<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Happy End on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Happy End on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@happyend?source=rss-d3715bce2389------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*STiCHDJGAYgQbYod-nar5A.jpeg</url>
            <title>Stories by Happy End on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@happyend?source=rss-d3715bce2389------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Wed, 18 Nov 2026 02:36:59 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@happyend/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Loučení, část druhá: Poděkování nejlepším]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/lou%C4%8Den%C3%AD-%C4%8D%C3%A1st-druh%C3%A1-pod%C4%9Bkov%C3%A1n%C3%AD-nejlep%C5%A1%C3%ADm-e840b93f1a89?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/e840b93f1a89</guid>
            <category><![CDATA[twitter]]></category>
            <category><![CDATA[poděkování]]></category>
            <category><![CDATA[loučení]]></category>
            <category><![CDATA[nejlepší]]></category>
            <category><![CDATA[bye]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 01 Jun 2018 11:51:28 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-06-02T01:22:37.335Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Když lidi opouštějí twitter, činívají tak kvůli jiným lidem. Mám to podobně. Opouštím twitter kvůli lidem, které neznám a kteří by mi mohli ublížit. Víc jsem o tom psala v <a href="https://medium.com/@happyend/lou%C4%8Den%C3%AD-%C4%8D%C3%A1st-prvn%C3%AD-impuls-613c20764260">první části</a>. Na druhou stranu twitter opouštím lidem <em>navzdory</em>. Lidem, které jsem tam poznala. Které svým způsobem znám. A které mám ráda.</p><p>Ve skutečnosti jsem se s nikým sblížit nesměla. Takže má znalost lidí na internetu je povrchní. Ale pokud jde o mou náklonnost k nim, ta je ryzí. Váhala jsem, jestli jim mám děkovat touto formou, veřejně. Tak jsem na twitter vyvěsila <a href="https://twitter.com/piseme/status/999936689907929089">anketu</a>, kde se ptám vás, čtenářů, co vy na to. Chtěli jste tenhle text. Tady ho máte.</p><p>Sledovala jsem na twitteru tak maličko lidí, že by stačilo doporučit je všechny sakumprásk. I jsem to párkrát udělala. Ale několik z nich si zaslouží větší pozornost.</p><p>Přemýšlela jsem, kde udělat čáru. Napsat o patnácti lidech? O deseti? O dvou? Nakonec jsem se rozhodla pro dvě ženy a dva muže. Až můj výběr best of the best dočtete, bude vám jasné, že jsem moc důvodů, proč na twitteru zůstat, neměla.</p><h4>Za á</h4><p>V posledních měsících jsem na twitter chodila hlavně za zábavou, kterou mi poskytují tweety paní, která si říká <a href="https://twitter.com/olga_notanymore">Olga Notanymore</a>.</p><p>Olga mě baví. Ačkoli je starší než já, je prdlejší. A to se mi na ní líbí. Říká se, že člověk si vybírá přátele podle společných zájmů. Mně tohle v životě nefunguje, kamarády mám spíš holdující koníčkům mi vzdáleným. Stejně tak je to u většiny z té čtveřice, které tady děkuji.</p><p>Co že má Olga za jiné zájmy než já? Má dvě kočky. Ty kočky — Růženka a Eliáš — jsou v mé twittří bublině memy, celebritami i maskoty. Žijícími legendami se staly právě díky Olze a jejím tweetům.</p><p>Já kočky moc ráda nemám, ale tweety s těmahle dvěma exempláři jsem osrdíčkovala snad stokrát. Olga totiž nejen o nich, ale o čemkoli — o svých služebních cestách, schůzkách i o své roztržitosti a lidskosti — píše nesmírně zábavně. Myslím, že se ve formátu krátkých twitter postů našla.</p><p>Kdysi používaný termín mikroblogování se perfektně hodí na to, co Olga dělá. I když jsem od ní četla i pár delších kousků, nejvíc mě baví právě ty kraťounké. V době, kdy se pozornost tříští a bojují o ni upíři sosající energii zprava i zleva, jsou Olžiny zážitky a postřehy balzámem na duši. A lechtadlem na bránici.</p><p>Úplně nejvíc se mi na Olze — kromě vlasů, samozřejmě! — líbí, že si umí dělat legraci sama za sebe. Což je tvrzení hraničící s klišé, ale u Olgy to platí stopro. Párkrát jsem zahlédla Olžino selfie ráno po probuzení nebo po flámu (a nebo jindy, ale vypadalo to podobně) a bylo to osvěžující. Načančaných, zmalovaných, pusu špulících kozatek, prodávajících své push-uplé výstřihy, je na twitteru víc než dost.</p><p>Nijak víc Olgu neznám, psaly jsem si do zpráv jen párkrát, ale připadá mi jako žena do nepohody. Kdybych jela stopem na cestu kolem světa a chtěla s sebou parťačku, někoho jako Olgu Notanymore bych brala okamžitě. Myslím, že Olga “Nováková” je někdo trošku jiný než Olga Notanymore a proto záměrně píšu, že za parťačku chci tu Notanymorovou. Twitterová Olga se mi líbí, imponuje mi a, jak už jsem napsala, baví mě. Až budu starší, chci být jako Olga. Buď i ty jako Olga.</p><p>Olgo, děkuju Ti za ty dávky humoru, odvahy i okázalé ignorance tam, kam se tato hodí nejlépe. Přeju Ti jen to nejlepší na twitteru i v životě a dobudoucna si Tě určitě najdu a budu Tě dál sledovat. Máš nás už přes sedm tisíc, takže se mezi sledujícími ztratím jako pověstný šicí nástroj v hromadě suché trávy.</p><h4>Za bé</h4><p>Pořadí v tomhle výčtu nej nic neznamená. Dámy mají přednost a pak už je to náhodné. Proto za á, za bé, za cé a za dé.</p><p>Už si nevzpomínám, jak jsme se tu s <a href="https://twitter.com/vetrna">Vě(t)rnou</a> (znám její skutečné jméno, ale nechci ho tu používat, tak propříště jen V.) našly. Jestli ona objevila mě nebo já ji. Ale od určité chvíle zavládly vzájemné sympatie a já si V. oblíbila tak jako málokoho. A podle toho, co jsme si psaly, tomu bylo i naopak.</p><p>Někteří z mých čtyř Nej možná nejsou vzájemně kompatibilní. Výše adorovaná Olga občas tituluje dívky využívající svých vnad špulifrndy, takže se třeba tyhle dvě ani nemají rády. Ale já je ráda mám. Obě. A V. mám ráda tak moc, že to asi ani víc nejde. Vysvětlím.</p><p>Na twitteru jsem vídala spousty holek, které chtějí zaujmout lechtivými (mnohdy až vulgárními) fotkami. Ani jedna mě nebavila a žádnou nesleduji. V. je jiná. Na první pohled šíří erotiku, na pohled druhý…</p><p>Za prvé, mezi těmi nahatými fotkami je i ona sama. A vždy to má nápad, vkus a šmrnc. Navíc je to krásná holka, takže se na to dobře dívá. Ale z toho, jak a o čem V. občas píše, vyplývá, že je chytrá a vzdělaná. Což jsou atributy, které u těch dříve zmíněných zpravidla postrádám.</p><p>A pak je tu něco, s čím nevím, jestli a jak jít ven. Ale zažily jsme s V. něco, čemu se dá říct románek. Vzájemné okouzlení, zamilovanost. Zpětně si to člověk v hlavě přerovnává a je čím dál nejasnější, jak to tenkrát vlastně bylo. A jak opravdové. Takže i když vím, že V. veřejně napsala krásné tweety, které byly o mně , napíšu tohle jen sama za sebe — nevím, jak to má teď ona.</p><p>Jsem až na jednu polovýjimku celoživotní heterosexuálka. Pak jsme se ale našly s V. a děly se věci. Hodně jsme si psaly a jedné noci… Sakryš, neumím o tomhle psát…</p><p>Prostě je to tak, že se žádným jiným člověkem — ano, se žádným mužem — jsem se neudělala tak jako s V. Zažila jsem s ní něco tak nádherného, že jsem se pak ještě hodinu klepala. Doteď, když si na ty pocity vzpomenu, naskočí mi husí kůže.</p><p>V. jako by znala každičký centimetr na mém děle, ale i v mé hlavě, a přesně věděla, co a jak. Přemýšlela jsem pak, jsou-li její znalosti univerzální, nebo jsme tak moc kompatibilní. Ale zbytečně dlouho jsem se tím netrápila. Prostě a jednoduše, V., pokud jde o intimní zážitky, tak ten s Tebou byl to nejintenzivnější, co jsem kdy v životě zažila a já Ti moc děkuju.</p><p>Bylo to jen jednou a dost. Možná se ptáte proč. Ono to časově vyšlo předtím, než jsem potkala budoucího otce dítěte, které teď čekám. Má pozornost se pak přesunula jinam. Částečně záměrně. Protože jsem si nechtěla komplikovat život.</p><p>A potom V. onemocněla. Vážně. Což pro její sledující není tajemství. A já jsem hrozná kráva blbá. Děsím se nebezpečí, rizik a zdravotních komplikací u lidí, které znám a mám ráda. U rodiny. Přátel. Známých. Je to něco, s čím se neumím vyrovnávat a co bych nejradši, aby vůbec neexistovalo.</p><p>Když V. onemocněla a já se bála nejhoršího, neuměla jsem s ní komunikovat. Pořád bych jenom brečela a zhoršovala to. Nechtěně bych pomalovala zdi plné čertů.</p><p>A tak naše komunikace ustala. Mou vinou. Nepokoušela jsem se o novou. Mrzí mě to moc a vždycky bude, ale nevím, jak na to. Ohromně moc si přeju, aby se V. uzdravila. Aby byla zase jako dřív. Vitální, vtipná, něžná a vášnivá. A i když si už ani nenapíšeme, jak jsou měsíce dlouhé, neuplyne dne, kdy bych na ni nepomyslela a nezahrnovala ji na dálku tou… náklonností, kterou k ní cítím.</p><p>Máme na sebe kontakty, jiné, než jen nick na twitteru, tak v sobě živím naději, že třeba jednou… V každém případě její fotky a postřehy ze života, často lechtivé, doporučuji všem — mužům, kteří si přijdou na své už z definice, ale i ženám, které mají rády chytrá a vzrušující písmenka a obrázky.</p><h4>Za cé</h4><p>Ani céčko a déčko nejsou žádná béčka, ale u žen jsem se povážlivě rozepsala, tak muže vezmu letem světem.</p><p>První pán na holení je <a href="https://twitter.com/janpmartinek">Jan P. Martínek</a>.</p><p>Jestli je na twitteru někdo, kdo mě fascinoval, okouzloval a přitahoval, tak je to právě Jan. Shodly jsem se na tom a na něm i s výše chválenou Vě(t)rnou. Ten člověk v sobě má to něco, co u mužů hledám. Je opravdu hodně chytrý. Snaží se působit normálněji, asi aby zapadl, ale má smůlu, tohle se pozná. I v obdobích, kdy chrlil pakárny, tam chyběla klasická upocená snaha zaujmout. Nerada bych ho urazila, ale myslím, že jsme mu byli dost ukradení.</p><p>Já rozhodně. Sleduju ho roky, ale on je jeden z těch, kterým se častou interakcí, retweety ani ff nevlichotíte. No co, jeho chyba, že mě nikdy nezasledil. ;)</p><p>Mám to s ním naopak než s Olgou: Nejvíc miluju jeho dlouhé posty. Z jeho formulací, stylu a lehkosti, s jakou píše dlouhatánské texty, které mají hlavu a patu, mě pokaždé příjemně mrazí. Je to radost z dobrodružného odhalování dalších point, novotvarů a argumentů. Ale zároveň je v tom vzrušení z výjimečné schopnosti formulovat myšlenky. U mě odjakživa sexuální přitažlivost fungovala přes slovíčka. Mě si každý musel ukecat. A u Janových textů a pikantních drobností, jimiž je protkává, bývám — připravená? roztoužená? nalomená? — často.</p><p>Stejně jako u Olgy platí, že s Janem nemusím sdílet zájmy. Jak kdysi v jednom videu řekl Starý Mrzout, Jan napíše o čemkoli, co vás ani nezajímá, ale napíše to tak dobře, že to musíte zhltnout. Takže jsem si vychutnávala jeho články o psychologii stejně jako o Applu nebo dokonce o sluchátkách (což je mi téma vzdálené stejně jako třeba motokros).</p><p>Přiznám se, že jsem tohle rozloučení odkládala mj. proto, že Jan někdy o Vánocích zmizel a já pořád čekala, že se na twitter vrátí. Nestalo se. Dnes je Den dětí a hlavním důvodem mého odchodu je děťátko, které se mi už brzy narodí. Jana mám spojeného s tím, že je to muž na rodičovské, prototyp táty, kterého miluje jeho rodina, ale který tím, jak všechno odříznul, aby byl se svými dětmi — pardon, sokolíky – imponuje i ostatním. Inspirovala jsem se jím v psaní i životě — troufla jsem si psát o sobě v prvním případě a rozhodně nehodám naše miminko nechat na holičkách a jít hned do práce v případě druhém.</p><p>Sice jsi mě štval, Jane, ale zároveň ohromně bavil a tak jako mám teď období, kdy jsem na twitter chodila kvůli Olze, mívala jsem to tak u Tebe. Děkuji Ti za ty roky zábavy i poučení a přeji Ti, ať si ten offlinový život užíváš přinejmenším tak, jako my s Tebou ten onlinový.</p><h4>Za dé</h4><p>Na závěr jsem si nechala to největší zlatíčko, miláčka, výjimečného člověka. Toho, který nám dával naději, že svět, i ten online, může být dobrý. <a href="https://twitter.com/cvrliky">Cvrliky</a>.</p><p>Málokdo, kdo je na českém twitteru, ho nezná. Cvrliky — a nebudu mu říkat Rosťa, jako mnozí, kteří se jeho jméno dozvěděli až když bylo pozdě — nás uklidňoval, moderoval, kultivoval. Naváděl nás k dobru a pomáhal dobrým, ale neviditelným, aby byli vidět a slyšet. Sám sebe upozaďoval a propagoval ty, které považoval za hodné šíření.</p><p>Byli tací, kteří ho sprostě využili a pak odkopli. Namátkou blogger, který to díky Cvrlikovi dotáhl až k uznání obecné veřejnosti, ale pak se zachoval svinsky. Ale byli i tací, jež online přátelství s Cvrlikem učinilo lepšími, hodnějšími, pozornějšími. Ti naštěstí převažovali.</p><p>Mnohokrát jsme si psali do zpráv. Většinou ty konverzace začínal on. Byl moc hodný a pozorný. Často začal tím, že by mi byl něco rád retweetnul, ale že tam byl obrázek, nebo vulgarismus, nebo to není pro děti. Měl své zásady. Občas je — i kvůli mně — porušil a nakonec šířil i to, za co se mi omluvil, že šířit nemůže.</p><p>Udělal pro mě jednu ohromnou věc.</p><p>Napsal mi loni, že by si mé blogposty zasloužily knižní vydání. A co prý já na to.</p><p>Následovala konverzace, v níž jsem byla zároveň potěšená a poctěná, ale na druhou stranu nepřipravená a neochotná vydávat něco, co vzniklo jen tak, nekoncepčně, bez cíle a bez ambicí.</p><p>Nabídnul mi, že mi pomůže s propagací a že udělá všechno pro to, aby se o knize dozvědělo maximum lidí. Dokonce mi vybral nakladatele. A tam nastala úžasná synchronicita: napsal mi totiž o výše chváleném Janovi.</p><p>Nabídl se, že u něj za mě ztratí slovo. Dodal, že Jan už nějakou knížku vydal, že neví, jak se jí daří, ale že by se dotyčnému mé psaní mohlo líbit.</p><p>Otevřeně jsem odepsala, že by bylo úžasné, kdyby mě s ním spojil, ale že mě Jan nikdy ani nesledoval — a že jsem se snažila.</p><p>Jak slíbil, tak učinil. Na Janovu odpověď jsme čekali měsíc. Cvrliky se v jeho průběhu několikrát ptal, jestli už jsem dostala nějakou reakci, protože on ne.</p><p>Když odpověď nakonec dorazila, stály mi při jejím čtení chloupky po celém těle. Jan se omouval, že mu to tak trvalo. Napsal nám oběma najednou a oznámil nám, že můj blogísek pročetl. A pak se rozepsal na téma kvalit mého psaní.</p><p>Bylo překrásné číst něco tak pozitivního od někoho, kdo psaní rozumí a je pro mě inspirací. Byla jsem bez sebe blahem. Na druhou stranu jsem si říkala, že nevím, jestli mu můžu věřit. Že to prostě jen dokáže napsat tak, že ho to mé psaní nadchlo, ale spíš jen ze slušnosti. Že je to můj obchodník s deštěm.</p><p>V poslední části svého dlouhého “dopisu” diplomaticky zmínil obavy, které jsem měla i já sama a o kterých jsme si se Cvrlikym psali. Plus, ještě opatrněji, doplnil, že pokud bych opravdu stála o to vydat Happy End jako knihu, čekala by mě spousta práce s rozšířením textů a rozsáhlými úpravami. A na závěr pak varoval, že si nemyslí, že je ten pravý, kdo by knížce zařídil úspěch, protože ta první na trhu (snad neprozrazuji něco, co bych neměla) pohořela. Ti, co ji četli, byli nadšení, ale vlastně ji nikdo moc nečetl.</p><p>Tím závěrem tak trochu shodil to nadšení, o kterém jsem pak zapochybovala. Ale i tak mě jeho řádky naplnily nadějí, optimismem a chutí s tím svým psaním něco udělat — dokonce jsme si všichni tři psali i o jiném mém psaní, ale nepříliš konkrétně.</p><p>Nevěděla jsem, co s tím. Moc jsem poděkovala a pak otálela. Jan nakonec loni o Vánocích opustil Twitter. A Cvrliky, k šoku, smutku a zoufalství nás všech, kteří jsme ho měli tak moc rádi, o čtvrt roku později umřel.</p><p>Po jeho smrti na twitteru kolovaly náhledy soukromých zpráv, které si s dotyčnými psal. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, že to pouštějí ven, na druhou chápala, že těm, kteří ho (tolik) neznali, to pomůže udělat si názor na to, jak skvělý člověk to byl.</p><p>Jak jsem psala, vedla jsem s ním ohromnou spoustu konverzací. A to věřím, že jsem zdaleka nebyla jeho největší dopisovatelkou. Byl milý, pozorný a empatický. S klukama a holkama to měl hozené podobně jako já. Často jsme se shodli na věcech a lidech v případech, kdy názory nemohl a nechtěl publikovat.</p><p>Prosil mě i o post na svůj komunitní blog a i když jej kvůli tématice nakonec nemohl uveřejnit, <a href="https://twitter.com/cvrliky/status/869991439341461504">pomohl mi jej rozšířit</a>. Měl zdravotní problémy psychického charakteru, se kterými statečně bojoval. Ale o své srdeční vadě, která nad ním nakonec vyhrála, mi nikdy nic nepsal.</p><p>Byl citlivý, hodný, tolerantní, otevřený, nikoho a nic a priori neodsuzoval a měl dar tmelit dvojice, kolektivy i davy. Jeden z milionu a můj nejmilejší kluk na twitteru.</p><p>Stejně jako Olga asi nepeče s Větrnou, tuším, že Větrná nekamarádila se Cvrlikem a ten byl možná na Olgu občas přeslazený. Ale to mi nebrání v tom mít je ráda všechny čtyři. Moc.</p><p>Nejmilejší Cvrliku, přeji Ti tam nahoru do nebe, kam ses určitě dostal tou nejpřímější cestou, aby to tam bylo přesně takové jako svět, ve který ses snažil přetvořit ten náš tady dole. Byls v tom nejlepší a mrzí mě, že jsme Tě nestačili vyznamenat Twitterovou cenou míru nebo něčím podobným. Snad jsi věděl, jak moc jsme tě měli rádi a jak jsme ti byli vděční a přáli a přejeme ti na Tvé pouti dál jen to nejlepší. Velkou pusu. Chybíš mi.</p><h4>Konec</h4><p>Tak to vidíte. Čtyři mí největší oblíbenci. Jeden se nevrátí už nikdy. Jeden možná taky ne. Jedna se dostává z těžké nemoci a já se modlím za její šťastné uzdravení. Aspoň že ta poslední, v tomhle poděkování první, dál zásobí twitter svými legráckami, zážitky a myšlenkami.</p><p>Divíte se ještě, že odcházím?</p><p>Měla bych v záloze pár honorable mentions. Třeba mám moc ráda milou, optimistickou a veselou <a href="https://twitter.com/kecuna">Kecunu</a>, která se možná brzy přejmenuje. Nebo chytrého, sečtělého a vtipného lékaře <a href="https://twitter.com/whycrow">Petra</a>, který sám útěk z identity na twitteru zažil… Ale o dalších se rozepisovat nemusím. Protože stačí nakouknout do mých <a href="https://twitter.com/piseme/following">patnácti sledovaných</a>.</p><p>Dnes je 1. června. Tweet s tímhle blogpostem ještě pár dní nechám na twitteru. Třebaže je to zbytečné, protože v řádu vteřin zmizí v zapomnění. Proto vám, twittrová rodinko, radím: sledujte podstatně méně lidí než teď. Ať můžete každého zahrnout pozorností, jakou si zaslouží a vážit si každičkého jednotlivého člověka a jeho tweetů. Je to to nejlepší, co můžete udělat pro ostatní i pro sebe.</p><p>Kromě výše chválených moc děkuji všem svým sledovaným, ale i lidem, kteří mě dlouhodobě četli, reagovali na mě a občas mě donutili k zamyšlení. Děkuji vám, mám vás ráda a přeji vám, ať se vám v životě i na těch internetech daří.</p><p>Byla jsem s vámi ráda, budete mi chybět a bude se mi po vás stýskat. Ale třeba ještě někdy na viděnou.</p><p>Tohle je poslední zápisek Happy Endu / Píšeme. Děkuji, že jste dočetli až sem a přeji vám i nám krásný život.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=e840b93f1a89" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Loučení, část první: Impuls]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/lou%C4%8Den%C3%AD-%C4%8D%C3%A1st-prvn%C3%AD-impuls-613c20764260?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/613c20764260</guid>
            <category><![CDATA[twitter]]></category>
            <category><![CDATA[louceni]]></category>
            <category><![CDATA[bye]]></category>
            <category><![CDATA[autenticita]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 29 Apr 2018 17:30:08 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-04-29T17:30:08.085Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Rozhodování bývají zdlouhavá, táhnou se i měsíce či roky, ale samotná rozhodnutí zaberou okamžíček, zlomek vteřiny, jediné filmové políčko. Dnešní zápisek bude o jednom z takových.</p><p>Věděla jsem, že má existence na twitteru i tomhle blogísku má omezenou životnost. Ony tedy všechny existence na všech blogíscích a sítích i na tomto světě mají danou lhůtu, byť většinou nevíme dne ani hodiny. Jen si to málokdo uvědomujeme.</p><p>Na twitter jsem dávala citáty o psaní dlouho předtím, než jsem se odhodlala psát sama něco ze života. Pomohli mi jiní, vlastním psaním, odvahou, inspirací. A ve chvíli, kdy jsem vypustila <a href="https://medium.com/@happyend/tich%C3%BD-%C5%BEivot-pln%C3%BD-vzru%C5%A1en%C3%AD-d7e1c5c71a81">první blogpost o erotickém masírování</a>, byly kostky vrženy.</p><p>Kromě toho, že hrozilo odhalení — ano, celou tu dobu; byla bych se někým aspoň trošku chytřejším dala najít snadno, ale naštěstí se nikdo takový zřejmě nesnažil a já vás prosím, neberte tohle jako výzvu; nechci být nalezena a navíc <a href="https://medium.com/@happyend/u%C5%BE-to-ned%C4%9Bl%C3%A1m-4987bfe51bbb">už to stejně nedělám</a> — bylo jasné, že se nemůžu nadosmrti jak živit taháním pánů za pinďourky, tak producírovat po těch internetech pod identitou, která je s tímhle masírováním nerozlučně spjata.</p><p>Časový horizont jsem žádný na mysli neměla, ten se týkal jen termínu, do kterého jsem doufala pověsit své diskutabilní řemeslo na hřebíček. Že se mi podaří před seknutím s masážemi dokonce i najít (snad) životního partnera, toho bych se byla nenadála, ale Happy End tak dává nezamýšlený synergický smysl (původně to bylo fakt jen to šťastné vyvrcholení při masáži) a mě těší, že to do sebe tak hezky zapadlo. Zázrak v podobě těhotenství by bylo škoda bagatelizovat do úlohy třešničky na dortu. V každém případě s mateřstvím svůj profil spojit nechci.</p><p>S vědomou omezenou životností se žije lépe a kvalitněji. Pro někoho to znamená popuštění otěží a nebraní si servítek, pro mě naprostou upřímnost, děj se co děj. Píšete do černé díry, na jejímž okraji se ta písmenka budou chvilku vznášet v prostoru, ale pak je ta ohromná gravitace vcucne a světlo světa už nikdy nespatří ani ono pověstné ň, tak proč sobě či druhým cokoli nalhávat.</p><p>Věděla jsem, jak někteří lidé berou mou přivýdělečnou činnost. Pro chlapy to je možná vzrůšo, ale pro některé ženy eklhaft. Pro mnohé lákavá možnost rajcovního druhého života, pro pár jsem byla za kurvu. Psaly mi to. Z těch veřejných proklamací mě napadá třeba jistá zatrpklá spisovatelka, která po prezidentských volbách na mou adresu poslala pár jadrných nadávek obalených do knižní češtiny a pak mě pro jistotu blokla. Z těch neveřejných by mi bylo stydno i jen citovat. Dámy, mě manželé někoho jako jste vy opravdu nezajímají, přísahám.</p><p>Jak píšu, tohle všechno jsem věděla a dneska už ani nemám potřebu bránit profesi erotické masérky, která je nesrovnatelně blíž sportovním masážím než prostituci — ale vysvětlujte to prudérním paničkám s dlouhodobě nenaplňovanými touhami.</p><p>Dnes ráno jsem ale zjistila něco, nad čím mě nikdy nenapadlo příliš přemýšlet: jsou lidé, pro něž ztrácím na autenticitě tím, že se skrývám za přezdívku. Hm.</p><p>Napsal mi to — možná za všechny — na twitteru jeden novinář. Nezlobím se na něj a neměli byste ani vy, proto ho nebudu jmenovat. Jsem ráda, že mi otevřel oči a poskytnul kýžený impuls.</p><p>Jak jsem zjistila, nadpoloviční většina lidí, kterou sleduji, se “skrývá” za nick. Ve skutečnosti jsou tihle uživatelé sociálních sítí přinejmenším stejně autentičtí jako jejich jmenovití souputníci. Připadá mi na hlavu, že by někdo přikládal větší význam výrokům někoho, kdo vystupuje coby Pepa Novák, než někomu, kdo má přezdívku dejme tomu Černý Korzár, ale lidé takhle smýšlející očividně jsou a mně vadí, že by mě někdo mohl brát v tomto smyslu jako druhořadou. Že se za potřebou používat přezdívku musí skrývat faleš, neodvaha, nestání si za svými názory.</p><p>Ne nadarmo se říká “Podle sebe soudím tebe.” Kdo přemýšlí tímhle způsobem, logicky z podobného smýšlení podezírá druhé. Já se za své názory na twitteru do krve hádala už tolikrát, že jsem měla za to, že není pochyb o tom, že jsou autentické, nehodlám z nich ustupovat a má identita, jakkoli pojmenovaná, je mým obrazem, resp. otiskem její části, o niž jsem ochotna se dělit.</p><p>Ale nešť. Stejně jsem měla v plánu svůj twitter účet opustit a začít na zelené louce. Pocit, že mě coby srabku, která si, kryta přezdívkou, může vykřikovat, co chce, nejspíš chápe víc lidí, mě sice zamrzel, ale jen chvilkově. Teď, večer stejného dne, je mi to v podstatě už jedno. Zřejmě hormony, díky za ně.</p><p>Twitter mě baví, lidi na něm také. Mám je pečlivě profiltrované a sleduji jich jen 24 (nebo 23, jak jsem dnes překvapeně zjistila, asi někdo odpadl). Takže tu síť neopustím natrvalo. Vrátím se (ale možná už jsem se vrátila a třeba se teď právě vracím — nebudu hledání nikomu usnadňovat a hodlám to udělat tak, aby si mou <a href="https://twitter.com/piseme">Píšeme Románky</a> identitu nikdo nespojil s tou “Jméno Příjmení”). Pod svým skutečným jménem. Protože jsem to tak chtěla a protože jsou na twitteru i lidé (povrchní? bez empatie? s minimem představivosti?), pro které jít s kůží na trh znamená prostě jen mít jméno a příjmení. Že všichni vědí, že jsem Iveta? No a co. Mám i prostřední jméno. A Ivet, Ivetek, Ivč a Ivísků se na twitteru beztak ztratí statisíce.</p><p>Přemýšlela jsem o načasování, o zkombinování s přechodem do dalšího trimestru, o možnosti rozloučit se fotkou svého miminka, ale kdoví, co následující měsíce přinesou a jak se mi do čeho bude chtít. Dávám tomu volný průběh a tyhle řádky jsou jen předznamenáním mého odchodu. Určitě bych jen tak neopustila těch pár věrných. Bez toho, že bych poděkovala největším oblíbencům. Kdy a jak to udělám, nevím, nezabývám se tím, ale tenhle školní rok to bude určitě, prázdniny chci odstartovat už jako nová… jako stará dobrá já. :)</p><p>Děkuji všem vám, kteří jste autentičtí — nehledě na používané jméno na webu — a prosím, pokračujte v tom; nic lepšího od sociálních médií už neočekávám.</p><p><em>Během dnešního psaní jsem poslouchala relaxační hudbu, která je z muzikologického hlediska úplně debilní, ale občas holt chci svému děťátku dopřát trochu toho klidu a míru. Dělit se o ten unylý muzak ale nehodlám. :)</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=613c20764260" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Podpantoflák]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/podpantofl%C3%A1k-3012d779fe1?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/3012d779fe1</guid>
            <category><![CDATA[podpantoflák]]></category>
            <category><![CDATA[velkej]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 14 Mar 2018 10:35:37 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-03-14T10:54:40.868Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Včera mi došlo, že jsem za éry masírování nasbírala spoustu zážitků se zajímavými lidmi — a nebo aspoň zajímavých zážitků s lidmi nezajímavými. Tak jsem se obrátila na své milé sledovače, vybrala čtyři z X kunčaftů a <a href="https://twitter.com/piseme/status/973465530152751110?s=21">nechala nezúčastněnou veřejnost zvolit</a>, o kterém z nich napíšu.</p><p>Hlasování se za těch čtyřiadvacet hodin zúčastnilo sto lidí a silou osmatřiceti hlasů byl pro dnešní téma zvolen podpantoflák. První reakci na tweet napsal Tomáš Látal a myslím, že “vítěze” včetně motivace <a href="https://twitter.com/TomasLatal/status/973466026645041152">tipnul poměrně přesně</a>.</p><p>Na Podpantoflákovi mě na první pohled nezaujalo vůbec nic.</p><p>Muž středního vzrůstu, šlachovitý, hnědovlasý, s ostře řezanými rysy. Působil slušně, tiše, nenápadně. Byl u mě poprvé, ale nenadělal s přípravami žádné zbytečné cavyky. Osprchoval se, s ručníkem kolem pasu se nenamáhal a lehnul si na záda na lehátko. Poprosila jsem ho, ať se nejdřív otočí na břicho, což bez řečí uposlechl a masáž mohla začít.</p><p>Užíval si to. Jako většina pánů. Aby řeč nestála, začal povídat. Nejdřív se mě ptal na hlouposti: jak dlouho to dělám, proč to dělám, jestli mě to baví. Zajímavé, že nikoho nenapadlo zeptat se, mám-li i jinou práci.</p><p>Hodně lidí na masáži blábolí o čemkoli, jen ne o sobě a své rodině. Představují se i smyšleným jménem. Zaváhání, když nějaké loví z paměti, je prozradí. Mnozí si i sundavají snubáky. Tenhle si ho nechal. A vykládat o rodině mu nečinilo problémy. Naopak. Jako by se přišel vypovídat právě o ní.</p><p>“Potřeboval jsem už trochu vzrůša,” začal. “Doma moc sexu neužiju, tak…”</p><p>“Ale já tady sex neposkytuji,” upozornila jsem ho.</p><p>Zarazil se a otevřel oči ve snaze vidět na mě. “Já myslel, že děláte…”</p><p>“Erotické masáže. Až do konce. Šťastného, chcete-li. Ale sex neprovozuji. S klienty.”</p><p>“Jo tak, no já myslel tu masáž, v pohodě. Už jsem se lek, že mě jenom normálně namasírujete.” Zase zavřel oči.</p><p>“Nebrali jsme se se ženou nijak mladý, ale i tak už je to rutina. Určitě to znáte.” Neznám.</p><p>“Vlastně ani nevím, proč jsme se my dva našli. Já měl předtím jen jednu holku. Líbila se mi její ségra, ale na tu jsem si netrouf. A měly fajn rodiče. Vlastně se mi líbila jejich rodina. Do takový bych bral patřit. Zažila jste to někdy?”</p><p>“Spíš ne. Ale vím, o čem mluvíte.”</p><p>“No. Jenže ta moje holka, i když nebyla vůbec tak pěkná, jako ta její ségra, kerá byla ale furt zadaná, mi pak zničehonic zahnula. S nějakým debilním Slovákem. Vyříkali jsme si to jako dospělí lidi, i když jsem jí měl sto chutí nafackovat, kur…, no prostě jsme se rozešli. No a já pak v práci potkal jednu, kerá mi taky trochu připomínala tu její ségru. Jen takovou nevýraznější a trochu baculatější. Ale řikal jsem si, že to se spraví.”</p><p>Protáčela jsem panenky, ale vydávala povzbudivé zvuky typu “Mhm.”</p><p>“Vona pak brzo otěhotněla a narodila se nám první dcera. Jenže potom moc nezhubla.”</p><p>“Vaše malá?”</p><p>“Ne,” řekl podrážděně. “Žena. Byla docela tlustá. Vlastně je pořád. Ne úplně tlustá, ale dělat to s ní… Chápete asi.”</p><p>Jo. Chápu. Jseš kretén. “Mhm.”</p><p>“Ňákym zázrakem se podařilo, že otěhotněla podruhý, asi za rok a půl. Zas nakynula. A už tak zůstala.”</p><p>“Takže máte dvě děti?”</p><p>“Jo, holky. Od tý doby je to naprd. Jí se do sexu nechce, mě vona nevzrušuje, takže to moc neděláme. Vlastně jsme sex neměli ani nepamatuju. Letos určitě ne.” Byl u mě na podzim. Účastně jsem zamručela.</p><p>“Ale todle se mi líbí. Je to příjemný. Určitě za váma budu chodit.”</p><p>“Tak to se budu těšit.”</p><p>“A nemáte ňáký kamarádky?”</p><p>“Myslíte masérky? Ne, neznám se vlastně s žádnou.”</p><p>“Škoda. Já myslel spíš takovou, kerá by dělala i něco víc.”</p><p>“Aha, tak to už vůbec ne.”</p><p>“Neva. Jste fakt dobrá, úplně roztávám. Skoro bych se udělal už jen tady z toho.”</p><p>“To klidně můžete,” odvětila jsem. Ale opovaž se mi to tady uprasit.</p><p>“Ne, to je dobrý, to já to vydržim. Těším se pak na to šťastný zakončení.” Povinně jsem se zasmála.</p><p>“Ale abych se vrátil k tématu. Někdy mám pocit, že už mě v životě nic hezkýho nečeká. Za ženu se stydím před kamarádama, takže do společnosti moc nechodíme, holky nemá kdo hlídat. Ona se za mě taky stydí, i když nemá proč, nedávno mi to řekla. Ona je totiž dost dominantní. Nemyslím v sexu. Prostě takovej ten sekýrovací typ.”</p><p>“Aha.”</p><p>“Má to po matce. Ta mi dokáže dávat takovou sodu, že se s ní radši do ničeho nepouštím. Když k ní jedem na návštěvu, je schopná vrazit mi do ruky smeták a donutit mě vymetat a uklízet chodbu, třeba. Chápete? Přijedete někoho navštívit a vona vám dá kýbl a hadr a vy lezete na kolenou po chodbě…” Odmlčel se.</p><p>“No a žena začíná bejt taky taková. Čím dál víc po mámě. Odpadky třeba vynášim jenom já. Ona si jen válí šunky doma s holkama. Jako jo, uvaří, ale aby ne, když na to má celej den. Opravovat všechno musím já a to si ještě často vzpomene, že je třeba něco koupit a jen co vejdu do dveří, urvanej z práce, žene mě do krámu pro vajíčka nebo mlíko. Strašnej život.”</p><p>“No, to teda,” hlesnu účastně.</p><p>“Přitom já nejsem ňákej hej nebo počkej. Jsem seniorní konstruktér, pode mnou jsou další kluci, v práci ke mně maj všichni úctu, ale doma… Škoda mluvit. A když k nám přijde na návštěvu její kámoška, Zdena, tu nesnáším, tak si ze mě akorát dělaj srandu. A pak ale žena řekne, velectěný choti, postav nám eště vodu na kafe, a já jdu a tu vodu jim uvařim, i když jsou to takový krávy.”</p><p>Odkašlu si.</p><p>“Pardon. Víte, co myslim. Někdy si říkám, že bych se rozved. Jenže všechno máme napůl a tchyně mi jednou řekla, že kdybych měl zaječí úmysly, oberou mě o všechno a o tom, že bych se vídal s dcerama, si můžu nechat jen zdát.”</p><p>“Ach jo,” řeknu účastně. “Můžete se otočit na záda.” Ochotně provede obrat. Stojí mu jak vysochaný.</p><p>“Já je mám rád. A ony mě taky. Ale na jak dlouho? Bojim se, že jak půjdou do puberty, ztratěj úctu ke mně i ony…”</p><p>Kouknu na hodiny, ještě máme dvacet minut, ale usoudím, že to kňourání už nepotřebuju poslouchat, tak začnu zkoušet, co na něj působí. Je to jednoduché, stačí mu rychleji přejíždět předkožkou přes žalud a už začne vzdychat. Má ho tvrdýho a velkýho. Na tak morálně malýho chlapa až neúměrně.</p><p>“Aaaa, mít tak doma… někoho… jako ty… můžu ti tykat?”</p><p>“Ano.”</p><p>“Ty jsi úúúžasná… To je tak moc příjemný… Já to neměl, ani nepama… já už asi… bu-huhuhu-du…”</p><p>Taky to poznám a stačím zareagovat. Položím mu penis nahoru na podbřišek, podržím ho tam přitlačený a nechám ho vystříkat se na břicho.</p><p>“Eště…” zažadoní a já vím, že by chtěl, abych mu ho honila dál, ale dělám blbou.</p><p>Moc toho tam nemá, stačí mi na to dva kapesníky, jeden na ten marast, druhý na dočištění. Přemýšlím, jestli si ho honí, když to doma nemá.</p><p>“Teda… tys byla skvělá. SKVĚLÁ! To si to asi eště večer udělám a budu na tebe myslet. Neva?”</p><p>Pokrčím rameny. Hlavně zaplať a vypadni, ty ťunťo.</p><p>“Mohla bys mi ho příště honit až úplně do konce?”</p><p>“Můžeme to vyzkoušet,” řeknu s úsměvem. Honím do konce téměř vždy. Ale to nepotřebuje vědět.</p><p>Odejde do koupelny. Jsem ráda za tu chvíli šumění vody. Povídálky moc nechápu, mně to někdo dělat, ještě za peníze, tak si užívám každý okamžik.</p><p>Najednou se rozrazí dveře koupelny a on, zplihlý, doběhne zpátky do masírovacího pokoje. “Já jsem debiil, zapomněl jsem… pardon, jen si vezmu telefon a nebudu vás rušit, zavolám si z koupelny.”</p><p>Popadne kalhoty, vyndá z nich telefon a zaleze zpátky do koupelny. Vodu už nepustí, tak přes umakartové dveře slyším každé slovo. Jsou mezi nimi “miláčku,” “vyzvedávám dneska já nebo ty,” “uff, to jsem rád, já bych na ně úplně zapomněl,” a “jo, ještě v práci, ale už pomalu vyrážím, co budeme mít dobrýho, no tak to se moc těším, páček shledáček”.</p><p>Za chvíli se objeví, trošku rudý v obličeji, obléká se a u toho mi říká cosi o tom, že jen potřeboval něco vyřídit. Poočku se dívá, co já na to. Nasadím nejpokerovější obličej, který umím.</p><p>“Neřikala jste mi předtím něco? Když jsem byl v koupelně? Jako bych vás slyšel.” To už si zas vykáme? Oukej.</p><p>“Ne, nic, přes ty dveře není vůbec slyšet, to bych zaklepala a šla za vámi,” uklidním ho. Viditelně si oddechne a přejde na režim Kokot.</p><p>“Neskončili jsme ňák dřív? Byl jsem tady od půl, ne?”</p><p>“Ano, ta hodina je včetně sprchy a oblékání. Jste rychlej,” usměju se na něj. “Příště budu vědět, že klidně vydržíte delší masáž,” mrknu na něj. Zaculí se.</p><p>“No, dal bych vám normálně něco navíc, ale nevybral jsem dost peněz, tak tady to máte přesně, ale protože to bylo kratší, tak vlastně máte spropitné,” neupřímně se zasměje. Vezmu si s úsměvem jeho patnáct stovek. “To jste hodný, děkuju.”</p><p>Bleskne po mně pohledem, jestli to nemyslím ironicky, ale jsem pořád v režimu Poker.</p><p>Vyprovodím ho ke dveřím. Když mi chce podat ruku, naznačím, že ji nemám umytou (mám ji vydrhnutou, ale nechci mu ji podávat). Radši bych mu jí jednu podpantoflákla. Rozloučíme se.</p><p>Když pak volám příteli, řeknu mu “Víš, co jsem ráda? Že si neříkáme pitomejma slovíčkama jako drahoušku a miláčku, protože to lidi používaj imrvére a nic tim nemyslej.”</p><p>“Copak? Zákazník?”</p><p>“Ne, dneska nikoho nemám,” zalžu.</p><p>“Kecko,” řekne s úsměvem, který slyším i po telefonu. “Tak nezapomeň, že jsi slušná holka a hlavně moje. A ať tam máš dneska samý džentlase.”</p><p>A víte co? Ten první den, co jsem ho tu měla, přišli opravdu už jen samí gentlemani.</p><p><em>Během dnešního psaní jsem poslouchala </em><a href="https://youtu.be/IG23RPETXsg"><em>staré dobré Snap!</em></a><em>, tu verzi s Youssou N’Dourem, ale ještě lepší nahrávka Give a little (tak se to nejmenuje, je to Colour of Love, ale ten refrén je nejlepší) je </em><a href="https://youtu.be/f6SGgPQsrfQ"><em>Massive version.</em></a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=3012d779fe1" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Zapisovalé katolický lásky]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/zapisoval%C3%A9-katolick%C3%BD-l%C3%A1sky-d8f614f69d6e?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/d8f614f69d6e</guid>
            <category><![CDATA[volby]]></category>
            <category><![CDATA[prezident]]></category>
            <category><![CDATA[dezinformace]]></category>
            <category><![CDATA[politika]]></category>
            <category><![CDATA[katolíci]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 15 Jan 2018 09:33:29 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-01-22T08:43:59.564Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Jsem z katolické rodiny. Z žijících členů není nikdo ortodoxní, ale jsem-li o víkendu u rodičů, většinou jdeme všichni do kostela. Tenhle víkend jsem u rodičů byla.</p><p>Během prezidentské kampaně jsem v tomtéž kostele byla několikrát. Mši tam sloužívá postarší kněz, kterému jsme si navykli říkat Páter (a příjmení, které si s dovolením nechám pro sebe). Je to milý, srdečný, hodný člověk a nebojí se ani politických témat. Během uplynulých měsíců jsme se díky tomu dozvěděli, že (v té době ještě nadcházející) prezidenské volby jsou důležité. Souhlasím.</p><p>Páter během bohoslužby nikdy, ani nepřímo, nedoporučil konkrétního kandidáta. Zřejmě, řečeno s Cimrmanem, nesmí ani naznačovat. To je dobře. Dotyčný nicméně s věřícími rozpráví i mimo program bohoslužeb — a nyní mažu dva odstavce, kde jsem tohle dovysvětlovala. Abych nikomu neuškodila.</p><p>Na těchhle sedánkách během oněch předvolebních měsíců zaznělo několikrát cosi, co se týkalo voleb a co mě zneklidnilo. Řekněme boj proti změnám starých pořádků. Většinou to bylo takhle vágní, ale občas se to už poměrně zkonkretizovalo.</p><p>Bývala bych tipovala, že pro církev svatou bude z kandidátů tím nejchvályhodnějším propagátor tradiční rodiny Pavel Fischer. Chyba lávky. Dozvěděla jsem se, že je považován za nečitelného v prosazování kontroverzní problematiky. Překvapilo mě to, ale zvykla jsem si. Koho by tedy dobří křesťané doporučili? Nepraktikující katolíky Drahoše, Hilšera či Hynka? Údajně praktikující Horáčka, Topolánka či nedejbože Hanniga? Nebo snad tajnůstkáře Kulhánka?</p><p>Zajímavé bylo, že když jsem se sama sebe ptala a vnímala kanditáty touto optikou, zjistila jsem, že mi to není až tak jedno, jak jsem se domnívala. Ohledně víry jsem nejvíc nevěřila Topolánkovi, ale toho bych nevolila nehledě na vyznání, naopak “svému” Hilšerovi bych svůj hlas dala, i kdyby to byl evangelík, hinduista či neznaboh.</p><p>Celé ty měsíce se ke mně v naší křesťanské obci nedostalo žádné oficiální doporučení. O to víc mě překvapily poslední tři týdny, během nichž jsem “doma” byla dvakrát. Dozvěděla jsem se, od reprezentantů katolické církve, že pan profesor Drahoš je údajně zednář. No a co, napadlo mě okamžitě, vždyť to přece vůbec nevadí. Ale tihle lidé tu fámu tak „lehkovážně“ jako já neberou. Vzhledem k tomu, že zbývající variantou je Zeman, budou holt muset přimhouřit oči a pana Drahoše se pokusit na Hrad dostat.</p><p>Jenže to byla zcela zřejmě chybná úvaha a pokud mě klepy o údajném zednářství toho nyní jediného správného kandidáta překvapily, následující zjištění mě šokovalo: Mnozí představitelé katolické církve (což neznamená všichni, dokonce ani většina, jen prostě, jak píšu, <em>mnozí</em>) by na Hradě raději Zemana. Hrozím se toho, že nejde jen o hodnostáře na nejnižší úrovni, rigidní starokatolíky a aktivisty, ale že tahle touha po zachování starých pořádků sahá možná i výš. To jsou prosím vás jen mé domněnky a pevně doufám, že to tak není. Jen se toho obávám. Nedokážu si představit lidi typu Tomáše Halíka, že by navenek brojili proti Zemanovi a ve skutečnosti jej volili. Takovou představu považuji za směšnou, odmítám se jí zabývat a pokud tento text čte někdo ducha mdlejšího, kdo by jej chtěl překroutit, napíšu raději jasně: Je to blbost a určitě to tak není. Nicméně po uplynulém víkendu jsem si naprosto jistá, že i mezi katolíky bude spousta voličů stávajícího prezidenta. Mrzí mě to na nás. Moc.</p><p>Proč tohle všechno píšu. Včera večer jsem telefonovala se svým přítelem, novinářem. Vyprávěla jsem mu o návštěvě u našich, o událostech v obci, o názorech na volby. A se smíchem zmínila strach farníků z domnělého zednářství páně Drahošova. Co jsem se dozvěděla na oplátku, mi vyrazilo dech: Tahle fáma či, chcete-li, pomlouvačná kampaň, se, právě mezi námi katolíky, šíří už nějakou dobu. Dozvěděla jsem se také, že se na pana Drahoše chystají další kompromitující informace, z těch proznámených jde o lživé nařčení z obliby mladých chlapců ještě z dob komunismu. Plus jsou tu nařčení z toho, že je přes Akademii věd svázán s lidmi, kteří v minulosti byli na té špatné straně. A tak dále.</p><p>Někdy jsem hrozně naivní. Do včerejška mě nenapadlo, že i druhé kolo prezidentské volby budou spolurozhodovat fake news, výmysly a nařčení nezakládající se na pravdě. Řečeno slovy mého přítele, čeká nás <em>pěkný shitstorm</em>. Už aby to bylo za námi.</p><p>V nic moc rozpoložení po tomhle telefonátu jsem napsala <a href="https://twitter.com/piseme/status/952612418055819264">tweet</a> v následujícím znění: “Pro mě je Jiří Drahoš prezidentem už teď. Stojí-li katolíkům za to, aby o něm šířili, že je zednář, jiným soudruhům, že na chlapečky a Blesku, že mu kampaň platí estébáci, beru to tak, že morálně vyhrál a těším se na formální potvrzení. Jako první gratuluji, pane prezidente.”</p><p>Nějaká stovka lidí smysl úvahy pochopila a lajkla, ozvalo se ale pochopitelně i pár nakrklých. Nejvýrazněji “spravedlivě rozhořčený” byl člověk, kterého na twitteru tu a tam potkávám, protože jej retweetovávají ti, které sleduji. Je to pán proslulý vtipnými slovními hříčkami, víc o něm nevím. “Proč to házíš na katolíky? Koukni se třeba na twitter biskupa Holuba.” napsal mi. Koukla jsem tedy na twitter Tomáše Holuba. A ejhle!, zamrazilo mne. Sám pan biskup napsal tentýž večer, ještě přede mnou, <a href="https://twitter.com/TomasHolubPB/status/952606301837774848">delší tweet</a>, který začíná slovy “Mezi katolíky se šíří, že Jiří Drahoš je zednář.” Reagující se touto referencí sice střelil do nohy, ale já mu byla vděčná, protože mě tohle potvrzení uklidnilo.</p><p>Nebudu tu opakovat své argumenty, najdete je pod<a href="https://twitter.com/piseme/status/952612418055819264"> tím mým tweetem</a> všechny pohromadě. K dotyčnému se přidala ještě jedna paní, se kterou se také nesledujeme, ale o které zas vím, že vyrábí sushi a randí s hluboce věřícím člověkem. Oběma vadilo, že prý šířím informace škodící katolíkům. A že oni jsou katolíci, kteří zednářskou pomluvu nerozšiřují a jejich přátelé také ne. U tohoto druhu argumentace se zastavím.</p><p>V historii se mnohokrát stalo, že katolíci věřili bludům. Naštěstí se ale i mezi nimi vždycky našlo pár jedinců, kteří osvíceně šířili fakta. Můžeme ale tvrdit, že protože těchto pár osvícenců nakonec otevřelo velké části katolíků oči, byli všichni katolíci pokrokoví? Ani náhodou. A neplatí to ani nyní. To, že jsme sami katolíci a my ani naši přátelé (prý) nešíří protidrahošovské žvásty, nečiní z vlků v rouše beránčím ovečky. Je třeba ukázat prstem mezi katolíky, pakliže právě jejich řadami se šíří špinavosti.</p><p>Zmínění nesouhlasiči to nakonec mají hozené stejně jako já — též dezinformaci nešířím sama ani mí přátelé; ne bez toho, že bych jasně dala najevo, co si o těch výmyslech myslím. Až na to, že jim narozdíl ode mě nedochází, že zatímco já se k dezinformaci dostala z první ruky a uvedla jí tweet <em>úplně o něčem jiném</em>, spousta lidí se to dozvěděla a dozví <strong><em>právě díky tweetu pana biskupa</em></strong>, který byl tomuhle šíření hloupostí katolíky přímo věnován. Nepláčí tedy kritici na špatném hrobě? Neměli by coby poslední spravedliví kritizovat spíše pana biskupa? Nebo jsou to snad jen selektivní hrdinové, kterým je “padni komu padni” vzdálené stejně jako panu Drahošovi taktiky sympatizantů páně Zemanových?</p><p>V noci jsem nemohla spát a zklamaná taky-katolíky kolem sebe, jak těmi, kteří tvrdí lži, tak těmi, kterým vadí upozornění na šíření oněch lží, přemýšlela o tom, jak si my, příslušníci téhle nejen v Česku nejtradičnější církve, s prominutím, tak rádi sereme do vlastního hnízda.</p><p>Katoličtí kněží zneužívají ministranty. Jasně, že zdaleka ne všichni a zdaleka ne všechny. Ale my k tomu řekneme, že “ti naši” by to nikdy neudělali a tím to hasne. Církev by ráda omezila práva homosexuálů, přitom právě do její struktury se uchylují i jedinci, kteří tohle přinejmenším sami v sobě nemají vyřešené. Ale my raději necháme děti v “tradičních rodinách”, tvořených násilnickými rodiči, než abychom dovolili starat se o ně milujícícm se homosexuálům. Někteří naši členové, jichž podle všeho není málo, roznášejí klepy, mající za cíl poškodit demokratického kandidáta prezidentských voleb a nám víc vadí, že na to jiní z našich řad upozorní a odsoudí to coby volovinu. Ach, jací pokrytci to jsme. Je mi z nás nanic.</p><p>Je to pro mě jedno z lidských zklamání. Jak to šíření dezinformací, tak ony reakce na informaci o tomhle faktu. Domnívala jsem se, že jsme dlouhodobě pokrokovější než polští katolíci, kteří před pár dny ze seznamu pedofilů, již se dopustili sexuálních zločinů, cíleně odstranili katolické kněží. Ale ne, jsme ještě horší. Protože si ten svůj píseček bráníme stejně sveřepě, zároveň ale své tutlání vydáváme za něco vznešeného.</p><p>Prý do nás bezvěrci kopou. Nevšimla jsem si toho, ale je-li tomu tak, zasloužíme si to. Stydím se za nás, české katolíky, v těchto dnech více než dřív a doufám, že se nikdo z nás nenechá ovlivnit podružnými pseudoinformacemi, které se teď zřejmě budou dál šířit, bohužel i našimi šiky.</p><p>Přeji nám všem, bez ohledu na vyznání, ať máme odvahu pálit i do vlastních řad a vidíme-li nepravost v komunitě, do níž patříme, ozvat se. Nedopustit svým tichým souhlasem šíření zla. A pokud na ono šíření někdo jiný upozorní, najděme v sobě prosím alespoň odvahu onoho člověka podpořit a nikoli mu ještě házet klacky pod nohy.</p><p>Držím nám, panu profesoru Drahošovi i naší zemi palce.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=d8f614f69d6e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Už to nedělám]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/u%C5%BE-to-ned%C4%9Bl%C3%A1m-4987bfe51bbb?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/4987bfe51bbb</guid>
            <category><![CDATA[konec]]></category>
            <category><![CDATA[masáže]]></category>
            <category><![CDATA[honitba]]></category>
            <category><![CDATA[otřes]]></category>
            <category><![CDATA[holka]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 15 Oct 2017 17:49:41 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-10-16T09:49:45.512Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Svůj blogísek, který sledovaly tři druhy lidí (prasáci, vyznavači dobrých písmenek a kombinace), jsem přestala psát už před pár měsíci. Najednou nebyl důvod, chuť, smysl. Což nepíšu nijak smutně, jen to konstatuju.</p><p>Ale pár týdnů vím, že dva blogposty ještě napsat musím. Do toho prvního se pouštím nyní. Jak vyplývá z jeho názvu, už to nedělám. Co, to je věrným čtenářům jasné. Pověsila jsem masáže na hřebík. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že sportovní nebo relaxační bych mohla dělat dál, ale pak jsem zkonstatovala, že jiné než erotické stejně neumím, tak je lepší udělat čáru tlustou a ne jen tenkou a nedejbože přerušovanou.</p><p>Důvody pro skoncování s erotikou za úplatu byly tři: Za prvé, slíbila jsem sama sobě, že s tím seknu do svých třicátin. Za druhé, mám přítele, který tímhle mým angažmá není vůbec nadšen. A za třetí… O tom vám právě chci napsat.</p><p>Můj přítel mi na večeři po skončení školního roku řekl, že pro mě něco má. Oslavovali jsme, že mě čeká sedm týdnů volna od dětí, kolegů i penisů. Bylo mi blaze. Vlastně jsem byla šťastná. A on že pro mě má překvápko. Těšila jsem se.</p><p>Dělal tajnosti. Napadlo mě, jestli mě nechce požádat o ruku. Bála jsem se toho i se těšila. A netušila, co bych mu na to řekla. Pak jsem si říkala, že mě chce představit rodičům. Čas by k tomu byl vhodný, tak proč ne. Napadala mě i jiná setkání, třeba s jeho kamarády, partou, do které patří. Zatím to totiž neudělal a ve mně je z té představy malá dušička, že mě třeba někdo z nich pozná… Napadalo mě všechno možné. Ale když překvápko, tak překvápko.</p><p>V den velkého překvapení jsem k němu přisedla do auta a on mě vezl neznámo kam. Mámila jsem z něj dopředu, jak se obléknout, ale ubezpečil mě, že je to jedno. Tím hůř. Nakonec jsme dojeli k pražskému sídlišti v jedné z těch čtvrtí, které neznám. Vystoupili jsme z vozu. Podíval se na hodinky. Ještě je čas, řekl a tak jsme šli do potravin, koupit si něco k pití. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.</p><p>Vzali jsme jemně perlivou vodu a počkali, až se k pokladně došourá paní, která k ní mířila před námi. Taky kupovala něco k pití. Můj chlap (slovo <em>přítel</em> mi moc nesedí a slovo <em>kluk</em> ho zrovna nevystihuje) mi připadal divný. Ztuhlý, odtažitý, tichý, jakoby ve střehu.</p><p>Paní zaplatila a odšourala se ven, my jsme svou PETku taky cálnuli a vrátili se do auta, protože pořád ještě “byl čas”. Můj doprovod byl očividně nervózní. Odkašlal si a začal mluvit. Níže vám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zpaměti popíšu, co mi říkal.</p><p>“Asi to byl blbej nápad, ale teď už nemůžu couvnout. Budeš naštvaná, ale to se holt nedá nic dělat, jen mi prosím tě věř, že to myslím dobře a dělám to kvůli tobě a pro tebe.”</p><p>Rázem jsem byla klidná jako ministrant ve dveřích bordelu.</p><p>“Než jsem začal chodit k tobě,” pokračoval, “pochopitelně jsem navštívil i jiné… salóny.”</p><p>“Pochopitelně,” hlesla jsem.</p><p>Nervózně se podrbal. “Nebudu chodit okolo horký kaše. Chci tě vzít k jedný z těch slečen.”</p><p>Přeskočím teď tu pasáž, kdy jsem ho poprvé v životě poslala do prdele, křičela na něj, pohádala se s ním, trochu ubrekla a bylo mi na blití. Byla jsem v afektu, ale pak najednou kapitulovala. Spíš navenek, uvnitř jsem to nepřijala.</p><p>Z auta jsme došli k nejbližšímu paneláku, prošli kolem pár vchodů a u jednoho můj ochránce zazvonil na domovní zvonek. Po chvíli, která mi podle klišé připadala jako věčnost, se otevřely vchodové dveře a v nich stála…</p><p>Ta paní, která se před námi šourala k pokladně. Až na to, že to nebyla paní. Spíš slečna. Na první pohled vypadala tak na padesát. Na druhý na čtyřicet. A když jsme spolu později mluvili, odhadla jsem jí tak o pět let víc než sobě.</p><p>V okamžiku, kdy otevřela a změřila si nás pohledem, došlo mi: můj chlapec, jeden z nejchytřejších lidí, ktere jsem v životě poznala, do svého plánu nezasvětil ani ji. To se mi snad jenom zdá, pomyslela jsem si a přála si být milion kilometrů daleko.</p><p>Ta holka během pěti vteřin vystřídala několik výrazů obličeje. Od překvapení, přes naštvání a vztek, se dostala k rezignaci a řekla “Dvojice normálně nedělám, ale pojďte dál.” Tak blivno mi bylo naposledy v šesté třídě, těsně předtím, než jsem v jídelně na škole v přírodě ohodila stůl.</p><p>Na hodinu, která následovala, se mi na jednu stranu nechce vzpomínat, na druhou se mi už čtvrt roku okamžiky z ní honí (kdy mi tohle slovo přestane připomínat práci?) hlavou téměř neustále. Ten můj geniální plánovač, už nahoře v bytě, vysvětlil, že jsme nepřišli na masáž. Že si chceme jen popovídat. Přízrak holky se tvářil, že se mu to moc nepozdává, hlavně jestli prý jsme novináři, že máme vypadnout.</p><p>“Nejsme,” zalhal můj žurnalista. “Nechceme a nebudeme to nikde publikovat, to vám slibuju. Moje kamarádka přemýšlí o tom, že by si začala takhle přivydělávat a já si vzpomněl, že jsem k vám dřív chodil, tak bych vám byl vděčný, kdybyste nám popsala, co to obnáší.” Hajzl hajzlovskej v rouše beránčím.</p><p>Na té holce zblízka bylo něco strašně divného. Vypadala příliš namalovaně a jako kdyby zakrývala maskulinní, nebo spíš zhrublé a vyžilé rysy. Pronesla cosi na téma, že to si asi tykali (bleju za toho svého, velebnosti!) a že co za to. Můj uhoněný dobrodinec dne vytáhl z peněženky tisícovku a pětistovku a uklidnil ji, že zaplatíme běžnou odměnu.</p><p>Přes “A co byste jako chtěli vědět?” jsme se postupně dopracovali ke všemu. Byli jsme taky dotázáni, chceme-li kávu nebo čaj. Mně se v tom umakartovém, temném, trošku i špinavém (ale možná jsem si to jen nalhávala) bytě hnusilo úplně všechno, tak jsem s díky odmítla. Ten můj poprosil o čaj a já ho měla chuť ten den už potřetí zabít.</p><p>Když se ta pětatřicítka, určitě ne víc než čtyřicítka, pomalým krokem sunem krokem v tom svém ušmudlaném župánku šourala k rychlovarné konvici, všimla jsem si jejích modřinami pokrytých nohou. Zezadu na krku měla načervenalé fleky. Byl na ni žalostný pohled. Ten župan se jí občas otevřel trochu víc. Nebylo to schválně, ale bylo jí to jedno. Těch skvrn měla víc, na krku a hrudi.</p><p>Vyprávěla, že si touhle prací začala přivydělávat v prváku na vejšce. Moc jsem jí to nevěřila, ale budiž. Prý to chtěla dělat jen pár let, třeba pět, něco si naspořit a pak toho nechat. Strašně nerada jsem se v tomhle poznávala. Měla své zásady. Masírovala jen v kalhotkách a zákazníci (v jejím případě mi naskakovalo spíš slovo kunčafti než klienti, jak těm svým říkám já) na ni nesměli sahat. Potom o ní někdo ostatním napsal na serveru, který má tak hnusný název, že ho ani nechci psát. Tomu někomu vadilo, že se nesvlékne a že svou práci nedělá “s láskou”.</p><p>“Zamyslela se nad sebou” a odložila kalhotky i stud. Vyprávěla a vyprávěla, už nikým nepobízena to ze sebe chrlila… no, spíš couravě (<em>pun intended</em>), ale nepřetržitě sypala, mezi krátkými doušky čaje, který udělala i sobě. Její příběh byl strašný, fascinující a přitom logický.</p><p>Ustupovala nárokům klientů. “Několik chlapů mi řeklo, že pusou by to bylo lepší,” řekla třeba. “Nejdřív jsem se té představě bránila, ale pak si řekla, no co, tak to zkusím.”</p><p>Otřásala jsem se hnusem, ale ona pokračovala: “Pak mi začali říkat, že v postýlce by to bylo lepší. Tak jsem u pár hezčích vlastně začala šlapat.” Nazývání věcí nečekaně pravými jmény ji nedělalo problém a o to otřesnější to pro mě bylo.</p><p>To už se mi dělalo mdlo, doopravdy, fyzicky, měla jsem mžitky před očima a chtěla nebýt. Ne tam, ale vůbec. Ta troska — nemyslím to urážlivě, je mi jí strašně líto, ale tak opravdu působí — pak pokračovala dál, na témata, jak se zařídila, když si do ní občas chtěl někdo bouchnout, stříknout (!) nebo ji počůrat nebo aby ona počůrala jeho. Ke kakání jsme se naštěstí nedostali, naše hodina uplynula.</p><p>Řekla nám toho moc, ale jak jsem psala na začátku, vrací se mi jen pár momentů. Zato pořád. Ta rezignace na svou vlastní důstojnost a zásady, neodbytná myšlenka, že musí pány těšit a že jiným způsobem už si takhle “na úrovni” nevydělá. Strach ze stárnutí. A z nemocí. To zopakovala několikrát, byť nikdy nic konkrétního neřekla. Některé možnosti mě občas budí ze spaní.</p><p>Když nás odšourkovala zpátky ke dveřím, třásla jsem se. Na rozloučenou jsem jí váhavě podala ruku. Měla ji studenou, suchou a slabou. “Tak co, pustíte se do toho?” zeptala se a povzbudivě se usmála. “Asi ne, děkuju,” řekla jsem nevýrazně, otočila se k výtahu a šedesátkrát zmáčkla přivolávací tlačítko.</p><p>“Ještě jednou děkujeme a ať se daří,” vyhnul se za mými zády dobrodruh nutnosti vykat nebo tykat. Rozbrečela jsem se až ve výtahu a nepřestala s přestávkami brečet celou cestu autem (během níž jsem si hystericky otírala ruku vlhčeným kapesníkem) až do noci. Vysadil mě doma. Protože jsem mu řekla, že chci být sama a nechci ho teď vidět. Tolerantně nic nenamítl, dal mi pusu na čelo a odjel.</p><p>Následující téměř tři týdny jsem nedělala nic jiného, než že jsem se snažila přijít na jiné myšlenky. “Nepředstavujte si velkého bílého slona.” Se svou vyhoněnější polovičkou jsem se během té doby neviděla ani jednou. Na SMSky jsem mu odpovídala, ale tak stroze, že pochopil, že se sám nemá pokoušet o komunikaci.</p><p>Těsně před půlkou prázdnin jsem rozstříhala svou SIM kartu a koupila si novou. Ten, který mi pomohl se rozhodnout, mi helpnul i s převedením kontaktů a zřízením nového čísla. Ukradli mi telefon, vysvětlila jsem všem ve zprávě, kterou jsem rozeslala na veškerá čísla. Krom těch zákaznických. Ano, vím, odpověděla jsem těm, kteří mi odepsali, že je to hrozné, ale že můžu zažádat o staré číslo. Chci začít s čistým stolem, odepisovala jsem a v duchu dodávala, že i s čistým štítem.</p><p>Trochu jsem se bála, že jakmile nastane září, začnou mě mí klienti, resp. kunčafti, shánět. Že když se mi nedovolají, zkusí přijít nablind. Je půlka října a nikdo se neobjevil. Naštěstí. Zřejmě všichni pochopili. Nebo si netroufnou. A nebo jsem pro ně nebyla až zas tak důležitá, jak jsem si nalhávala.</p><p>Tak tohle jsme vám chtěla napsat. Přitom bývalo stačilo asi jen tweetnout “<em>Se svým lechtivým řemeslem jsem skoncovala podle svého předsevzetí, kvůli svému příteli a díky svému příteli</em>.” Třeba tím pomůžu jedné z těch holčiček, které mi ve zprávách píší, že mě obdivují a chtějí to zkusit. Neobdivujte, nezkoušejte, dejte na mě.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=4987bfe51bbb" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Bez názvu]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/bez-n%C3%A1zvu-8a3adcd5cbe7?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/8a3adcd5cbe7</guid>
            <category><![CDATA[penis]]></category>
            <category><![CDATA[sex]]></category>
            <category><![CDATA[zpověď]]></category>
            <category><![CDATA[bolest]]></category>
            <category><![CDATA[proč]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 31 May 2017 18:19:19 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-03T04:48:28.338Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><em>Tento text je jiný než ostatní blogposty tady. Napsala jsem ho na popud člověka, který si na twitteru říká </em><a href="https://twitter.com/cvrliky"><em>Cvrliky</em></a><em>, pro jeho blog s mnohdy závažnými tématy, </em><a href="http://toleranceplno.blogspot.cz/"><em>Tolerance plno</em></a><em>. Dnes jsme se shodli na tom, že můj text je v porovnání s ostatními tam příliš dlouhý, ale zaslouží si takový zůstat. Tak ho bez úprav dávám sem. Panu Cvrliky od srdce děkuji — bez něj bych řádky níže asi nikdy nenapsala. Obohatí-li vás má slova, ať už jakkoli, fajn. Pokud nikoli, promiňte.</em></p><p>Tohle je coming out. Netýká se mé sexuality. O té mí čtenáři (zejména <a href="https://twitter.com/piseme">followeři</a>) už něco vědí: Líbí se mi muži i ženy. Mužů jsem (zatím) měla víc než žen. Což nic neznamená. Klidně můžu nakonec skoncovat s muži a skončit se ženou.</p><p>Čtenáři vědí. Nejbližší netuší. Ani kamarádi. Nikdo. Jak jsem nedávno zjistila z jedné úchvatné introvertské zpovědi, tohle je pro nás typické. Blízkým osobám nenaznačit nic a na webu na sebe prozradit největší intimnosti. Mí nejbližší nevědí ani to, co se vám teď snažím napsat.</p><p>Tenhle text jsem psala několik měsíců. Naněkolikrát. První verze jsou dávno smazané. Nakonec jsem se rozhodla napsat to syrově, tak jak to bylo a je.</p><p>Živím se jako erotická masérka. Ne děvka, ne kurva, ne prostitutka. Masérka. Mám i jednu oficiální práci, ale ta mě neživí. Za odměnu v ní zaplatím nájem, ale na benzín, šatičky ani jídlo by mi nezbylo. Ale proto tu druhou práci nemám. O důvodech, proč ji mám, jsem už psala na svém blogu. Je to zábavný blog. Tenhle důvod je závažnější. Proto tohle píšu sem.</p><p>Když mi bylo čtrnáct, zamilovala jsem se. Pokud si mě ale představujete jako malou holčičku, nedělejte to. Už ve dvanácti, třinácti letech jsem vypadala žensky. Jsem prý ten typ dívky, který bude mít hezká prsa, zadek i nohy od deseti do stovky. Nevím, co je na tom pravdy. Ale vím, že ve čtrnácti jsem tyhle přednosti měla a mám je i nyní, o patnáct let později. To se nechlubím. Jen se snažím, abyste si mě představili jako ženu, ne dítě.</p><p>Zamilovala jsem se do staršího muže. Ne o moc staršího. Ale byl už pěkných pár let dospělý a věděl, že vztahem se mnou riskuje víc než “jen” svou manželku a děti (druhé tehdy teprve na cestě).</p><p>Bylo mi jedno, že má rodinu. Představovala jsem si, že láska zvítězí. Naše vzájemná chemie, romantické jiskření, poblouznění, jednoho vlahého letního večera, kdy jsme to oba zaonačili tak, abychom nebyli postrádáni, to všechno došlo fyzického naplnění.</p><p>Pro mě to bylo poprvé. Pro něj něčí poprvé také poprvé. Tak dlouho jsme oddalovali skutečný sex, že jsme to oba chtěli už tak strašně moc, až se to nedalo vydržet. Všechno to předtím, rozechvění, něha, krásná slovíčka — uměl to se mnou, věděl, že nejvíc mě rajcuje, jak dokáže mluvit — vytvořilo tak vzrušující předehru, že jsem ho v sobě chtěla tolik, že bych pro to byla umřela.</p><p>Do té doby jsem nikdy neviděla penis. Ztopořený. Naživo. Věděla jsem, že se ta věc zvětší. Ale ta jeho — za to slovo z laciného porna se omlouvám, jenže přesně tak jsem to vnímala — kláda byla obrovitá. Byl to kus tvrdého, dlouhého a hlavně širokého březového polene, jakými jsme doma na vesnici topili. Žádný zátop — dřevo na celou noc.</p><p>Když se do mě pokoušel dostat — něžně a trpělivě, pointa mého příběhu není nic násilnického — bolelo to. Bolelo to fakt hodně. Představte si lahev od piva, od hrdla až po dno, a svůj libovolný tělní otvor. Přeháním, ale ten pocit byl přesně takový.</p><p>Nechci se o tom rozepisovat. Došlo ke všemu, k čemu dojít mělo. Začátek byl krásný, pak to bylo bolestivě vzrušující a nakonec už jen bolestivé. Opravdu byl něžný, pozorný a trpělivý, ale taky vzrušený, takže jsem to překousla a nechala ho udělat všechno, co chtěl a musel.</p><p>Pár měsíců jsme pak ještě byli v intimním kontaktu, ale k sexu už nikdy nedošlo. Prostě to pro mě bylo natolik nepříjemné — myslím samotný akt zasunutí něčeho do mě — že jsem to už nechtěla opakovat. Rozešli jsme se uplakaní, ale v dobrém. Chlácholil mě, že ne všechny penisy jsou tak velké. A byl k uzoufání smutný z toho, že ten jeho ano.</p><p>Od té doby jsem poznala spousty mužů, kteří by dali nevím co za to, aby měli mezi nohama něco takového. Jsou to blázni.</p><p>Během těch patnácti let jsem pár kluků, chlapů i mužů měla. Přece jen jsem tehdy vzrušení cítila, muži se mi líbí a pocit intimity s nimi je mi příjemný. Ale poznamenalo mě to.</p><p>Tak, že jsem do sebe dlouhá léta nenechala žádného vstoupit. Občas mi to směli udělat pusou. Ale opravdu jen výjimečně. Většinou jsem to uhrála na to, že mám své dny, že tam dole mám něco nastydlého nebo jinou podobnou výmluvu. Často mě přesvědčovali, že to společně zvládneme. Pokaždé jsem neoblomně trvala na tom, že ne.</p><p>Ve většině případů jsem to svým chlapcům a chlapům dělala pusou. Pro spoustu kamarádek je tohle ta největší důvěrnost a nikdy by se jí nedopustily na někom, kdo jim není superblízký. Kdo jim stoprocentně nevoní. Do koho nejsou zblázněné. Já ho kouřila klukům, které jsem znala jen hodinu na diskotéce. Ne proto, že bych byla děvka, nymfomanka či cokoli podobného, co si o mně klidně můžete myslet. Prostě jen proto, že jsem se chtěla vyhnout pocitu stupňovaného tlaku tam dole a zároveň doufala, že mě mé obavy přejdou. Orálním sexem jsem mladíka uspokojila s úlevou, že si ho nemusím pustit tam dolů a že to bolet nebude. Přesto, že všichni muži, které jsem za těch patnáct let potkala — až na jednoho, ale toho jsem držela jen v ruce — byli podstatně menší než ten můj první.</p><p>Občas přemýšlím o tom, čím jsem si tohle zasloužila. Proč se mi to muselo stát. První sex, který mě ovlivnil na léta letoucí dopředu, ne-li nadosmrti. Možná jsem měla počkat. Proč byl zrovna ten první tak obrovský. Nevadilo mi na tom to mlaskání, to vlhko, kluzko, nic takového, to mě vlastně docela vzrušovalo. Ale ten pocit rvaní baseballové pálky do klíčové dírky mě dodnes straší. I po patnácti letech si ho dokážu přesně vybavit a už ho nechci zažít.</p><p>To, že za peníze tahám chlapům ocásky, je možná touha po penězích, možná láska k sexu. Ale stoprocentně forma terapie. Vzít do ruky ztopořený penis je pro mě dnes po pár letech praxe tak běžná záležitost jako pro řidiče z povolání popadnout jinou řadící páku, pro pilota jiný knypl a pro tramvajáka — jak se říká tomu divnému… To je fuk.</p><p>Nebojím se penisů, nemám před nimi ostych, nemám z nich ani respekt. Měla jsem jich pár v puse a mnohem víc v dlani. Většinou jsem je viděla už ztopořené, na konci často ochablé. Je legrační, jak něco na vrcholu vrušení tak mohutného a schopného ublížit může být o pár minut později jen neškodná, měkkounká, vyflusaná žížalka.</p><p>Během uplynulých patnácti let jsem do sebe nechala vstoupit jednoho jediného muže. Měl ho o dost menšího než ten první, ale bolelo to i tak a bylo to pořád spíš nepříjemné než příjemné. Od té doby uplynulo téměř šest let a já teď už vím, že to bylo tím, že jsem nebyla dostatečně vlhká a otevřená. Ne, že by mě nedokázal vzrušit. To ano. Moc dobře. Ale nedokázal překonat ten můj zatracený strach.</p><p>Patnáct let jsem sama sebe pokaždé přesvědčovala, že se odehrál sex. Že to bylo číslo. Soulož. Kopulace. Ale v hloubi duše jsem věděla, že i když jsem ho vyhonila nebo vykouřila spoustě mužů, jsem pořád ještě téměř panna, co měla mezi nohama jen dva za celý život. A nic z toho neměla.</p><p>Vím, že ta moje mnou samotnou naordinovaná terapie je divná. A rozhodně ji nikomu nedoporučuju. Ale věřím, že kdybych nemastila chlapům luláčky, neodhodlala bych se ke skutečnému vztahu ještě pár let. Možná nikdy. Ta divná terapie se tak nějak zvláštně podařila. Nečekaným způsobem. Mám teď totiž přítele. Člověka, kterému věřím. Kterému jsem s obavami, ale důvěrou svěřila své tělo. A který, i když to není žádný mrňous, dokázal vyhrát nad těmi mými starými vzpomínkami. První člověk, který mi to dokáže udělat tak, že křičím vzrušením a nic mě nebolí. Nebo bolí, ale příjemně. A rychle přebolí. Definice lásky obecně určitě není “bezbolestná soulož”. Ale pro mě to jde ruku v ruce. Nedošli jsme k tomu okamžitě, při prvním pokusu. Ale je teprve druhý, kterému jsem prozradila, jak a proč to s těmi pyji mám a opravdu první, který to se mnou dokázal zvládnout. Překonat. Přelstít. Vysvobodit zakletou princeznu.</p><p>Vzrušuje mě spousta mužů. Někteří z těch, které mívám na masážním lehátku. Někteří v té druhé, oficální práci, o které vědí rodiče, kamarádi a příbuzní. A někteří virtuální, které znám jen z webu a sociálních sítí. Ale tenhle má na nimi všemi navrch, právě proto, co se mnou dokázal udělat. A to, že se vyloupnul z mých lehátkových klientů, beru jen jako potěšitelnou – a potměšilou – ironii osudu, který mi mou lásku dohodil se vším všudy.</p><p>Čím víc o tom přemýšlím, tenhle divný důvod je tím hlavním, proč jsem si začala pohrávat s penisy cizích mužů. A zároveň jedním ze záchytných bodů, protože díky tomu jsem věděla, že se nikdy nespustím, že mě nikdy žádný nemá šanci ukecat (a že se pokoušeli), že prostě nikdy nebudu poskytovat sex za úplatu.</p><p>Tohle není pohádka na vyprávění dětem, budeme-li kdy spolu nějaké mít. Stejně tak to není příběh na vykládání komukoli. Ale na webu mám tajnou identitu, všichni ji snad respektují a nesnaží se vypátrat, kdo jsem, jak se jmenuju, ani jak vypadám a tak jsem se tady z toho mohla vypsat.</p><p>A víte, co je na tom nejlepší? Že to funguje. Že jen fakt, že jsem tohle asi naosmkrát napsala, ze mě sňal takové nějaké divné břímě a je mi lehčeji. Jen proto, že jsem se o svůj první sexuální zážitek podělila s, řekněme, veřejností.</p><p>Nad mou kariérou intimní masérky se smráká. Proto, že mám přítele a ten z toho — přesto, že si mě tam našel — není nadšený. Pochopitelně. I proto, že jsem se sama zařekla, že do třiceti s tím seknu (a naštěstí to stíhám). Ale také proto, že celá ta mise, kterou jsem (opravdu) brala jak něco bohulibého, skoro až posvátného, splnila svůj účel.</p><p>Jsem ráda za to, že jsem mohla pár let zkoumat svou sexualitu v praxi, odvážně a nebojácně, že jsem přitom mohla pomoci jednotlivcům i párům v objevování sexuality jejich a jsem šťastná, že to pro mě dobře dopadlo. To samé přeji všem ostatním.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=8a3adcd5cbe7" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Toulky přítomností]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/toulky-p%C5%99%C3%ADtomnost%C3%AD-dd08d2506d8f?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/dd08d2506d8f</guid>
            <category><![CDATA[výlet]]></category>
            <category><![CDATA[penis]]></category>
            <category><![CDATA[poesie]]></category>
            <category><![CDATA[pták]]></category>
            <category><![CDATA[vlak]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 14 May 2017 16:55:21 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-05-14T20:36:22.862Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Nepsala jsem měsíc, možná dva, nedejbože tři. Netušila jsem, že jsem jednou z těch, které potřebují psaní “jen” jak terapii a když jsou “v pohodě”, nepíší. Ale jsem, nedá se nic dělat.</p><p>Už ani nevím, o čem jsem psala posledně. Asi o večeři s mým teď už přítelem. Připadá mi to strašně dávno. Jako by to byl úplně jiný člověk. Je to zvláštní. Když někoho znáte už docela dobře a vzpomínáte na doby, kdy jste se teprve poznávali, jako by šlo o úplně jiné lidi.</p><p>Dobré je, že to ani jeden nechceme uspěchat. Fráze “nechat tomu volný průběh” se stala naším životním mottem. A funguje to tak. Čas máme. Já proto, že jsem mladá. On proto, že je muž.</p><p>A nehádáme se. Ne proto, že bychom si netroufali. Ale nežijeme spolu, zatím, takže jsme si vzácní. Kolik manželství (ty statistiky!) by bylo zachráněno, kdyby se muž a žena neviděli dnes a denně, každý den a každou noc. Oddělené ložnice jsou známkou toho, že něco neklape. Oddělená bydiště pak puncem obezřetné moudrosti.</p><p>Navíc je tu konečně jaro. Když je pěkně a máme oba volno — což je u mě pravidelná záležitost — jezdíme na výlety. Vlakem. Sama vlakem už roky moc nejezdím. S ním mě to baví.</p><p>Hodně fotí. Myslím jeho. Mě. No, hodně — <em>v porovnání se mnou</em> hodně. Já nefotím vůbec. Občas mi ty fotky ukazuje. Nebo posílá. Vždycky mi jimi udělá radost. Tuhle mi poslal jednu z vlaku, z jednoho z těch výletů v krásném letním dni, kterých už letos pár bylo. Tuším, že šest. Možná osm. V každém případě se nám podařilo tak půlku z nich strávit společně. A to se počítá.</p><p>K té fotce z vlaku připsal, že tak se mu líbím nejvíc. Vyfotil mě už milionkrát. Už mi to ani nevadí. Jak čichám ke květinám. Jak se směju. Jak jsem zamyšlená, jak si čtu, jak jdu. Já, slečinka z Prahy, bez kabelky, s baťůžkem na zádech. Kdyby nám to nevyšlo, mou památkou na něj bude baťoh. Koupili jsme ho spolu. Mám ho ráda. Jeho i ten báglík.</p><p>Ale na téhle fotce z vlaku nemám žádný baťůžek. Dokonce na ní nemám skoro ani žádné oblečení. Nepředstavujte si nic hambatého, prostě mám jen takové jednobarevné letní šaty a pod nimi kalhotky, jako každá slušná dívka. Jednobarevné rovná se černé. Škádlí mě, že jinou barvu nenosím. Není to pravda. Ale je fakt, že černá převažuje.</p><p>Vyfotil mě, když jsem vstávala a šla se vyčůrat. V kupé jsme byli sami, už. Ale než zmáčknul spoušť, stačila jsem vstát a napůl už vycházela z kupé. Takže jsem tam v pohybu, mázlá a je mě jen kousek. Tím spíš mě potěšilo, že má tu fotku rád. Že je na ní někdo konkrétní, nepozná nikdo, kromě nás dvou. Tím spíš, že tím někým jsem já. Hlavně mě tou fotkou trefil. Není na ní obličej, nejsou na ní ruce, nic charakteristického. Přesto jsem to typická já, možná sklonem těla, nebo tím, že znám ty šatičky.</p><p>Ale to si jen tak namlouvám. Ve skutečnosti se mi ta fotka líbí proto, že na ní mám hezké nohy a zadek. Nevím, jak tyhle partie mého těla vypadají doopravdy, ne z tohohle úhlu, nikdy jsem je neviděla. Vypadají-li jako na téhle fotce, jsem spokojená a přeju si, ať to tak vydrží co nejdéle. Do minimálně půl století vzdálené smrti.</p><p>Víte co, budu upřímná: Jestli fakt vypadám jako na té fotce, šla bych do sebe. Ale to už hraničí s narcismem. Měla bych jít do sebe.</p><p>Řekla jsem mu to. Že bych do sebe šla. Klidně do trojky s ním. Smál se, že mi závidí, protože zatímco on chodí cvičit, aby vypadal “jako udržovaný fotřík” a když zatáhne břicho, jako “Karel Roden, kdyby byl Karel Roden malej, plešatej a měl cejchu” (to říká schválně, úplně bez vlasů není a bříško má přesně to správné, víc sexy než pekáč buchet), tak já jsem prý přesně ten typ, co nikdy v životě nesportoval a vypadá božsky. Což je nespravedlivé.</p><p>Typ netyp, něco dělat budu muset začít. Tak bláhová, abych si myslela, že se nebudu měnit, nejsem. Bojím se třicítky, jako kdyby se stav těla (a možná i mysli) zhoršoval skokově. I když dobře vím, že všichi prožíváme pozvolný úpadek. Někdo ho snáší lépe, někdo jako Helena Vondráčková. Ale zastavit to nejde. A asi je to i dobře.</p><p>Tak jsem si zafilozofovala. O ničem. Původně jsem si chtěla zapřemýšlet o tom, jestli do oběhu pustit text psaný jinam a pro někoho jiného, nebo radši ne. Takže už neudržím ani myšlenku. Postupuje to rychle.</p><p>Ono je to ale prašť jako uhoď: sice mi píší ctitelé různého pohlaví, zejména mužského, že je baví mě číst a není to tou tématikou (dušují se), ale statistiky mluví jasně: vyskytuje-li se v mém blogpostu slovo penis, čtenost trhá rekordy. Ono je těch slov víc. Možná bych to na závěr mohla zachránit a poskládat z nich básničku. Tak moment. Oukej. Tady je.</p><p>Penis, anál, masturbace</p><p>Pro mě je to jenom práce</p><p>Vykat můžeš mi i tykat</p><p>Stejně se chceš jen vystříkat.</p><p>Debilní, že? Ale představte si, že by k tomu “hudbu” složil Michal David, vystavěl kolem toho tématu podle mého blogísku celý muzikál a mou postavu hrála a zpívala Absolonová, Lounová či jiná Machálková.</p><p>Jezdily by na to zájezdy z celé republiky, dostalo by to nějakou tu cenu, co si mezi sebou prodejní umělci rozdávají a možná by to zfilmoval Filip Renč. Ve tři dé. Spáčilka by tomu dala 60%, pročež by ten film zhlédla i pražská kavárna, brněnský underground a dokonce i vy osobně, takže bych z autorských práv vytřískala tolik, že bych mohla skoncovat se svou světlou přítomností a udělat z ní temnou minulost. A přitom, jak by řekla Simona Stašová, která by v tom fláku (prosím!) hrála mou maminku, taková blbost, že?</p><p><em>Během dnešního blbnutí jsem poslouchala zpěv ptáka. Mohla bych napsat </em>ptactva, <em>ale takhle tu bude o klíčové slovo víc a bude se vám podle těch statistik líbit… víc. Ježiš, já mám ale facepalmový den!</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=dd08d2506d8f" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Neobyčejní lidičky]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/neoby%C4%8Dejn%C3%AD-lidi%C4%8Dky-f0d2c755036f?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/f0d2c755036f</guid>
            <category><![CDATA[horáček]]></category>
            <category><![CDATA[zeman]]></category>
            <category><![CDATA[potměšilý-host]]></category>
            <category><![CDATA[prezident]]></category>
            <category><![CDATA[večeře]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 12 Mar 2017 17:10:21 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-12T18:02:34.219Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Můj novinář už ke mně nechodí.</p><p>Nechám vás se s tím srovnat. Ano, nebudu vám psát žádné dojmy ze ždímání jeho pohledného penisu. Ani o mohutných výstřicích jeho semene. A o šmátrání ukazováčkem levé ruky v jeho análním otvoru taky nic.</p><p>Dohodli jsme se, že docházku přeruší. Přišel s tím on. Přemýšlel prý o tom a připadalo mu, že to v téhle situaci není vhodné. Nejdřív si říkal, že by stačilo chodit na “normální” masáže, relaxační nebo sportovní. Nechával by si při nich spodní prádlo. Ale pak to zavrhl. Nechce přede mnou — ani pode mnou — ležet a nechat se masírovat. Chce být se mnou jako rovnocenný partner. Má rád naše večeře (a jednou už i oběd).</p><p>Jeho odchodem z řad klientů mi neuniká žádný velký zisk, takže jsem souhlasila.</p><p>Kecám. S tím ziskem je to pravda. Ale proto jsem nesouhlasila. Souhlasila jsem proto, že mě naše společná jídla těší. Tak moc, že se na ně těším já sama. Na každé naše setkání.</p><p>Fyzického mezi námi neprobíhá nic, za co by se měla stydět žákyně druhého stupně základní školy. Mé generace. Teď už totiž holky na základce dělají bez uzardění takové věci, že…</p><p>Je chytrý, vzdělaný a o všem přemýšlí. Někdy to vypadá, jako by se zaseknul. Na něco se ho zeptám. Ten dotaz ani moc nepovažuji za superdůležitý. Ptám se jen tak, aby řeč nestála. A on zadrží vidličku i nůž elegantně nad talířem, hřbety rukou zlehka opřené o hranu stolu, přestane žvýkat, pak zas začne, opět přežvykování přeruší, a nakonec odpoví. Tak, že to má hlavu a patu a já jsem z toho často paf. Mluví tak, že o tom pak musím přemýšlet. Jako třeba teď naposledy.</p><p>Zeptala jsem se ho, jestli má nějaký vysněný článek, který by chtěl napsat.</p><p>Když provedl svou přemýšlecí odmlku, prohlásil, že o ideálním článku vlastně nepřemýšlel. Že ho baví brát věci tak, jak přicházejí. Má prý několik osobností, se kterými by chtěl stihnout vést rozhovor. Většinou jsou to osobnosti zahraniční. A taky by si přál napsat dlouhou reportáž o něčem nebo někom fascinujícím. Takovou, kterou si lidi budou navzájem posílat a říkat si, to je fakt dobrý.</p><p>“Myslíš nějakou investigativní věc?” zeptala jsem se úplně pitomě. Jo, už si tykáme.</p><p>“To ne. Spíš objevit někoho, kdo tady dělá úžasné věci, ale nikdo o něm neví. Nikdo tady. Protože doma není nikdo prorokem.”</p><p>“Co myslíš? Nějakýho umělce?”</p><p>“Třeba. A nebo řemeslníka. Truhláře, který vyrábí originální nábytek z masivu pro zahraniční klientelu. Poctivá práce, staré postupy, něco, co nikdo jiný takhle neokáže. Nebo architekt, který navrhuje byty a domy lidem s názorem a vkusem. Lidi, kteří by svou práci dělali i zadarmo, jak je pohlcuje.”</p><p>Pak se zas na chvilku zamyslel a řekl: “Párkrát už mě taky napadlo, že bych chtěl udělat delší profil jednoho člověka. Ale bylo by to tak dlouhé, že by to nikdo nevydal. Jako článek. Musela by to být asi nakonec spíš knížka.”</p><p>“Myslíš konkrétního člověka?”</p><p>“Jo.”</p><p>“A smím se zeptat, koho?”</p><p>Usmál se, tak trochu stydlivě a odpověděl: “Michala Horáčka.”</p><p>“Říkáš to, jako kdyby to bylo naivní,” taky jsem se pousmála.</p><p>“To ne. Spíš že je dost profláklej.”</p><p>Přikývla jsem.</p><p>“Co si o něm myslíš?” zeptal se a dodal: “Volila bys ho?”</p><p>“Jako prezidenta?” zeptala jsem se zbytečně a protože jen koukal, pokračovala jsem: “Jo, asi jo. Lepšího kandidáta neznám.” Cítila jsem, jak rudnu a přemýšlela, jestli jsou ještě jiní než on a Zeman. “Co ty? Taky bys ho volil?” vystřelila jsem radši otázku.</p><p>Tentokrát nemusel přemýšlet: “Ne.”</p><p>To mě trošku zaskočilo. “Chceš o něm psát, ale nevolil bys ho?”</p><p>“Já o něm nechci psát oslavně. Chtěl bych se dopátrat toho, jaký je doopravdy. Obdivuhodnej chlap vedenej na provázku svým egem. Možná by to nakonec ani neautorizoval.”</p><p>“Jak to myslíš?”</p><p>“Na to je složitá odpověď. On je pro lidi — takový ty vobyčejný lidičky, kteří za zásadní filozofický dílo mají tu Werichovu hlášku o tom, že když už člověk je — morální autorita. Úspěšný hráč a podnikatel. Jeden z nejlepších českých textařů. Vzdělanec…”</p><p>“A pro tebe?”</p><p>“No, vzdělaný on určitě je. A má takovou tu přirozenou zvídavost, to je mi na něm sympatický. Ten rozhled. Jsem si jistý, že kdybychom spolu seděli na pivu — kde si ho nějak neumím představit, tak třeba takhle u vína, jako my dva — byl bych nadšenej, jak je sečtělý, okouzlující a pozorný…”</p><p>“Ale?”</p><p>Napil se. A pak ještě jednou. Pomalu. “Ale pro mě je na něm něco falešnýho. Ne, to není to správný slovo. Jsou tam přemrštěný, bezbřehý ambice. Pokora jen předstíraná. Touha dotáhnout to co nejvejš. Něco si dokázat. Celýmu penzionu Svět. Cítím z něj, že prezidentování by pro něj nebyla služba národu, ale splnění ultimátního snu. Možná ani ne snu. Spíš příčky. Posledního stupínku na žebříku do… k zápisu do Knihy Historie.”</p><p>“Já ho zas tak moc nevnímám, takže ani neznám. Mám ráda jeho texty. A když si ho srovnám se Zemanem…”</p><p>“To je taky zvláštní věc. Ty jeho texty. Mám doma po tátovi pár desek. Jedna z nich je Potměšilý host a druhá V penziónu svět. Nádherný záležitosti. Ohromný. Hluboký. A pak mám taky, na CD, Kudykam. Oba ti mladí kluci tam zpívaj, až srdce jásá. Ale celý je to prázdný, kýčovitý, o ničem.”</p><p>Pokrčila jsem rameny. “My na táboře poslouchali Citovou investici. A jak nesnáším Landu, tam se mi líbí. A Kocáb. A Müller. A Hapka.”</p><p>“No a to je taky ono. Slyšelas jeho novější věci?”</p><p>“Hapkovy?”</p><p>“Horáčkovy.”</p><p>“Asi jo. V rádiu něco.”</p><p>“On je bez Hapky jako nahej v trní. Je jalovej, povrchní, ale rádoby hlubokej. Hapkovská hudba ho přikrývala. Kamuflovala. Dávala tomu punc majestátní obyčejnosti. Nebo něčeho. Bez Hapky je to stejná popina jako Michal David. No to ne, to beru zpátky, to bych mu křivdil, i těm spoluautorům. Ale jsou to zapomenutelný fláky se stříkajícím, prvoplánovym patosem pro masy vobyčejnejch lidiček.”</p><p>“Se srdíčkem na pravym místečku?” zalaškovala jsem. “A ty nejsi vobyčejnej človíček?”</p><p>Zase na chvilku znehybněl a pak řekl: “Nejsem. Ale chtěl bych bejt. Bylo by to jednodušší.”</p><p>“Co?”</p><p>“Všechno.”</p><p>A tak jsme si na to připili. Na obyčejný človíčkovství. Se kterým by bylo všechno jednodušší. Protože přání být úplně, ale úplně obyčejní, je jedna z věcí, která nás dva spojuje.</p><p><em>Dnes jsem při psaní poslouchala Potměšilého hosta v podání Hany Hegerové. Je to jedna z nejkrásnějších písniček, které jsem kdy slyšela.</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=f0d2c755036f" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Floutek alert]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/floutek-alert-55c416a6f7c3?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/55c416a6f7c3</guid>
            <category><![CDATA[práce]]></category>
            <category><![CDATA[kluk]]></category>
            <category><![CDATA[kamarád]]></category>
            <category><![CDATA[přátelství]]></category>
            <category><![CDATA[důvěra]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 05 Mar 2017 16:49:51 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-10T09:16:39.374Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Nevím, jestli to platí univerzálně, pro všechny, ale u mě stoprocentně. Pokaždé, když po dlouhém <em>období nikoho</em> existuje náznak, že se snad objevil <em>někdo</em>, vmíchá se do toho někdo jiný. Další. <em>Třetí</em>.</p><p>Jako by můj osud chtěl, abych pokaždé musela řešit dilemata, vybírat, třídit, filtrovat, katalogizovat… Knihovnice vlastních vztahů. A nakonec přebírat a přebrat. Hrobnice bývalých aférek. Doufám, že tentokrát to bude jinak než obvykle.</p><p>Je o pět let mladší a nastoupil k nám od druhého pololetí za těhotnou kolegyni. Promoval loni a doteď… to sem psát nebudu, svět je malý. Ostatně, zvlášť pokud jde o něj, budu si tu muset dávat majzla. Abych nechtěně neprozradila vodítka a indície. Je z těch, o nichž tu píšu, první nebezpečný. Aktivní uživatel sociálních sítí. Ptal se na můj profil na facebooku. Žádný nemám. “Twitter tím pádem asi ani neznáš, co?” ujistil se. Přitakala jsem. Ne, twitter neznám už vůbec.</p><p>Zajímalo by mě, jestli to jiskření mezi námi, které cítím pokaždé, když spolu prohodíme byť jen pár slov, je vidět. Chemii u herců, dvojic, které spolu budou něco mít ve filmech nebo seriálech, odhalíte snadno. My dva spolu nic fyzického nemáme. Vlastně ani platonického. Asi to není někdo, do koho bych se mohla zamilovat. Ale je zábavný, na to, jak je mladý, docela zralý (no, v mezích) a vypadá fakt dobře.</p><p>Rád nosí košile s krátkým rukávem. Pokaždé, když na obědě jí, hýbá se mu biceps, když nese k ústům sousto. Během polívky obdivuji jeho pravou paži, u kolínek tu levou. Svaly u chlapů považuji za nedůležitou věc. Nebo spíš ne až tak důležitou, jak by si přáli aktivně sportující. Ale u něj se mi líbí. Jemné chloupky na předloktích, žilnatých, a pak ty bicáky. Ne jako kulturista, nic tak přehnaného a neestetického. Spíš ten druh pevné postavy, který sám o sobě vyzařuje sebejistotu a jistou nadřazenost and ostatními. Rozměklouši a rozměklouškami.</p><p>Laškujeme spolu, smějeme se, necháváme se vidět nejen ve školní jídelně. Pod svícnem byla vždycky tma jako v pytli. Je to na jedné straně nevinné, na druhé oba tušíme, že tohle pohodové přátelství dřív či později může mít sexuální podtext. Vždycky to tak je. Většinu kluků, které mám ráda, nějakým způsobem chci. Nebo po nich aspoň jednou zatoužím. A chlapi, kterým se líbím já, to mají podobně se mnou.</p><p>Nemám s ním zatím žádné pikošky, nic lechtivého, nic vyloženě vzrušujícího. Žádné letmé dotyky, natož osahávání. Žádné kouření v jeho kabinetu, natož mém. Žádné pozvání na večeři, natož do postele.</p><p>Škoda.</p><p>Tedy, na jednu stranu škoda, na tu druhou si říkám, že bych si snad přála, aby byl teplej. Nebo něco. Prostě abychom mohli být jen kamarádi. Mezi kolegy(němi) žádné opravdové přátele nemám, mezi klienty už vůbec. Takže se s přáteli vídám vlastně dost zdřídka. Tenhle nový kámoš je fajn, protože se vídáme pokaždé, když jsem v té oficiální práci.</p><p>Je mladý. Pět let se nezdá jako až takový rozdíl, ale někdy mi připadá, že je z úplně jiné generace. Méně komplikované, méně se zabývající tím, co bude zítra. Je to zvláštní. Generace mých rodičů jako by žila minulostí. Já, ačkoli nechci, žiju budoucností. A tenhle kluk žije prostě teď a tady.</p><p>Má nejrůznější aktivity a já už se ani neorientuji v tom, jestli partička, se kterou je podniká, je stále tatáž, nebo jde o různé skupiny lidí. Žije aktivním životem. Takovým, který se mi teoreticky líbí, ale v praxi jsem příliš velká samotářka s příliš malou ochotou riskovat a vystupovat ze své komfortní zóny. To nejodvážnější na mně je ochota přiznat si, že ve své komfortní zóně, o které vím, je mi dobře.</p><p>Ale proč píšu o novém kolegovi, který aspiruje na dobrého kamaráda (snad) či milence (snad ne) nebo dokonce oboje (snad ano, snad ne, snad jo, doufám, že ne, kéž, proboha, jen to ne): On je první, kterému mám tu a tam nutkání říct o mé druhé práci. O svém koníčku. Iracionálně, bezdůvodně, nepochopitelně.</p><p>Ne, nejsem blázen a takhle riskovat nebudu. Pořád dodržuju své zásady a vím, že tohle prostě udělat nemůžu. Ale fascinuje mě ta možnost. Potřeba se podělit. Touha s někým tohle sdílet. Doopravdy. Ne jen na webu, kde mě osobně nikdo nezná.</p><p>V mém životě je jeden a půl nového muže (ve čtyřiadvaceti je málokterý kluk už mužem) a vědomá touha prozradit tajemství. Která ale nikdy nedoje svého naplnění. Protože pak bych ohrozila ten trezor na Ivetku, který jsem si tak úzkostlivě vybudovala. A toho bohdá nebude.</p><p><em>Během dnešního přemýšlení nahlas jsem si pouštěla </em><a href="https://www.youtube.com/watch?v=1baJhp5uGMQ"><em>Kreativní Tao od M-sedm</em></a><em>.</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=55c416a6f7c3" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Večerní posezení]]></title>
            <link>https://medium.com/@happyend/ve%C4%8Dern%C3%AD-posezen%C3%AD-13a71919996c?source=rss-d3715bce2389------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/13a71919996c</guid>
            <category><![CDATA[pití]]></category>
            <category><![CDATA[večeře]]></category>
            <category><![CDATA[jídlo]]></category>
            <category><![CDATA[povídání]]></category>
            <category><![CDATA[novinář]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Happy End]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 26 Feb 2017 18:09:48 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-02-26T18:32:53.778Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Samozřejmě, že už jsme se sešli. A bylo to dobré. Od té doby jsem si tisíckrát přehrávala naše povídání. Nebo spíš některé části z něj.</p><p>Opakuji si je a hýčkám, protože mě těšily, bavily a místy i vzrušovaly. On je jiný. Než ti, které jsem měla. Než muži, kteří se o mě ucházejí obvykle. Než všichni ostatní.</p><p>Moc nemluvil. Spíš nechal mluvit mě. Bod i za to. I když bych ho byla raáda poslouchala mnohem víc. Ale to nevadí. Nepokládal žádné hloupé otázky. Ani žádné přímo se nabízející. Neptal se, proč to dělám. Neptal se, kolik penisů už jsem viděla. Neptal se, jestli jsem někdy někomu povolila něco víc. Neptal se, jestli mívá někdy někdo nějaké zvláštní požadavky. Jestli se mi třeba někdo nechtěl vystříkat na prsa (chtěl). A jestli jsem mu to dovolila (napoprvé ne).</p><p>Ale zase neyl tak průhledný, aby kolem toho, co dělám, chodil jako kolem horkého masážního olejíčku. Bylo to tam přítomné po většinu rozhovoru, ale ne, že by to nad námi viselo jako Damoklův vylekaný penísos. Prostě to bylo vzato na vědomí a odsunuto coby nepodstatné.</p><p>Hodně jsme se bavili o knížkách. Ptal se mě, co se mi líbí, přitakával nebo zvedal obočí, ale spíš pobaveně, než mentorským, zesměšňovacím, ponižovacím způsobem. A říkal mi k tomu vlastní tipy.</p><p>Narozdíl ode mě ví hodně i o žurnalistice. Říkal mi o svých vzorech, o tom, jak se to dělá ve Státech, jak to u nás nejen umí málokdo. Ptala jsem se ho, jestli by mu nebylo líp v Americe. Prý vůbec.</p><p>Je tam teď prý krize. Od boku jsem střelila, jestli tím myslí s Trumpem související obavy o ohroženou svobodu. Řekl, že ne, že má na mysli dlouhodobější trendy. Že leckdo umí psát docela dobře a to bohužel stačí. Že lidi v jeho věku, kteří psali celý život, často nemají do čeho píchnout, protože není kam psát. Že spousta těch mladších si udělala jméno na blozích a obecná veřejnost nerozlišuje mezi New Yorkerem a blogísky. Tihle lidi pak přecházejí, dokonce jsou přímo lanařeni, i do velkých novin, protože mají zvučná jména, úplně jinou čtenářskou základnu a jsou mladší než ti původní. A mladší je vždycky lepší. “Prst na tepu doby,” dodal se smutným úsměvem.</p><p>“Je tam úplně jiný systém vydávání článků,” mluvil zasněně. “Každý text projde tak přísným, ale zároveň přínosným kolečkem připomínek a editací, že i když ta rozvleklost na začátku nebyla moc zajímavá a možná byla i trochu nudná, na konci z toho vyleze torzo, ale svěží, vtipný, šmrncovní.” Pokyvovala jsem hlavou. Ani ne tak proto, že bych si to uměla přesně představit. Spíš proto, že mě bavilo jeho nadšení a zapálení pro věc.</p><p>Vlastně jsem se cítila být poctěná. Nejen jeho pozorností, ale i tím, že naznačoval, že bych tomu měla rozumět. Pokaždé ve mně trošku hrklo, jestli nechce přiznání, jestli nechce slyšet, že si píšu blog a kde ho najde. Nebo dokonce že chce potvrdit, že je to právě <em>tenhle blog.</em></p><p>Ale překvapeně jsem zjistila, že u něj by mi to nevadilo. Kdyby věděl. Že tenhle kluk, starší než všichni, se kterými jsem kdy co měla, resp. starší než byli v okamžiku, <em>kdy</em> jsem s nimi něco měla, by nezneužil takové informace.</p><p>V jiném prostředí, než kde se potkáváme normálně (tedy u mého masážního lehátka), od začátku do konce oblečený a bez vzájemné finanční transakce na konci, byl úplně jiný. Dívala jsem se ze vzdálenosti jednoho malého stolku na jeho obličej a přemýšlela o tom, že se mi mění před očima. Že zatímco ještě před pár týdny to pro mě byl cizí, nevýrazný, možná až skoro nezapamatovatelný člověk (bála jsem se před tímhle “rande”, že ho “venku” nepoznám, fakt), teď je to někdo zajímavý, pohledný a dokonce přitažlivý.</p><p>Když nastala zavíračka (ale nebyli jsme poslední), řekl mi, že nemá nic proti tomu, kdybych chtěla rozdělit naši útratu napůl nebo si zaplatit to své, ale že by naše setkání rád chápal jako schůzku romantickou a že v jeho představě romantiky by měl postaru platit muž. Což moc rád udělá, pokud mi to nebude vadit. Nevadilo: naopak, když to řekl takhle.</p><p>Cokoli, co jsem si dopředu nějak představovala, udělal tak, že to tak nakonec bylo nejlepší. Pronášel ty nejvhodnější otázky i odpovědi. A o nich to celé bylo. Žádné monology ani z jedné strany. Prostě několikahodinový, jen konzumováním dobrého jídla a pití doplňovaný rozhovor dvou dospělých lidí, kteří o sobě vědí tak mnoho a přitom tak málo. Příjemné posezení s někým, kdo by mohl být blízký.</p><p>Nechci předbíhat a nechci si nic malovat ani plánovat. Ale myslím na něj ráda. Na jeho oči, ruce a hlas. A na to, že je chytrý. Že je zkušenější. Povídat si s někým o příjemných pár let starším než já, s někým, kdo už má něco za sebou, ví, co chce (bože, to je takové klišé, ale je to tak!) a o koho bych se možná mohla i opřit, to byla po těch mých klucích v mém věku příjemná změna.</p><p>Po večeři jsme se jen tak courli městem. Doprovodil mě až před dům, kde to už zná. Dali jsme si pusu. Přátelskou. Těsně předtím se trošku roznervózněl. Byla bych ho za to v tu chvíli nejradši objala a líbla pořádně. Ale jsem slušně vychovaná dívka, tak jsem ho jen pusinkla, poděkovala a vyběhla po shodech do vchodu.</p><p>A taky jsem mu řekla, že se těším na příště. No co, přece jsem ho nemohla nechat úplně bez indícií. Jakkoli je rozumný, chytrý a sečtělý, pořád je to jenom chlap a ti potřebují indície. Nebo ne?</p><p><em>Během dnešního psaní jsem měla, jakkoli se stydím to přiznat, zapnutou televizi, ve které běžely jakési oldies písničky, takže ani nevím přesně, co jsem poslouchala.</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=13a71919996c" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>