutečné. Jenže skutečné vzdělání často vzniká mimo strukturu. Trochu chaoticky. Trochu nepohodlně. Bez dozoru.
Čím déle sestáváme v tomto systému, tím méně připomíná vzdělávání prostor objevování a čím dál více připomíná výcvik. Ne nutně zlý nebo násilný. Spíš tichý, systematický a hluboce zakořeněný. Postupně se učíme fungovat v rytmu, který nám byl nadiktován. Rozpoznávat autoritu dřív než vlastní hlas.
Zdroje
Dewey, J. (1916). Democracy and education: An introduction to the philosophy of education. Macmillan.
Freire, P. (2005). Pedagogika utlačovaných (R. Heczková & P. Heczko, Přel.). Portál.
(Původní dílo vydáno 1970)
hooks, b. (1994). Teaching to transgress: Education as the practice of freedom. Routledge.
Hozier. (2024). Nobody’s Soldier [Song]. On Unreal Unearth: Unending. Columbia Records.
Illich, I. (1971). Deschooling society. Harper & Row.
Jenkins, H., Purushotma, R., Weigel, M., Clinton, K., & Robison, A. J. (2009). Confronting the challenges of participatory culture: Media education for the 21st century. MIT Press.
