<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by AK Novotná &amp; Partners on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by AK Novotná &amp; Partners on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@aknovotna?source=rss-1ca1ac84a7da------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*5HP6Q0xUgdAN2E9po6zNqQ.png</url>
            <title>Stories by AK Novotná &amp;amp; Partners on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@aknovotna?source=rss-1ca1ac84a7da------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Fri, 20 Nov 2026 10:37:26 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@aknovotna/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Principy fungování sdílené ekonomiky z pohledu soukromého práva]]></title>
            <link>https://medium.com/@aknovotna/principy-fungov%C3%A1n%C3%AD-sd%C3%ADlen%C3%A9-ekonomiky-z-pohledu-soukrom%C3%A9ho-pr%C3%A1va-15b33cb2262e?source=rss-1ca1ac84a7da------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/15b33cb2262e</guid>
            <dc:creator><![CDATA[AK Novotná & Partners]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 14 Dec 2017 11:09:47 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-12-14T11:09:47.527Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>Principy fungování sdílené ekonomiky z pohledu soukromého práva</strong></p><p><strong>Úvod</strong></p><p>Z pojmu „sdílená ekonomika“ se stal fenomén, který se začal výraznějším způsobem rozšiřovat zejména v návaznosti na ekonomickou krizi z roku 2008. Samotné sdílení jako ekonomická činnost založená na dočasném užívání určitých ekonomických statků přitom nepředstavuje zdaleka nic nového a bylo původně založeno převážně na lokální bázi. To, co představuje naprosto zásadní rozdíl, pokud se bavíme o „sdílené ekonomice“ v jejím současném pojetí, je především prostředí, ve kterém se odehrává. Prudký rozvoj internetu a komunikačních technologií v nedávné době umožnil také zásadní rozšíření okruhu potenciálně zapojených osob. Sdílení tak přestává mít původní komunitní charakter a stává se z něj v mnoha ohledech globální záležitost, která mění tvář celé řady oborů. V rámci České republiky v současnosti působí jak koncepty, které mají takový globální dosah a expandovaly zde ze zahraničí jako Airbnb nebo Uber, ale nové koncepty zde také přímo vznikají (jako příklad uveďme službu SmileCar v oblasti sdílení automobilů nebo Zonky v úvěrovém financování).</p><p>Z ekonomického pohledu je cílem platforem působících v oblasti sdílené ekonomiky maximálně efektivní využívání jednotlivých statků, tedy odbourání času, kdy daný statek není nikým využíván. Pokud je tedy určitá věc v průměru využívána jejím vlastníkem pouze několik hodin denně, může zapojení do některé z platforem zaměřených na jejich sdílení přinést nezanedbatelný užitek jak pro vlastníka v podobě dodatečného příjmu, tak pro uživatele, který danou věc může využívat pouze po nezbytně nutnou dobu a není tak nutné, aby ji sám vlastnil. Dalším z průvodních znaků ekonomiky sdílení jsou také nízké transakční náklady pro zapojené osoby. Jednotlivé platformy, které tvoří páteř sdílené ekonomiky, fungují jako tvůrci tržního prostředí, kdy je cílem jejich činnosti agregace dostatečného počtu subjektů jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. Zisk je následně tvořen z provizí za jednotlivé realizované transakce. Úspěch každé platformy pak spočívá v množství uživatelů, které je schopna do svého fungování pravidelně zapojit a pokrýt tak zároveň co možná největší množství specifických požadavků zapojených osob. Výhodou platforem působících v tomto segmentu je bezpochyby také jejich dobrá škálovatelnost, minimálně po technické a ekonomické stránce. Správně vytvořený model fungování je tak dobře přenositelný na nové trhy s relativně malými náklady v porovnání s jinými obory podnikání.</p><p>Co se týče důsledků rozvoje sdílené ekonomiky pro oblast soukromého práva, je zjevné, že se pozornost přesouvá od otázek spojených s nabýváním vlastnického práva k dočasnému užívání věcí, popřípadě služeb. Jak uvádí J. Hurdík: „Zatímco v dosavadních ekonomických vztazích rozhodujícím právním nástrojem byla kupní smlouva umožňující kompletní převod hodnot k určité, zpravidla materiální věci či souboru takových věcí, z jednoho ekonomického subjektu na subjekt jiný, společnost charakterizovaná participací na informačně komunikačních sítích přenáší zákonitě svůj zájem z kupní smlouvy na takové typy právních vztahů, které umožňují participaci jedince na sice dynamických a flexibilních, současně však (na rozdíl od kupní smlouvy) relativně trvajících formách právních vztahů (…) Ekonomika sítí a síť ekonomik vyžaduje stále výrazněji krátkodobý přístup k hodnotám a službám a stává se stále významnější alternativou koupě a dlouhodobé držby hmotných majetkových hodnot.<a href="#_ftn1">[1]</a>“ Vytváření těchto sítí krátkodobých právních poměrů tak vede k určité proměně používaných soukromoprávních nástrojů: „V tržním kapitalizmu pozbyla rozhodujícího významu základní ústřední operace, která jej dosud profilovala, tj. převod vlastnictví. Z prodejců a kupujících se stávají poskytovatelé a uživatelé hodnot služeb, prožitků, informací aj.<a href="#_ftn2">[2]</a>“</p><p>Tak jako bylo právo postaveno před řadu výzev v souvislosti s nástupem tzv. „digitální ekonomiky“, objevuje se řada právních otázek také v souvislosti se sdílenou ekonomikou, která na etapu digitální ekonomiky jako její další vývojová fáze plynule navazuje v novém kontextu. Ačkoliv je pozornost upřena zejména na otázky spojené s veřejnoprávní regulací, a to zejména v otázkách vymezení vztahu vůči tradičním způsobům podnikání v jednotlivých oborech, zaměří se tento příspěvek na některé soukromoprávní otázky, které ovlivňují jak provozovatele platforem, tak osoby, které se do jejich fungování hodlají aktivně zapojit.</p><p><strong>Subjekty a soukromoprávní poměry</strong></p><p>Základní schéma soukromoprávních poměrů vznikajících v rámci modelů „sdílené ekonomiky“ je možné znázornit následujícím způsobem:</p><p>Subjekty tedy tvoří poskytovatel (typicky vlastník věci, popřípadě osoba ochotná poskytnout určitou službu), uživatel (zájemce o dočasné užívání věci nebo o využití služby) a provozovatel platformy<a href="#_ftn3">[3]</a>, který vytváří podmínky pro uzavření smlouvy mezi nimi (v současných podmínkách zásadně prostřednictvím internetu, respektive mobilních aplikací). Pokud bychom měli charakterizovat druhy závazků mezi jednotlivými subjekty, pak půjde mezi provozovatelem platformy a poskytovatelem o závazek vyplývající především ze smlouvy o zprostředkování. Provozovatel platformy se tedy zavazuje, že zprostředkuje poskytovateli uzavření určité smlouvy s třetí osobou (uživatelem) a poskytovatel se zavazuje zaplatit mu za to sjednanou provizi<a href="#_ftn4">[4]</a>. Mezi poskytovatelem a uživatelem jsou následně uzavírány smlouvy v závislosti na charakteru činnosti konkrétní platformy, nejčastěji se bude jednat o smlouvy nájemní (např. krátkodobé užívání automobilu nebo bytu za úplatu), přepravní, úvěrové nebo smlouvy o dílo. Mezi provozovatelem platformy a uživatelem je poté zpravidla uzavírána inominátní smlouva, kdy jsou předmětem takto vzniklého závazku podmínky užívání dané platformy.</p><p>Tyto obecné principy fungování je následně nutné pro konkrétní platformu odpovídajícím způsobem popsat v rámci jejího základního právního dokumentu, kterým jsou všeobecné obchodní podmínky. Pokud se blíže podíváme na obsah jednotlivých všeobecných obchodních podmínek, najdeme zde v první řadě obdobná ustanovení jako v jiných dokumentech upravujících kontraktaci prostřednictvím internetu, tedy licenční ustanovení specifikující podmínky používání příslušného softwaru nebo ustanovení o ochraně osobních údajů zapojených osob. To, čím se jednotlivé platformy mohou navzájem významným způsobem odlišovat, je ale míra intenzity zásahu do závazků vznikajících mezi poskytovatelem a uživatelem. Jakkoliv některé platformy vytváří v textu svých všeobecných obchodních podmínek dojem, že jsou jednotlivé závazky mezi poskytovatelem a uživatelem zcela nezávislé na provozovateli platformy, který do jejich průběhu nijak nezasahuje, neodpovídá takto formulované tvrzení zcela skutečnému stavu.</p><p>Již z principu platí, že pro úspěšné fungování platformy v oboru „sdílené ekonomiky“ je významné vytvoření důvěry potenciálních poskytovatelů a uživatelů tak, aby byli ochotni překonat případné obavy ze zapojení do systému sdílení. Rizikové body se u konkrétních platforem liší, u nájmu věcí je to z pohledu poskytovatele riziko případného způsobení škody nebo odcizení věci, z pohledu uživatele to pak může být nedodržení sjednané doby zahájení nájmu, které tak pro něj může snížit flexibilitu služby ve prospěch provozovatelů služeb tradičním způsobem. Platformy zde typicky používají jako určitý autoregulační prvek systémy vzájemného hodnocení spokojenosti uživatelů i poskytovatelů s průběhem transakcí, které tak slouží jako indikátor pro další osoby. Opakované negativní hodnocení poté může vést až ke zrušení účtů příslušných poskytovatelů nebo uživatelů ze strany provozovatele platformy. Je ovšem zřejmé, že takováto autoregulace sama o sobě nedokáže vyřešit již vzniklé problémy. Zde mohou sehrát významnou roli právní nástroje, které umožní eliminovat zmíněné rizikové prvky. Jejich vhodným nastavením a aplikací tak může provozovatel platformy zajistit také vyšší standardizaci poskytovaných služeb.</p><p>Na pomyslné škále tak můžeme označit za minimální rozsah možnost provozovatele platformy zasáhnout do procesu uplatňování odpovědnosti za škodu způsobenou během trvání závazku. Na opačném pólu mohou všeobecné obchodní podmínky relativně podrobně určovat obsah samotných závazků, a to například závazným stanovením procesu předání a vrácení věci, určením cenového rozpětí, ve kterém se může poskytovatel pohybovat nebo třeba řešení důsledků porušení veřejnoprávních povinností během realizace transakce, které mohou ovlivnit poskytovatele. Z pohledu prevence porušení sjednaných smluvních podmínek se dále nabízí, aby provozovatel platformy závazně určeil výši smluvních pokut jako tradičního institutu utvrzení závazků. Ve vztahu k odpovědnosti za způsobenou škodu je pak využívána také úpravu složení jistoty v odpovídající výši, případně možnost doplňkového pojištění. Lze tak uzavřít, že pokud se sdílení přesunulo z komunitní úrovně, vzniká zde také větší tlak na soukromoprávní regulaci závazků ze strany provozovatelů platforem, který tímto způsobem může zajistit větší jistotu a atraktivitu pro potenciálně zapojené osoby.</p><p>Fakt, že úprava fungování platforem s sebou může přinášet také jistá úskalí, můžeme demonstrovat na úpravě odstoupení od smlouvy v rámci spotřebitelského práva. Jak vyplývá pro smlouvy uzavírané tzv. distančním způsobem z ustanovení § 1829 občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 14 dnů.“ Uživatel i poskytovatel uzavírají smlouvu s provozovatelem platformy zásadně komunikačními prostředky na dálku. Pokud zároveň naplní definici spotřebitele ve smyslu ustanovení § 419 občanského zákoníku, jsou oprávněni od smlouvy s provozovatelem platformy dle uvedeného ustanovení odstoupit.</p><p>Představme si nyní modelovou situaci, kdy uživatel jako nájemce uzavře prostřednictvím konkrétní platformy nájemní smlouvu a ještě před datem vzniku nájmu využije svého práva odstoupit od smlouvy s jejím provozovatelem. Jaký vliv má toto odstoupení na závazek z nájemní smlouvy, jehož plnění ještě nebylo zahájeno? Na první pohled by se dalo říci, že se jedná o samostatné a autonomní závazky, kdy se zánik jednoho závazku toho druhého žádným způsobem netýká. Odstoupení od smlouvy není primárně adresováno poskytovateli (v našem příkladu pronajímateli) a ten tak může legitimně očekávat, že bude smlouva odpovídajícím způsobem ze strany nájemce plněna. Pokud se ale na celou situaci podíváme podrobněji, lze si oprávněně položit otázku, zda může být nájemní smlouva za původně sjednaných podmínek v takovém případě vůbec plněna, pokud vynecháme provozovatele platformy jako jeden pomyslný vrchol trojúhelníku z výše uvedeného schématu, který umožnil vznik samotného závazku.</p><p>Vracíme se tak zpátky k otázce intenzity s jakou spoluurčuje provozovatel platformy závazky mezi poskytovateli a uživateli. Pokud budeme předpokládat nastavení, kdy jsou prostřednictvím provozovatele platformy realizovány veškeré probíhající platby nájemného a smlouva s ním také umožňuje přístup k platformě jako takové v její digitální podobě, která je nezbytná zejména pro komunikaci mezi poskytovatelem a uživatelem a řešení případných problémů vzniklých během trvání závazku, dospějeme patrně k závěru, že takovéto odstoupení od smlouvy zároveň znemožňuje realizaci smlouvy mezi poskytovatelem a uživatelem. Původní ustanovení všeobecných obchodních podmínek upravující právě práva a povinnosti vztahující se k závazku mezi poskytovatelem a uživatelem nejsou v popsaném případě pro uživatele nadále závazná a nebyla ani nahrazena jiným ujednáním<em>.</em> Lze se domnívat, že tento závěr bude platit tím spíše, pokud už došlo ke vzniku závazku (např. věc už byla pronajata a uživatel jako nájemce teprve během trvání nájmu odstoupil v zákonné lhůtě od smlouvy).</p><p>Popsanou situaci je pak možné specificky upravit přímo v textu všeobecných obchodních podmínek, a to poukazem na ustanovení § 1837 písm. a) občanského zákoníku, na základě kterého spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy o poskytování služeb, jestliže byly splněny s jeho předchozím výslovným souhlasem před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy sdělil spotřebiteli, že v takovém případě nemá právo na odstoupení od smlouvy. Splněním služby se přitom v takovém případě může myslet právě zprostředkování uzavření předmětné smlouvy mezi poskytovatelem a uživatelem ze strany provozovatele platformy.</p><p><strong>Subjekty sdílené ekonomiky v postavení podnikatele</strong></p><p>Zmíněná problematika nás zároveň přivádí k otázce, jaké je vlastně postavení subjektů „sdílené ekonomiky“ z pohledu pojmů podnikatel a spotřebitel. Celá výše uvedená úprava odstoupení od smlouvy se totiž uplatní výhradně na vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem. Naplnění definičních znaků podnikání ve smyslu občanského zákoníku jakožto klíčového pojmu obchodního práva tak s sebou přináší mimo jiné povinnosti vyplývající z úpravy spotřebitelského práva<a href="#_ftn5">[5]</a>. Postavení provozovatele platformy je v tomto ohledu jednoznačné — jedná se o podnikatele ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. U ostatních subjektů už ale splnění definičních znaků podnikatele a spotřebitele zdaleka tak jednoznačné není. I uživatel se může ocitnout v postavení podnikatele, pokud si například pronajme prostřednictvím platformy automobil pro poskytování přepravy podnikatelským způsobem (třeba i prostřednictvím některé z dalších platforem zaměřených na tuto činnost). Přesto je na základě empirické zkušenosti zřejmé, že uživatelé nebudou ve většině případů podnikatelé ve smyslu občanského zákoníku, ale budou splňovat definici spotřebitele.</p><p>Nejméně jasná a nejvíce kontroverzní je otázka postavení poskytovatelů. Naplnění definičních znaků podnikání pro ně znamená důsledky jak v oblasti soukromoprávní, tak také v oblasti veřejnoprávní, kde se s touto definicí rovněž pracuje (nejpodstatnější je oblast daňová). Otázka, zda poskytovatel naplňuje definici podnikání tak má poměrně důležitý význam s ohledem na jeho právní jistotu. Podívejme se tedy podrobněji na jednotlivé definiční prvky, se kterými pracuje ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku: „Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele“. Prvním z prvků, které nemusí být při využívání platforem sdílené ekonomiky naplněny je požadavek výdělečnosti, respektive provádění činnosti za účelem dosažení zisku. Pokud je činnost poskytovatele vykonávána skutečně jako sdílení (<em>genuine sharing</em>, například ve formě spolujízdy, kdy trasu cesty určuje právě poskytovatel a uživatel se k němu pouze přidává), pak se často mnohem spíše jedná o pokrytí nákladů spojených s touto činností a motiv dosažení zisku zde tak chybí.</p><p>Za problematičtější je možné označit naplnění kritéria soustavnosti. Potenciální poskytovatelé si oprávněně mohou klást otázku, zda naplní definici podnikatele, pokud realizují prostřednictvím platformy třeba pouze jednotky transakci měsíčně. Komentářová literatura se k pojmu soustavnosti vyjadřuje následovně: „Soustavnost je významným prvkem (v živnostenském podnikání vcelku dobře vyjádřeným) tradičně pružně interpretovaným. Soustavnost tak neznamená úplnou trvalost a pravidelnost. Tak např. dobře pokrývá i sezonní podnikání (když někdo přes léto prodává zmrzlinu na koupališti a v zimě provozuje lyžařskou školu) a možnosti přerušení podnikání.<a href="#_ftn6">[6]</a>“ Co se týče rozhodovací činnosti soudů, výklad pojmu soustavnosti se zde vyskytuje spíše sporadicky. Z nepříliš široké judikatury je možné upozornit především na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 679/2007, podle kterého: „Soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí, přičemž posouzení soustavnosti je vždy věcí konkrétního případu s přihlédnutím k povaze činnosti.“ Výklad pojmu soustavnosti se objevuje také například v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 Afs 72/2012. Jak už bylo zmíněno, soukromoprávní definice podnikání hraje svou roli také v daňové oblasti, jako tomu bylo v tomto případě, kdy podle odůvodnění rozhodnutí: „Podnikatelská činnost nemusí být vykonávána trvale, tj. po časově neomezenou dobu, soustavnost je třeba posuzovat vždy ve vztahu k předmětu podnikání. Podnikatelská činnost tak může být vykonávána po určitou časově omezenou dobu.“ Soud zde přitom posuzoval skutkový stav, kdy byla činnost záměrně vykonávána pouze po předem přesně stanovené časové období. I takto omezené trvání činnosti ale může definici podnikání naplnit. Pokud se tedy například poskytovatel rozhodne pronajímat svůj byt výhradně po dobu dvou měsíců, kdy se bude zdržovat v zahraničí, lze dospět k závěru, že půjde o činnost vykonávanou soustavně.</p><p>Důležité je zároveň upozornit, že k naplnění tohoto definičního znaku podnikání se stačí již samotný záměr vykonávat činnost soustavně: „Oproti dosavadní textaci § 2 ObchZ zákon stanovuje podmínku soustavnosti provozování výdělečné činnosti ve vztahu k záměru podnikatele, nikoliv z hlediska objektivního posouzení. Má-li tudíž podnikatel záměr provozovat výdělečnou činnost soustavně, tedy trvale, nepřetržitě, ale i nepravidelně, splňuje stanovenou podmínku podnikatele, byť by mu třeba určité okolnosti bránily v tom, aby svou výdělečnou činnost skutečně provozoval.<a href="#_ftn7">[7]</a>“</p><p>Jak vidíme, ani doktrína, ani dosavadní soudní rozhodovací praxe neurčuje podrobnější časová kritéria, která by mohla sloužit pro poskytovatele jako určité vodítko. Řešení dané otázky je přitom klíčové pro rozlišení skutečného sdílení od situace, kdy poskytovatel v postavení podnikatele pouze využívá konkrétní platformu jako jeden ze svých distribučních kanálů. Tato situace tak vyvolává nejistotu, která může v konečném důsledku potenciální poskytovatele od zapojení do platforem odradit.</p><p>Úvahy nad možným řešením, které by mohlo vést k posílení právní jistoty, se objevily také v analýze „Sdílená ekonomika a digitální platformy“ zpracované Sekcí pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR<a href="#_ftn8">[8]</a>. Zde je navrhována úprava doplňující ustanovení § 420 občanského zákoníku o formulaci, podle které: „podnikatelem není osoba, která činnost vykonává dočasně či příležitostně.<a href="#_ftn9">[9]</a>“ Takové doplnění definice by v zásadě pouze zdůraznilo, že činnost, která vykazuje znaky zvolené jako opak soustavnosti, není podnikáním. Prostor pro diskreci tak není zmenšen a přínosnost takovéto případné změny není z tohoto důvodu příliš vysoká. Vhodnějším řešením z pohledu posílení právní jistoty je bezpochyby varianta založená na stanovení určitých prahů pro příjem z dané činnosti, v rámci průřezové úpravy, která by se vztahovala obecně na platformy působící v oblasti sdílené ekonomiky a mohla by zároveň doplňovat nutné změny v dílčích předpisech upravujících další podmínky pro provozování jednotlivých činností.</p><p><strong>Závěr</strong></p><p>Pozornost, která je čím dál tím intenzivněji věnována tématu sdílené ekonomiky i mezi právnickou odbornou veřejností, odpovídá stále rostoucímu ekonomickému a společenskému významu tohoto odvětví. Je přitom možné oprávněně očekávat, že další vývoj bude záviset také na nastavení adekvátního legislativního prostředí. Jednotlivé státy tak mohou úpravou své legislativy vytvářet více či méně atraktivní prostředí pro poskytování služeb prostřednictvím digitálních platforem. Jak naznačil také tento příspěvek, jednou z otázek, která v současnosti závisí na individuálním posouzení v rámci aplikační praxe a znamená tak výrazný prvek nejistoty pro zapojení do některé z platforem, je naplnění podmínek podnikání u poskytovatelů. Řešení této otázky přitom spočívá v principiálním rozlišení dvou způsobů využívání platforem — sdílení ve skutečném slova smyslu a právě podnikání jejich prostřednictvím. V oblasti soukromého práva je přitom s postavením podnikatele spojena řada ustanovení odchylujících se od obecné úpravy, která vychází z postavení podnikatele jako profesionála, a to zejména ve vztahu ke spotřebitelům (uveďme například rozsah nutného poskytování informací před uzavřením smlouvy nebo zmiňované právo spotřebitele odstoupit od smlouvy uzavřené tzv. distančním způsobem). Případná změna legislativní úpravy se tak bude muset primárně vypořádat s vhodným nastavením rozsahu poskytovatelů zapojených do sdílené ekonomiky, kteří mají režimu podnikání podléhat.</p><p><a href="#_ftnref1">[1]</a> Hurdík, J. <em>Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě</em>, Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 38– 39.</p><p><a href="#_ftnref2">[2]</a><em> Ibid</em>, s. 40– 41.</p><p><a href="#_ftnref3">[3]</a> Také označován jako zprostředkovatel.</p><p><a href="#_ftnref4">[4]</a> Viz ustanovení § 2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.</p><p><a href="#_ftnref5">[5]</a> Zejména se jedná o ustanovení § 1810 a násl. občanského zákoníku.</p><p><a href="#_ftnref6">[6]</a> Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. <em>Občanský zákoník. Komentář. Svazek I.</em> Praha: Wolters Kluwer<em>, </em>2014, komentář k § 420.</p><p><a href="#_ftnref7">[7]</a> Lavický, P. a kol. <em>Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání</em>. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 420.</p><p><a href="#_ftnref8">[8]</a> Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR. <em>Sdílená ekonomika a digitální platformy.</em> Praha: Úřad vlády, 2016.</p><p><a href="#_ftnref9">[9]</a><em> Ibid,</em> s. 33.</p><p>Výše uvedený příspěvek byl přednesen Mgr. Michalem Przeczkem, advokátním koncipientem, na konferenci konané 15. 6. 2017 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=15b33cb2262e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Příklady posuzování právního jednání učiněného elektronickými prostředky]]></title>
            <link>https://medium.com/@aknovotna/p%C5%99%C3%ADklady-posuzov%C3%A1n%C3%AD-pr%C3%A1vn%C3%ADho-jedn%C3%A1n%C3%AD-u%C4%8Din%C4%9Bn%C3%A9ho-elektronick%C3%BDmi-prost%C5%99edky-96429795abaa?source=rss-1ca1ac84a7da------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/96429795abaa</guid>
            <dc:creator><![CDATA[AK Novotná & Partners]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 13 Dec 2017 21:47:07 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-12-13T21:47:07.720Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>Je evidentní, že výrazné rozšíření elektronických prostředků komunikace v současné společnosti s sebou přináší také řadu otázek, se kterými se právo musí vyrovnat. Jednou z nich je rovněž stanovení podmínek, za jakých je možné nahradit písemnou formu právního jednání právě za využití těchto elektronických prostředků. Cílem tohoto článku je zaměřit se na několik praktických příkladů přístupu k této problematice v rámci aplikační praxe.</strong></p><p>Úvodem je možné obecně říci, že současná právní úprava v zákoně č. <a href="https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ze-dne-3-unora-2012-obcansky-zakonik-18840.html">89/2012</a> Sb., občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) v zásadě navazuje na stav, který trval do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku je pro platnost písemného právního jednání vyžadován podpis jednající osoby, který může být nahrazen mechanickými prostředky, je-li to obvyklé. Ohledně možnosti elektronického podpisu je poté odkázáno na zvláštní právní úpravu. Následující ustanovení § 562 odst. 1 občanského zákoníku pak považuje požadavek písemné formy za zachovaný také v případě, pokud je právní jednání učiněno elektronickými nebo jinými technickými prostředky, které umožní zachycení obsahu tohoto jednání a jednající osoby.</p><p>Jeden ze zajímavých příkladů praktického posuzování elektronického způsobu právního jednání se týká rozhodnutí Ministerstva dopravy, které rozhodovalo o udělení pokuty dopravci poskytujícímu přepravu na základě objednávky učiněné prostřednictvím mobilní aplikace[1]. Příslušné vozidlo nesplňovalo požadavky stanovené zákonem č. <a href="https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-o-silnicni-doprave-13097.html">111/1994</a> Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“) pro vozidla taxislužby (zejména venkovní označení a používání taxametru). Klíčové přitom bylo posouzení otázky, zda se zde mohla uplatnit výjimka zakotvená v ustanovení § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě pro provozování přepravy na základě předem uzavřené smlouvy. Podle něj je dopravce povinen zajistit, aby v den, kdy je vozidlem taxislužby poskytována přeprava na základě předchozí písemné smlouvy, bylo toto vozidlo vybaveno všemi smlouvami, na jejichž základě je přeprava v právě probíhajícím dni prováděna, nebo jejich kopiemi. Smlouva přitom musí obsahovat údaje o přepravovaných osobách, datu a trase přepravy a ceně za přepravu nebo způsob jejího určení. Pokud jsou tyto podmínky splněny, není nutné, aby byly u daného vozidla vyžadovány některé z náležitostí stanovené pro vozidla taxislužby.</p><p>Ministerstvo dopravy se v odůvodnění rozhodnutí muselo vypořádat mimo jiné s posouzením situace, kdy má řidič k dispozici tyto smlouvy pouze v elektronické formě a může je doložit například prostřednictvím mobilního telefonu. Jak už bylo uvedeno v úvodu, k platnosti písemného právního jednání je občanským zákoníkem obecně vyžadován také podpis jednajícího. Ve vztahu k této formální náležitosti pak podle dopravce postačovalo pro platné uzavření písemné smlouvy i uvedení jména a příjmení v příslušné aplikaci, respektive vyplnění dalších požadovaných údajů. Tento argument byl ovšem Ministerstvem dopravy odmítnut, kdy je s odkazem na doktrínu a relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nutné použít zaručený elektronický podpis podle tehdy platného a účinného zákona č. <a href="https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ze-dne-29-cervna-2000-o-elektronickem-podpisu-a-o-zmene-nekterych-dalsich-zakonu-zakon-o-elektronickem-podpisu-1368.html">227/2000</a> Sb., o elektronickém podpisu. Pouhé uvedení jména a příjmení v rámci elektronické komunikace tak nebylo tímto rozhodnutím shledáno jako dostatečné.</p><p>Závěru uvedenému v rozhodnutí je možné předně oponovat za použití argumentace, podle které se na tuto situaci aplikuje především ustanovení § 562 odst. 1 občanského zákoníku. To představuje zvláštní úpravu, kdy je za splnění podmínky určitelnosti jednajícího a zachycení obsahu právního jednání zachována písemná forma také bez uvedení jakékoli formy elektronického podpisu[2]. I za předpokladu, kdy by bylo nutné podmínku podpisu splnit, je nutné poukázat na skutečnost, že zákon o elektronickém podpisu byl s účinností od 18. 9. 2016 zrušen zákonem č. <a href="https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ze-dne-24-srpna-2016-o-sluzbach-vytvarejicich-duveru-pro-elektronicke-transakce-21255.html">297/2016</a> Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který navazuje na novou úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu, známým také pod zkratkou eIDAS. Tento zákon přitom pro soukromé právní jednání umožňuje využít také jiný než zaručený nebo uznávaný elektronický podpis. Podle odborných názorů tak tato úprava považuje za dostačující i pouhé uvedení jména a příjmení v elektronické formě[3]. Jakkoliv je nutné vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem každého posuzovaného případu[4], je možné obecně uzavřít, že závěry předkládané v tomto rozhodnutí by měly být revidovány ve prospěch prokázání existence předem uzavřené smlouvy o přepravě také elektronickou formou s uvedením jména a příjmení přepravovaných osob, a to bez požadavku na použití vyšší formy elektronického podpisu.</p><p>Druhý příklad představený v tomto článku se týká řešení otázky, zda je možné použít elektronickou formu také pro tzv. „zelenou kartu“ podle zákona č. <a href="https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-ze-dne-13-cervence-1999-o-pojisteni-odpovednosti-za-skodu-zpusobenou-provozem-vozidla-a-o-zmene-nekterych-souvisejicich-zakonu-zakon-o-pojisteni-odpovednosti-z-provozu-vozidla-1641.html">168/1999</a> Sb. o <a href="http://www.pojistenivpraxi.cz/">pojištění</a> odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen „zákon o <a href="http://www.pojistenivpraxi.cz/">pojištění</a> odpovědnosti z provozu vozidla“). Ustanovení § 2 písm. k) tohoto zákona definuje zelenou kartu jako mezinárodní osvědčení prokazující skutečnost, že k vozidlu byla uzavřena smlouva o <a href="http://www.pojistenivpraxi.cz/">pojištění</a> odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v tomto osvědčení. Bližší ustanovení ohledně formy zelené karty dále v zákoně o <a href="http://www.pojistenivpraxi.cz/">pojištění</a> odpovědnosti z provozu vozidla nenalezneme[5].</p><p>Výslovný odkaz na listinnou formu můžeme ovšem nalézt v rámci vzorů zelených karet vydávaných Radou kanceláří, která sdružuje jednotlivé národní kanceláře pojistitelů. Tato pravidla[6] přitom počítají právě s vytištěním příslušného formuláře. Z uvedeného ovšem vyplývá, že se nejedná o požadavek, který by vyplýval z obecně závazných právních předpisů, ale o určitou dohodu mezi organizacemi pojistitelů uzavřenou na mezinárodní úrovni. Lze tak dojít k závěru, že aktuální právní úprava nebrání využití elektronické formy zelené karty za výše uvedených podmínek stanovených obecně občanským zákoníkem.</p><p>Přesto nezbývá než doufat, že se také mezinárodní dohody uzavírané mezi pojistiteli výslovně přikloní k možnosti používání elektronické formy. Tato otázka vyžaduje sjednocení výkladu, a to s ohledem na skutečnost, že je řidič vozidla povinen zelenou kartu při provozu vozidla předložit na požádání příslušníku Policie České republiky. V případě nesplnění této povinnosti se jinak dopouští přestupku podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o <a href="http://www.pojistenivpraxi.cz/">pojištění</a> odpovědnosti z provozu vozidla s možností uložení pokuty od 1.500 do 3.000 Kč. Jde tak zejména o to, aby byl výše uvedený závěr všeobecně přijímán také v rámci aplikační praxe a eliminovaly se tak situace, kdy bude s řidičem prokazujícím se elektronickou formou zelené karty zahájeno přestupkové řízení.</p><p>Pokud zůstaneme v oblasti dopravy, je možné poukázat také na zvláštní výslovnou úpravu, která naopak explicitně staví listinnou a elektronickou formu na stejnou úroveň. Jde o vyhlášku Ministerstva dopravy č. 175/2000 Sb, o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, kde se v ustanovení § 49 odst. 4 uvádí, že: „přepravní doklady, zejména jízdenka a zavazadlový lístek, mohou mít také podobu elektronického záznamu, pokud postupy užité při záznamu a zpracování údajů zaručují funkční rovnocennost jízdních a přepravních dokladů vydaných dopravcem v písemné podobě.“ Požadavek na funkční rovnocennost elektronického a listinného dokumentu je možné vnímat jako podmínku, která svým způsobem navazuje na již zmiňovanou formulaci v ustanovení § 562 odst. 1 občanského zákoníku aplikovatelnou obecně. Z praktického pohledu je pak možné říci, že u řady dopravců v současnosti dokonce převažuje množství vydaných přepravních dokladů v elektronické formě nad formou listinnou.</p><p>Závěrem je tedy možné shrnout, že příklady představené v rámci tohoto článku ukazují na rozdílné přístupy v jednotlivých konkrétních situacích, a to od poměrně rigidního přístupu v rámci výkladové praxe, přes upřednostňování listinné formy v rámci interně dohodnutých pravidel, až po výslovnou úpravu vztahu elektronické a listinné formy. Je tedy zřejmé, že relativně různorodé posuzování jednotlivých situací nepřispívá k žádoucí právní jistotě. Elektronická forma tak stále není ve všech případech posuzována jako rovnocenná s formou listinnou, a to ani v situacích, kdy je obsahová hodnota příslušného dokumentu zachována. Je přitom možné předpokládat, že využívání elektronických způsobů komunikace při právním jednání nebude klesat a tomuto trendu se tak bude muset přizpůsobit také právní praxe.</p><p><strong>Mgr. Michal Przeczek</strong>, advokátní koncipient</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=96429795abaa" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Stínové opční programy jako forma odměňování]]></title>
            <link>https://medium.com/@aknovotna/st%C3%ADnov%C3%A9-op%C4%8Dn%C3%AD-programy-jako-forma-odm%C4%9B%C5%88ov%C3%A1n%C3%AD-ce10e03f888?source=rss-1ca1ac84a7da------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/ce10e03f888</guid>
            <dc:creator><![CDATA[AK Novotná & Partners]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 13 Dec 2017 21:45:44 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-12-13T21:45:44.534Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>Správné nastavení manažerského odměňování patří bezpochyby mezi důležité otázky vnitřního fungování obchodních korporací. Z pohledu corporate governance je přitom cílem dosáhnout sjednocení zájmů členů volených orgánů a vedoucích zaměstnanců se zájmy společníků obchodní korporace na jejím dalším úspěšném rozvoji. Jednou z možných forem odměňování jsou přitom tzv. stínové opční programy (phantom stock option plans). Následující článek se zaměří na základní charakteristiku těchto programů při jejich využití v prostředí akciových společností.</strong></p><p>Zatímco klasické opční programy jsou založeny na nabývání práva k přímému získání akcií společnosti, stínové opční programy jsou charakteristické tím, že zde nedochází k převodu akcií a nabyvatelé stínových opcí se tak nestávají akcionáři se všemi právy, která jsou s tím spojena. Stínové opce ve své podstatě představují fiktivní quasi-akcie zakládající pouze nárok na určité finanční vypořádání. Vypořádací hodnota stínových opcí je pak přímo závislá na vývoji hodnoty skutečných akcií („stínuje“ se tedy reálná hodnota akcií), případně na naplnění dalších stanovených podmínek.</p><p>V rámci manažerského odměňování můžeme s odkazem na odbornou literaturu[1] rozlišovat několik samostatných složek, které se mohou různými způsoby doplňovat. Jde jednak o pevnou složku odměny, dále složku navázanou na zisk aktuálně dosažený společností a v neposlední řadě rovněž o složku dlouhodobou. Právě do této skupiny můžeme zahrnout jak klasické opční programy, tak stínové opční programy. Principem je zajistit motivaci k rozvoji konkrétní společnosti zejména s ohledem na nárůst její tržní hodnoty. Nejde tedy o motivaci s ohledem na současnou ziskovost, ale o vytváření dlouhodobých podnětů k budování budoucího úspěšného ekonomického postavení společnosti.</p><p>Konkrétní podmínky stínového opčního programu vychází z inominátní smlouvy uzavřené mezi společností a nabyvatelem stínových opcí. Vzhledem ke svému specifickému charakteru je pro naplnění účelu programu zásadní podrobně nastavit jeho detaily tak, aby se eliminovala nejistota spojená s hledáním vhodné podpůrné právní úpravy. Jakkoliv může být variabilita jednotlivých programů poměrně široká, podívejme se nyní podrobněji alespoň na jejich základní stavební kameny.</p><p>Z pohledu obsahu smluv uzavíraných s jednotlivými nabyvateli stínových opcí jsou klíčové dva základní momenty. V první řadě jde o určení způsobu přidělování stínových opcí a dále pak o podmínky pro realizaci jejich následného vypořádání. Co se týče přidělování stínových opcí, je s ohledem na předpokládaný dlouhodobý charakter celého programu obvyklé postupné automatické nabývání (například v měsíčním intervalu) po dobu trvání spolupráce mezi nabyvatelem a společností, a to až do předem známého maximálního limitu stínových opcí, ktere může nabyvatel celkem získat po dobu trvání programu.</p><p>Jednotlivé stínové opce mají určenu svou počáteční hodnotu, která může být stanovena jako aktuální tržní hodnota akcií společnosti, popřípadě jako jmenovitá hodnota akcií. Tato počáteční hodnota poté slouží jako měřítko pro pozdější vypořádání. Z právního pohledu je možné celou transakci popsat tak, že zde dochází ke koupi stínových opcí nabyvatelem, přičemž kupní cena ve výši počáteční hodnoty stínových opcí je následně započtena na hodnotu vypořádání. Touto smluvní úpravou je tak možné docílit právě toho, že následné finanční vypořádání zohlední nárůst hodnoty akcií oproti původnímu stavu. Dalším z podstatných prvků je poté stanovení intervalu, v rámci kterého může nabyvatel požádat o provedení vypořádání. Tento interval přitom může být nastaven jak jednorázově k určitému okamžiku v budoucnosti, tak i v pravidelných obdobích po celou dobu trvání programu.</p><p>Ve fázi vypořádání je samozřejmě důležité stanovení objektivního způsobu pro určení aktuální hodnoty jednotlivé akcie. U veřejně obchodovaných akciových společností se hodnota logicky odvíjí od tržní ceny, za kterou jsou akcie obchodovány k určitému okamžiku, respektive od průměrné tržní ceny za určité období. U akciových společností, jejichž akcie nejsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu se pak nabízí stanovení hodnoty na základě znaleckého ocenění nebo ve výši podle posledního realizovaného převodu akcií. Zároveň je v rámci vypořádání také možné zohlednit dividendy, které byly akcionářům vyplaceny po dobu trvání programu. Tímto se nabyvatel po finanční stránce ještě více přibližuje k postavení skutečného akcionáře.</p><p>Celý program zároveň umožňuje poměrně flexibilní nastavení výkonnostních kritérií stanovených pro jednotlivé nabyvatele. Průběžné plnění těchto kritérií má poté přímý vliv na počet nabývaných stínových opcí a působí tak jako další dodatečný motivační prvek. Důraz na trvání spolupráce se společností pak obvykle vede ke smluvnímu zakotvení zániku práva na vypořádání při jejím rozvázání po dobu trvání programu nebo k zákazu postoupení nabytých stínových opcí na třetí osoby.</p><p>Závěrem je možné shrnout, že stínové opční programy mohou sloužit jako vhodné doplnění odměňování o složku založenou na dlouhodobé motivaci. Jejich výhodou přitom může být nižší organizační náročnost v porovnání s klasickými opčními programy a zároveň také možnost širokého nastavení kritérií, které chce konkrétní společnost při odměňování zohledňovat. Toto řešení se tak nabízí jako vhodná alternativa pro akciové společnosti, které sice nemají zájem na přílišném rozptylování své akcionářské struktury, přesto ale chtějí využít pozitivních aspektů spojených s vytvořením užší vazby členů orgánů a vedoucích zaměstnanců k výsledkům společnosti.</p><p><strong>Mgr. Michal Przeczek</strong>, advokátní koncipient</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=ce10e03f888" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>