Před cca dvěma lety jsem v ikstém týdnu těhotenství vysupila do 2024 m n.m. (Kosiak, Korutany) a věděla jsem, že tohle je s tímhle stařeckým dechem poslední nadmořská výška, kterou dám.

Dny a měsíce se neskutečně vlekly, i když s tím krásným novorozeneckým pokladem. Přes všechna coronová opatření konečně přijíždíme do Hohentauren. Malá pěkná chatička, v okolí jedna restaurant s pivem — dokonalé! Tentokrát to nebude na putování po chatách na těžko. Je to trochu jiné „na těžko“.

Je třeba říct, že počet věcí, co s sebou člověk vleče, je o něco větší, než předtím. Jedny trenky, bunda a triko navíc se změnily ve slušný počet plen a spousty malého oblečení navíc. Já s backpackem plným 17měsíčního dítěte, Ondra s batohem plným svačinek, plenek a toho dalšího.

Tak nějak je těch 2000 m n. m. opět společné maximum (Hauseck, 1982 m n. m.). Koukáme na pokračování cesty po prudším kamenitém povrchu směrem nahoru na úplný štít hory a trochu se nám nechce pokračovat směrem dolů. Víme ale, že nahoru už to nepůjde. Jako by těch 2000 m n. m. byla nějaká pomyslná „dětská“ čára.

Pro ty, co ještě nemají děti, vysvětlím a přidám pár tipů:

• i když se bude vašemu dítěti v nosítku líbit, nevydrží tam pravděpodobně (v roce a víc) ani dvě hodiny vkuse, možná ani tu jednu hodinu
• trek, který je v mapách na čtyři hodiny se protáhne klidně na dvakrát tolik
• cesty dolů s nosítkem na zádech nejsou tak rychlé, jak bývaly — když uklouzneš na suti, spadneš na nohy dítěte a můžeš ho zranit — nepadat!
• už nejde dělat pauzy v každém terénu — tam, kde si dospělý sedne na skálu, kámen či pařez — dítě se dítě krásně skutálí ze svahu dolů. Rovnej plac — dobrej plac!
• určitě jsou rodiny, kde to celé dávají lépe — ale po cca roce mizerného spánku je výkon těla o dost nižší

Díky za to, moje malá rodinko, že stále jdeme! Díky za toho malého tvora s dobrou náladou, co si dokáže s radostí hrát v ledovém horském potoku. Třeba to vyjde a hory mu přirostou k srdci jako nám!

Momentálně jsem nejvíc pyšná na to, že mezi jeho prvních deset slov patří: „Hoji!“ (čti Hory).

Malý bonus v podobě tipů, co na treky s malým děckem s sebou a co ne:

• hračky s sebou netřeba. Dítě si vždycky najde tu nejvíc špinavou věc v okolí a tou se zabaví (např. louže s bahnem)
• dětská krosna na záda i nosítko vpřed — náš se v krosně na zádech při spánku totálně zkroutí — když spí, je tedy v nosítku vpředu (dítě v nosítku vpředu, na zádech prázdná krosna, či krosna s nákladem)
• na trek aspoň dvoje dětský oblečení — při jakékoli krizi se to první vypere v potoce a usuší na batohu a může pak použít znova
• někdy je fajn udělat stín nebo závětří — a pokud jsi cvok, jako my, můžeš vzít navíc do báglu stanový přístřešek

Co to je?

Zkrátka nápad udělat adventní kalendář trochu jinak… Jak? Místo otevírání budníčků s čokoládkami nebo jinými věcmi to vezmeme dost nematerialisticky!

Jste připraveni? Každý den budeme společně otvírat pomyslné okýnko s jednou jógovou pozicí. Tu krátce ukážu, vysvětlím i s jejími benefity a pak ji budete moci zařadit do své jógové praxe. Nejlépe, když se podaří jógovou praxi hned začít a neodkládat na jindy. Může to být jen deset minut příjemného jógového protažení nebo hodina dynamické jógy. To už bude na Vás!

Forma

Jógový kalendář bude probíhat předně jako výzva na Instagramu. Každý den až do Štědrého dne včetně tady najdete ve stories další novou pozici a krátký příklad použití pozice v jógové praxi. (spolu s odkazem na příjemnou jógu např. na YouTube)

Má jógová duše neumí švindlovat! Budu s Vámi plnit kalendář každý den. Proto případně omluvte kvalitu záznamu.

Pro nefandy instagramového světa budu vše dávat den po dni také sem! Bude to tu také uschované pro případ, že byste se chtěli někdy vrátit a zopakovat si pozici nebo jógovou praxi.

A teď vy

A jak se aktivně zapojit? Prvotně samozřejmě dle vlastního svědomí a vlastní vůle. Není nad to svou vůli občas také trochu procvičit. Jinak budu moc ráda, když svou praxi nebo pozici vyfotíte nebo krátce natočíte a označíte na Instagramu hashtagem #adventnijogakalendar @trnkova.eva anebo můžete zaslat na email: trnkova.eva6@gmail.com

Asi se někteří z vás ptají: “A co z toho budu mít?”

Věřím, že každý si odnese něco jiného… Například: Svou první jógovou pozici. Zjištění že jóga je skvělá pro tělo i pro duši. Lepší pohyblivost a fyzičku, možná i dobrý základ pro sixpack. Dobrou náladu pro každý den. A mnoho dalšího!

Pokud byste měli nějaký dotaz k jógové pozici nebo potřebovali poradit s něčím ve vaší jógové praxi — klidně připište do emailu nebo do DM na můj Instargam.

Tak se budu těšit! Potkáme se u prvního otevřeného okýnka 1. 12. 2020!

Instagram | YouTube

1. 12. 2020 | Sukhasana a Siddhasana

Sukhasana | Jednoduchý sed

Začneme zjemna a pomaleji. Proč? Protože jóga je také o zpomalení. Pořád někam spěcháme a občas je hrozně důležité se na chvíli zastavit. Začít dýchat a poodstoupit od všeho, co řešíme.

Jednoduchý sed (také nazývaný turecký) s překříženými kotníky. Je důležité mít rovná záda! Zkuste si také všichni alespoň jednou podložit sedací kosti dekou, polštářem nebo jógovou cihličkou. Záda se krásně vyrovnají, kolena spadnou níž. Zkuste z pozice vytvořit pohodlnou — a zkuste na chvíli zavřít oči, dýchat a třeba i meditovat. Proč nezkusit něco nového? (Pro začátek mi pomohla aplikace s vedenými meditacemi: Insight Timer)

Siddhasana

Jógově zkušenější mohou zkusit Siddhasanu. Nejdedná se o Padmasanu (Lotosový sed), je to jemnější verze, avšak je už zapotřebí určitá flexibilita. V této pozici je jeden nárt na zemi a druhý nárt si položíte nad něj. Pozor na bolest v kolenou! Opět vyrovnáme páteř a dýcháme. V případě nějaké nepříjemné bolesti přestaňte! A určitě zkuste nohy vystřídat :-)

Obě pozice protahují svaly dolních končetin a uzemňují nás přes Muladhara čakru. Otevírají kyčle a zklidňují mysl a mozek.

Pozice můžete zařadit třeba na začátek své praxe. Co třeba dnes tato jóga?

2. 12. 2020 | Šašankásana

Šašankásana neboli Pozice zajíce posiluje naši hruď, oblast pánve a povzbuzuje také naše srdce. Dech vedený do břicha nás příjemně zklidňuje.

Jak na to?

Vycházíme z pozice dítěte (Balasana).

Z této pozice pak chytneme rukama naše paty. Přisuneme čelo směrem ke kolenům. Temeno hlavy se dotýká země a čelo je s koleny ve stálém kontaktu. S nádechem zvedáme sedací kosti vzhůru a trup máme oddělený od stehen. Prodýcháme oblast beder a pak se s výdechem vracíme opět do sedu na paty.

Tuto pozici můžete zařadit do dnešní praxe třeba tak, jak ji zařadila BohoBeautiful zde.

3. 12. 2020 | Chaturanga dandasana

Velmi silová pozice, kterou ale vlastně provádíme v nějaké formě v každém pozdravu slunci. Posiluje velkou část našeho těla — břišní a zádové svaly, svaly nohou a rukou a další. Dnes zkusme chvíli vydržet s naším tělem nad zemí. Stačí jen několik vteřin. Jógová pozice by měla být pevná, stálá a příjemná. Pojďme to zkusit :-)

Pokud teprve začínáte, zkuste chvíli zůstat alespoň ve výchozí pozici — v pozici prkna (Phalangasana nebo také Dvipadasana).

V prkně máme ruce pod rameny, aktivně se od nich odláčíme směrem vzhůru, aby mezi lopatkami nebyla velká prohlubeň. Máme aktivní střed těla, bříško směrem k páteři. Prsty na rukou by měly být roztažené do stran a tvořit dobrou stabilní základnu.

Z této pozice pak klesáme tělem pomalu k zemi tak, aby lokty byly co nejblíže u našich žeber. A těsně nad zemí zastavme a zkusme vydržet alespoň přes jeden náš nádech a výdech. Potom se můžeme položit tělo na zem a pokračovat třeba pozicí malé kobry (Bhujangasana).

Co třeba dnes trochu silovější jógová praxe? Znáte třeba i spojení jógy a cvičení pilates? Malá ukázka třeba zde.

4. 12. 2020 | Virabhadrasana III

Bojovník 3 neboli také Balanční bojovník. Zde zkoušíme svůj balanc, pevný střed těla a klidnou mysl. Vycházíme v Bojovníka 1.

Stoupneme si do Bojovníka 1 — naše pánev směřuje zcela dopředu, přední noha svírá pravý úhel a koleno je nad kotníkem! Zadní noha je položená na zemi a je vytočená asi na 45°. Ramena od uší, pevný střed těla.

Potom s výdechem pomalu přenášíme váhu nad nohu vpředu a zadní noha stoupá vzhůru. Tvoříme písmeno T. Díváme se na jeden bod na zemi a dýcháme. Potom můžeme jít opět pomalu zpět do pozice Bojovníka 1.

Zapojte dnes do své jógové praxe tyto bojovníky a trochu balance. Inspirací vám může být jóga se mnou přímo zde.

5. 12. 2020 | Parshvakonasana

Pozice rotuje torzo těla směrem vzhůru a posiluje svaly nohou i pevný střed těla. Varianta s cihličkou je vhodná pro začínající a pokud tělo ještě není zcela protaženo. Ruka může být před kotníkem (jednodušší), za kotníkem nebo mohou být ruce spojené pod námi.

Začínáme z pozice Bojovníka 2 — boky jsou otevřené do strany, noha vpředu svírá pravý úhel a koleno je nad kotníkem. Chodidlo vzadu je přilepené na podložce a náš pohled míří vpřed.

S výdechem se ukláníme až dojdeme rukou na zem (nebo na cihličku–před kotník nebo za kotník). Horní ruka se protáhne směrem k našemu uchu. Dýcháme a pokud chceme, můžeme ruce spojit pod naším tělem. Pohled může být i vzhůru.

Jógovou praxi s Parshvakonasanou si můžete zacvičit se mnou zde, ještě v horách :-)

6. 12. 2020 | Parivritta Adho Mukha Shvanasana

Tato pozice nám poskytuje rychlou obnovu energie a pomáhá od bolesti zad.

Začneme v pozici Adho Mukha Shvanasana (Pes hlavou dolů) — prsty na rukou jsou do stran a tvoří spolu s dlaní aktivní oporu, loketní jamky se dívají na sebe, sedací kostí míří vzhůru a pohled míří na nohy. Důležité je mít rovná záda! Klidně tedy můžete mírně pokrčit kolena.

Z pozice psa hlavou dolů pak s výdechem pomalu zvednu od země jednu ruku a položím ji na protější kotník. Záda musí být rovná, to je při rotacích velmi důležité! Nezapomeňte také dýchat! Poté vyměním stranu a mohu pokračovat v jógové praxi. Znáte třeba Alo Moves?

7. 12. 2020 | Nykundžásana

Pozice pro příjemné uvolnění zad a stresu z ramen. Provádíme opět na obě strany na stejný počet nádechů a výdechů.

Začneme v pozici Mardžariásany (pozice Kočky) — Ruce máme pod rameny a kolena pod kyčlemi. Zpevníme střed těla.

Poté vedeme jednu ruku pod rameno druhé ruky a pokládáme tělo na zem do vytočení. Důležité je, aby naše boky zůstaly stále nad koleny a nikam se neposouvaly ani nevytáčely. Druhá ruka může být nad hlavou. Nebo ji můžeme poslat za záda a chytnout naše stehno.

Dýcháme a uvolňujeme napětí. Poté se zvedneme zpět do pozice kočky a můžeme pokračovat třeba příjemnou pomalejší jógovou praxí. Příklad praxe najdete zde.

8. 12. 2020 | Marichyasana

Marichyasana příjemně protahuje dolní končetiny a záda. Podporuje správné držení těla a aktivuje orgány uvnitř břicha.

Sedneme si na zem s nataženými nohami, rovná záda — Dandásana. Chodidlo jedné nohy přitáhneme co nejblíže k sedací kosti a s výdechem povolíme naše tělo nad druhou nohu.

Poté už jen obmotáme jednu ruku okolo nohy a druhou okolo těla. Ruce můžeme za tělem spojit. Dýcháme a protahujeme. Pak přejdeme zpět do sedu a provedeme stejně na druhou stranu.

Pokračovat můžeme dnes jógovou praxí zaměřenou na protažení našeho těla.

9. 12. 2020 | Eka Pada Utkatasana III

Pozice, která zkouší naši stojnou balanci a zároveň protahuje hýžďovou oblast a otevření kyčle. Kdo teprve začíná, může zůstat v pozici s nohou na kolenem bez předklonu.

Začneme z pevného stoje (Tadásana-pozice hory) a s výdechem dáme pomalu jeden kotník nad koleno druhé nohy a mírně stojnou nohu pokrčíme a udržujeme balanc. Můžeme skončit zde nebo pokračovat dál.

Kdo chce jít dál, tak s dalším výdechem pomalu začne předklánět tělo nad pokrčeno nohu s tím, že do pozice můžeme ještě více dosednout a poslat pánev níž dozadu k zemi. Ruce zapažíme dlaněmi nahoru a můžeme spojit mudru — palec-ukazovák. Dýcháme. Potom zkusíme pozici také na druhou stranu, každá strana nám půjde jinak dobře!

Co takhle dnes zaměřit jógovou praxi právě na balanční pozice? Inspiraci najdete zde.

10. 12. 2020 | Tittibhasana 3A

Pozice na špičkách opět zkouší náš balanc a pevný střed těla, který je nutný zapojit, stejně tak jako sílu v nohou. Pokud s jógou začínáme, vůbec nevadí, pokud zůstanou v této pozici naše paty na zemi.

Stoupneme si do mírně rozkročeného stoje, chodidla směřují dopředu. S výdechem se předkláníme k zemi a sedáme do pozice. Posíláme pánev dozadu a k zemi. Chytneme naše paty rukama tak, abychom ruce vedli z vnitřní strany nohou. Ramena by měla být u kolen. Dýcháme.

Pokud chceme jít ještě dál, tak s dalším výdechem zvedneme paty od země a snažíme se udržet balanc. Vydržíme alespoň a tři nádechy a výdechy a pak pozici opouštíme zase stejně, jak jsme do ní přišli.

Dnešní praxe může být trochu odvážnější, ne? Znáte úžasnou Nicole Wild?

11. 12. 2020 | Uttana Pristhasana

Pozice ještěrky intenzivně protahuje oblast hamstringů, stehen, zad a oblast svalů pánve. Méně protažení mohou zůstat v počáteční pozici, kdy máme ruce natažené, dlaněmi na zemi.

Ze Psa hlavou dolů přejdeme nohou vedle naší ruky, zadní nohu položíme kolenem na zem a položíme i nárt do země. Přední noha svírá pravý úhel, koleno je u ramene. Máme rovná záda a dýcháme.

Pokud chceme pokračovat dál, zkusíme položit naše lokty až na zem. Můžeme také ruku u nohy podstrčit pod nohu a dát naši dlaň z druhé strany chodidla. Dýcháme, nehmitáme a necháme tělo padat do podložky. Poté jdeme pomalu zase zpět do pozice pa hlavou dolů a provedeme na druhou stranu.

Dnes jógovou praxi zaměřme právě na uvolnění oblasti kyčlí a dolních končetin. Inspirace zde.

12. 12. 2020 | Eka Pada Raja Kapotanasana I

Pozice Holuba a její varianty příjemně protahuje celou oblast hýždí, kyčlí a stehen. Dnes zkusíme variantu tělem mírně nad zemí s otevřeným hrudníkem.

Začněme v Psovi hlavou dolů a dejme jednu nohu dopředu, kolenem i lýtkem na zem, chodidlo mírně do strany. Druhá noha je natažená, jak to jde a leží na zemi. Začátečníci si mohou podložit bok u pokrčené nohy bločkem nebo dekou a zůstat v této pozici s opřenýma rukama na zemi.

Je velmi důležité mít pevný střed těla! Zapojené břišní svaly tak, abychom měli pocit, že naše křížová kost směřuje k břichu (neprolamujeme se v bedrech).

Pokud chceme pokračovat dál, zkusíme s dalším výdechem naše tělo přizvednout pomocí svalů nohou a břicha, ruce můžeme zkusit dát v bok a dýchat.

Pokud chceme ještě jít v pozici dál, zkusíme poslat hrudní kost směrem vzhůru a ruce poslat mírně za sebe, spojená mudra — palce a ukazovák. Dýcháme a držíme.

Inspiraci pro dnešní praxi najdete zde.

13. 12. 2020 | Niralamba Vyaghrasana

Pozice tygra krásně aktivuje střed našeho těla — tedy tzv. core. Udržujeme balanc, aktivně zapojujeme práci svalů zadní části těla a přední část těla protahujeme.

Začneme v pozici kočky, dlaně máme pod rameny, kolena pod kyčlemi, sedací kosti směřují za nás. S výdechem pomalu zvedneme jednu nohu rovně dozadu, s dalším výdechem zvedneme takto rovně opačnou ruku.

Klidně můžeme zůstat jen tady, prodýchat a zkusit na druhou stranu. Pokud chceme pokračovat, zkusíme rukou chytit nohu za kotník či za nárt. Boky musí směřovat stále rovně do podložky! Nohu nevytahujeme pouze rukou, snažíme se nohu vytáhnou prací našich svalů! Hrudník otevíráme před nás.

Můžete také zkusit variantu, kdy je noha na zemi opřená o prsty a my držíme rukou horní nohu pouze za prsty u nohu. Která varianta vám sedí lépe? :-)

Pokud chcete, můžete praxi jógy spojit také s posílením těla cvičením pilates, inspirace zde.

14. 12. 2020 | Parivritta Eka Pada Raja Kapotanasana I

Dnešní pozice spojuje tak trochu dvě předchozí. Je určena pro pokročilé, ale přípravnou fázi mohou zkusit i začátečníci. Je velmi intenzivní na protažení oblasti stehen a hýždí a otevření našich kyčlí. Já na této pozici také stále ještě pracuji.

Začneme v pozici Eka Pada Raja Kapotanasana — tedy jedna noha je pokrčená vpředu, koleno a lýtko na zemi, druhá noha natažená vzadu, nárt nohy také leží na zemi. Držíme pevný střed těla tak, aby se neprolamovala bedra, boky (naše pánev) směřují zcela dopředu. S dalším výdechem pomalu zkusíme pokrčit zadní nohu a chytit ji tou stejnou rukou.

Můžeme zůstat zde, dýchat a poté zkusit totéž na druhou stranu. Nebo můžeme zkusit jít dál a s dalším výdechem nohu přitáhnout ještě blíže k tělu a chytnout ji rukou tak, aby byla noha skoro v našem podpaždí. Tělo přetočíme směrem za pokrčenou nohou, pohled také. Ruka vpředu svírá mudru — palec-ukazovák. Dýcháme a užíváme si pozici.

Inspiraci pro dnešní jógovou praxi, která může být určena právě pokročilým, najdete zde.

15. 12. 2020 | Eka Pada Ardha Purvotanasana

Pozice, pro kterou je potřeba možná víc síly, než se zdá. Posiluje náš střed těla, svaly nohou i rukou a velmi intenzivně protahuje ramena.

Začneme v sedě na zemi, nohy jsou přené do země a prsty rukou směřují k nohám. S výdechem pomalu zvednu pánev vzhůru, držím a dýchám. Dávám si pozor, aby kolena byla nad kotníky a kolena směřovala zcela rovně. Začínající mohou zůstat pouze tady.

Pokud chci pokračovat dál, tak s dalším výdechem zvednu jednu nohu od země a přiložím ji pomalu špičkou na protější koleno. Dávám si pozor, aby mé boky byly stále ve stejné výšce, a to oba dva. Pánev nepadá dolů, dýchám a držím. Poté mohu pokračovat na druhou stranu nebo nejprve dosednout na zem a pak zkusit druhou nohu.

Co takhle dnes jógové flow plné energie?

16. 12. 2020 | Janu Pada Parivritta Anjaneyasana Namaskar

Pojďme se dnes trochu zamotat! Rotace jsou skvělé pro náš trávicí systém.

Pozice má dlouhý název, je totiž složena z více pozic. A jak můžete zjistit, tak Sanskrt není nijak složitý jazyk: Janu=koleno, Pada=noha, Parivritta=přetočený, Namaskar je druh mudry.

Začneme v pozici nízké Anjaneyasany. Boky směřují vpřed a páteř se snažíme mít naprosto rovnou — je to velice důležité pro všechny rotace.

Z této pozice přitáhneme koleno nohy na zemi směrem před patu naší stojné nohy a v ten moment také zkusíme dát loket ruky za koleno přední nohy. Snažíme se, aby naše boky směřovaly pořád vpřed a záda jsme měli co nejvíce rovná. Dýcháme a poté zkusíme stejně vše na druhou stranu.

Co takhle dnešní praxi zaměřit na spodní část našeho těla?

17. 12. 2020 | Salamba Sarvangasana

Někdy také nazývaná matkou všech pozic díky tolika benefitům, které skýtá. Pozitivně ovlivňuje činnost štítné žlázy, pomáhá při bolestech hlavy, zbavuje tělo toxinů, posiluje šíjové svaly a náš hluboký stabilizační systém.

Pozici se nedoporučuje provádět při menstruaci, ale důležité je zkrátka poslouchat své tělo.

V lehu na zádech pomalu a tahem dáme kolena k hrudi a zvedneme trup od země. Podložíme bedra až horní část hrudníku rukama, lokty na šířku ramen. Nohy pak natáhneme vzhůru a posíláme sílu až do konečků prstů. Důležité je mít bradu na hrudní kosti a nekoukat se do stran! Chráníme si tak krční páteř. Dýcháme a poté pomalu nohy zase pokrčíme k hrudi a páteř obratel po obratli na zem.

Dnes můžeme praxi zaměřit na uvolnění zad a posílení břicha, inspirace zde.

18. 12. 2020 | Halasana, Karnapidasana

Obě pozice intenzivně protahují a prokrvují páteř. Pozor však při potížích s krční páteří a při menstruaci.

Můžeme začít z lehu na zádech, s výdechem tahem posíláme natažené nohy až za hlavu. Pánev by měla být nad rameny. U obou pozic je velmi důležité, aby náš pohled směřoval vzhůru, nekoukáme se do stran, chráníme si tak právě oblast krční páteře.

Pokud nohy z pozice Halasany pokrčíme tak, že kolena spočinou u našich uší, máme pozici Karnapidasany. Koleny můžeme uši jemně stlačovat.

Do obou pozic se také lze pohodlně dostat ze svíčky — Sarvangasany. Pomalu s výdechem začneme nohy pouštět za hlavu. Pokud chcete z pozice odcházet, můžeme natažené nohy a následně páteř posílat opět velice pomalu až na zem.

Inspiraci pro dnešní praxi najdete zde — Ashtanga Inspired Flow.

19. 12. 2020 | Baddha Hasta Pada Garudasana

Pozice vychází z Garudasany — Pozice orla. Uvolňuje naše klouby a v této variantě zároveň více posiluje svaly nohou a protahuje horní končetiny.

Z pevného stoje zvedneme pomalu levou nohu od země a obmotáme ji kolem stojné pravé a snažíme se dosednout pánví níž a přiblížit břicho ke stehnům. Udržujeme balanc a zároveň chytneme ruce za zády dlaněmi k sobě a takto spojené se je snažíme dostat dále od našeho těla. Nezapomeňte dýchat a provést také na druhou stranu — resp. druhou nohu!

Dnes by praxe mohla být přímo Eagle Flow, ne?

20. 12. 2020 | Hasta Garudasana Kalyasana, Baddha Kalyasana

Dnes se zamotáme opačně! Pozice Kalyasany nabízí skvělé zapojení celých dolních končetin a my k tomu ještě přidáme dvojí způsob protažení našich horních končetin.

Začneme ve stoji, dáme nohy dál od sebe, špičky vytočíme ven a dosedneme pánví dolů, co to půjde. Klidně upravte pozici, aby byla stabilní, posuňte nohy dále od sebe či blíže. Snažte se mít kolena nad kotníky! Držte pevný střed těla, pánev rovně, sedací kosti směřují rovně do země. Pak dejte pravou ruku do levé a ruce obmotejte, lokty dolů, ramena dolů. Můžete také otevřít hrudník mírně vzhůru.

Můžete také zkusit zamotat ruce za tělem. Je to těžší a intenzivní na otevření ramen. Překřižte ruce za tělem a snažte se chytnout rukou vždy protější bok. Nezapomeňte držet pánev rovně a dýchat!

Co takhle dnes delší Playful Vinyasa Flow?

21. 12. 2020 | Parivritta Vasisthasana

Pozice velmi silně využívá svaly strany našeho těla, šikmé břišní svaly jsou intenzivně zapojeny.

Začneme v pozici prkna, kde zapojíme střed těla, jednu ruku dáma doprostřed podložky a opřeme o ni svou váhu, tělo jde do strany. Měli bychom mít tělo v jedné rovině, aktivní střed těla. Poté horní nohu opřeme chodidlem do země a přeneseme na nohu váhu. Dolní nohu zkusíme odlepit od země. Horní ruka může jít vzhůru. Kdo chce, může zůstat pouze tady a poté zkusit i na druhou stranu.

Kdo chce pokračovat dál, opře chodidlo spodní nohy o druhé koleno, pokrčenou nohou pak pokračuje směrem vzhůru. Koleno tedy míří do stropu, tělo je přetočeno. Horní ruku pak můžeme opřít o pokrčené koleno, klidně s mudrou palec-ukazovák. Pohled může jít do země a po pár deších z pozice stejně tak odejdeme a zkusíme na druhou stranu.

Co takhle dnes jógovou praxi zaměřit na posílení horní části našeho těla?

22. 12. 2020 | Mula Matsyendrasana

Dnes ve znamení příjemného protažení a otevření horní části těla. Začněte v sedu na patách, opřete ruce o prsty mírně za vaším tělem a dejte chodidlo jedné nohy na konec druhého stehna. Snažte se, aby vaše boky zůstávaly ve stejné rovině. Opřete se do prstů a otevřete hrudní kost směrem do stropu, neprolamujte v bedrech!

Můžete zůstat zde a pak zkusit na druhou stranu, nebo ještě pokračovat dál do Ardha Mula Matsyendrasany.

Chytněte protější rukou pokrčené koleno a vytočte tělo směrem k tomuto kolenu. Druhá ruka zůstává vzadu, pohled míří také vzad. Důležité je mít rovnou páteř a boky stejně vysoko! Dýcháme a provedeme opět na obě strany.

Přidejte se dnes k příjemnému rannímu protažení.

23. 12. 2020 | Ardha Matsyasana

Co jiného na 23. 12. než pozice Ryby! My zkusíme poloviční pozici ryby, která ovšem skýtá podobné benefity jako ta plná pozice — příjemné otevření hrudníku a protažení naší páteře.

Lehneme si na záda, chodidla opřeme do podložky, zpevníme střed těla, ruce opřeme do podložky. S výdechem se opřeme do rukou ve dle těla a zvedneme hrudník vzhůru, hlavu opřeme temen o zem. Můžete zůstat klidně jen zde dýchat do hrudníku.

Pokud byste chtěli ještě pokračovat dál, tak s dalším výdechem zvedněte nohy na špičky prstů a spojte ruce nad břichem v Namaskar mudru. Dýchejte a užívejte si pozici. Poté se vraťte do lehu na záda a přitáhněte kolena k hrudníku a opět prodýchejte.

Celou pozici ryby a příjemné protažení najdete na mém Youtube kanále zde.

24. 12. 2020 | Sukha/Ananda Balasana

Poslední jógové okénko a jak jinak než Pozice šťastného dítěte! Příjemné uvolnění a promasírování celé páteře. Uvolnění hlavně v oblasti kříže a beder a protažení třísel i hýždí.

Lehneme si na záda a přitáhneme kolena k hrudi, dvěma prsty na rukách chytneme palce na nohou a posuneme kolena mírně do strany vedle našeho těla. Důležité je, aby celá páteř zůstávala na zemi! I oblast kosti křížové. Plosky nohou by měly směřovat do stropu.

Pokud byste chtěli vyzkoušet ještě trochu jinou variantu pozice, můžete chytit kotníky nohou vždy protější rukou. Ruce jsou tedy překřížené a špičky nohou jsou napnuté vzhůru. Zde je o něco těžší udržet páteř zcela na zemi. Nezapomeňte v pozici dýchat!

Nezapomeňte alespoň na jeden Pozdrav slunci ani dnes. Budete se cítit skvěle!

Krásné Vánoce všem! :-)

Červenec 2014 | Rubrika — Rozhovory

Eva Vrbová

Lektorka jógy. Specializuje se na Aštanga vinyasa jógu a Jógu pro těhotné systémem Mgr. Andrey Smékalové. Absolventka III. st. U České akademie jógy. Nejdůležitější a největší školou je však pro ni její vlastní praxe a sebevzdělávání. Inspiraci pro své hodiny čerpá i na svých cestách po Asii, kam často se svou rodinou míří. Lekce vychází z tradiční hatha jógy a jsou vždy přizpůsobeny možnostem a potřebám každého člověka. Její hodiny jógy bývají takřka narvané k prasknutí. Eva svým klientům nedává jen instrukce, někteří lidé říkají, že Eva učí žít.

Zeptám se nejprve zcela klasicky — Jak ses úplně na začátku dostala k józe?

Přes svou starší dceru, které když bylo 13 let, tak měla problémy se zády. Hledali jsme něco adekvátního vůči jejímu věku, tak aby posilovala zádové svalstvo, protože hrála závodně golf. Golf je to jednostranná zátěž. Švih se u golfu dělá stále jedním směrem, tak dcera začala mít problém s mezilopatkovým svalem. Hledali jsme tedy něco na posílení, ale na posilovnu byla malá, aerobic ji nebavil, tak jsme našli poweryogu. Ale ve 13 letech s ní kamarádka nepůjde na poweryogu, takže jsem šla já a propadla jsem tomu já.

Byla jsem lákána k józe už dřív, ale myslím si, že jsem k tomu musela dozrát. Našlo si mě to až v pravou chvíli…

Ale byly to tedy hodiny poweryogy, zcela bez filosofie?

I když to byla poweyoga a o filosofii tam nebylo nic, tak jsem po první hodině byla nadšená. Z toho, co se odehrávalo v těle, ve mně…

Takže ty si jen cítila, že se v tobě něco odehrává?

Na jógu jsem šla unavená, po lekci jsem cítila energii. Šla jsem hladová na jógu, pak jsem neměla hlad. I psychicky jsem odcházela odpočatá. Pak jsem se tím prostě začala zabývat. Začala jsem číst knížky, chodila na semináře, workshopy a už to jelo.

Letos to bude 8 let, co praktikuju jógu.

A je to tvé jediné zaměstnání?

Ano, teď už je to moje zaměstnání, moje celodenní činnost.

Je zajímavé, že některé věci jsem dělala již předtím a teprve teď zjišťuji, že vycházejí vlastně i z jógy nebo že se praktikují v józe… Třeba určitá forma meditace.

Meditací ale většina lidí asi nezačíná, že?

Většina lidí na západě začne fyzickým cvičením. Chce být štíhlejší, chce být zdravější, cokoli… Ale pak začnou pociťovat, že jim to na těle nebo v těle dává daleko víc. A začnou se o to samozřejmě zajímat, jak je to možný.

Myslíš, že lidem může jóga pomoci pochopit i nefyzické věci?

Násilí i neporozumění vychází pouze od nás, je to vždy projev nějaké vnitřní disbalance, nespokojenosti, nevyrovnanosti. Jedním z principů filozofie jógy je nenásilí. Je tím míněno především to k sobě samým. Odtud vždy vychází náš vnější projev.

Pokud budeme vnitřně nespokojení, naštvaní, plní agrese, nic jiného od nás okolí nemůže očekávat a my pak od něj. S jakoukoli proměnou, něčím novým, musíme začít u sebe.

Pozoruješ i ty sama, že si lidé z lekcí něco odnáší?

Určitě. Máme spousty lidí, kteří začali chodit na jógu, vůbec netušili do čeho jdou, a vlastně začali během hodin, během praktikování, mít rádi sami sebe. Nenáviděli sebe, tím pádem nenáviděli okolní svět a nepřicházelo jim nic dobrého. V práci byli nešťastní, ve svém soukromém životě byli nešťastný a nevěděli proč.

A čím to je, že během praktikování jógy začnou mít rádi sami sebe?

Já si myslím, že životem, jakým žijeme, se strašně zablokováváme…ať už mezi lidmi, mezi jakými jsi — nesedí ti pracovní kolektiv, není to ono, pak je ti tam jakoby dusno, nemůžeš dýchat. Prostředí, v jakém jsi, jakou stravu přijímáš v životě, jak přemýšlíš, jak se chováš, to všechno se odráží na tvém těle. Pokud ty furt naštvaná sama na sebe, pokud jíš stravu, která tě „ničí”, pokud se stýkáš s lidmi, kteří ti nedávají žádnou energii a naopak tě vysávají a není ti s nimi dobře, pokud přemýšlíš pořád negativně, že všechno je špatně — i když svítí slunce, i když prší — tak to vše se na těle zkrátka odráží.

Tělo se začne zablokovávat a tím pádem naše energie— prána, a všechno okolo, třeba i krevní oběh, neproudí dobře tělem. A když se začneš hýbat, začneš jen tím fyzickým cvičením a začneš si vůbec uvědomovat svůj dech, tak se začneš „probouzet“.

Taky nastupují endorfiny…

No ano, hormony štěstí. A začneš si uvědomovat spoustu věcí — třeba i kontrast mezí tím, když děláš něco dynamicky a mezi momentem uvolnění…Něco se z těla začne vyplavovat. Spousta lidí začne třeba i plakat.

To jsou takové první momenty, kdy si sám začneš uvědomovat, kdo vlastně jsi a co vlastně chceš ve svém životě.

To je intuice, která ti vyplouvá na povrch a to je to správné. Já si myslím, že tohle bychom měli poslouchat.

Myslím, že okolní svět má momentálně tendenci vlastní intuice dost srážet a lidé se tím nechávají hodně ovlivňovat.

To je to, že nás svět drží v určitých mantinelech a určitých stereotypech. Ale můj indický učitel mi jednou řekl — byli jsme s ním na putovní cestě v Indii jako skupina a on nás tam pozoroval. Tam jsem byla ještě se svým bývalým mužem. Zkrátka řekl: „Evo, buď někdy jenom Evou. Nebuď mámou, nebuď dcerou, nebuď milenkou, nebuď manželkou, ale buď Evou. Dělej to, co ty chceš.“ Jsme strašně ovlivňováni naším světem. Měli bychom poslouchat to, co chceme my. Co chce naše vnitřní já, co nám dělá dobře.

Když jsem se pak vrátila a začala dělat změny, některé velké a radikální, tak jsem byla opravdu pro některé lidi jako marťan. Třeba viz pro mé rodiče.

Rodiče tenkrát nechtěli chápat nějaké změny ve tvém životě?

Ano, zase tady byla najednou otázka: „Jakou to má perspektivu?“ Ale já jsem si říkala, proč musí mít něco perspektivu. Proč? Žijeme teď a tady.

Proč se bát změny v práci. Když ti někdo ve čtyřiceti řekne, je to moje jistota, ale nebaví mě to…

Strašně se bojíme změn. Udělat krok doprava z té rovné cesty, která je jistá.

Rozhodnutí jsou běžná, ale je to na tobě, jak se rozhodneš. Zkusit si to, to je taky život, i když to vyjde špatně.

Říkala jsi, že jsi byla v Indii. Takže hodně cestuješ?

Velmi ráda a hodně cestuju. Myslím si, že mi to dává daleko víc, než zavřít se do školy někam do jedné místnosti.

Přijde ti to někde třeba lepší než tady?

Ne, já myslím, že můžeme být rádi, kde my žijeme. Musím říct, že se velice ráda vracím do Čech. Zvlášť do Prahy. Buďme rádi, kde žijeme.

Všimla jsem si, že na některých svých hodinách na začátek říkáš například nějaký tvůj zážitek... Proč jsi to začala dělat a kdy?

Pro mě jsou inspirací učitelé, které mám. Protože co učitel, to jiná jóga. Mně se strašně líbilo, že jsem se setkala s učiteli, kdy tam bylo daleko víc než jenom pozice, ale i dechové cvičení a plus ještě nějaká ta myšlenka, nějaké moudro, zkušenost. Nedělám to pokaždé. Dělám to, když cítím, že něco, co bych mohla dát dál. Není to nic naučeného. Je to něco, co prožiju nebo prožívám nebo co řeším nebo co jsem přečetla a vím.

A jak jsi přišla vlastně na to, že budeš učit jógu?

Když jsem byla na Bali. Měla jsem tam soukromé lekce jógy s jedním velmi letitým učitelem, který učí už asi 50 let. On přišel na privátní hodinu se svým asistentem, který nás, tedy mě, opravoval. Během té hodiny ke mně přišel, dal ruce k sobě, poklonil se a řekl mi anglicky: „You can be yoga teacher.“ — Ty můžeš být jógovou učitelkou. A v tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, že by mě to hodně bavilo a zajímalo. Takže jsem se vrátila, vzala jsem si u své učitelky privátní hodiny, pak přišla škola jógy a pak jsem začala poznávat světové učitele a tak. A pak mě ta má první učitelka „hodila do vody“, že mě najednou zavolala a řekla: „ Tak Evo, mohla bys za mě zítra učit hodinu?.“ A já jsem si říkala: „Ježiši!“ Ale zkusila jsem to, samozřejmě to bylo strašné, protože ona je ještě hodně oblíbená a zkušená, takže to nebylo jednoduché učit její žáky. No a takhle jsem začala.

A zase je to o tom nebát se do toho jít. Přemýšlela jsem sama v sobě, jestli na to budu mít. Ale ono to šlo docela samo a přirozeně.

Máš svou práci ráda?

Ano, miluju to. Pro mě je to můj život. Je to pro mě velmi dobíjející. V momentální chvíli si neumím představit být bez toho.

I když je to fyzicky náročné?

No, musela jsem se naučit odpočívat. Vykompenzovat to a mít život v harmonii. Někdy tělo vyšle signál, že už je toho moc a já se musím zastavit a odpočinout si. Moc mě to ale baví, pro mě je to vše, ne jen ten pohyb, ale i setkávání se s lidmi, každý moment v životě. Všímám si víc svých reakcí, svého těla, jak se chovám, svých pocitů a emocí. Všímám si, jak se na svět dívám a jak to přijímám. Předtím jsem třeba na nějaké věci reagovala unáhleně a zavrhovala a odsuzovala. Teď nad tím přemýšlím a říkám si: „A proč se mi to děje, nebo proč to ti ostatní dělají, asi je to pro ně dobré…“

Při józe se podíváš hluboko sám do sebe. A to pro každého není. Toho se spousta lidí může zaleknout.

Zaleknou se svého já, pravého já. Vylekají se a přestanou cvičit. Dostáváš se k sobě a každý není připravený to přijmout, protože každý máme své ego a můžeme pak na něj narazit.

Děkuji moc za rozhovor.

Hweimtun

Born and raised in Khowotzun in Canada. Through the elders, he received a traditional education and knowledge about their culture, traditions and wilderness. Over the last 15 years, he visited many different countries and cultures, with whom he shared his knowledge and way of life. Its aim is to support the preservation of ancient traditions of various native peoples around the world, making lectures and discussions with children and youth. Also he very actively pushed for the preservation of the original forest at Vancouver peninsula and his words devotes considerable attention to Canadian administration.

You were brought up in original indian culture. Can I ask, how does such education looks like? What are its main specifics?

It is a very difficult question. So if I can shortly answer it will be: It looks like a bunch of brown indians. (laughter) That’s short. (laughter)

Yes, I see, it can’t be described briefly. (laughter) So I heard that you do a lot of traveling around the world. Why?

Originally it was to see other places and look into the other countries, more looking at different landscapes. I studied the Anthropology. Every semester I had to choose another country to travel to. So what I did is just draw parallels between where we come from and what are the similarities. Than when I started my academics, was looking more in depth that cultures.

Other people say: “What do you looking for?“ But when I travel I don’t look for anything. I just want to be…

I go to many places around the world and sometime I want to sit on the street all day and watching the life around. To see what is changing for that and I like to listen to different languages. Something that I enjoy is learning, because like I tell everyone when I first start many teachings is: “Really I know nothing.“

I understand…

This is one of the greatest teachings I received from the elder from the Lakhota* territory. When I first get learning from him, he said: “I know nothing.“ And he explained it to me, he said: As a human being you born in the place, you grow up in this place… So all the information, you receive, is from that family, where you come from, in that house you living. And when someone step in the other house which has the other teacher…but in reality between these two place you’re moving, you’re find a very specific things. The way he explain it to me was: “I can tell you a lot about my culture, but I know nothing about your culture. So in the big picture of human being: If we only stay in these boxes, these two, three boxes, this is all we know.

*Lakȟóta, Lakota people: The Lakȟóta people, also known as Teton, Thítȟuŋwaŋ (“prairie dwellers”),[1] and Teton Sioux (“snake, or enemy”) are an indigenous people of the Great Plains of North America. They are part of a confederation of seven related Sioux tribes, the Očhéthi Šakówiŋ or seven council fires, and speak Lakota, one of the three major dialects of the Sioux language. Dakota-Lakota-Nakota speakers lived in the upper Mississippi Region in present day Minnesota, Wisconsin, Iowa, and the Dakotas. (more: Wikipedie: Lakota people)

So what is the greatest thing for teaching something someone?

To experience everything. Because in the way we were thought, as we was children, we learned from five senses. And most people maybe learn from one or two. For example to read something. Can’t never taste it, hear it…so you are loosing all this experience. Your whole being — like the elders should say — become blocked.

I heard, you met Dalajlama. How was it? What you talked about?

I think about one time I listened to him speaking, about negativity, and people say: ,”Wow, you really must hate Chinese people.” No. Because again, if I find negativity within me, if I find hatred within me for someone else, then I hate me. Then I destroy me. So, the thing, when listening to those things about finding what you see in humanity, and it's very very difficult in our contemporary kind, so the destruction will go through globally. Everything of our human ability to survive, you know, they always try to beat you down. And always say, we’ve developed a very smart world. We have all the electronics, we have all the technology, we have all the things you need to make your world more difficult.

What do you think is important in our life?

When we have very little, we are very happy.

Now we have everything. And what does it now bring you? Stress. So, to look at the things in life. Number one is — why that all, why not just find happiness? Like His Holiness say: ,,I cannot find the negativity in this because then it takes my happiness. So, if I give my happiness…“

Many people can’t find the happiness, the way I see it, it brings this individualistic idealism to say — it's you, you have everything. What you only have, what you believe, you needn’t. But again you're still holding on to all these things that cause you problems.

You only have what you believe. See problems? Why hold it? Throw it away!

Yes, many people want their sadness and suffering in some way…

And it’s getting more difficult, to throw it away, because, if you look at resource economy of everywhere, as I travel around the world, is they try to keep people under. So, are they happy? And most of them maybe not. They have everything, but what is happiness? Happiness is different for everyone. Maybe you're happy just with this tea (pointing to my tea), right this moment. But everything changing all the time — something will change.

So this is the thing they look at even in Buddhist teachings, what I really enjoy, is looking at impermanence, inevitable change. It's going to happen, whether you like it or not.

One day, somebody is going to break peace off your happiness. And you: „Oh, why you wrecked this?” Government come in and take a piece of this too. Maybe you have a trouble in your family and somebody takes some more — „Oh, what's happening to my happiness? It's all over now.“

They have, what they need. (Buddhists) What you do and say is: ,,Well, this is all I really need. Thank You, thank You, thank You.” (He takes the smallest piece of paper, makes it into the hands of a Namaste* gesture.)

*Namaste: Palms toward each other in front of the head, the chest. It means: I bow before me and before you.

Yes, I really want to learn this one day — just be happy with what I have now.

Yes, somebody take this, somebody take this, and I still got my tea. (again pointing to my tea.) So, it depends on, how much of this you want to claim, you own. Because it seems to be the same thing everywhere I go. „Don't touch my stuff, it's mine!” You believe you're hiding, but you do not realize, someone comes behind you, taking everything and how you look at this?

So think about, much of it is excepting impermanence, inevitable change — sometime very difficult, but sometime very enlightening. Find much happiness.

Sometimes you find happiness just to breathe a lot of fresh air. It's all you need.

And I see this as I travel. Everybody has this little package of happiness. They hold on to it. They say: „I got all this happiness, but I don't enjoy this.“ But if you give it to someone, share it with someone… One day maybe someone come back and give it to you. The reciprocity.

Thanks again for your answers. So the last question is: Is here something you wanted to say to the young generation people? Like some message or recommendation…

About technology — this is definitely part of your life. And it always going to be part of it.

And what really helps, is to utilize all aspects of technology and again human relationship. I use technology to help students reconnect, what they want to learn, if you want to know something about culture, here is bunch of words, some songs… You'll know this, because its on your technology. I don't care who you talk to, but if you come and join us, you must understand. So, I always tell children — learn to find the balance. Cause again, this is going to be a part of your life.

Thank You!

Hweimtun

Narodil se a vyrůstal v Khowotzunu v Kanadě. Prostřednictvím sališských stařešinů se mu dostalo tradiční výchovy a vědění o kowičské kultuře, tradicích a divočině. V průběhu posledních 15ti let navštívil mnoho různých zemí a kultur, se kterými sdílel svá vědění a způsob života. Jeho snahou je podpora zachování prastarých tradic různých přírodních národů po celém světě, což činí formou přednášek a diskuzí s dětmi a mládeží. Také se velmi aktivně zasadil o uchování původního pralesa na vancouverském poloostrově a jeho slovům věnuje kanadská administrativa významnou pozornost.

Byl jste vychován v originální indiánské (kowičské) kultuře. Můžu se zeptat, jak taková výchova vlastně vypadá? Jaká jsou její specifika?

To je velmi složitá otázka… Kdybych měl krátce odpovědět, jak vypadá originální indiánská kultura — tak odpovím, že to vypadá jako kupa hnědých indiánů. (smích) To je to, co můžu říci krátce. (smích)

Chápu, zkrátka to nejde takto rychle popsat… Četla jsem také, že hodně cestujete. Proč vlastně?

Původně to bylo proto, abych viděl jiná místa a podíval se do jiných zemí, dále abych se také podíval na různé krajiny. Vystudoval jsem antropologii. Každý semestr jsem si měl vybrat další zemi, kam pojedu. Poté jsem se vždy snažil hledat paralely mezi tím odkud pocházíme a tím, jak se podobáme. Když jsem začal studovat akademii, začal jsem zkoumat ostatní kultury do hloubky.

Ostatní lidi se mě ptají: „A co vlastně hledáš?” Ale když cestuji, tak nic nehledám. Chci jen být…

Navštívil jsem mnoho zemí a míst na světě a někdy si chci jen sednout na ulici na celý den a pozorovat život okolo. Pozoruju, jak se vše mění, rád poslouchám cizí odlišné jazyky a tak dále. Takže vlastně to, co mě opravdu baví je učení se. Protože tak, ja říkám svým studentům na začátku mých přednášek: Opravdu nevím nic.

Rozumím.

Tohle je asi to největší poznání, co jsem obdržel od jednoho ze starších na území Lakotů*. Když jsem od něj dostával první lekce, řekl mi: „Já nevím nic.“ Poté mi to hned vysvětlil: „Jako lidská bytost jsi se narodil na určitém místě, vyrostl jsi na tomto místě, takže veškeré informace, kterých se ti dostane, jsou z této určité rodiny, odkud pocházíš, z domu, ve kterém žiješ. A když pak přijdeš do jiného domu, který má jiného učitele…tak ve skutečnosti mezi těmito dvěma místy, mezi kterými se pohybuješ, můžeš najít velmi specifické věci. Způsob, kterým mi to dále vysvětloval byl: „Můžu ti říct všechno o mé kultuře, ale o té tvé nezjistím ve skutečnosti nic.“

Když si to představíme jako takový velký obraz lidského bytí, tak to vypadá tak (názorně naznačuje rukama krabice v prostoru), že když budeme zůstávat jenom v těchto svých dvou, třech krabičkách, tak to je všechno, co za svůj život budeme vědět.

*území Lakotů, kmen Lakotů: známí také jako Siouxové, jsou původní obyvatelé Velkých planin Severní Ameriky. Jsou součástí konfederace sedmi souvisejících kmenů Siouxů. Mluví lakotštinou, jedním te tří hlavních dialektů jazyka Siouxů. Dakota-Nakota-Lakota mluvící lidé žili na horním okraji Misssissippi, dnešní Minnesota, Wisconsin, Dakota. (více Wikipedie: Lakota people)

Co myslíš, že je tedy nejlepší pro učení se?

Všechno si prožít. Protože v časech, kdy jsme byli ještě dětmi, jsme se učili z našich pěti smyslů. A spoustu lidí se třeba učí jenom jedním ze smyslů nebo dvěma. Například čtení. Nelze to ale ochutnat, slyšet…takže pak ztrácíme všechny tyto zkušenosti. Celá vaše bytost, než se s ní cokoli může stát— stařešinové by řekli — že se „zablokuje”.

Slyšela jsem také, že jste se setkal s Dalajlámou. Jaké bylo setkání a o čem jste spolu mluvili?

Pamatuju si, že jsem ho jednou slyšel mluvit o negativitě, negativním myšlení. Jak mu lidé říkají: „Teda, vy musíte opravdu nenávidět čínský lid.“ Odpovídal: „Ne, když já najdu negativitu v sobě, když v sobě najdu nenávist vůči někomu, budu nenávidět sebe. A pak se zničím. A to ničení pak může projít po celém světě.” Vyvinuli jsme velmi chytrý svět. Máme veškerou elektroniku, máme veškeré technologie, máme všechny věci, které potřebujeme, aby se stával náš svět obtížnějším.

A co si myslíte, že je v životě opravdu důležité?

Když máme jen málo, jsme velmi šťastní.

Teď máme vše. A co nám to přináší? Stres. Takže číslo jedna v životě je — proč mít všechno? Proč raději jen nenajít a nemít štěstí? Jeho Svatost říká: „Nemohu najít negativitu v tomto, protože to pak bere mé štěstí. Ale když já dám svém štěstí…“

Mnoho lidí nenachází štěstí, protože… Tak to tedy vidím já — že toto přináší individualistický idealismus, který říká — to jsi ty a ty máš všechno. Máš ale jen to, co si myslíš, že nepotřebuješ. A pak zase lpíš na všech těch věcech, které ti způsobují problémy. Máš jenom to, čemu věříš, že to máš. Vidíš problémy? Proč si je u sebe držíš? Zahoď je!

Ano, mnoho lidí si chce tak nějak držet nějaký svůj smutek a utrpení, znám to…

A je to čím dál obtížnější, zahodit utrpení, protože, když se podíváte na správu ekonomiky všude po světě, snaží se udržet lidi v tomto rozpoložení. Takže, jsou šťastni? Mnoho z nich možná ne. Mají všechno, ale co je štěstí? Štěstí je odlišné pro každého z nás. Možná ty jsi šťástná jenom s tímhle čajem (ukazuje na můj hrnek s čajem) pro tento moment. Ale vše se neustále mění.

Tohle také můžeme najít v budhistickém učení. A já osobně to mám hrozně rád — a to pohled na pomíjivosti a nevyhnutelné změny. Tohle se prostě stane, ať se ti to líbí nebo ne.

Jednoho dne někdo přijde a rozbije tvůj kousek štěstí. (ukazuje názorně, utrhává kousek z papírku na stole). A ty na to: „Ne! Proč jsi mi to zničil?“ Přijde vláda a vezme si další kus. Možná má někdo problémy v rodině a někdo si vezme další kousek… „Ale ne! Co se stalo s mým štěstím? Teď je úplný konec!“

Budhisti mají, co potřebují. Říkají že: „Tohle je vše, co skutečně potřebuji. Děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám.“ Namaste. (bere si ten nejmenší kousek papírku, dává si ho do rukou a ukazuje gesto Namaste*)

*Gesto Namaste: spojení dlaní směrem k sobě před hlavou, hrudníkem. Znamená: klaním se před sebou i před tebou.

Ano, to se chci jednoho dne naučit. Být šťastná za to, co mám.

Ano, někdo si vezme tohle, někdo si vezme tohle. Pořád mám svůj čaj :) Takže, to závisí na tom, kolik cítíte, že vlastníte. Zdá se mi to stejné všude, kam přijdu. „Nedotýkejte se mých věcí!“ Schováváte je, ale někdo přijde, stejně vám je vezme a jaký to po tom pro vás bude?

Takže přemýšlejte o pomíjivosti a nevyhnutelných změnách — je to často velmi těžké, ale velmi poučné. Jak najít velké štěstí…

Někdy se dá najít velké štěstí jen když dýcháte čerstvý vzduch. A je to vše, co potřebujete.

Vidím to i když cestuji. Každý má svůj malý balíček štěstí a drží si ho u sebe. „Mám tohle všechno štěstí, ale vůbec jsem si ho neužil.“ Ale, když ho někomu dáš, rozdělíš se… Jednoho dne se ti to možná vrátí zpátky. Vzájemnost.

Děkuju ještě jednou za odpovědi. Poslední otázka: Existuje něco, co byste vzkázal mladé generaci lidí, která žije teď na zemi? Nějaký vzkaz či doporučení…

Co se týká technologií — jsou nevyhnutelně součástí našeho života. A budou součástí našeho života.

To, co opravdu pomáhá je využít všechny aspekty technologie a lidský vztah. Používám technologii, abych pomohl mým studentům. Pokud chcete vědět něco o jiné kultuře, tady je kupa slov, nějaké písně…ano, to najdete na internetu. Ale pokud přijdete a připojíte se k nám, pochopíte.

Takže vždycky dětem říkám — naučte se najít rovnováhu ve světě technologií.

Děkuji!

Upozornění: Čtenáři, jedná se o nadsázku! Prosím neber to příliš vážně. Vůbec nemíním strašit budoucí matky, píšu pravdivě a osobně jsem tolik postrádala jiný než ten nejrůžovější příklad těhotenství.

Nemusíš se bát, že by sis četl nějaké důvěrnosti. Tohle jsou jen střípky života, ostatní si samozřejmě necháváme pro sebe.

Jsme v háji, nemáme jméno

Tohle se ještě netýkalo třetího trimestru, nýbrž toho druhého, ale chci si tady tuhle naši vtipnou paniku zaznamenat.

Vyšetření jsou mírně frustrující. Čekáte co bude a doufáte, že vlastně nic. Úplně jsem zapomněla, že nám mají také říct pohlaví dítěte… Takže se úplně nakonci velkého ultrazvuku (tzv. screening) ptám doktorky, koho vlastně čekáme a objasňuji ji svoji teorii založenou na termínu vstupu spermie do vajíčka. Přece to není jen totální hra náhodné pravděpodobnosti.

Doktorka se válí smíchy, sestřička taky.

Alespoň jsem je rozesmála…. Ukončuju to větou: „No, takže jsem přesvědčená, že je to holka.“

Obě se směji dál: „Asi vám ta teorie dost nefunguje… Je kluk jak buk!“

Jsem v šoku.

„Cože? To není možný! Já byla přesvědčená, že je to holka! No, asi by to chtělo větší vzorek testované populace, to přiznávám…“ Je zdravý, jsem šťastná.

Volám nastávajícímu tatínkovi: „Je to v háji, nemáme jméno!“

Tak nějak jsme se zaměřili na ta holčičicí jména. Bylo to jednodušší.

Není všechno jen růžové

Stěhujeme první várku věcí z Rakouska zpět do Čech, přebíráme byt, ale na závěr toho všeho to není úplně růžové a na konci druhého trimestru jedeme v půlce noci do nejbližší nemocnice. Problémy, které mě provázely už chvíli (a přiznávám, že jsem je asi dost nevnímavě podcenila — přeci nebudu nějaká hysterka, co furt plaší!) se zkrátka nakumulovaly.

Motol-noc-vrátnice-oddělení porodnice: Doktor u císařského řezu, vydržte. Stydím se, jsem hysterka a tam někde doktor u císařáku. Jenže to bolí! Přichází mladší doktorka na praxi-vyšetří-nic neříká. Přichází velký doktor-nerodíte,buďte v klidu-nasadíme pár věcí-dál se domluvte s vaším lékařem.

Zcela jasně si vzpomínám, že mě spousta již-matek upozorňovala na jakési „tvrdnutí břicha“ prostě něco jako malé kontrakce. To by se nemělo stávat prý často. „Je to nepříjemné. To bys fakt poznala.“ Některé tvrdí, že je to dokonce dost bolestivé. Tak fajn, to určitě nemám…

Další den-u mé doktorky: „To břicho máte naprosto tvrdý, takhle to rozhodně nesmí vypadat. Tohle je to tvrdnutí břicha.“ Radši zatajuju, že jsem to takhle měla vlastně skoro pořád, a už dlouho…

Takže ne, tvrdnutí jsem naprosto určitě nepoznala.

Od již-matek se také dozvídám, že tohle je to normální a přirozené. Jo, jenže to nesmí mít ty patologické dopady, co to má zrovna u mě. Abych to zjednodušeně přiblížila — ve 2. trimestru se moje tělo připravilo na porod asi tak, jako by bylo nedaleko od termínu porodu.

Verdikt po probdělé noci a půlce dne? Striktní klidný režim a půl lékárny k tomu. Ležet, zbavit se zánětu, bakterií, ležet a kontrolovat břicho.

A samozřejmě — dokáže to být vše celé ještě peprnější!

Neporodila jsem, jsme šťastní.

Tabu nemám ráda

Tento třetí trimestr, zdá se mi poněkud…neočekávaný.

Jasně, tušila jsem, že to asi nebude žádný med, ale tohle jsem nečekala. Je to změť velkých bolestí břicha pokaždé, když si jen dojdu na záchod, nebo se v posteli převalím z boku na bok, bolesti celého těla od už dvou měsíců striktního ležení, nečekaného strachu (ne o sebe), odkázání se na pomoc druhých a počítání toho každého naprosto stejného dne.

Vrtá mi hlavou — když jako není všechno růžové, tak se o tom nemluví? Je to tabu? Nebo je to jen náhoda, že jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by měl podobný problém? Připadám si tak sama a chci o tom mluvit. Tabu nemám ráda.

Ondra je kdesi v Klagenfurtu a dokončuje své pracovní povinnosti, aby se alespoň na poslední měsíc mohl připojit k nám. Abych pravdu řekla — nelíbí se mi to, ani trochu. Tohle je zrovna doba, kdy bych ho moc potřebovala a ten jeho chlapský klid miluju já i mímo.

Hlavně být pozitivní

Náladu mi zvedá jeden doktor na kontrole. Chlapi jsou prostě skvělý. Mají to na háku a je to boží! (Myslím to vážně.)

„No je to pořád stejné… Tak když budete náhodou rodit, tak jeďte prostě do porodnice. Ale do nějaké té specializované, jak jsem říkal.“

Fajn, to je fakt. Když budu rodit, pojedu do porodnice. Vlastně nic složitého. Co vlastně řeším?

A super je také vyjádření mé babičky, nastávající prababičky. Oznamuju ji do telefonu, že jsem to čekala takové veselejší, že to tak vlastně všechny moje kamarádky a známé měly. Ona striktně odvětí: „Beruško, vzpomínám si, že já bych to radši odnosila někde v košíku. Každý to má jinak… v klidu.“

Akční hrdina

Ještě že to naše mímo je takový akčňák! Nemusím se bát, že bych ho někdy necítila. Většinou se převaluje a kope tak dlouho, dokud nedostane škytavku… Tu má denně tak čtyřikrát. Tohle skákající břicho je fakt vtipný.

Ale že budu mít zkušenosti s nočním uspáváním už během jeho pobytu v břiše, to jsem nečekala… Ondra mezitím přijíždí na týden za námi a objevuje nějakou neuvěřitelně infantilní čtyřhodinovou uspávačku na YouTube s animací takovou, že z toho místo upsávání má malej spíš neočekávané zemětřesení způsobené mým nekonečným smíchem.

„Tak ti nevím, jestli to bude v noci fungovat jako uspávačka.“

Dalším trikem je „ježdění s kočárem“. Jak to probíhá? Prostě se zvednu a pomalu se dokola pohupuju po místnosti. Jo, trochu cvokárna!

Riskantní podnik

Ty věci, které mi na začátku připadaly nepřekonatelné, už jsou vlastně jen úzkosti v pozadí…

Když se lezení jen jedním háčkem změní na ležení — jako jediná vaše náplň celého dne.

Když jdou všichni ostatní na procházku.

Když vaše procházka k popelnicím a zpátky je tolik naplněná bolestí, že jste vlastně rádi, když už jdete zpátky.

Ne, zjevně nejsem hrdina a takhle dlouhou kontinuální bolest (myšleno cca 2-měsíční, která je v noci ještě o něco intenzivnější) fakt někdy těžko zvládám a mám pocit, že to nikdy neskončí!

Přes svou naivitu jsem tedy pochopila několik věcí:

• celé je to zázrak a vůbec se to nemuselo povést až sem
• těhotenství je vlastně od počátku neuvěřitelně riskantní podnik (pro všechny zúčastněné)
• stejně bych do toho šla znova (ale momentálně mám dojem, že si hodně rozmyslím, jestli do toho všeho půjdu podruhé)
• zažít pocit vetřelce v břichu — tohle privilegium máme prostě jen my ženy

Vánoční…okurky!

V Čechách na to asi nemáme tak příznačné označení jako je to anglické: pregnancy cravings — v překladu něco jako těhotenské obscese.

Je to veliká sranda pozorovat svoje tělo, co tak strašně chce.

Například obscese věcmi, které náš někdejší kamarád ze Skotska naprosto nepochopil. Říkal, že češi prostě milují „everything pickled“. Nepochopil ani utopence, zavináče, ani nakládaný hermelín. Ještě že nevěděl o nakládaných okurkách a řepě, o kterých ale já vím od začátku těhotenství asi nejvíc…

V posledním dějství přibylo ještě pár zajímavých věcí — například bych na sušených rajčatech mohla i spát, kdyby to šlo…Možná bych si je dávala i k snídani, kdyby mi to nepřišlo blbý. I ty normální jsou fajn. A kečup? Když není co ke kečupu, stačí i samotný.

Záhadou zůstává, jak to moje tělo dělá, že už není 100kilové! Mám pocit, že mám hlad neustále! Nekecám, ale jenom ležím a žeru. A popravdě bych podle tabulek mohla mít i víc kilo, než mám teď. Zajímavé…

9!

Aby to bylo na závěr ještě paradoxnější, tak od devátého (posledního) měsíce mi zázračně všechny bolesti téměř ustaly… Bylo to takřka ze dne na den. Ne, není to, že bych si zvykla…

Těžko předat a popsat někomu druhému, ale od 26. týdne to bylo asi tak, že jsem se přes bolest jen těžko soustředila na běžné činnosti denní potřeby. Možná to přiblíží fakt, že ačkoli jsem docela čtenář, tak za celé ty dva bolestné měsíce jsem se nedokázala soustředit ani na pár řádků v kuse.

V tom posledním měsíci začínám chápat, že takhle bez bolestí je to asi to normální. Většina žen si na poslední měsíc stěžuje a zřejmě je trápí nějaké ty menší bolesti, nespavost, trávení… Mě to netrápí! Tyhle věci, jsou pro mě maličkosti a ten 9. měsíc si neskutečně užívám!

Kontrola v 38. týdnu v porodnici: “U vás to zatím na porod vůbec nevypadá. Tak choďte pěkně na procházky a buďte aktivní, jestli vám to nevadí…?”

Jestli mi to nevadí?! Odpovídá za mě raději Ondra, když vidí můj výraz a zná mé jemné vyjadřovací schopnosti: “Ani nevíte, jaké to bylo peklo ji udržet při smyslech dva měsíce v posteli.”

A co to jméno?

Jméno jsme záměrně tajili, i když jste se neustále ptali! Popravdě trochu z důvodu toho, že jsme ho dlouho neměli a pak už jen tak :)

Takže jak? Jógový víkend, cesta z Dhaby a holky se mě ptají, jestli už máme jméno pro kluka. Odpovídám, že pořád ne… Povídají o svých dětech a já si vzpomínám, že jsem si vlastně úplně na začátku říkala, že to bude asi magické dítě.

„Proč myslíš?“ smějou se holky.

„Protože jsme ho dle ultrazvuku stvořili přesně na čarodějnice, na magickou Filipojakubskou noc.“ směju se.

„No tak to je přece jasné, ne? To bude Filip nebo Jakub!“ odvětí skoro jednohlasně.

Zamýšlím se. Jakubů je hodně, ale Filipa osobně neznám ani jednoho…není to tak blbé jméno.

Přijíždím domů, ještě do Klagenfurtu, a povídám tenhle návrh Ondrovi. „Konec konců si to jméno vybral docela sám…“ Ondra nečekaně souhlasí.

Takže asi jo. Konečně budeme vědět, jak je důležité míti Filipa!

Fun facts:

Poprvé mě někdo v MHD pustil sednout přesně tři dny před termínem porodu.

Aby bylo paradoxům učiněno opravdu za dost, tak je třeba říct, že jsem nakonec přenášela. A ne úplně málo… Filip narozen 9 dní po termínu.

Mám pocit, že jsem trhla rekord v počtu otázek: “ Tak už jsi porodila?” Aneb, když všem řekneš, že určitě dáte vědět, až se mimino vyklube ven…

Dali jsme si načas, ale porod byl za cca 4 hodiny za námi. Bez jakýchkoli látek proti bolesti.

Vlastně jsem se na těhotenství tak nějak vždycky těšila… Většina kamarádek začala docela brzo a já byla svědkem tolika vesele rostoucích břich. Říkala jsem si, jaký to asi bude skvělý čas — jíš kolik se do tebe vejde, všichni jsou na tebe milí, pouští tě sednout, a tak dál.

Teď se i ke mně dostalo těhotné břicho a jak jsem psala v předešlém článku, přežila jsem nějak první trimestr a vyhlížela ten druhý, o kterém všichni říkali, že bude přesně takový snový!

Takže je?

Budoucí matky asi trochu zklamu pravdou, čtenáře potěším, že odpověď není nudné — ano, je to fakt skvělý!

Ne, vlastně nic z toho, co jsem si představovala a jak jsem si to představovala, pravda úplně není… Takže popořadě:

1. Konečně můžu jíst všechno, co mám tak ráda a pořádně si naložit!

No, to že nemůžu jíst všechno, co mám ráda, jsem se dozvěděla už v prvních třech měsících. Těšila jsem se na přežírání se sushi! Zdravý protein, řasa, prostě ideál, ne? Jenže syrové ryby jsou v těhotenství pasé…

Jsem velký milovník plísňových sýrů, domácích sýrů a jsme v Rakousku, výběr je tu velkolepý! To budou grilovačky plné roztavených hermelínů a buřtů na ohni! Omyl — plísňové sýry jsou v těhotenství totálně zakázány, totéž domácí sýry a nedoporučují se ani uzeniny.

Naštěstí je ale tělo šíleně inteligentní!

Ne, že bych na tyhle věci neměla OBROVSKOU chuť… Ale najednou mi začínají chutnat i fláky masa, grilovaná zelenina a věci, které jsem nemohla ani vidět.

A to, že toho sním kolik se do mě vejde? Že se nemusím omezovat?

Po natlačení půlky obřího grilovanýho kuřete (Ondrovi jsem nedala ani píď) s brambory jsem za pár hodin zjistila, že to asi nebyl dobrý tah…

Odpověď se jmenuje pálení žáhy. Jo, v klidu, taky jsem vůbec nevěděla, o co jde…prostě něco, co trápí starší lidi. Jo a těhotné…. Děsné píchání nahoře v břiše, pocit všeho v krku a…nebudu dál popisovat, prostě fakt to nechceš zažít znova.

Takže tohle asi taky nepůjde.

2. Konečně mám výmluvu proto spát hoooodně dlouho!

No, to sice asi jo, jenže ten spánek se úplně nedostavuje. Proč?

Těch věcí je víc, ale jedna je asi nejmarkantnější — jsem ten, kdo spí normálně většinu času na bříše nebo na zádech, v druhém trimestru je to ale neproveditelné, obojí. To první je jasné proč a při spánku na zádech děloha tlačí dolů a na dutou žílou, mímo se kroutí, kope, chce na bok… Převalím se, snažím se usnout, nejde to, ale nakonec, co zbývá. Probouzím se po hodině — na zádech, se strašnou bolestí břicha. Aha, zase blbě… Čůrat napít a celé znova. Výsledek — spánek přerušovaný po jedné až dvou hodninách…

Jak říká můj milý manžel — asi příprava na to, co nás čeká potom. Jo, jenže on si teď toho spánku užívá ještě dosytosti!

3. Procházky venku jsou přece super!

Doporučený pohyb — procházky, jóga, plavání.

No dobře, na tohle jsem si musela zvyknout už dřív — lezení (hlavně boulder) asi nebude… Nevadí, ale jógu mám ráda! No, jenže mi opět nikdo neřekl, že těhotenská jóga není jóga, co mám ráda! Je to v podstatě dýchání, sem tam protažení a hlavně pomalu! A hlavně žádné pokročilé pozice! Prostě trošku nuda. Ale třeba na to přijdu.

Procházky se trochu omrzí, když vás pořád bolí břicho, hodně bolí, divně bolí. Příčina je roztahování dělohy a příjemné to není. Rozhodně ne při chůzi… Někdo to má více, někdo méně, já asi více.

4. Lidi jsou na vás milí! Pouští vás všichni sednout.

Ale asi jo… Jenže když zhruba v šestém měsíci vypadáte pořád jako když jste prostě trochu přibrala v pase, nebo se moc nacpala k obědu, tak vás nikdo sednout nepustí. Spíš se dívají divně, že tak mladá a funí do kopce hůř než já ve svých letech… Ti dnešní mlaďoši… Nic nevydrží.

A depka přichází — jsem úplně neschopná! Naštěstí máte vedle sebe někoho, jako je vaše druhá polovička plná úsměvů, která připomene, že tam tvořím nový život, a to něco energie asi zabere.

Co se týká toho, že jsou všichni milí, tak u doktorů to úplně pravda nebývá. Já vím, mají toho hodně a únava dělá své. Ale když ono je to fakt hrozně frustrující mít pocit, že jste úplně blbá, že nevíte tohleto a támhleto! A že přeci nevadí, když čekáte dvě hodiny na screening! A neptejte se na nic, na to nemáme čas!

5. Nakonec jedna odkrytá velká pravda…

Dostali jsme knihu. O mateřství. Je tam vše od početí do tří let. Něco jako Ottův naučný slovník v tomto ohledu, ale samozřejmě spustu věcí hledáme na netu. Jako například „korbička“! Fakt vtipný slovo! To bude nějaká blbost… To zjišťovat nepotřebujem. (Ondra brouzdá po netu — „Asi to budem potřebovat, je to něco ke kočáru…“)

A ta velká pravda, kterou jsme zjistili — za prvé, s dítětem se musí správně manipulovat (nejsem si jistá, jestli tohle zvládnu, když doteď nejsem schopná manipulovat s některými lezeckými uzly…) — a dítě se po kojení musí dát odříhnout! Jasně, prostě si krkne…

Ondra: „Hele, on si vlastně nekrkne, koukni, ono se poblije, proto tam mají vždycky na rameni ten ručník…“ Já: „Cože? Proč teda odříhne? Proč prostě nenapíšou a teď se vaše díte musí poblít….“

Odhlanená pravda, kterou nikdo neřekne nahlas!

Nový život

Jsou ale věci, které zůstávají dost zázračné. Jako třeba vědomí, že dokážete vytvořit nový život z vlastního těla a samozřejmě z buňky vašeho partnera.

A fakt skvělé je, když konečně zjistíte, že tam vevnitř asi opravdu někdo je. Jasně, máme ultrazvuk, ale když konečně cítíte, že se to vevnitř kroutí a je to plné života, je to bomba. Asi je skutečně tam!

A ještě jedna důležitá věc, kterou je třeba poznamenat… Může to totiž vypadat, že si jen stěžuju, jak je to hrozné, ale tak to není. Jen si uvědomuju, že představy jsou občas takové růžovější.

Jsem totiž neuvěřitelně vděčná za to, že jsem zdravá a mí nejbližší také!

Řekla jsem si, že si (možná spíš tak pro sebe) zkusím vzpomenout, jaké to bylo. Ale pěkně bez růžových brýlí dobarvených těhotenskými hormony! Prostě tak, jak to reálně bylo, doopravdy…

Svoboda?

Takže začínáme. Vlastně si to vzpomínám naprosto přesně, protože se ve mně pomalu ale jistě začínal tenkrát vyvíjet pocit, že jsem nezdravá a neschopná být pořádnou ženskou… Nemám tendenci šišlat na děti a nijak zvlášť mě malé děti nefascinují, prostě nevyrostlé lidské bytosti. Ani doktorka z gynekologie se netváří pozitivně — oznamuje, že zrovna u mě žádné ovulace zřejmě nenastávají.

„Tak ok! Tak alespoň si s manželem můžeme užívat!”

Po půlroce mě doktorka posílá na operativní odstranění závady. Ale já tak nějak cítím, že tam strašně nechci! Termín mám za měsíc…

Stoletý stařík a Cimrman

Jedu do rakouského domova vlakem a přemýšlím nad tím, jak za měsíc budu dělat všechno proto, aby ten vlak do Prahy nedojel…

Mezitím si ale s Ondrou užíváme jarní rakouské hory ještě plné sněhu. Vůbec nevadí, že už 14 dní mám prsa přifouklá, jak v té pohádce od Cimrmana, přikládáme důvod prostě ženským hormonům. Údolí vodopádů asi hodinku cesty od domova a navíc se spoustou možností na boulder nebo lezení! Je to boží víkend a já se trošku neobvykle cpu každým tuňákem z konzervy, co potkám.

Po krásném dni tady v údolí Ondra navrhuje dojít ještě k jednomu vodopádu, který je odsud asi 1 km. A já si v duchu říkám: „Bože, kilometr? To nedám…“ A sama se v sobě divím. Ale Ondrovi samozřejmě ani slovo. „Jasně, super!“ Funím do kopce, jako stoletý stařík, co by ani nevylezl oknem. Ondra si všímá, že není něco v pořádku. „Je ti dobře?“ „Nevím, možná na mě něco leze…” Ale pohled na nově objevenou oblast lezení mě totálně nabije štěstím.

Prozření

Ráno v šest se rozhoduju vyloučit možnost těhotenství a jdu dělat test. Za minutu se šourám k Ondrovi do postele, který je samozřejmě vzhůru. „Co se děje?“ „Dvě čárky. Takže podle tohohle návodu to znamená, že….že jsem v tom.“ Studujeme návod oba ještě jednou. Asi si klepete na čelo, že to přece všichni ví, co znamenají dvě čárky. Ale my ne! Rozhodně ne teď a v tomhle okamžiku!

Ležíme v posteli a koukáme do stropu. „Co budem dělat?“ říkám vyděšeně. Ondra, ten můj manžel plný klidu a občas i vtipu odvětí přesně tak, jak to u něj bývá zvykem: „Nic, počkáme devět měsíců, a ono se to samo vyklube.“ „Cože? Samo? To si děláš srandu, pěkně budeš u porodu a budeš tu hrůzu prožívat taky.“ Jo, klasická děsně klidná odpověď těhotné manželky…. „Neboj, to je přece strašně super! To nějak všechno zvládnem.“ Ondra má fakt viditelnou radost. Já taky, ale ne viditelnou.

Samozřejmě, že surfuju po internetu a hledám, co to teda znamená. Zjišťuju, že jsem v nějakém 5+4tt (co to k sakru zase je?!) a volám na gyndu do Prahy. A mimochodem taky zjišťuju, že cpát se tuňákem z konzervy jsem už asi dávno neměla…a možná taky, že ten jógový víkend, co jsem procvičila se strašnou bolestí v bedrech, měl taky už svoje opodstatnění.

Co je ale pozitivní je, že se doktoři si trochu spletli a zdravá ženská jsem byla, a tedy, že operace nebude. Jako kdyby si moje tělo vymyslelo tak trochu zvláštní formu „záchrany“.

Realita

Občas mi to připadá, že jsme jako takoví „Hurvínci, co si představují válku“. Jo, budeme mít dítě, to je přece super! Jenomže nám jaksi asi nedošlo, že jsme se právě odstěhovali do Rakouska a že by to třeba mohl být problém… Mně to dochází ve chvíli, kdy jedem na kontrolu na gyndu do Prahy, a to v termínu, který je první možný. Ondra jde se mnou. Říkala jsem si, že ultrazvuku se fakt bát nemusí.

„A tady ho vidíme a tady je srdce, které vidíte, jak bije.“ „Wow, už teď? To je hustý!“ odvětím a pak si říkám, že tohle se asi na bijící srdce miminka neříká… „A víte, kde budete rodit? V pražských porodnicích se musíte hlásit velmi brzo.“ říka doktor. „A za měsíc další kontrola a pak vás pošleme na prvotrimestrální screening, na ten se objednejte do porodnice. Nashledanou.“

Ne, nic nevíme! A mně dochází, že teď asi budu v Praze dost často. Ale nedochází mi ještě, jak často.

Realita je taková, že jdete na kontrolu na gyndu, k obvodnímu lékaři na EKG, k endokrynologovi na kontrolu štítné žlázy (protože se to obvoďákovi nezdá), na odběry na gyndu znova, na odběry pro štítnou žlázu a na odběry do porodnice pro screening.

Jsem vysátá, jak po náletu deseti upírů a šourám se domů do postele.

A jak mi je?

blbě! asi přesně tak, že blití by bylo vysvobozením, ale to nepřichází

všechno! mi smrdí (kromě kytek, které mi najednou začaly strašně vonět)

všechno, co jsem měla z jídla ráda, teď je nechutně hnusný (sladkého se skoro nedotýkám a cpu se masem — které normálně moc nemusím, párkama v rohlíku, chlebem se sýrem a tunou smažených vajec…)

ale po všem je mi znova blbě, ne ráno! ale odpoledne (takže jaké wtf! ranní nevolnosti?)

mám nehoráznou chuť na své tuny pu-erhu a zeleného čaje a ano, i na to latte nebo matcha latte — ale vlastně mi to fakt nechutná

nevím, co mám pít — po vodě je mi blbě a bylinkové čaje můžu asi dva, zachraňuju to přeslazenými šťávami a moštem

břicho mám jak balón a ano, už teď nezapnu žádné své džíny (lidi mě vídají nečekaně v sukni)

chce se mi strašně a pořád spát — nasnídám se, usnu, dám si oběd, usnu a večer u klasických krásných britských Vraždách v Midsomeru — ano, usnu

chci se hýbat a chodit aspoň na jógu (když mi boulder zakázali), ale nejsem schopná pomalu ani dojít na nákup

prostě pocit toho nejnemožnějšího člověka na téhle planetě

Ondra mě s***! Ale není to asi úplně jeho chyba…Chudák se snaží být největší podporou, jenže u toho na mě šišlá a je přehnaně ochranářský. Potřebuju mluvit chvíli s nějakou ženou!

Mám v mobilu aplikaci, která mi říká, jak na tom jsme. Nazýváme tedy plod podle toho, jak je zrovna velký… Takže když se setkávám s kolegy z práce a oznamuju jim, že mám v sobě hrozen, úplně mi nerozumí… Ale když jim to dojde, mají obrovskou radost a já díky nim konečně také!

Tři měsíce kocoviny

Chybí mi pohyb! Jediné, co dělám je, že na své staré Favoritce drandím všude po Klagenfurtu, jak se dá. Ale pořád ty samé cesty už omrzují… Konečně jdem na víkned do hor! Nevadí, že má pršet! Jedem!

Krásná horská chatka s malou nabídkou domácích alpských sýrů… To je paráda! Ondra mě zaráží, že tyhle sýry patrně nesmím. A mě zaráží, kdy tohle všechno studoval… Je to tak, hrozí nákaza plodu. Jsem strašně naštvaná a koukám na ten sýr, jako na slitování! Nesmím kořeněné, nesmím pálivé, nesmím skořici, nesmím sushi, nesmím hermelín, nesmím lízt, nesmím… Tohle nepřežiju… Co k sakru můžu?!

Jestli si někdo dokáže těhotenství užívat už od začátku, tak ho obdivuju. Jestli někomu první tři měsíce utečou jako voda, tak mu závidím. Omlouvám se za upřímnost teprve “nastávajícím”. I já věřím, že to bude v příštích týdnech o něco lepší.

Svatba a stěhování do Rakouska se dá stihnout do roka.

Kdyby mi někdo začátkem minulého roku řekl, že budu žít v Rakousku, klepala bych si na čelo….

Nový rok

Ale tak tohle rozhodnutí se nám fakt povedlo! Teď úplně nemyslím stěhování do Rakouska… I když podle posledních zjištění je Klagenfurt ještě ke všemu dost „boulderové“ město — na jeho velikost má docela slušné boulderové zázemí! Manžel si prostě umí vybrat…

Měla jsem na mysli rozhodnutí pro trochu netypické zakončením roku 2018…

Sice jsme mírně podcenili místní a doufali, že budeme na svahu sami, ale i tak to byl báječný vstup do nového roku — na Silvestra filmek a v devět do pelechu. A prvního hezky za ranním sněhem!

Míříme nach Gerlitzen, který je asi 30min autem od našeho bydliště v Klagenfurtu. Na silnicích ani noha, zato parkoviště na místě nacházíme volné až to vzdálenější. Co tady všichni dělaj? No nic, berem lyžičky a kráčíme blátem a trávou vstříc sněhu nahoře. Odtud se musí dojet lanovkou přes kopec, kde teprve začíná první sníh. Kopce zalité sluncem (a umělým sněhem). Všímáme si, že sjezdy zúžili právě kvůli nedostatku sněhu. Další čeho si nejde nevšimnout, jsou davy na skialpech. Jakoby to snad byla nějaká místní tradice vyrazit na prvního na skialpy. Trochu se divíme — přeci jenom štrádovat si to sjezdovkou hore není úplně to, co od skialpů chceš… Ale když jinde prostě sníh není, tak se nedá nic dělat, to je jasné.

Nach Linz!

Cesta byla trošku zajímavá… Opět naložené auto a ze slunečného Klagenfurtu (asi se snaží napravit svůj první špatný dojem a celé cca dva týdny bylo slunečno!) vjíždíme do slušné sněhové vánice, která trvá až do Linze. Pondělní provoz tomu moc nepomáhá a Ondrova rýmička už vůbec ne. Tohohle rozdílu by si ale všiml i slepý — silnice, dálnice — to tady i za sněhové vánice vypadá jako když se nic neděje. Míjíme dva chlapíky s nějakým nepopsatelným přístrojem u krajnice: „Co tam dělaj?“ „Myslím, že čistí tyče u silnice…“ odpovídá Ondra. „Počkej, to se dělá?“ Asi jo, jenže u nás se to asi nedělá. A co se ještě dělá je, že za takového počasí jezdí po dálninci dva odhrnovače sněhu mírně za sebou, a to tak často, jak to jde. A provoz tak sviští, jako by se nic nedělo. A možná je to i proto, že jen málokdy potkáte někoho, kdo by nedodržoval rychlost. No nic, to bylo jen takové road-povzdechnutí…

Linecké dny

Linz je krásné město s cca 200tis. obyvateli. Hodně průmyslové město, ale parádní je, jak pěkně tady dokázali oddělit onu průmyslovou část města od části historické, tedy středu města, a od části pro život. Připadá mi to taky trochu jako Linz — život před řekou a život za řekou. My bydlíme „před řekou” v klasické části pro občanský život, „za řekou” je pak centrum města a průmyslová část města je na jeho okraji. (Pro zeměpisně méně zdatné: ta řeka je Dunaj.) Jezdí tady tramvaj a má i historickou tradici. Na Ondrův popud se projíždíme starou linkou, která vede vysoko na kopec, tzv. Pöstlingbergbahn. V létě sem jezdí historická souprava, v zimě jen její novodobá kopie a zajímavostí je, že je to trať s velmi vysokým sklonem a přitom ještě bez oblíbených „zubů“. No a ve skutečnosti to vypadalo jako kdybychom tramvají dojeli z centra prostě až do lesa, na kopec plný sněhu.

V neposlední řadě také zjišťujeme, že sice máme lezeckou stěnu s malým boulderem hned za barákem, ale že je to velice oblíbená stěna — o deštivém víkendu typu „pražský SmíchOFF navečer“ a že toho tady dalšího moc k lezení v zimě není… Možná jsme si přeci jenom měli vzít lyže a ve stylu místních se vyvézt tramvají na Pöstlingerberg a sjet si kopec pěkně dolů lesem a prašanem, nahoře na kopci jsou ho totiž mraky!

Čím bych měla začít… Chcete nějaké rozdíly mezi Čechy a Rakušany, co? No tak dobře, nějaké se asi najdou. První věc, které si člověk všimne (zvlášť, když bydlí na kolejích) — lidi tu vstávají neuvěřitelně brzo! A to i studenti, jak se zdá. Kolem půl šesté slyšíme pokaždé sprchu nebo varnou konvici…život zkrátka začíná. Ondra to pociťuje i v práci, kde jeho školitel bývá pravidelně už v 6:30 ráno. Ale zato jsou evidentně všichni v pět hodin doma u společné večeře nebo na večeři v restauraci. Lidé bývají opravdu hodně usměvaví a vstřícní. A na co si zatím zvykáme je to, že ve všední dny jsou obchody otevřené tak do 19:00 a v neděli je zavřeno. Všude!

Ondrova kancelář

Jsem pozvána na návštěvu Ondrovy kanceláře, a jdu se ráda podívat dovnitř nízkých dřevem obložených budov Science Technology Parku. Mají tři podlaží a Ondrova Dynatrace tu má patro v jedné z nich.

Jednotlivé kanceláře jsou poměrně malé — rozdělené po týmech. Společný prostor je oddělen uprostřed kanceláří. Žádný neosobní openspace. A hned, co člověka upoutá jako první, je grafické pojetí celého prostoru. Vypadá to tu zkrátka jako v kosmické lodi, kde se mísí všechny možné sci-fi charaktery. Ondrův vedoucí mě hned začne provádět všemi místnostmi a nadšeně popisuje, která místnost je přidělena jakému charakteru. A jelikož jsem celkem geek, tak upoutám tím, že uhodnu téma místnosti, které většinou nikdo neuhádne. Je to grafika bytu z filmu The Fifth Element, který jsem osobně viděla asi 10krát. Najdete tu papírové vektorově malované postavičky v životní velikosti ze StarWars, StarTreku a dalších filmů, každá kancelář má své téma — kuchyňka je samozřejmě ve stylu Restaurantu na konci vesmíru. Ve společné místnosti je obří playstation obrazovka, fotbálkový stůl a houpačky. Super nápad i provedení! Schválně jsem nefotila, netočila, tohle je na vaší představivosti.

Future-byt

Nastala chvíle, kdy intenzivně sháníme náš pozdější, už vlastní, podnájem. Bydlení tady v Klagenfurtu nevychází tak draho, přeci jenom je to menší město. Nabídka pronájmů ale také více méně čítá spíše rodinné byty minimálně 3+KK nebo studentské garzonky. Bývají tady extra poplatky přičtené k nájmu, a tak je nutné tohle všechno sledovat. Do nájmu také nepatří elektřina, topení, wi-fi a většinou ani pračka. Tohle všechno si musí pronájemce zařídit poté sám.

Nakonec jsme nerozhodní a čeká nás těžká volba mezi dvěma skvělými kandidáty. Seznam pro a proti to vyřeší. Bereme ten první! Podepisujeme smlouvu a přesně na naše výročí dostáváme klíče od bytu. Takhle se slaví 3 roky.

Hory

Žijeme u obrovského jezera, které jsme ještě neviděli, neb je věčně zahaleno do mlhy a tajemství. Konečně se ale udělalo jednou opravdu pěkně a my neváháme a vyrážíme na cestu kolem jezera. Jelikož tenhle plán stvoříme během pozdního odpoledne a jezero má rozlohu 19,39 km², bereme auto. Jedeme rovnou na druhý konec jezera, kde nás hned upoutá výhled na „prominentní kopec“. Zkrátka svah plný nemalých moderních vilek, kde dotyční mají opravdu neuvěřitelně dokonalý výhled na hory a jezero. No, tuhle lokaci asi chápeme. Druhá strana jezera zdá se býti značně turistickou a proto míříme k menším jezírkům, které tu mají v okolí být. K některým se nedá dostat, protože se tam nacházejí kempy, ale nakonec nacházíme jedno fakt pěkné zrovna při západu slunce, nádhera!

Za týden jsme už vyrazili na běžky. Věřili jsme, že na horách něco málo přes týden napadalo. A taky že jo! Krásných -5 °C a 8 cm nového prašanu, opět nádhera! Dojeli jsme do naší oblíbené vísky Bodental a odtud vyrazili s běžkama. Nová cesta odhalila krásné jezírko uprostřed lesů. Ale ne tak ledajaké jezírko! Tohle Meerauge Bodental je totiž neuvěřitelně průzračné a azurové jezírko, které obtéká dokola několik malých potůčků. Celé tohle místo tak dostává opravdu unikátní nádech. Dokonce jsme ho zpětně našli i na TripAdviseru. Takže odtud už nasadit běžecké postroje a přes louku k lesu k poloupraveným běžeckým tratím. Místních se tu už prohání kolem 11hodiny dopoledne opravdu dost. Míjí nás také několik dvojic na skialpech mířících vysoko do hor nad námi. Prostě pohádka pro zimní nadšence! Tak za měsíc by tu měly být proježděné tratě už oficiálně, takže to asi půjdeme zkontrolovat.

Auto

Ale abychom nebyli pořád jen u těch pozitivních věcí, jedna věc je na Rakousku vážně špatná… No, jak se to vezme, dobrá i špatná — zkrátka hodně prožívají pravidla a zákony jsou tady velmi striktní. A to i co se týká vlastnictví auta na území Rakouska. Zjišťujeme, že jakmile bude Ondra oficiálně bydlet zde v Rakousku, má maximálně dva měsíce na přihlášení svého auta, a také pro oběhnutí všech kontrol. Kontroly jsou velice přísné a drahé a je možné, že Roomster jimi neprojde. Také pojištění auta zde stojí víc než samotný Roomster. Rozhodujeme se rychle. Auto nepřihlásíme. Což ale znamená, že sem s ním už nesmíme. A dostěhování z Čech najednou dostává nádech značeného dobrodružství…

Nesnáším balení. Většinou to vypadá tak, že do batohu nahážu stejné věci jako vždycky — co nejvíce merino oblečení (včetne spodního prádla), které teda v mém případě čítá cca 5 kousků oblečení. Jídlo, pití, pár dalších věcí podle druhu plánované aktivity a hotovo.

Ale tohle mělo být jiné. Bylo toho hodně! A bylo to jiné taky proto, že je tak zvláštní bořit něco, co si člověk s láskou sám vybudoval.

A asi proto jsem musela zvolit metodu prokrastinace, která mě uklidní. Napíšu o tom! Napíšu o tom, jak se my dva amatéři stěhujeme naprosto do neznáma.

Takže stěhovací dny byly pro mě opravdu strašné, to už víte. Ještě se do toho přidalo nějaké to papírování a já jsem se pomalu měnila v sedmihlavou saň. Děkuji svému manželovi, že tyhle dny se mnou tak ustál!

Linz

A teď už k tomu příjemnému! Náš zabalený cirkus jsme naložili do Roomstera a vydali se směr Linz! Tady měl Ondra nějaké pracovní sociální povinnosti tipu firemní vánoční večírek. Stihli jsme projít hlavní části města a užít si atmosféru vánočního Linzu.

Linz je asi tak velký jako česká Plzeň. Ale chtě nechtě tady člověk vnímá jisté rozdíly. Město jako by tady bylo vyluxované hodně výkonným vysavačem a možná i vytřené. Všechno je hoodně nazdobené. A všude, ale opravdu všude, večer venku sedí mladí i staří na nějaké té dobré sklence červeného, bílého, případně vánočního punče. To, co vnímám jako veliký rozdíl, i za tak krátkou chvíli, je právě druh společenského života. Byl všední den a vypadalo to, že většina lidí je tady, venku, s lidmi. A to opravdu nebylo žádné teplo, tak 5 stupňů pod nulou, možná i víc. Jasně, my máme zase své pivní štace, ale něco je tu trochu jinak. Tak jako čistěji. Není to striktní britská kultura, kde se kvůli tomu musel zrodit punk. Tady je to čistá radost z bytí spolu.

Komfort střídá komfort, na který vůbec nejsme zvyklí. A když zahlédneme, že opravdu přesně naproti hotelu, který máme samozřejmě zaplacený od Ondrova nového zaměstnavatele, je lezecká stěna a snad i s boulderem, tak neváháme. Házíme jednu tašku s oblečením do pokoje a než Ondra vyrazí na párty, vyráží se na průzkum zmíněné stěny! Procházíme s lezečkami v ruce přes recepci a tlemíme se tomu, jak to asi vypadá vtipně.

A jsme vítězové! Venkovní stěna vypadá parádně! Ale padají kroupy a my si nevzali lano, takže boulder je parádní plán! No…i vnitřní stěna vypadá parádně. Škoda, že nemáme tolik času. A lezecká kultura se nezapře. Chlápek na recepci s námi vtipkuje a jiní lezci radí Ondrovi, jak na pekelné cestičky. Krásný den! Ondra vyráží po rychlé sprše na firemní večírek a já mám konečně klidný večer jen pro sebe. Jde se psát!

Klagenfurt

Přes noc napadlo několik čísel sněhu, a tak cesta do Klagenfurtu možná dostane trochu jiný ráz. Ale nevadí, já sníh ráda!

Přijíždíme do cílové destinace a studentské koleje nás vítají. Pokoj je ve stylu hodně těžkého retra a návratu do minulosti. Pijeme whiskey z plecháčků a stavíme pracovnu. Je to vlastně docela zvláštní — tři týdny v takovém lepším „Strahově“ a hned na to tři týdny v luxusním hotelovém pokojíku se snídaní. Tady na kolejích se alespoň cítíme víc jako správní lezci — sorta odpadu společnosti.

Zjišťujeme, že v Klagenfurtu je opravdu typické zimní počasí — mlha, totální mlíko. Prý jsou tady zimy přesně takovéhle, a to díky tomu obřímu jezeru. Vydáváme se k němu a zjišťujeme, že i tak je to celkem zvláštní výhled do nikam. Tady má Ondra také své firemní kanceláře v tzv. „Science Technology Park“, budovách plných různých IT firem. Rakušané mají v tomto opravdu styl, budovy nejsou příliš vysoké a vypadají velice pěkně.

Snažíme se někde sehnat jídlo, ale brzy nám dochází, že v neděli se tady opravdu tak trochu zastaví život — všechno zavřeno. Nevadí, další důvod proč příští víkend vyrazit opravdu do hor!