<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by IvaK. on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by IvaK. on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@ivak.?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*eW5xKvlvSTztHeSWdafyBA.jpeg</url>
            <title>Stories by IvaK. on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@ivak.?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Thu, 19 Nov 2026 22:42:40 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@ivak./feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem stanovala]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-stanovala-a776644608d5?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/a776644608d5</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 19 Jun 2023 19:58:29 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2023-06-19T20:11:58.621Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Už tomu nějaký pátek, co jsem naposledy spala ve stanu, bude. Proto jsem se nadšeně chopila příležitosti, která se ke stanování naskytla. Nic jsem neponechala náhodě a vyrazila na nákup chybějícího kempinkového vybavení. Samozřejmě se v obchodě ukázalo, že karimatka, kterou již doma máme, a ještě před pár týdny byla „výborná volba“, je v tom samém obchodě nyní zcela nedostatečná. Pan prodavač nadšeně doporučoval zcela jiný typ, hovořil něco opět o „výborné volbě“, rozpačitě jsem kývala. Koupila jsem raději hned dvě, když je to taková bomba. K tomu dalších několik nezbytných věcí, které na tu jednu noc ve stanu u kamarádů na zahradě budeme jistojistě potřebovat.</p><p>Balila jsem poctivě, z komory a skříní jsem připravila všechno, co bude nutné. Našla jsem dva stany, 4 karimatky, 2 spacáky, ešus, boty do mrazu z výletu na Severní pól, 8 polštářů, závěsné světýlko bez funkčních baterií, křížovky, cestovní lahev, vojenské konzervy, šnorchl a 6 krosen. A lyžařské vybavení. Přeci jen na konci června by ve stanu a spacáku do minus 30 mohla být zima. Ne všechno jsem nabalila do auta a vyrazili jsme. To, že nemám nic na stanování pro svou 4letou dceru, jsem zjistila až cestou. No nic, budeme improvizovat.</p><p>Stan jsme ihned po příjezdu okamžitě postavili na plácku 3x4 metry, nafoukli matračky, vybalili spacáky, připravili světýlko k usnutí a plyšáka. Paní domu nám asi jen 12x řekla, že nám nahoře v patře připravila krásný pokojíček na spaní, ale když už máme tu výbavu, spíme přeci ve stanu!</p><p>Celý den jsme hráli hru, kdo uteče před přeháňkou, ten nezmokne. K večeru se však počasí umoudřilo, vysvitlo sluníčko a vše mokré se v suché obrátilo. S Emičkou jsme se pomalu začaly chystat do stanu. Dcera si také balila — pyžamko, ponožky, mikina, korále, kouzelná hůlka. Na otázku „a mamko, kde mám knížku na čtení“ jsem pohotově výchovně odpověděla, že tam, kde si ji zabalila a šla prohledávat erární knihovnu, co dětského a poučného bych v ní našla. Dášeňka a Ferda Mravenec mi zachránili spaní!</p><p>Hygiena nula, pyžamko, ponožky a hodina a půl kravin mě donutily se jít též převléknout do spacího. Neboť jsem usoudila, že v půl desáté už klidně můžu usnout a vadit mi to nebude. Hygiena nula, merino triko, zateplené legíny a ponožky. Plus fleecová vesta a mikina jako jistota, co kdyby náhodou byla zima. Emička byla na můj vkus dost neoblečená, v plyšovém spacáčku by mě osobně byla zima i v obýváku u televize. Vyřešila jsem to další dekou a byla jsem připravena na případnou výměnu spacáků, kdyby bylo v noci třeba.</p><p>Důvodem našeho stanování byl rodinná oslava a s tím spojený koncert. Což mi vlastně došlo až při usínání ve stanu, když jsem si uvědomila, že tady se desátá noční nemusí dodržet, když jsme téměř na samotě. Kapela toho už ale měla taky dost, kluci přestali hrát brzy. Po uspání dítěte jsem ještě vyrazila na šláftruňk a kolem jedenácté jsem již vytvářela kempaře / stanaře.</p><p>No, co vám budu povídat, usnout jsem nemohla. Stále jsem kontrolovala Emu, jestli jí není zima a neustále přesvědčovala sama sebe, že opravdu čůrat nepotřebuji. Když už jsem takto vylézala ze stanu počtvrté, přestalo mě to bavit. Sešlost se postupně rozpadala a účastníci se trousili ke spaní do chalupy. Dělala jsem si čárky, kolik lidí už přišlo, abych věděla, kdy už bude konečně klid. Stále jsem však měla pocit, že slyším hrát hudbu. Je někde nějaká jiná party? Hraje někomu tak nahlas televize? Proč už nejdou spát? Těžko říct, co to bylo, ale slyšela jsem mnoho písní různých interpretů, některé jsem si chtě nechtě i notovala. Ve dvě ráno byl klid. Jakmile zmlkla produkce, ozvalo se cinkání výstražného zařízení na železnici a začaly jezdit vlaky. Nákladní samozřejmě, osobní v tuto ranní dobu spí.</p><p>Když už si myslíte, že usnete, jdou kolem po cestě dva mladíci a domlouvají se s dívkou na návštěvě bazénu. Slyšíte samozřejmě odpovědi i té slečny. Neví, jaké plavky si má vybrat. No holka, to je stejně jedno, však ti je v tom bazénu budou chtít sundat.</p><p>Jelikož je už půl třetí, začínáte být ve stresu, protože víte, že od čtyř začnou řvát ti malí opeřenci a do toho kokrhat kohouti, protože jste co? Protože jste na vesnici. Takže do čtyř se jdete ještě dvakrát vyčůrat a koncert číslo dva může začít. Stále mi tak zvláště fouká za krk, dozapnu tedy stan a obléknu si XXXL fleecovou vestu se stojáčkem. Mikinu mám pod hlavu místo polštáře, tu nedám. Kolem půl šesté začne chrápat můj muž, neboť on chtěl spát pro změnu pod širákem. Vlastně myslím, že až do té půl šesté jsem podvědomě na to chrápání čekala a divila se, že ještě nepřišlo. V sedm už je osazenstvo chalupy připraveno venku u stolu s kávičkou a v půl osmé se budí malá stanařka se slovy „čůrat“!! Ještěže není v tomhle po mamince, v tom overalu se zipem a mikinou přes hlavu to celou noc vydržela. Jsem vyspalá jako dlouho ne. Nechápu, že jsem si místo všech těch kravin nezabalila špunty do uší…</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/640/1*fB0H14X5Y7LstCS9xt2rhg.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=a776644608d5" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem jela zase Jizerskou]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-jela-zase-jizerskou-86be2210f2f7?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/86be2210f2f7</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 22 Feb 2022 08:06:34 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-02-22T08:06:34.556Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>“Holky, jestli chceme jet, musíme se přihlásit co nejdříve, startovní čísla mizí rychlostí blesku”. Přišla jednoho dne esemeska. Nebyla to zase až tak pravda, ale zabralo to. Všechny jsme v minutě upustily, co jsme dělaly a začaly se přihlašovat.</p><p>Když už jste závod jednou jeli, víte, do čeho jdete. Víte to ale jen v případě, že si věci pamatujete. A když si pamatujete jen “byla sranda. ujela jsem to, v cíli jsem sprintovala, na krku mi pak visela medaile” máte hřejivý pocit, jak si to zase pěkně užijete. Že už je to 5 let a od té doby jste běžky ani neviděli, je nepodstatné.</p><p>Na začátek, aby bylo jasno pro případné blbé dotazy ostatních členů rodiny a přátel — tak 50 km nejedeme jen z jediného důvodu — není volné ubytování a tudíž se musíme spokojit jen s 25 kilometry. Kdo chce, pojede si to dvakrát dokola. Ubytování máme zarezervováno na Prezidentské chatě, hlavní hvězdy musí mít komfort. Máme 4 lůžkový pokoj s koupelnou, abychom si ráno mohly udělat make-up a vypadat dobře na startu. V cíli po našem dojezdu už zřejmě nikdo nebude, s sebou si ho tedy do batůžku brát nemusíme.</p><p>Složení našeho týmu je hvězdné. Hanka — toho času ještě moje nejmilejší kamarádka — bývalá semilská závodnice, která z nedostatku času v 6. třídě ukončila slibně se rozvíjející běžkařskou kariéru a místo toho se přihlásila na kroužek pletení. Iva — pokud si nezapomene roztok na čočky a uvidí na trasu a bude píchat hůlky vedle lyží (nikoli mezi lyže), může zaútočit na přední místa!! V naší skupince… Zuzka — překvapení letošního ročníku — tajně trénuje v Rakousku na skialpech a pokud si nasadí tulení pás správným směrem, může nás do kopce za sebou táhnout. Naši dream team skupinu uzavírá Pája, která byla v loňském roce třikrát (!!!) běhat v okolí Vinoře a tudíž vypadá na nejvíc natrénovanou soupeřku.</p><p>Přihláška zaplacena. Stres začíná. Kde mám běžky? Jak tam dojedu? Kde budu parkovat? Jak se dostanu ráno na start? To, že moje dítě ještě nikdy bez maminky přes noc nespinkalo, mi přišlo nepodstatné. Přípravu do startu mám naplánovanou — nějaký běh, každý den jóga, případně pár kliků, dřepy. To by bylo, abych se za ten měsíc nedostala do formy. Tak určitěěě. 4 dny před odjezdem na sever řeším nákup nové bundy, 3 dny před odjezdem řeším nové běžky z půjčovny. Přeci nepojedu na těch ulepených od minulé mázy!</p><p>Přestavte si, měla jsem neuvěřitelné štěstí, říká pán v půjčovně. Tyhle běžky, co jsem vám našel, jsou to nejlepší, co tady pro vás teď máme. Na tom vám to pojede úplně samo. Ani v systému je neměli, jak jsou prý skvělé. Oddechla jsem si, staré běžky jsem nechala doma a vyrazila za babičkou. Dítě jsem předala do úschovy, zamávala a se slovy klasika — my vám ty medaile přivezeme — jsem odjela. Po vyzvednutí startovního čísla jsem se podivila snad jen nad velkým žlutým plastovým pytlem. To mají mít závodníci s sebou v případě náhlého úmrtí na trati? Nákupem povzbuzujících prostředků jsem se neobtěžovala, jsou snad na trase občerstvovačky.</p><p>Na chatu jsem dorazila jako první. Rychle jsem si vybalila a odešla čekat do restauračního zařízení. Dvojka bílýho a štrůdl je vhodná strava sportovce v tréninku. Šlehačku jsem vynechala. Hlavou mi proběhla myšlenka na případný trénink s novými běžkami. Prvním lokem vína však naštěstí zmizela. Jen doufám, že boty jsou kompatibilní s vázáním, ale tak snad v té půjčovně vědí, co dělají.</p><p>Holky dorazily, ubytovaly se a začaly jsme si zkoušet outfity. Důležité je na startu dobře vypadat. Jsme v první vlně!! Na startu nám to musí hlavně slušet, až budeme v televizi. Nepromokavá řasenka byla must have už z minulého závodu. Když jsme vymyslely, co na sebe v závodě, bylo potřeba se obléknout na slavnostní zahájení. Jednoduché to nebylo, to jistě chápete. Cestou na stadion jsme si vyzkoušely trasu, kudy půjdeme druhý den ráno a počítaly čas, kdy budeme muset z chaty vyrazit. Stále mi v hlavě zněl podivný hlásek, jestli bych si raději neměla jít vyzkoušet ty běžky. Dvě bombardýna zvítězila nad tréninkem a následný smažák na chatě byl nutnost. Znovu kontrola outfitu na ráno a uložení se do postele.</p><p>Probuzení dle plánu, řasy, make-up, zuby, změna outfitu, zabalení věcí a snídaně. Lívanečky s nutellou budou pro sportovce to pravé. Hlavně moc nepít. 3x na záchod, změna outfitu, věci do auta, běžky ze sklepa, pár fotek, záchod a jdeme. Nervozita stoupá. Na místě se již bravurně orientujeme, však už jsem tam s Hankou před 5 lety byly. V převlékárně se hodíme do gala, pozdravíme pár známých tváří, 18x se vyfotíme, sbalíme si pytel a uložíme ho do úschovny. Co teď? Máme víc jak 20 minut čas do začátku závodu. Dle fronty před kadibudkami ten start ale možná nestihneme. Ještě sníst nějaký amaroun na výkon, zapít čajem a jdeme do první linie. Uvaděč hlásí, že je 5 minut do startu. Hanka se chce ještě jednou fotit, ale já mám takový pocit, že bych si měla jít už nazout ty běžky… V první řadě již kupodivu není místo. A jak se zdá, není místo ani v celém koridoru první vlny. Vmísily jsme se někam do davu a hodily běžky na zem. Pravou nohu jsem si připravila k elegantnímu zacvaknutí. Nic se nestalo. Zkouším znovu. Zase to nejde zacvaknout. Uvaděč stresuje, že do startu zbývá dreissig sekunden. Naštěstí Pája bleskurychle radí. Musíš to vázání nadzvednout, botu nasadit a vázání zase zadělat. Pomáhá mi. Ufff. Hanka se chce zase fotit. 5, 4, 3, 2, 1… Hance nejde nasadit rukavice, Zuzka pomáhá. Vyrazily jsme. Davy fanoušku šílí, máváme všem.</p><p>Zatím se vše daří dle plánu. Ještě jsem s sebou nepraštila, lyže se moc nesmekají, první kopeček jsem zvládla. Jediná podezřelá věc je ta, že mě předjela moje pravá lyže. Tak asi nějaký omyl při zacvakávání. Jelikož jedeme ve vlaku, který se blíží k nádraží Vršovice, kde je zrovna porucha trakčního vedení, Pája pomáhá. Nikdo nás nepředjel, tak dobrý, pokračujeme dál. Za pár metrů je moje pravá lyže najednou za mnou. Pája už má rychlost, musím si poradit sama. Zacvakávám, vyrážím. Sbírám lyži, nejistota pomalu přichází. Žádám fanoušky, aby mi pomohli. Ochotně seskakují a vázání zapínají. Poděkuji, vyrážím, sbírám lyži, fanoušci pomáhají, zacvakávám, sbírám lyži, fanoušci zkoumají lyži. HA! Vázání prý nedomyká. Zacvakávám a slečno, moc do toho nedupejte. Zoufalství slabé slovo. Kašlu na to, jdu zpátky. Jenomže potřebuji tu medaili. Sakra. Tak jedu, třeba to bude držet. To, že mě předjeli úplně všichni, nemusím asi ani zmiňovat, že.</p><p>Jedu, skáču, ťapu. Do kopce to docela drží, rovina v pohodě, z kopce je největší dřina. Občas si píchnu hůlky mezi nohy, ale karambol vždy ustojím. Co často neustojím, je vypnutí se lyže v nestřeženém okamžiku. První občerstvení přede mnou. Jako pohodička docela, pamatuji se, že minule jsem byla už docela unavená. Jedu, jedu, počítám kilometry. 11 a kolik je 25? Ty vogooo, mě už to asi nebaví. Předjela jsem 4 závodníky, 193 lidí předjelo mě. Dojíždí mě druhá / třetí vlna. Panebože, kdy už bude to další občerstvení, amaroun přestal účinkovat. Zajímalo by mě, kde jsou ty moje týmové ženy. Že bych jim zavolala a řekla jim, ať na mě počkají? Dáme kávu.</p><p>Jedu, jedu a vyhlížím fotografy. Je potřeba mít na závod památku. Vypnout hruď, ať je vidět dobře startovní číslo. Už zdálky se usmívám, hlavně, ať mi zase nevypne lyže. Na druhé občerstvovačce paní někomu dává radu, ať se dobře nají, že bude ještě kopec. Jako to by se mělo zakázat takovéto nevyžádané informace!! Když vidím rozcestník 2,5 km do konce, začnu se nesmírně radovat. Ujedu kilometr a půl a vidím další. Už to mám jen 3 kilometry. Cože???????? Nechci!!!!! Nevypíná se mi jen lyže, ale už i tělo. Vůbec se nechce vybičovat ke sprintu. Poslední sjezd skoro dvou kilometrový. Jupíííí. Jsem v cíli za pikosekundu. No nic, tak pro velký úspěch si ještě 4x nasadím lyži a jsem v cíli. Tam jsem se vyloženě doklopýtala, snažím se odhrnout si vlasy z obličeje, které se mi po posledním pádu mírně pohnuly a zacuchaly. Je potřeba mít i pěknou fotku z cílové rovinky. Hotovo. Medaile na krku. Běžky už můžu zlomit a vyhodit. Holky na mě čekaly v cílové rovince. To, že tam stály už půlhodiny mi hned solidárně nesdělily.</p><p>“Ivčoooo, dobrý, jsi tu, holky říkaly, žes měla nějaký trable s lyžema. Ale jsi dobrá”, hlásí Hanka, moje bývalá kamarádka! “Však Katka Neumannová měla svůj největší boom, když ji v cíli vítala Lucinka, vezmeš příště Emču.” Smířlivě se podívám a říkám, že já mám bum už taky za sebou a to hned 6x…</p><p>Jsem zvědavá, až budu stát zase za 5 let na startu, co si z toho budu pamatovat... Doufám, že hlavně to, že 50 km neujedu :)))</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*HfwHRDx1KUo0_98zUFFGxA.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=86be2210f2f7" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem jela na kole]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-jela-na-kole-c6460b35c6c1?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/c6460b35c6c1</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 30 Apr 2018 06:31:52 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-04-30T06:31:52.614Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Konec roku je třeba zakončit nějak stylově. Pobytem na horách a brázděním svahů, či prošlapáváním běžkařské stopy? Silvestrovskou retro párty? Sezením doma a jezením chlebíčků? Ne ne, vážení, já budu jezdit na kole!! Je prý potřeba našlapat ještě nějaké drobné kilometry, aby se završilo krásné kulaté čtyřmístné číslo, které musí být v roce 2017 najeto.</p><p>Nápad to není špatný. Lepší, než ležet 4 dny na gauči a po 49. vidět staré pohády v různobarevném provedení. Pozor, určitá pohádka se dá vidět i několikrát ročně, abychom si rozuměli. Číslo repríz tedy nemá vliv na věk autorky!! (poznámka autorky).</p><p>Je 29. prosince dopoledne a chvíli po snídani padlo ono “oblíkej se, vyrazíme”. Lehce jsem znervózněla. Co si tak vzít na sebe? Vzhledem k tomu, že jsem měla zabaleno jako na sjezdovku do minus 20, neřešila jsem, že do toho lehkého sněhového poprašku nemám co na sebe. Problémem byl opak. Co na sebe si nevzít, abych se mohla ohnout, pohnout, šlapat a ještě na to všechno narvat cyklošortky.</p><p>Tílko, merino mikina, cyklodres, fleecová mikina, neprofuk vesta, větrovka, fusekle, zateplené podvlíkačky, šusťáky, kukla na lyže, rukavice, náhradní v kapse a helma na hlavě. A cyklošortky! Mobil a kapesníky v druhé kapse. Pití v lahvi ve stojánku. Tachometr vynulovaný. Můžeme vyrazit.</p><p>Kolo na sněhu. Jééé. To je romantika. Prvních 500 metrů si užívám. První křižovatka, pomalu brzdím, druhá křižovatka, odbočka doprava a silnice směrem do luhů, lesů a hájů.</p><p>Fouká vítr, slzí mi oči, kukla profukuje, zebou mě uši. Zebou mě ruce. Nestačil by ujet jen kilometr a půl? Třeboňsko — prý všude rovina. Jako autem určitě. Ale jakmile máte tempo ve vlastních nohách, rychle poznáte, kde je promile či dvě malého stoupáníčka. V těch vrstvách oblečení se navíc hůř šlape. Tělo se potí, ale nohy v espédéčkách omrzají.</p><p>Naštěstí jsme zanedlouho vjeli do lesa. Ten bílý poprašek je všude. Už jsem říkala, jak je to krásné? Mech, šišky a malé stromečky jsou lehce pocukrovány, rybníky kolem mají tenkou ledovou krustičku, všude je hrobové ticho, jen naše pneumatiky křupou do sněhu zimní symfonii. Kazí to jen ta cyklistka, protože občas funí, popotahuje a někdy i vzdychá.</p><p>Sem tam se na nějakém rozcestí zastavíme, abychom zkontrolovali počet ujetých kilometrů (můj tachometr ukazuje v odchylce 8,5 centimetru na 10 kilometrů, je proto nutné kontrolovat stav i na Endomondo). Nepředstavujte si však, že na rozcestí zastavíme, zkontrolujeme kilometry, podíváme se na mapu, romanticky se políbíme a jedeme dál. Já, když se na rozcestí doplazím a chci si chvilku odpočinout, mám dost smůlu, protože miláček tam už stojí o chvilku déle, je vyčůraný, napitý, nasvačený, upletl dalších 6 řad na šále, kterou si s sebou na krácení volných chvil vzal, a už se rozjíždí, že jede dál. Já tedy piju a smrkám za jízdy, což se mi ne vždycky podaří tak, jak bych si představovala.</p><p>Jedeme s větrem v helmě. Naše tempo propaluje ledový vzduch. Ha! Rozcestí k zastavení. Už zdálky vidím led, vycvakávám pravou nohu, jemně si přibržďuji a pak už jen řvu a kácím se k zemi. Padám samozřejmě jako správně vychovaný cyklista do příkopu, abych nezabírala místo na úzké silnici. Asi srnkám či kancům, kteří mě zdálky za stromy pozorují a hýkají smíchy.</p><p>Super, první pád na ledu!!! Nic mi není, hlásím s úsměvem. Mám naražené levé koleno a levý loket. Předstírám kulhání, abych se mohla jednou v klidu vysmrkat do kapesníku a vysvětluji, že jsem ten led viděla, ale nešlo to ubrzdit. A naraženina se musí co? Naraženina se musí rozhýbat, hybaj!!</p><p>Od ujetí 98 km mě zachránila SMS. Ohlásila se návštěva. Vyrazili jsme tedy nejkratší cestou k domovu, abychom se vymydlili. Ať žijí Vánoce a rodinná setkání!!</p><p>“Dnes dojedeme ten zbytek — večer máme předsilvestrovskou párty, v neděli nám bude blbě a v pondělí už to neplatí, bude jiný rok.” Ten zbytek znamenal 63 km. V mdlobách jsem se šla oblékat, oděv jsem snížila o jednu vrstvu na těle a přidala druhé ponožky na nožky.</p><p>Přes noc napadl sníh. Jéé, to je krásné. To bude kouzelná vyjížďka, motivovala jsem se. V lese jsem byli zanedlouho. Sníh byl samozřejmě i tam. A byl tam i led. Sníh byl tudíž na tom ledu a led se, jak správně tušíte, pod tím sněhem schovával. Takže první držku (čti: pád) jsem hodila v prudkém stoupání (čti: asi by se to za kopeček již dalo považovat). Protože ale Pan Božský jel kousek přede mnou a já viděla, jak se tam smýká, pád jsem očekávala. To, že jsem se mu mohla vyhnout, bych tu nerozmazávala. Po chvíli ležení a trucování jsem se zvedla a zase do toho šlápla, nic jiného mi taky nezbylo.</p><p>Moje cyklo nadšení trvalo jen pár kilometrů. Idylické místo, cesta uprostřed dvou rybníků, romantika hadr a já tempo. A tu, kde se vzal, tu se vzal, ležel tam led. Opět schovaný pod sněhem. A já mu na to skočila. No, spíš najela. Řev, pád, bouch do hlavy a leh. A slzičky. A nudle u nosu. A díra v bundě a krvavý loket. To zápěstí jsem měla zlomený jenom chvíli, protože jsem musela hned nasednout na kolo, aby se to co? Rozhýbalo. Nesnáším sníh a led a kolo a zimu a les a srnky, a tak vůbec!! Debilní kolo, zlatý chlebíčky.</p><p>Myslíte si, že mě někdo aspoň politoval? Že prý pojedeme zkontrolovat, jak probíhá příprava na oslavu konce roku, který budeme slavit den předem. Gulášek na ohni už krásně bublal, becherovka se právě dávala k ledu, pivko bylo naražené a ten punč byl plný ovoce. Takže jistě chápete, že na kole se nám už jezdit nechtělo. Odložili jsme dojetí toho tisíce kilometrů na poslední den v roce. Haha. Jsem v klidu. Zítra se na kolo nejde.</p><p>Vyhnu se nezáživnému popisu večírku, prostě nuda, nuda, šeď, šeď, co jiného taky, když se jí, pije a hraje na kytaru. To, že se tam holky porvaly, kdy jedna druhou pověsila na věšák jak kabát, dvě dvojice zfackovaly a becherovka došla už v deset večer, je zcela nezajímavé. Nemusím být všude. V jedenáct jsem se zvedla, že pěšky odcházím na naši ubikaci a nepředpokládala, že miláček se přidá. Začínala jsem tušit, že zítřek dopadle zcela jinak, než jsem si myslela.</p><p>A taky že jo!!! Jelikož celou noc pršelo a oteplilo se asi o 15 stupňů, o ledu a sněhu už nemohla být ani řeč. Radovala jsem se opět jen chvíli, než jsem zjistila, že horské cesty (čti: stesky v lese, prý zase na rovině) se proměnily v tankodrom po cvičení sovětských vojsk.</p><p>Jedna zastávka v restauračním zařízení ještě nikoho nezabila, že? Proč na mě celá hospoda tak civěla nebylo proto, že vidí krásnou, mladou, elegantní a vysportovanou cyklistku, ale proto, že krz bláto mi nebyl vidět obličej a přes vycpanou zadnici jsem měla takový hnědý mokrý proužek.</p><p>V tomto slavnostním úboru jsme se dostavili ke známým na oběd, žvanec se přeci neodmítá. Část špíny jsme si odložili na topení a zasedli ke stolu. Divím se, že jsem si nemusela sednout na staré noviny nebo igelitku z Lidlu. Snědli jsme, co bylo, společensky pohovořili a kolem půl třetí jsme se začali pomalu zvedat. Důležité je to slovo pomalu. Protože kdybychom se zvedali rychleji, tak bychom těch posledních 30 km nemuseli dojíždět ve tmě, poslepu, bez jedné funkční přední svítilny na jednom kole a druhém nefunkčním zadním světle na kole druhém. To, že jsme během dne neměli asi 3,5 km puštěno Endomondo, aby náš výkon zaznamenalo a uložilo, nebudu ani komentovat. Chybějící poslední metry jsme řešili objížděním chaty pětkrát dokola, aby se tam ta tisícovka vypálila.</p><p>A vypálila. Děsím se, co mě čeká přístí rok... A jaký jste měli Silvestr vy? :)</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*TfeE4AMsJm6ZdrN5TYp-Og.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=c6460b35c6c1" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem nespala u sebe doma]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-nespala-u-sebe-doma-915cab4c29d1?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/915cab4c29d1</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 24 Sep 2017 20:39:51 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-09-24T20:42:50.383Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><em>Varování: text obsahuje nepěkná slova!</em></p><p>„Můžu dneska přespat u tebe?“, zjišťovala jsem, protože bych to večer měla kousek a protože se mi nechtělo štrádovat se přes celou Prahu na Hlavák a pak ještě pokračovat dál. „No jasně, akorát já nebudu doma, ale klíče máš“.</p><p>Spokojená a klidňoučká jsem vystoupila na konečné z autobusu, cestou ke vchodu nadechovala do plic vlahý teplý vzduch a kochala se krásnou tichou nocí.</p><p>Odemkla jsem byt a rozsvítila jsem. V tu chvíli se světlo samo zhaslo a začalo odpočítávání. Ne, nepípala otevřená lednička. Výjimečně ne. Ano, modří správně tuší, byl to alarm! Což je pohodička, máte asi tak cca 5 sekund na to, abyste zadali bezpečnostní kód a to jemné, sotva slyšitelné, pípání vypli. Tím se nezabývám. Určitě to ani není nikam napojený, proč by mělo být, problesklo mi hlavou. Nezabývala jsem se tím navíc ani z toho důvodu, že jsem kód neznala.</p><p>Tušíte, jak je dlouhých 5 vteřin? No není to mnoho. Než jsem se sehnula, že si zuji boty, začalo celorepublikové vyhlašování chemického poplachu.</p><p>Alarm se zapnul. Řev jako kráva.</p><p>Sirénu, která jela na milion decibelů, doprovázelo krásné červené harmonizující světlo. Mě moc ale neuklidňovalo, neboť zuřivě blikalo do rytmu řevu. Už jsem viděla, jak se rozestoupí strop, spadnou mříže a já budu uvězněná v malé kleci. Pak mě ještě začne kropit voda, pokračovala jsem ve svých fantaziích. Z dob dávno minulých jsem zvyklá na kravál a stroboskopy, ale tohle předčilo mé očekávání.</p><p>Vletěla jsem z chodby do pokoje. Zavřela za sebou dveře. Otevřela jsem dveře a vletěla zpět na chodbu. A hledala mobil. Vletěla zpět do pokoje a dveře nezavřela. S třesoucíma se rukama jsem hledala číslo na majitele bytu, aby mi to sladké kódovací tajemství prozradil. Co mě znepokojilo, byla jeho sms na dobrou noc, která byla stará několik desítek minut. V pohodě, určitě má mobil jako každý slušný člověk v noci zapnutý, hned mi to zvedne, kód nadiktuje a nikdo si toho v baráku ani nevšimne, že? Třeba to není ani přes ty zdi slyšet.</p><p>Zkrátím to:</p><p>1x hlasový hovor (ty voe, od kdy má hlasovku??)<br>6x hlasový hovor (se poseru)<br>1x datový hovor Viber<br>2x hlasový hovor (je to možný toto??)<br>1x neúspěšný hovor FaceTime (nemáte zapnutou wifi, chcete?, hlásí mobil. Hádej asi!!!)<br>1x datový hovor WhatsApp (hmm, přes WA si nepíšeme, hledám kontakt v adresáři WA)<br>1x iMessage (tak aspoň pípaj‘ ty blbý hodinky, ne???)<br>2x zpráva Viber<br>1x zpráva WhatsApp<br>1x hlasový hovor (už se tlemím)<br>0x zpráva Telegram (není v adresáři??, nechápu, že nemá Telegram)</p><p>Než jsem nasadila další zoufalý pokus — hovor přes Messenger — řev utichl. Přišlo mi to jako hodina, ale pět minut brutálního řevu to být mohlo. Ha! Ticho. Ale jen na půl, uši a mozek si tu diskošku jely stále dál. Proč to ztichlo? Přijela zásahovka a přestříhala někde dráty? Teď sem vlítnou zakuklenci se samopalama a dýmovnicema, rozsekaj vchodový dveře a já budu v tu ránu ležet obličejem na těch studených dlaždičkách!! Je vytřeno?? Bála jsem se v tom pokoji se pohnout, co když to začne řvát znova? Tom Cruise si poplach taky málem spustil jen kapkou potu, co mu chtěla skapat… Já se naštěstí nepotila.</p><p>No nic, zkouším volat znovu. Co když se to řvoucí zařízení jen nadechuje? Jsou na chodbě čidla pohybu? No jestli jo, tak prolezu do ložnice balkónem z pokoje, kde jsem, terasa je průchozí. Hm, hm, ale ty ložnicové dveře budou z terasy asi zavřené. Obávám se, že větračkou se neprotáhnu. Ale tak v nejhorším přespím v tom pokoji. Ještě pořád sedím po tmě, bunda a boty ještě neuklizeny.</p><p>Telefon na druhé straně stále němý. Jestli je telefon dole v přízemí a páníček chrní nahoře, tak jsem v p… Jojo, v pokoji, přesně.</p><p>No ale jestli to začne zase houkat, tak víš co? Vezmu si klíčky od auta a vypadnu, dojedu k sobě do bytu. Ať si to tady klidně řve. Krindipindi, tak už zvedni ten telefon, ne? A kde mám ty klíče od auta? No super, jasně, že v batohu na chodbě. Tak je ten řev na ty pohyby nebo ne? Chci to zkoušet? Já ten jekot znova přežiju a dobrý je, že pokud dorazí nějací sousedi, tak jejich bušení na dveře či decentní zvonění neuslyším.</p><p>Halooo, co je?? Spím!!<br>Poplach!!!!!!!!!<br>Cože?<br>Poplach!!!!!!!!!<br>No a co se děje??<br>No houká to tady jako kráva na celý sídliště.<br>Tak tam zadej kód.<br>A jakej?<br>No furt ten stejnej!!<br>Ale jakej to je? Já žádnej neznám.<br>No furt ten stejnej, jakej jsem ti říkal.<br>Ale tys mi žádnej neříkal.<br>Ale říkal!!<br>No a jakej to teda je?<br>Furt ten samej. 1111.<br>A to tam mám teď jít a namačkat to tam?<br>Jo.<br>A to to začne zase houkat, když se pohnu?<br>Nevím.<br>No a co mám jako dělat?<br>Jdi k tý krabičce a namačkej tam 1111.<br>Jo. A co tam mám ještě zmáčkout?<br>Namačkej tam 1111.<br>No a pak ještě nějakýho panáčka? Nebo domeček?<br>Ne!! Prostě tam zadej 1111.<br>A už nic mačkat nemusím dalšího? Ale tady pořád bliká červeně, že poplach.<br>Zadej tam 1111.<br>Tak už to je. A nebude to znova houkat?<br>Dobrou, já spím….tůtůtůtů se ozvalo v telefonu.</p><p>Až půjdu ráno pryč, musím vystihnout ten správný moment a nikoho nepotkat. V hlavě mi stále hučí. Říkala jsem, že toto vše se odehrávalo již po 22:00 hodině?</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/267/1*w63rNYPBSI3TYL4fuw0Gpw.gif" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=915cab4c29d1" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak cestovat letadlem]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-cestovat-letadlem-c67f515d87a8?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/c67f515d87a8</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 24 Apr 2017 05:28:31 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-04-24T05:28:31.971Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Když jedete na týden na dovolenou k moři, nemáte velké zavazadlo. Když jedete na týden na dovolenou k moři v dubnu, máte větší zavazadlo. A když jedete na týden na dovolenou k moři v dubnu na katamarán, máte obří zavazadlo, protože v něm máte i lyžařskou výbavu. Co kdyby to na moři foukalo, že?</p><p>Máte tedy natolik velké zavazadlo, že se vám nevejde do toho kovového rámu, ve kterém testujete, zda může být s vámi vpuštěno na palubu. I kdybyste ho zapřeli a propašovali přes pasovou kontrolu, nevejde se vám do rentgenu. Kdyby však rentgenem prošlo, mohlo by sedět tak maximálně na sedadle místo vás. Ani pod nohy, ani na hajzlík ho neschováte. Pokud vám personál kufr odmítne převzít, aby ho odbavil, že je moc velký, je třeba jít o kus dál ke speciálnímu okénku, kde je napsáno „Velmi velká zavazadla“. Hned vlevo od tohoto okénka jsou obrovské dveře a na nich je cedulka „pro Ivu Kuchařovou“. To mají na každém letišti světa!</p><p>O sedadlo s kufrem jsme se nikdo dělit nechtěl, a tak jsme se postavili do fronty, že batůžky odložíme u paní na přepážce. Nutno podotknout, že na Tenerife nemají stroje na plýtvání igelitů, takže jsme si, jako správní Češi, nemohli svá zavazadla udusit pod nánosem smršťovací fólie. Pokud je na obrazovce u přepážek napsáno Praha, předpokládá se, že většina účastníků fronty vám rozumí. Věty typu: „No ty vole, ta má ránu, hele“, vyslovujeme pouze šeptem a snažíme se gestikulovat jen minimálně.</p><p>Protože vás cestuje skupina, fikaně seberete pasy na jednu hromadu, chcete paní ulehčit práci. No a pak taky nechcete sedět vedle té ženy, na kterou jste si ve frontě ukazovali. Demokraticky jsem se zvolila kapitánkou celého zájezdu, o pasy jsem se postarala a přepážkové paní jsem je s hlasitým „Oláá“ předložila.</p><p>Mým nadšením neoplývala, sotva se na mě podívala a vytrhla mi hromádku z ruky. Můj kufr už ležel na pásu, Janičky krosna se tam rovněž drala. Ta paní ale vůbec nechtěla vědět, komu jaké zavazadlo patří. Až se nám ztratí, jak budou vědět, že jsou naše a komu ho kam dovezou? Abych si pro něj pak nemusela do Písku. Paní asi četla moje myšlenky, nebo to nedělala poprvé. Ukázala přísně na můj kufr a ptala se, čí je. Přihlásila jsem se. Chtěla vědět moje jméno. Divné, že? Místo toho, abych jí ho řekla, sápala jsem se po hromádce pasů, že jí ho ukážu. Když se mě zeptala podruhé, trochu ostřeji, nenechala jsem se napálit a povídám jí, že jí to ukážu napsané. Napotřetí jsem již odpověděla. Jana se představovala raději již předem, Sára, jako čtvrtá žena ze čtyř žen, upozorňovala na to, že ona je ta bez pasu. Paní už asi došel humor definitivně a odpověděla, že ona u své práce používá mozek. Španělsky samozřejmě hovořím zcela plynně. Až na slovíčka jako práce, mozek, používat a nějaké to zájmeno jsem jí rozuměla zcela vše.</p><p>Než projdete kilometrovým hadem zátaras k rentgenové kontrole, musíte vypít ten litr a půl vody, kterou s sebou máte, přece ji nevyhodíte, když už jste se s ní táhli. Z příručního zavazadla vyndáte úplně všechno, co v něm máte, protože si ostraha chce detailně prohlédnout i váš batoh zevnitř. Barevné fleky na obrazovce u rentgenu již zřejmě vyšly z módy. Test na drogy a střelný prach je specialita Ruzyně, tím jsme se tady nezdržovali.</p><p>Poté, co se tam dvakrát vrátíte pro zapomenuté věci, začnete hledat nějaké odlehlé klidné místo, kde byste mohli spočinout. Po týdnu, kdy vám společnost dělali jen delfíni a kulohlavci, jste lidoplaší. Letiště je však silně poddimenzováno, co se volných prostor týče, takže se spokojíte s tmavým rohem v restauraci v nejvzdálenějším koutě letiště. Spoléháte na to, že lidé jsou líní chodit a že tam se málokdo na výlet vydá.</p><p>Jakmile dopijete kávu, je potřeba nakoupit dárky pro rodinné příslušníky, pro spolupracovníky, sousedy, řidiče autobusu, paní pokladní v obchodě a sebe. Začnete v parfumerii, kde se snažíte výrazně vylepšit svoji image, co se vůně týče. 3–5 vzorků se na vás ztratí jako nic. Když se s Míšou dostatečně vyjevíme nad adventní (!) sadou dekorativní kosmetiky, nerozbalily jsme pouze balíčky č. 3, 7, 12, 13 a 22, je čas boardovat. Hm, příslušníkům ukážu fotky a řeknu, že jsem se měla skvěle.</p><p>Zkušeně víme, že když sedíme v řadě 22, není třeba spěchat. Nedivíme se tedy, když se na nás nedostane řada do autobusu, který nás má dovézt k letadlu, jako někdo vedle nás. Nepotřebujeme ani poradit od pána s pruhovaným kuželem v ruce, kterými dveřmi máme do letadla nastoupit. My víme, že zadem. Suverénně procházíme k řadě 22 a poctivě si sedáme na místa podle palubních vstupenek. Jsem u okna. Super. Je tam křídlo. Vidím prd. Super. Lituju ty dva, co sedí vedle mě, protože při cestě na dovolenou jsem šla čůrat 5x.</p><p>Abych tedy předešla nepříjemným chvilkám, kdy sousedy musím budit, protože jinak by mi to teklo snad už i ušima, vyrazím na toaletu hned. Nevadí, že půlka letadla ještě nesedí, a ti, co mají řadu 4, se řinou také zadními dveřmi proti vám. Letušce vysvětlíte, že fakt musíte, že jako pardon a lomcujete u toho zamčenými dveřmi od hajzlíku. Spokojeně potom procházíte uličkou zpět a tváříte se, že teprve do letadla přicházíte. Ti další, co sedí vedle vás, se chtějí opičit, ale vstanou až v okamžiku, kdy už svítí nápis připoutejte se prosím. A i když na letušku zuřivě gestikulují, že musí, mají smůlu. Litr a půl vody je holt litr a půl vody.</p><p>Ačkoli letíte s nízkonákladovkou, dostanete najíst. Na výběr máte mezi kuřecím na kari a hovězím s noky. Výběr je to skutečně těžký. Přemýšlíte dlouze, ale je vám to myšlení na nic, protože řada 22 si už vybírat nemůže. Houstičku odmítnete, místo ní požádáte o velkou sklenici vína. Škoda, že vozíček s pitím jel jen jednou. Plastovou lžičku, pytlíček se solí a zvlhčovací ubrousek si schováte na doma. Vše zabalíte do blicího pytlíčku, aby se vám to dobře přenášelo.</p><p>Když se emoce v letadle po jídle zklidnily, na stolečcích ještě několika cestujících zbyly kelímky s pitím. Dva stály i u mě. Mám hlavu pootočenou k Sáře a se slzami v očích a s polohlasitým chrochtáním jí předčítám vtipnou pasáž z knížky, co mám rozečtenou. Periferně vidím, že mi do kelímku něco káplo. „Panebože prší nám do letadla, všichni tady umřeme!!!“, vyskočím na ten stoleček a zaječím hlasitě na celé letadlo. V sekundě přiběhne letuška a snaží se mě umlčet. Druhá letuška stojí v uličce a hlasitě křičí, že venku neprší, že se dívá z okénka. Nepanikařte prosím vykřikuje i rusky.</p><p>Dobře, bylo to trochu jinak.</p><p>Když šla letuška kolem, mávla jsem na ni a požádala jí o ubrousky. Demonstrativně jsem ukazovala dvěma směry. Nad hlavu — na tu jednu kapku, co tam byla a na stoleček — na tu jednu kapku, co už ukápla. Letuška mě ujistila, že mi ubrousky donese a že se nemusím bát, že do letadla neprší a že se nic neděje. Ať jsem v klidu. To jsem se zase já na ní podívala dost vyděšeně. Tohle by mě nenapadlo. Proč to říká? Mám se bát? Prší skutečně do letadla? Trošku jsem si z ní utahovala. Požádala jsem ji znovu pouze o ubrousky a vyjádřila lítost nad ostatními hysterickými pasažéry.</p><p>Zbytek letu probíhal, až na můj hlasitý smích u čtení knihy, zcela poklidně. A ani jedna malá turbulence, u které bychom mohli křičet: „Pomoc, padá letadlo, všichni tady umřeme“, neproběhla. Po přistání polovina letadla zatleskala, druhá se styděla. Vážení cestující, vítejte na Letišti Václava Havla v Praze. Kufry se po hodině našly a my mohli konečně na mráz :)</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*hFgww-aDHYk82N2jWnokTA.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=c67f515d87a8" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem jela do Sušice]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-jela-do-su%C5%A1ice-230b156124b?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/230b156124b</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 09 Apr 2017 19:07:51 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-04-09T19:07:51.171Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Přijeď za námi do Sučice, přišla mi zpráva. Jako proč ne, řekla jsem si, dlouho jsem na výletě nebyla. Sušice, Sušice, kde to je? To je někde u Třeboně? Prý u Strakonic. Aha, pojedu prostě někam dolů. Moje místopisná znalost je na čím dál tím lepší úrovni, jak jsem zjistila už i 1. dubna, kdy jsem na aprílových mapách Seznamu nemohla najít ani rodnou Mimoň.</p><p>Podle tištěné mapy netrefím nikam. Nikdy. Mohu si ji otočit klidně vzhůru nohama, dívat se do ní hodiny, třeba si trasu i vypsat, ale to na mě nezanechá žádnou stopu. A to si pravo a levo nepletu! Podle navigace (Jarmily) mám lepší skóre, ale spoléhat se na ni nemohu stoprocentně. Už jsem s ní zažila spoustu vtipných chvilek. Jednou jsme skončily přímo nad zámeckými schody. Prostě neřeší, jestli jsme koňmo nebo pěšky, na zadané místo se dostane vždycky a jakkoli. Teď jsem mapu neměla, adresu jsem Jarmile svěřit musela. Ta zahlásila, že mám jet na Plzeň. Na Plzeň? Když mám jet někam dolů? To jako vážně? Jedním rychlým telefonátem jsem si ověřila, že je to správně. Je prý ale jedno, jestli pojedu na Plzeň nebo na Strakonice. Plzeň vím kde je, Strakonice tuším, a to mi nepřipadá podobné. Takže teď jsem zmatená ještě víc. Znovu jsem zkontrolovala, jestli mám místo určení správně nastavené, zadala jsem tam i PSČ, aby skutečně nedošlo k mýlce. Moc dobře si pamatuji, jak jsme jednou čekali dvě hodiny na kamarády, kteří také jeli správně, ale dojeli o 150 km těsně vedle.</p><p>Smířila jsem se s tím, že kamsi na jih Čech jedu směrem Plzeň. Když jsem se napojila na pražský okruh, přišly mi najednou sympatičtější Strakonice, možná proto, že Plzeň na ceduli nebyla. Takže jedu na Strakonice. A hele, Plzeň, pojedu tedy na Plzeň? A za chvíli zase značené Strakonice… Pomoc! Tak kudy? Jarmila si tam pořád něco vykládá, na displej jí nevidím. Mobil mám totiž daný u řadící páky a dívejte se pořád dolů, když máte sledovat cestu před sebou. O fous jsem minula fešného pána v obleku, který na dalším nájezdu stál vedle blikajícího auta, něco držel v ruce a u toho gestikuloval. Raději jsem zrychlila. Ještě by po mně chtěl třeba vědět, kudy se jede do Sušice.</p><p>Jedu. Jedu sebejistě. Rozhodla jsem se nakonec, že jedu na Plzeň. Když se objevila cedule Příbram, znejistěla jsem. U Příbrami já to teď náhodou znám, tam Plzeň není. Jarmila mi nařizovala, ať na Příbram sjedu. No jako ale proč? Jsem těsně před zúžením silnci, kde si musím vybrat. Pruh na Příbram nebo pruh na Strakonice? Rychle. Rychle. Letím v levém pruhu, kde jinde, chci doprava, protože Jarmila řve, jenomže tam auto, nemohu zabočit. Takže jedu na Strakonice. Ale to je vlastně správně, že? Bylo by, kdyby tam za pár stovek metrů nebyla cedule, že sjezd na Strakonice je zavřen, protože se kope silnice. Objížďka vede směrem na Příbram. Co naplat. Když Příbram, tak Příbram. A v tu chvíli začalo dobrodružství. Teď jsem Jarmilu zmátla. Silnice totiž nebyly tam, kde ona je zvyklá, byly úplně jinde. Auta jezdila horem i spodem. Jarmila zmlkla a ukazovala pouze puntík kdesi v polích. Vydrž, holka, nakopni se, domlouvala jsem jí. Jestli tě budu muset znova nahodit, tak tady někde zemřeme žízní a hladem, protože ty se na tomto signálu odmítneš znovu zapojit do hry. To mi nemůžeš udělat!</p><p>Vydržela, byla statečná. Po chvíli, co jsme se vymotaly, zase začala žvanit. Rozhodla se zřejmě, že mi to nedaruje a připravila mi zážitkovou cestu. Vyhnula se dálnici i silnicím první třídy. Silnice druhé třídy byly rovněž luxusem. Kdykoli se blížila křižovatka a Jarmila si mohla vybrat, jestli pojedeme ještě po asfaltu, nebo už se vydáme polem a lesem, nechala mě vždy chvíli v napnutí. Dost jsem znejistěla, když jsem napříč projela snad nefunkční vojenské letiště.</p><p>Že má Česká republika jednu z nejhustších železničních sítí zjistíte prakticky ve chvíli, když během ujetých 100 km přejedete celkem 28 železničních přejezdů. Z toho 8 bylo bez závor a 6 dokonce zcela nechráněných. Jako žádné blikání, jestli se vlak blíží. Musela jsem zastavit, vylézt z auta, rozhlédnout se do všech čtyř světových stran, kleknout na koleje a s uchem na pražci odposlechnout, jak je případný vlak daleko, a až potom jet dál.</p><p>Jela jsem mezi zemědělskými statky, po hrázi rybníka, prašnou cestou. Za bagrem, traktorem, hovnocucem, sekačkou na trávu. Neustále jsem se vyhýbala kachnám, srnkám, ovcím, kravám, holubům a divokým včelám. Byla to krása neskutečná, kochala jsem se. V jedné vesnici auto přede mnou v dálce přibrzdilo, udělalo myšku vlevo a pokračovalo dál. Vidím postavu, jak sedí uprostřed silnice a něco sbírá. Já vím, já vím, malé žabičky, myslím si, protože hned vedle vidím rybník. Zaraduji se, jací přirodymilující lidé zde žijí, stihnu zastavit u kraje vozovky, zapínám výstražné blinkry a vybíhám z auta. Pomůžu! Malé migrující žabičky jsem chtěla vždycky zachraňovat. Když přiběhnu blíž, žádnou žabičku nevidím. Okamžitě zjišťuji, že ta osoba není milovnice žab, ale vodky, a že na silnici sedí proto, že nemůže stát. To, co tam zachraňuje, je víčko od lahve, kterou drží v ruce. Jsem zkamaná, že nezachráním žábu, víčko jsem nechtíc přejela.</p><p>Krasojízda pokračuje. Stále v dálce hledám, kde uvidím hlavní tah. Domnívám se, že touto trasou jen kopíruji velkou silnici. Ale kamkoli dohlédnu, všude jen pole, louky a lesy. Už jedu přes dvě hodiny, měla bych být pomalu na místě. Zadala jsem to směrovací číslo správně? Přeci jen, Sušice byla na mapách asi sedmkrát…</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*zkVeiPdxiG6ev3V3HFbF4Q.jpeg" /></figure><p><em>Foto: </em><a href="http://kupcakovajana.wixsite.com/johankaphotography"><em>Jana Kupčáková</em></a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=230b156124b" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem šla na atletiku]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-%C5%A1la-na-atletiku-2183db6ced70?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/2183db6ced70</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 02 Apr 2017 19:15:47 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-04-02T19:15:47.073Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Že bude v Praze mistrovství nevím čeho v atletice, se vědělo už dávno. Že bych se do haly chtěla jít podívat, se vědělo od stejného okamžiku. Takže když přišel dotaz, zda-li bych ráda lístky na sobotu, nadšeně jsem souhlasila. Optala jsem se svých sportuchtivých kamarádek, jestli by se také nechtěly jít podívat. Poradit nějakému sportovci, jak to dělat jinak a lépe. A zhodnotit úroveň organizátorů. To víte, profesionální deformace. Kamarádky kupodivu nechtěly, ale nevadí, půjdu to zkontrolovat sama. Vyrazím do haly tak na čtvrtou, ať vidím Masláka.</p><p>Moje atletické přípravy v sobotu ráno byly intenzivní. V klidu jsem se nasnídala, převlékla se do tepláků, to abych se lépe vžila do kůže všech sportovců, a sedla si k notebooku. Něco málo jsem popracovala a vytáhla křesílko na balkon. Je potřeba chytit trochu bronzu, ať tam ten můj bílý obličej moc nesvítí. Na to, že je začátek března, je nádherné počasí.</p><p>Po esemesce „kdy jedeš do haly a chceš tam hodit?“, jsem zařadila turbo rychlostní stupeň. Vletěla jsem do vany, ošplouchla se, umyla si vlasy a namalovala na obličej pěknou holku. Druhou esemesku „za 15 min dole“ jsem téměř časově dodržela. Venku je božsky, sluníčko svítí a topí. Proč se teple oblékat, že? To, že do haly pojedu na motorce, bylo malé překvapení. Zmrznu či nezmrznu? Na své naondulované zlaté vlasy jsem nasadila vypůjčenou helmu a elegantně přehodila nohu přes motorku. Au. Kopla jsem se do nártu. Když jsem se na motorku na druhý pokus vyškrábala, vyrazili jsem ku hale. Co mi všechno za tu hodinu (byla to okružní jízda) omrzlo, zbytečně vypisovat nebudu, nestačilo by mi místo na blogu. Před halou jsem se z mašiny odloupla, zamávala a šla hledat vchod.</p><p>Lístky mám. To jsem kontrolovala i za jízdy. Vzala jsem raději oba. Kdybych si chtěla vybrat místo na sezení. Nic tedy nebrání tomu, abych zaujmula své místo v aréně na bidýlku. Jojo, sektor 4. Je jasné, že to bude hodně vysoko. Nic neuvidím. Ale to bych neviděla ani z druhé řady. No což, tohle je stejně jen o atmošce, že? U bočního vchodu je fronta, jako by k tomu vstupu přidávali rovnou všem i nějakou medaili. Nesmysl, tady stát nebudu. Jdu dál. U hlavních turniketů je také fronta. Všichni zřejmě uvažovali jako já a přišli až na zajímavé disciplíny. Nikam už jsem se nesunula, chvíli jsem si postála ve frontě, až přišla na řadu. Stále nechápu tu logiku, že vy musíte projít rámem, ještě vás ostraha ošmrdlá detektorem, ale vaše kabelka se podává mimo rám a nikdo se do ní ani nepodívá. Já jsem kontrolou prošla, chleba v kabelce rovněž. Bez řízku podotýkám. Vstupenky už dávno držím v ruce připravené. Směrem, kde je čárový kód přikládám ke čtečce. Vím, jak na to, přece.</p><p>Ha! Červené světýlko. Cože? Dívám se na lístek, zkouším to znovu. Pípám. Opět červená a k tomu text na displeji, kterého jsem si předtím nevšimla. Něco jako „no, tak ty dnes do haly nejdeš“. Třetí pípání dopadá stejně. Mávám na pána, co u turniketů dozoruje a ptám se, co je špatně. Nechtěla jsem mu hned vysvětlovat, že to mají rozbitý, protože datum sedí, čas také. Vše jsem pečlivě zkontrolovala. Pán na to zkušeným okem mrkne a s lítostí v hlase (nebo se možná dusil smíchy) mi sděluje, že tento lístek je jen na dopoledne. Jak na dopoledne? Jak z lístku, na kterém je napsáno „od 10:00 hod“, mám pochopit, že je jen na dopoledne? A to znamená, že byl třeba jako do dvou? Takže až by v půl třetí přišel někdo jiný s lístkem na moje místo, tak já bych musela jít domů? Nebo bychom si seděli na klíně? Divím se tomu tak, že nejsem schopna vůbec protestovat. Pán mě ujišťuje, ať si to tak neberu, že nejsem dnes první, a doporučuje mi, ať ale raději vyjdu pryč postranními dveřmi. Stojím venku a stále nevěřícně na lístek hledím a myslím si něco o spoustě sprostých slov.</p><p>Zřejmě jsem měla sobotní odpoledne strávit procházkou, ne sezením v hale. Z arény jsem se vydala pěšky na Hlavní nádraží, vyfotila si u toho na Vítkově svoje nohy a jednookého Johna, a vysvětlila si, že to je vlastně dobře, že mě tam nepustili, že aspoň toho Masláka uvidím doma v televizi. Tam jsem potom neustále pokukovala po hodinách, kdy už bude “ten” závod. Těsně před časem závodu jsem narychlo vyběhla ven s košem — všechno stihnu — a potkala sousedku. Měla zrovna něco životně důležitého na srdci, takže vám asi nemusím vykládat, jak to se závodem dopadlo. Dnes je neděle. Mám další lístky na atletiku do arény. Je na nich napsáno od 11:30. Hm? No sednu si na chvilku na balkon chytit bronz a pak uvidím…</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*AUhMhqgxVahBL1qy0N4RUw.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=2183db6ced70" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem vytírala]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-vyt%C3%ADrala-b62a590407cf?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/b62a590407cf</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 26 Mar 2017 19:41:55 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-29T12:45:28.366Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Byl čtvrtek ráno a já začala být lehce nervózní, že nemám připravenou žádnou povídku, kterou bych zveřejnila na svém pravidelném nedělním blogu. Svěřuji se s tím na pracovním obědě obchodní partnerce, která mě ujišťuje, že se mi určitě něco zajímavého, o čem bych mohla napsat, stane. Protože trochu tuším, jak fungují přání do vesmíru poslaná, odpovídám, že raději ne. Jsem přeborník na rčení: zážitky nemusí být kladné, hlavně ať jsou silné.</p><p>Když jsem se navečer dostala domů, otevřela jsem ještě notebook, vyřídila resty a rozhodla se, že vytřu. Ten stav, kdy už si měsíc říkáte — zítra vytřu — začal být k nevydržení. A tak jsem se hecla, vzala kbelík a hadr, a zaklekla. Mop nesnáším, vytírám na kolenou s hadrem v ruce. Můj byt není nikterak velký, spousta věcí není kam dát, kdyby byly kam dát, byla by jich ještě větší spousta. Ale když vytíráte, říkáte si, že byste se vešli i na poloviční obytnou plochu a vůbec by to nevadilo. Když už jsem byla v procesu očisty bytu, vydrbala jsem k tomu i celou koupelnu, ať se to všude blyští. Nemusím se bát, že by ten lesk oslňoval sousedy v protějších bytech, přes ta špinavá okna se záře čistoty ven nedostane. Mám konečně uklizeno. Je to krásný pocit, když máte nablýskanou podlahu, že? Měla bych to dělat častěji, slíbila jsem si. Naštěstí slibem nezarmoutíš, takže jsem se zase rychle uklidnila.</p><p>Nevím, co mě to popadlo, asi ta vymydlená podlaha, ale rozložila jsem podložku na jógu a zasedla k meditaci. Chvíli jsem vydržela, dýchala a rozjímala, dokud mě nezačaly intenzivně honit další pracovní úkoly. A mlsná. Vymeditovala jsem totiž, že v mrazáku mám schované skvělé koláčky, které jsem minulý týden pekla, a že jeden ještě nikoho nezabil. Hodila jsem ho do mikrovlnky, ano, dobrovolně se přiznávám, a než se rozmrazil, četla jsem si u toho v kalendáři Krásné paní. Na dnešek tam bylo mimo jiné uvedeno i toto: “Začněte velikonoční úklid. Větrejte, myjte skla, uklízejte skříně, uložte zimní oblečení (nenapadnou ho moli)”. Při mé frekvenci vytírání, jsem již skutečně velikonoční úklid zahájila, radovala jsem se. Práce mě zmohla, měla jsem žízeň. Sáhla jsem po obrovském hrnku plném čaje, který stál na kuchyňské lince. Popadla jsem ho za ouško, zvedla k ústům, že se napiji a hrnek upustila. Jo! Vypadl mi z ruky. Kupodivu se nerozbil, od podlahy odskočil do vzduchu, udělal salto mortále, ještě jednou nadskočil a odkutálel se pod stůl. Jestli si myslíte, že v něm ten čaj zůstal, tak to si myslíte blbě. Klidně si to zkuste.</p><p>Stála jsem bez hnutí a nechápala, co se právě stalo. Hleděla jsem na prázdnou ruku, u úst pořád nataženou, a přemýšlela, kudy to asi tak upadlo. Do toho začala pípat mikrovlnka, že koláček je ready. Chuťové pudy byly zřejmě nejsilnější, protože jsem udělala krok, abych se ke koláčku dostala. Oběma nohama jsem přistála v té hnědé kaluži. V tu chvíli jsem se začala neskutečně smát. Hýkala jsem na celou kuchyň, slzy mi tekly, až jsem v té louži už i klečela. Když jsem se uklidnila, rozhlédla jsem se. Jedním slovem spoušť. Sundala jsem ponožky a svlékla domácí šaty od Armaniho (čti tepláky s vytahanými koleny) a krok sum krok došla do koupelny, kde se již téměř usušil hadr od podvečerního vytírání. Znovu jsem ho vymáchala a začala sušit plovoučku. Čaj kapal z celé linky. Vystříkl až na pracovní desku, válel se po všech šuplících a madlech, byl i naproti na sporáku. Byl na napájecí šňůře od notebooku, na smlouvách se studenty jedné nejmenované instituce, na židli a na radiátoru, který je tak trochu za rohem od místa dopadu. Z notebooku na stole jsem také 3 kapky setřela. Lustr jsem nekontrolovala. Palmu také ne, ta bude nejspíš ráda, že je zalitá.</p><p>Mikrovlnka stále pípala, že je koláček hotov. Mokro počká, rozhodla jsem a uprostřed té louže ho do sebe nasoukala. Když jsem se uzemnila, začala jsem nejprve stírat ty hektolitry čaje na zemi a potom postupně sušila šuplíky. Zajívé bylo, že jakmile jsem šuplík otevřela, tak jsem objevila, že je nahozena i spodní hrana toho nad ním a z horní hrany toho daného natekl všechen čaj dovnitř. Sledujete pozorně? Začala jsem tedy vyndavat všechny věci z danéhu šuplíku, stavět je na ještě mokrou podlahu a otírat vnitřek šuplíku. Jak jsem brala do ruky jednu věc po druhé, zjišťovala jsem, že čaj natekl, kam mohl. Mám mokré i ubrousky?? Jistě vás napadá otázka, s čím ten čaj byl? Med či cukr? Mléko? Byl sypaný? Zklamu vás, přátelé, byl to čistý čaj ze sáčku. Svoje neslazení jsem v tu chvíli maximálně ocenila. Na šuplíku, který jsem sušila jako poslední, mám pověšeného andělíčka s bílou sukýnkou. Zaradovala jsem se, že zůstal nedotčený. A jak jsem tak ten šuplík leštila, tak jsem do andělíčka drcla, ten se vymrštil a spadl do té poslední malé louže, která ještě z podlahy nebyla odstraněna. Naposledy mě čekalo všechno ze šuplíku vyndat, osušit věci, vysušit šuplík a zandat. S těmi uprostřed podlahy rozsypanými špagetami jsem si hrála mikádo a pak je zase vrátila zpět do sáčku. Tady se dá totiž z podlahy jíst!</p><p>A čekal mě stůl. Respektive podstůl. Ideálně dát židle nahoru, jako ve školní jídelně, mručela jsem si pod vousy. Můj kuchyňský stůl se ale používá na všechno — na práci, ke stolování a hlavně na bordel. No nic, jdu na to. Nejdříve jsem všechny věci odnosila do části “obývací pokoj”. Je to asi dva kroky doprava. Jestli je tam sucho, jsem samozřejmě zkontrolovala. Abych mohla dát židle na stůl, bylo potřeba odnosit i ty kupy ze sedacích částí židlí a ty ještě větší haldy z opěrkových částí. Nechápu, proč mám doma skříně. Jakmile byly židle nožičkami vzhůru, vlezla jsem pod stůl a drhla podlahu i tam. Bylo s podivem, že do hlavy jsem se praštila jen jednou. Vylitý čaj jsem potom ještě našla v zavřené mikrovlnce a pod troubou v šuplíku s plechy na pečení. Taky to nechápu.</p><p>Moji šikovnost mi bude dlouze připomínat krásná rýha v podlaze, od které se hrnek s kočičkami odrazil. Takže vytírání zdar! A nazdar.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*LmtOSOXQGroMnijKMCwzzA.jpeg" /></figure><p>Foto: <a href="http://kupcakovajana.wixsite.com/johankaphotography">Jana Kupčáková</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=b62a590407cf" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem tankovala]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-tankovala-e0a269c24f78?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/e0a269c24f78</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 19 Mar 2017 19:00:27 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-19T19:00:27.999Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Nevím, jak ostatní dámy, ale já nemám ráda výlety k benzinové pumpě. Jezdím vždy až na poslední chvíli a někdy je to dost stresující. Hlavně když někam pospícháte a v nádrži prostě nic není.</p><p>Jednoho krásného dne, sluníčko svítilo, jsem se rozhodla, že natankuji s předstihem a auto k tomu ještě i umyji. Řekněme si to narovinu, Berta byla tak špinavá, že už nebyla vidět ani její původní barva a světlomety ve tmě spíše zkomíraly, než že by svítily. Tankovat a ještě jet do myčky. Uff. To bude zážitek, předpověděla si Iva.</p><p>Na benzince všechny stojany plné. Zařadím se do menší fronty a po třetím vykouknutí z okénka, na které straně mám tu nádrž, zjistím, že na té druhé. Nevadí nic. Člověk najede přeci o kus dopředu a více vytáhne tankovací hadici. Všechna auta, která stála u stojanů vedle, již dávno odjela, jen já trpělivě čekala, než natankuje i to auto přede mnou. Pan řidič nikam nepospíchal. Velmi pomalu otevřel dveře, došel ke stojanu, podíval se na něj a vrátil se zase k autu. Potom si došel pro rukavici a snažil se ji nandat na ruku. Což po chvíli vzdal a hadici rukavicí jen uchopil. Natankoval, šel se vykadit, zaplatil, nasedl do auta a seděl v něm. Potom ještě olíbal svou přítelkyni, nastartoval a odjel.</p><p>Suverénně jsem zařadila jedničku a rozjela se. Po 2,64 m se zastavila. Načež jsem usoudila, že by to ještě 37 cm chtělo a popojela jsem. Vzala jsem kabelku z předního sedadla a vystoupila. Auto zamkla. Kupodivu jsem si nechala i dostatek místa na vystoupení. Nemusela jsem se tedy ke stojanu doplížit se zatnutým břichem, nebo přes sedadlo spolujezdce.</p><p>Za mnou se už hromadila další auta, takže nasazováním rukavice to nebudu zdržovat, pomyslela jsem si. Chopila jsem se hadice, správné hadice podotýkám, a zatáhla jsem. Těžko říct, jestli to bylo tím dostatečným prostorem pro vystoupení nebo těmi 37 zbytečně najetými centimetry, ale ta hadice nešla do nádrže zcela zasunout. No nevadí, polovina zastrčená je, to je v pohodě. Zmáčka jsem pistoli. Takový gejzír, který vytryskl ven z nádrže, na auto, na zem, na procházejícího pána, na mě ne (!), by mi mohl závidět i Křižík. Ooops, pomyslela jsem si v duchu a pokusila jsem se pistoli ještě trochu zasunout. Hadice ještě víc už opravdu povytáhnout nešla. Když jsem trhla vší silou, posunula se o 1,5 centimetru. Stojan se kýval. Teď už to vyjde, byla jsem přesvědčená, a jala se zase mačkat pistoli k tankování znovu. Gejzír podruhé. Ano. A já to nečekala! Okamžitě jsem začala vzpomínat na Harryho Pottera a jeho neviditelný plášť. Že fronta aut za mnou pomalu narůstala asi nemusím zdůrazňovat.</p><p>Vyhodnotila jsem, že takto s tím nic nesvedu a že bude dobré si couvnout. Pistoli jsem zastrčila zpět do stojanu, malinkatou, ale opravdu jen malinkatou chviličku jsem hledala v kabelce klíče, odemkla jsem, nastartovala, zařadila zpátečku a couvla. Vystoupila jsem, vytáhla hadici a znovu zastrčila pistoli. Podotýkám, že velmi ladně a profesionálně. Možná jsem u toho pohodila i svými blond vlasy. Už jsem se snad ani nečervenala. Potila jsem se ale jako prase. Lehce jsem poodstoupila a pistoli zmáčkla. A… Benzín již nestříkal ven. Velmi pečlivě jsem začala pozorovat svoje nehty a stále jsem se zneviditelňovala. Až po chvíli jsem zvedla oči ke stojanu, abych zjistila, jak benzín v Bertě přibývá.</p><p>Na stojanu však byly nuly. Nuly nahoře v řádku, nuly dole v řádku. Stojan nevrčí. Ahááá, zmáčka jsem to špatně, mě hned napadlo. Zmáčkla jsem tedy podruhé. A zase se nic nedělo. Pistoli jsem nevytahovala a levým okem do ní nezírala, kde je ucpaná, ale myslím, že mi to hlavou problesklo. V tom jsem si všimla, že stojan svítí červeně. Došlo mi, že tudy Natural nepoteče. Pistoli jsem nechala zastrčenou v nádrži a vydala se situaci řešit s obsluhou čerpací stanice. Přijdu tam, řada přede mnou, vyberu si pána za druhým pultem, kde nikdo nestál, a začnu mu vysvětlovat, že mi to nefunguje. Chvíli na mě kouká, lehce mu škubou koutky úst a pak povídá, že tam nepracuje, mám si počkat na paní. Paní vyjde ze skladu až po notné chvíli a obsluhuje zákazníka přede mnou, který už tam na ni opodál čekal. Když na mě přijde řada, vysvětluji jí, že stojím na jedničce a že mi to nefunguje. Ona pokýve hlavou a říká: „No máte tam tankování za devět sedmdesát“. Chápe. Navíc je fakt, že mě celých těch 10 minut zřejmě všichni pozorovali. Soucitně se na mě usmála a povídá, že mi to zprovozní. Se vztyčenou hlavou jsem se vrátila k autu a opět zmáčkla. Nic. Zmáčkla podruhé. Nic. Vrátila jsem ji tedy do stojanu a zase zastrčila do auta. Chvilku se to asi resetuje, ujišťovala jsem se. To by mi schválně přece neudělali!! Natankovala jsem bez úhony. Celou dobu jsem pozorovala na zemi tu smradlavou skvrnu za 9,70 Kč, oči jsem zvednout nechtěla.</p><p>Došlo na placení. To už zvládne snad každý, ne? Rozhodně to zvládne každý, kdo si pamatuje PIN od tankovací karty. Anebo ho má uložený třeba v mobilu. Já jsem ten druhý případ. V těchto případech by bylo fajn, kdyby člověk měl ten mobil v tu chvíli u sebe a ne v autě v přihrádce pod rádiem. Nechala jsem kartu na pultíku, aby měli jistotu, že nechci ujet, a se slovy „moment“, jsem se opět vydala k autu. Té kolony aut, co stála za mým vozem, a co už zasahovala až do hlavní silnice, jsem si stále nevšímala. Klíčky jsem našla bleskurychle, mobil nenašla pod rádiem, ale v kapse u bundy, kterou jsem měla na sobě a vrátila se k pultíku. Na druhý pokus dohledala PIN a pak už to placení byla hračka. Podpis na účtenku už paní nechtěla, ačkoli to byla firemní karta. Asi se bála, co bych předvedla s tužkou v ruce. Možná bych si ji bodla mezi oči nebo do srdce… Přesně ve chvíli, kdy jsem zaplatila, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na tu myčku. Lehce jsem zaváhala, zda-li to nenapravit. Tolik odvahy jsem však nenašla. K dalšímu tankování si budu muset na několik měsíců najít jinou benzinovou pumpu, tady se zřejmě delší dobu již neukážu. Když jsem odjížděla, zdálo se mi, že slyším v dálce synchronizované troubení a potlesk. No nevím, zase tak dramatické to nebylo…</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/693/1*zO7Q1_tdYYU1WWfhdFm6hQ.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=e0a269c24f78" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem pekla bábovku]]></title>
            <link>https://medium.com/@ivak./jak-jsem-pekla-b%C3%A1bovku-652b0cc85431?source=rss-abfe618eb3aa------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/652b0cc85431</guid>
            <dc:creator><![CDATA[IvaK.]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 12 Mar 2017 19:01:13 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-12T19:01:13.029Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Upeču třeba bábovku, řekla jsem si už někdy minulý týden a nakoupila chybějící suroviny jako například vejce, olej, mouku, kypřící prášek a vanilkový cukr. Myslím, že mléko bude ještě jedlé a cukr tam určitě někde bude. A tak dnes, uprostřed toho největšího pracovního nasazení, bylo nutné nápad uskutečnit.</p><p>Našla jsem již mnohokrát ověřený recept, vyložila jsem na pult všechny ingredience a čichla k mléku. Pět kilometrů v té sněhové vánici do obchodu pěšky vážně pro nové nepůjdu, skočím za sousedy o dvě ulice dál a nadojím si čerstvé. Anebo bych mohla sejít tři patra do sklepa, mám pocit, že tam ještě jedna krabice je.</p><p>Když už i čerstvé mléko bylo na pracovní desce, bylo potřeba řádně načíst technologický postup výroby bábovky. U slovního spojení „a potom vmícháme sníh“ mi došlo, že nedělám základ na vaječnou omeletu, ale že mám oddělovat žloutky a bílky. Nevadí nic, stejně jsem si chtěla udělat k obědu hemenex. Vajíčka jsem přelila do hrnečku, mísu umyla a vysušila, a jala se oddělovat vejce na dvě půlky. Když jsem do mísy vyklopila i oba druhy cukru, začala jsem hledat ruční šlehač, který v mé luxusně vybavené kuchyni vždycky byl. Poté, co jsem se šla podívat i do šatní skříně a komory, mi došlo, že se před 4 lety babičce obdobný stroj rozbil, a tak hodná vnučka okamžitě přiběhla s vlastním, který byl skoro jako nový, a tento jí věnovala.</p><p>Co teď s tím? Ruční metlička, která je dobrá tak maximálně na rozmíchávání pudinkového prášku v mléce či obyčejná dřevěná vařečka se srdíčkem uprostřed? Ani jedna varianta mě moc neuspokojovala. Ha! Mám přece ještě tyčový mixér. Nemá on dvě přídavné metličky na tření žloutků s cukrem? Ha! Nemá! To si pletu stroje. Má však nástavec na sekání a k tomu dvě nádoby. No to teda nevím na co, když jsem ještě ani jednu nikdy nepoužila. Ha! Další metlička. No tak to prostě umetličkuje ten ruční sekač, ne?</p><p>Měla jsem pocit, že je mísa na ty 4 žloutky zbytečně velká, ale tento pocit zmizel vcelku ihned, co se stroj dal do pohybu. Na stupeň jedna, upozorňuji. Trošku ten cukr s těmi žloutky poletoval až k okraji mísy a ty kousky, co se zřejmě chtěly kvalifikovat na letní olympijské hry, okraj mísy i přeskakovaly. Důrazně jsem je napomenula, ať toho nechají.</p><p>Když připravuje v robotu bábovku moje mamka, tak se to samo šlehalo a potom se tam mohlo zvolna doplňovat to ostatní. Věta „postupně přidávejte olej“ je triviální, ale tak si to zkuste, když jednou rukou držíte mísu, aby nedělala piruety, druhou držíte sekač a ještě mačkáte rychlostní čudlík. Není čudlík, není rychlost. A kterou rukou mám tedy postupně přilévat ten olej? Záhadu jsem vyřešila poměrně snadno. Sekač jsem zastavila, vlila olej do mísy a stroj opět uvedla v pohyb.</p><p>Další zádrhel nastal v bodě, že se má umíchat sníh. A čím asi jako, když se tady třou teď žloutky? Až tam přidám mouku, tak se tam už ten sníh hned musí vmíchat a kde ho jako vezmu? Panika mě však nezachvátila. Usoudila jsem, že žloutky už jsou utřené až až, opláchnu tedy metličku, a když už sekač utřel toto, tak zvládne i žloutky. Zvládl, ale jel na stupeň číslo 2, až se u toho dost zpotil. A nejen on.</p><p>Do mísy nyní stačila přidat už jen mouka, prášek do pečiva a mléko. Nechci metličku nějak podceňovat, ale tohle nedá, a vzhledem k tomu, že sekač byl již také notně zahřán, vytáhla jsem ze šuplíku skutečně skvost. Ano, onu zmiňovanou vařečku se srdíčkem. Prostě to zamíchám ručně, ne? A zamíchala. Jen jsem si musela třikrát odpočinout. Teď už by to chtělo vlít do formy a vložit do předehřáté trouby.</p><p>Ups. Vím, že formu na bábovku mám. Je hezká, dvoubarevná, multifunkční. Na dortový korpus i na bábovku. S takovým tím hýbacím krajem, takže se pak obsah nemusí vyklápět. Někde bude. Začala jsem hledat. Samozřejme, že jsem to brala opět i přes skříně, komoru a úložný prostor v gauči. Formu jsem nakonec našla, tomu neuvěříte, v kredenci. Nejen, že tam byla, ona tam byla i skleněná forma na bábovku. He? Zvolila jsem tedy tu. Vytřela ji máslem a vysypala hrubou moukou. Ano, i hrubou mouku doma mám. Kde se tam ale vzala, netuším. Těsto jsem do formy vlila. Z mísy vytřela zbytek hmoty stěrkou. Nevím, proč se divíte, že mám doma stěrku.</p><p>Ten vylitý bleděžlutý obsah se mi v té pomoučené formě zdál nějaký mdlý. Co bych do toho těsta asi tak mohla ještě hodit? Kakao fakt ne, mramorové bábovky se mi nelíbí. Tak oříšek? Nemám. Tak švestku? Vypadala divně. Kousky čokolády? Poslední kousek sněden před deseti minutami. Rozinky!! Super. Celý sáček jsem do těsta sice vyklopit nechtěla, ale když už to tam bylo, vyndávat to nebudu. Rozinky jsem zašťouchala níže do formy, ať se jim ty hlavičky moc nespálí.</p><p>V mezičase se trouba už nahřála a svůj výtvor jsem do ní vložila. Jak dlouho se to má péct a na kolik stupňů? Nevím, ale budu to pozorovat a ve vhodný čas se do toho vložím. Pozorovala jsem každé čtyři minuty, až mě to přestalo bavit. Pod pecí jsem přikládala jen na menší oheň, spálení na uhel tedy nehrozilo. Když jsem usoudila, že bábovka už je hotová, vypla jsem troubu, pootevřela dvířka a začala se věnovat paličkování dečky, co jiného bych také po pečení bábovky měla mít na práci, že? V zápalu paličkování jsem na bábovku zcela zapomněla a když jsem ji už notně vychladlou potřebovala vyklopit na talíř, musela jsem k tomu přispět říkankou „bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita, jako žito“. Zřejmě ji to, holku, vyděsilo k smrti, a raději ve formě vypadla z formy.</p><p>Cukr moučka následně přispěl k luxusnímu vzhledu naservírovaného kousku, bábovku jsem málem celou snědla na posezení, jak byla vynikající!!</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*8vWJFwD_iCI3DjelvWkUZg.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=652b0cc85431" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>