<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Jakub Shelby on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Jakub Shelby on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@jakub.shlby?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*VJ7mZU81IKzMokgyMfZYJQ.jpeg</url>
            <title>Stories by Jakub Shelby on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Tue, 17 Nov 2026 23:26:07 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@jakub.shlby/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Diary of a Humanitarian Worker | IOM Djibouti]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/diary-of-a-humanitarian-worker-iom-djibouti-f7b22902f44f?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/f7b22902f44f</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 20 Jul 2026 14:34:28 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2026-07-21T04:51:16.268Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>About This Article</strong></p><p>This article is structured around diary entries, complementary background information, and excerpts from the book <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes [1]</em>, which recounts stories from the IOM Migrant Response Centre. Together, they aim to offer a personal perspective on humanitarian work and life in Djibouti — a small yet strategically significant country in the Horn of Africa.</p><p>The views expressed in this article are solely those of the author and do not necessarily reflect the views of the International Organization for Migration.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*9Ed5ac8CTgxV78B4.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>In Focus (1) | The International Organization for Migration (IOM)</strong></p><p>The International Organization for Migration (IOM) is part of the United Nations system and serves as the leading intergovernmental organization promoting humane and orderly migration for the benefit of all. Founded in 1951, IOM became a related organization of the United Nations in 2016.</p><p>Today, IOM operates in 171 countries and maintains more than 550 field offices worldwide. In 2023 alone, the organization assisted more than 31.6 million people, including internally displaced persons (IDPs), refugees, migrants, and host communities, either directly or through community-based programmes.[2]</p><p><strong>In Focus (2) | The IOM Mission in Djibouti</strong></p><p>The IOM Mission in Djibouti was established in 2009 to support the Government of Djibouti in ensuring safe, orderly, and regular migration. The mission operates in four of the country’s five regions, as well as in the capital, Djibouti City.</p><p>The mission headquarters and a transit centre for vulnerable migrants are located in Djibouti City. In the northern region of Obock, IOM manages a Migrant Response Centre (MRC) and a transit centre in Tadjourah. Additional field offices are located in the regions of Dikhil and Ali Sabieh.</p><p>The mission provides direct humanitarian assistance to migrants in need while collecting data on migration flows and the needs of migrant populations across the country. It also works on issues related to climate change and migration, supporting the resilience of affected communities.</p><p>Furthermore, IOM implements Assisted Voluntary Return and Reintegration (AVRR) programmes [3], helping migrants who voluntarily choose to return to their countries of origin and supporting their reintegration upon arrival.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*uH3JOhe6-Vho_bRP.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>In Focus (3) | The Difference Between a Migrant and a Refugee</strong></p><p>A refugee is a person who has been forced to flee conflict, persecution, or violence and has crossed an international border in search of safety. Refugees cannot return to their home countries without risking their lives or freedom. The term carries a specific legal meaning and entitles refugees to particular forms of international protection.[4]</p><p>The term migrant, by contrast, has no universally agreed legal definition. Generally, it refers to a person who chooses to leave their place of residence to build a new life elsewhere. Unlike refugees, migrants can return home without fearing for their lives or freedom. Their movement is therefore considered voluntary.[5]</p><p><strong>Diary Entry — 27 April 2024 | The Privilege</strong></p><p>Those of us fortunate enough to have been born in the developed parts of this planet enjoy a distinct privilege that we often take for granted. We are, to a large extent, the masters of our own lives.</p><p>We can decide what we want to do, where we want to live, and who we want to become. Every day presents us with an oasis of freedom and opportunity. If we are fortunate enough, the future largely depends on our own choices.</p><p>We choose our education. We choose our profession. Opportunities for personal growth, entertainment, and self-fulfillment are almost limitless. If we fall ill, public systems and health insurance help carry the burden. In many ways, we live in a kind of paradise.</p><p>These thoughts always return to me whenever I find myself in a difficult place and begin complaining to myself about how hard things are. Self-pity creeps in, followed by fatigue and a touch of laziness.</p><p>The last time this happened was at an IOM Migration Response Centre in the middle of the Djiboutian desert. The temperature was approaching 48°C. I was waiting for a colleague to finish a meeting so that we could discuss a project. The air was hot and humid, I had barely slept, and my thoughts drifted back to Prague.</p><p>At that moment, a group of Ethiopians walked past me. Young men and women waiting for their paperwork to be processed under the voluntary return programme so that they could finally go home after months — or sometimes years — of hardship in pursuit of a dream that had recently slipped away.</p><p>Moments like these always remind me one thing. I carry a passport and a bank card in my pocket. Together, they unlock almost the entire world. At any moment, I can walk away from everything and go wherever I choose. I can board a plane tomorrow and fly wherever I want. I can.</p><p>The people I write about — the people whose eyes are often difficult to meet because of the vast gap between our realities — cannot. Whenever I remember this, my self-pity disappears quickly. I am here only for a brief period of time. During that time, I have only one responsibility: to provide as much help as I can.</p><p><strong>Intermezzo (1) | The Horn of Africa</strong></p><p>Three major migration routes cross the African continent.[6]</p><p>In Europe, the most well-known is the Northern Route, which runs from sub-Saharan Africa through Libya, Algeria, and Tunisia toward the Mediterranean. It gained global attention during the so-called migration crisis of 2015, when more than one million refugees and migrants fleeing war and persecution, particularly in Syria, arrived in Europe.</p><p>A second corridor, the Southern Route, links East Africa, the Horn of Africa, and the Great Lakes region with South Africa.</p><p>The third route — the one most relevant to this article — is the Eastern Route. It stretches from Ethiopia through Djibouti and Yemen toward the Arabian Peninsula. It is one of the busiest, most complex, and most dangerous migration routes in the world.</p><p>According to IOM, by October 2024 the number of migration movements departing Ethiopia along the Eastern Route had already surpassed the total recorded for the entire year of 2023 (184,701). Overall departures increased by 27 per cent between 2023 and 2024, reaching 234,015 recorded movements. [7]</p><p>The reasons driving hundreds of thousands of people onto this route each year are varied. They include the consequences of conflict in northern Ethiopia, limited employment opportunities, deteriorating socio-economic conditions, and the growing impact of climate change on livelihoods and local economies.</p><p>The Eastern Migration Route is also characterized by large numbers of migrants who, after enduring extremely demanding and exhausting journeys, decide to return home. Along the way, they face extreme heat, vast stretches of desert, and the need to pass through areas affected by active conflict. In places where host communities themselves struggle with severe economic hardship, it is extremely difficult for migrants to find opportunities to earn an income that would allow them to sustain themselves or continue their journey.</p><p>In addition, migrants are regularly and systematically exploited by smugglers and human traffickers. They are stripped of their most basic human rights and are exposed to kidnapping, exploitation, abuse, and violence. Women, in particular, who owe money to smugglers are often subjected to sexual exploitation.</p><p>Migrants returning from Yemen to the Horn of Africa are among the most vulnerable groups moving along this corridor. For many, the journey failed to achieve its objective. They did not find employment abroad. They were unable to send money home. Some spent time in detention centres. Others endured severe abuse along the way. Most depleted their savings and accumulated debt in the process of attempting to return home. As a result, reintegration after return becomes an immense challenge. [8]</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*G0ilYUMbya8DkzUX.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*2TW-9lSQvjfzmhpQ.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*TU9Lr5sLSedc5xIv.jpeg" /><figcaption>© IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*-jp5MqBrfDq8lLob.jpeg" /><figcaption>© IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Diary Entry — 3 May 2024 | Returning to Djibouti</strong></p><p>Today I am returning to Djibouti after spending three weeks in Kenya.</p><p>For two weeks I worked remotely; the third I took as leave. Leaving Djibouti for a while was important for me. I am still carrying a great deal of fatigue from my previous mission, and life in the country is not always easy.</p><p>The moment I arrived back, work took over again. The IOM mission in Djibouti employs around 140 staff members. Roughly ninety per cent are Djiboutian nationals, while the rest come from different parts of the world. As the plane left the greenery of Kenya behind and crossed into Djiboutian airspace, I looked down through the window at the rocky desert stretching beneath us. I thought about the people walking through that unforgiving heat in search of a better life. The enormous disparities in living standards around the world remain difficult for me to fully comprehend.</p><p>My thoughts returned to a recent conversation with a French writer I had met in Djibouti. Earlier that day, we had encountered migrants in the desert. Later, we found ourselves discussing acquaintances who casually fly from New York to Vienna for a skiing holiday.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*nXTvHL5sZ2AxoUod.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*q3R7lwyMHHjC02n1.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2021</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (2) | Djibouti</strong></p><p>Djibouti became an independent state in 1977, when nearly 98 per cent of voters supported independence in a national referendum held on 8 May.</p><p>After Gambia and Eswatini, it is one of the smallest countries in mainland Africa. Located in the eastern Horn of Africa, it has a population of just over one million people and shares borders with Eritrea to the north, Ethiopia to the west and south, and Somalia to the southeast.</p><p>Despite its modest size, Djibouti occupies a position of immense geopolitical significance. Its strategic location gives it an outsized role in international trade and regional security. At the heart of this importance lies the Bab el-Mandeb, the narrow strait connecting the Red Sea with the Gulf of Aden. Often described as the southern gateway to the Suez Canal, it serves as one of the world’s most critical maritime chokepoints. Each year, approximately 20,000 vessels pass through this corridor, carrying around 30 per cent of global container traffic, between 10 and 12 per cent of global trade by volume, and roughly 9 per cent of the world’s seaborne oil trade. [9]</p><p>Djibouti functions as a major refuelling and transshipment hub and serves as the principal maritime gateway to the Suez route. Its ports are equally vital for several landlocked countries.</p><p>The most notable example is Ethiopia. Approximately 95 per cent of Ethiopian trade passes through Djiboutian ports.[10] Djibouti is also remarkably stable. In a region marked by conflict and political volatility, this stability is something of an anomaly. In 2024, the country’s defence agreement with France was renewed. Meanwhile, conflict continues across the region: war persists in Yemen, insecurity remains widespread in Somalia, civil war continues in Sudan, and unrest has not entirely disappeared from northern Ethiopia.</p><p>As a result, this small country of just 23,200 square kilometres hosts a remarkable concentration of foreign military forces. France, the United States, Japan, the United Kingdom, Italy, Germany, Spain, and China all maintain a military presence there. Djibouti is also home to the EU’s long-running anti-piracy operation, Operation Atalanta, which has operated in the region since 2008. NATO likewise maintains a liaison presence focused on maritime security.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*UbNh7bEClX3LkLLJ.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*muxTZLvYNYPLv2K5.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*OfsLGVBgwIY6C84R.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><p><strong>Diary Entry — 10 May 2024 | Remembering My Arrival at the Mission</strong></p><p>I joined the mission in September, only a few days after saying goodbye to the team in Ukraine.</p><p>In Kyiv, I handed over the keys to my apartment and boarded a train. Back in Prague, I unpacked my suitcase, washed my clothes, spent a little time with my family, and four days later I was on my way to Africa. Everything happened very quickly. For the first few days in Djibouti, I often woke up not knowing where I was. For months afterward, sudden loud noises would still make me jump. They reminded me of missiles, explosions, and drones.</p><p>As I write these lines, one memory from my first days on mission comes back particularly clearly. One morning I woke abruptly. I wasn’t sure what had woken me, but there was a strange rumbling sound outside. It sounded like distant thunder. The ground seemed to be trembling slightly. Half-asleep and disoriented, nothing made sense. <em>There is no war here.</em> <em>Where am I?</em> <em>What is happening?</em>That autumn, Djibouti experienced several minor earthquakes.</p><p>Autumn brought two other events that I remember vividly. The first was a period of heavy rains and flooding in the western part of the country. Early one morning, a message arrived from the mission. We needed to transport dozens of emergency shelters to the village of Yoboki, where families had lost their homes. Within two hours, we were in our vehicles and on the road. One thing immediately surprised me: it was raining in the desert.</p><p>It is these small moments that challenge long-held stereotypes and remind us that things are not always the way we assume them to be. When we arrived in Yoboki, its villagers were already waving to us from afar. As our convoy entered the settlement, camels loaded with goods were arriving from the opposite direction. The prefect of the region welcomed us and invited us to lunch. We sat together and shared a meal of goat meat and rice. As soon as we finished eating, we gathered with residents to demonstrate how to assemble the emergency shelters. We laid one unopened tent package on a small clearing while a crowd formed around us.</p><p>At that moment, I realized it had been quite a long time since I had last assembled a tent. This was not the time to show uncertainty. With complete concentration — and considerable help from the residents of Yoboki — we managed to erect the large shelter surprisingly quickly. The tents were handed over, a group photograph was taken, and we began the long drive back. Mission accomplished.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*LlFeEbpuTQ--NNVq.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*kxgicbqBgY6f99GY.jpeg" /><figcaption>© Kaousar Saad/IOM/2023</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (3) | Gaadisee’s Story — Excerpt from <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes</em></strong></p><p>Gaadisee had been staying at the IOM Migrant Response Centre for nearly three weeks. She came from a poor family in Ethiopia and had always dreamed of a better life.</p><p>At the age of sixteen, she left home with her father’s blessing. To finance her journey to Saudi Arabia, her family gathered 25,000 Ethiopian birr — roughly EUR 400 at the time. Relatives had told her that in Saudi Arabia, money <em>was everywhere</em>.</p><p><em>“I wasn’t afraid because I truly wanted a different life,”</em> explains the now eighteen-year-old young woman, speaking with a shy smile.</p><p>She admits that she knew almost nothing about the journey ahead or about conditions in Yemen. From Ethiopia’s Oromia region, she travelled to the Somali port city of Bosaso, where she boarded a small boat with other migrants and crossed the Gulf of Aden into Yemen. Her doubts came almost immediately after arriving.</p><p>When she decided she wanted to turn back, it was already too late. There was no way home.In the end, she spent two years in Yemen. Other Ethiopians helped her survive. During that time, she met a twenty-five-year-old Ethiopian man and married him.</p><p>The moment she begins speaking about her husband, tears return to her eyes. <em>“He became very ill. He had severe stomach pains. We had no money to get him proper medical treatment.”</em> After some time, they managed to make their way back toward Djibouti. <em>“He died on the boat.”</em> She pauses. <em>“He was buried on the coast.”</em> Through tears, she says that all she wants now is to return home and allow herself to dream again.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*1sJn3aMfB9uSsrL9.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Diary Entry — 17 May 2024 | Field Work</strong></p><p>My work at the mission follows a rhythm that suits me well. I spend two weeks at our headquarters in Djibouti City, followed by one week in the field.</p><p>The combination of project management and field coordination is something I appreciate very much. After days of attending to project management, and evenings devoted to books on African history, my work can begin to feel abstract. Field missions change that.</p><p>A week spent in the places where assistance is delivered, and among the people whom the Mission’s activities directly help, is a powerful reminder of the importance of our work and gives me renewed strength. Before every trip north toward Obock, we load our vehicles with cases of water, high-energy biscuits, and dates. Along the road, we distribute them to Ethiopian migrants walking through the desert in pursuit of a better future.</p><p>The drive from Djibouti City takes approximately four and a half hours. The IOM Migrant Response Centre rises from the desert a short distance outside Obock. A rectangular compound surrounded by sand and rock, it can accommodate up to 250 people. Groups of Ethiopian migrants often sit outside the entrance.</p><p>The purpose of the centre is straightforward: to assist vulnerable migrants along the migration corridor who have decided to return to their countries of origin. The IOM team is trained to provide direct support, including food, temporary accommodation, non-food assistance, information services, medical care, psychosocial support, and access to voluntary return programmes. The centre also offers educational and recreational activities.</p><p>On average, people remain here for around one month while their documentation is processed and arrangements are made for their return to Ethiopia. Most of the people I spoke with wanted only one thing: To go home.</p><p>Despite the hardship they have endured, and despite the uncertainty awaiting them after return, the atmosphere inside the centre is remarkably positive. Much of this is thanks to the IOM team. For years, staff members have worked alongside migrants in northern Djibouti. They listen, explain, assist, and support people through some of the most difficult moments of their lives.</p><p>An atmosphere of trust, mutual respect, and gratitude permeates the place. One of the most important activities carried out by the Migrant Response Centre are Desert Patrols. The surrounding area serves as both a gathering point for migrants preparing to cross the sea toward Yemen and a reception point for those returning from it.</p><p>Every day, one or two vehicles leave the centre carrying water, dates, and emergency supplies.A nurse is always part of the team. The patrols search for migrants who have become lost in the desert and provide assistance to those in urgent need. During my most recent patrol, we found two boys sitting in the shade. They were both sixteen years old. When we asked where they were going, they told us they were returning to Ethiopia. Two years earlier, they had set out as part of a larger group. Many of their friends had died along the way. Only the two of them remained. Now they were walking home.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*tJm56DtlSW4vH8Zk.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*JsvCjnwLu0j2wG6m.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*LliCD3YnnJ8zDbCI.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*y8Wqy3gNjWMF34N2.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*-XzSvcsHt2CzT3VQ.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (4) | Riduwan’s Story</strong> | <strong>Excerpt from <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes</em></strong></p><p>Life in Jimma, in the heart of Ethiopia, once seemed full of promise for Riduwan. At twenty years old, he had a pregnant wife at home and earned a living as a motorcycle taxi driver — an opportunity many of his friends never had.</p><p>The motorcycle was not his own, but it allowed him to make enough money to support himself and contribute to his father’s household, where a small flock of sheep and goats provided additional income. He loved riding through the city. It gave him a sense of freedom. Everything changed one year earlier.</p><p>While transporting a passenger, he was forced to brake suddenly. The passenger was injured, his motorcycle was confiscated, and he was left with a medical bill equivalent to several months of income. <em>“I managed to borrow the money,”</em> he recalls, <em>“but without work I had no way to repay the debt. I felt I had no choice but to leave the country and look for an opportunity elsewhere.”</em></p><p>A neighbour encouraged him. <em>“He kept telling me it would be easy because I was young.”</em> His cousin lent him money to finance the journey. Riduwan left without telling his wife. He called her only after reaching Dire Dawa. <em>“When she found out, she started crying. I knew that if she had cried in front of me, I wouldn’t have been able to leave.”</em></p><p>Riduwan has a piercing gaze and wears two different shoes. As he speaks, he describes endless waiting in the Djiboutian desert, hunger, thirst, fear, and the growing realisation that he had been deceived. Smugglers had hidden an important fact from him: The route into Yemen was effectively closed. Eventually, he understood that he would never reach the other side of the Red Sea. That was the moment he decided to return home. <em>“I want to face my problems with dignity,”</em> he says.</p><p>When he speaks about the Migrant Response Centre, his expression softens. <em>“For me, this place is paradise.”</em> <em>“Three meals a day, safety, and kind people.”</em> He pauses. <em>“I want to go home, seek advice from the elders, find a way to solve my problems, and apologise to my wife.”</em></p><p><strong>Diary Entry — 1 June 2024 | A Struggle for Survival</strong></p><p>Late on Wednesday afternoon, our office in Djibouti City received information that a group of approximately 400 migrants was moving through the desert without sufficient food or water, exposed to extreme heat.</p><p>Within minutes, we began coordinating an emergency response. Water, dates, and high-energy biscuits were prepared and dispatched to northern Djibouti. By the following morning, a bus loaded with humanitarian supplies was already on its way to Obock.</p><p>Summer had officially arrived. People kept telling me that we were lucky this year. Temperatures had not yet reached the extreme highs experienced during the previous season. It was <em>only</em> just above 40°C. I am writing these lines while sitting on my balcony. My T-shirt is soaked through with sweat. Perspiration runs down my arms even though I am sitting still.</p><p>In Djibouti, it is common for residential compounds to employ guards. From what I have observed, many of them are Ethiopians. They live where they work. Throughout the day, guards from neighbouring compounds gather together for lunch and dinner. They sit in circles on the ground, sharing meals and conversation. Our guard lives in a small shelter beside the house. He sleeps outside. Next to his mattress stands a fan. Before going to sleep, he watches films on his mobile phone. At least this weather has one advantage. It is too hot for mosquitoes.</p><p>Every night, when I retreat into my room, close the door behind me, and switch on the air conditioning, I feel slightly uncomfortable.</p><p>The previous weekend, I went for a ride on my motorcycle and decided to go to a beach located around forty kilometres outside the city. I had been riding for about half an hour when I realised I had made a mistake. I had forgotten to fully refuel. I still had another fifteen kilometres of rough, unpaved roads ahead of me, and only a quarter of a tank remaining.</p><p>After a moment’s reflection, I decided to turn around. I did not want to push my bike thirty kilometres back under direct sunlight. When I arrived home, my mouth was dry. I opened the refrigerator, drank the cold water I had left there earlier, and took a shower. As I stood under the running water, my thoughts returned to those four hundred migrants. At least for a short time, they now had water and food.</p><p>They were waiting in the desert for an opportunity to cross to Yemen. They had almost nothing with them. Women. Children. Men. Yemen was at war. Many of them did not know it. The next morning, they would wake up to another day of uncertainty and unbearable heat, carrying little more than the hope of a better future.</p><p>For most of them, that dream would soon collide with the brutal reality of the journey ahead. Some of them I would probably meet later at the Migrant Response Centre. Others I would never see again.</p><p>That evening, I realised something important. Djibouti is not a difficult mission. Difficulty means something else entirely. With my passport resting on the bedside table, I fully realize the difference between hardship and discomfort.</p><p><strong>Intermezzo (5) | The IOM Migrant Response Centre in Obock — Excerpt from <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes</em></strong></p><p>One afternoon, thirteen children gather around Saida, one of the five Protection Assistants working at the Migrant Response Centre. They sit quietly together at a table in the dining hall. Time seems suspended in the afternoon heat of the desert.</p><p>These children are all unaccompanied minors — young people under the age of eighteen travelling without parents or guardians. Saida takes out her mobile phone and dials a number. As soon as she hears a voice on the other end, she hands the phone to the first child. <em>“Today we’re calling families,”</em> she explains.</p><p><em>“The children can tell their parents they are safe and that they will soon be returning home. These calls also help us confirm that the child has a positive relationship with their family and that someone is waiting for them.”</em> The moment a familiar voice answers, smiles spread across the children’s faces. They begin speaking faster, animated by a sudden burst of energy and joy. Within days, many of them will be reunited with their families. Unfortunately, not every story ends this way. Some children do not know their parents’ phone numbers. Others have no means of contacting them. And occasionally, when contact is finally established, the response is not what anyone hoped for. Some parents are not happy they hear their children and ask why they want to return home.</p><p>Providing protection and support in such situations is one of the many responsibilities carried by the centre’s Protection Team. Next door is the Mental Health and Psychosocial Support Unit (MHPSS). Its door is always open. When he is not leading one of the centre’s many activities, Ali, the clinical psychologist, can usually be found sitting in his office surrounded by drawings left behind by migrants who once passed through the centre. He greets everyone with the same broad smile and readiness to help.</p><p>This is also where residents can borrow items for recreational activities — markers, playing cards, volleyballs, razors, and much more. <em>“What people imagine may happen after they return home can be a major source of stress,”</em> Ali explains. <em>“The past is a burden. The future is uncertain.”</em></p><p>The MHPSS team identifies and supports a wide range of mental health conditions, including anxiety disorders, post-traumatic stress, and psychosis. The challenge is determining which situations can be addressed through short-term interventions and which require more specialised or long-term care. <em>“Psychological support takes time,”</em> Ali says. <em>“And time is something we rarely have enough of.”</em> To help people cope, the team organises a variety of community activities, including sports, dancing, coffee ceremonies, and handicraft workshops. Next to personal development, the goal of the activities is to give people a brief opportunity to think about something else in their difficult life situations.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*NVhfnjy0pyrd9NlP.jpeg" /><figcaption>© Claudia Rosel-IOM/2021</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*ZhI-s9quori1A5hR.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*0eZMV0qqQd5otbh3.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*y_NKATVseEyR09qR.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*ZLGLrEBaM0auJv1L.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>Diary Entry </strong>— <strong>25 August 2024 | End of Mission</strong></p><p>This year has been one of the most difficult and one of the most important for me. After two difficult missions in succession, my view of the world has changed permanently. When I was returning home from Ukraine , it took me two days to emotionally readjust. I remember walking through the streets of Prague, overwhelmed by a simple realization: There is peace.</p><p>For the first few weeks, it felt as though I could see an entirely new dimension of reality around me. Something that had always been there but that I had never truly noticed before. Returning from Djibouti was different. I no longer saw just one additional dimension. I was aware of an entire paradise.</p><p>I am writing these words because, although we hear them often, it took me many years to fully realize their meaning. I presume almost everyone reading this article possesses an extraordinary wealth at this very moment: the freedom to choose what to do with their life, what dreams to pursue, and what path to follow, with very little standing in their way. In the country, where I am from (Czech Republic) education, employment, and healthcare are accessible. There is enough food and clean water, and the borders are open.</p><p>Yet this is not a reality shared by everyone in the world. It took me thirty-four years to fully understand that.</p><p>In our lives and through the choices we make, we bear responsibility not only for ourselves and those around us, but also for those who are far more vulnerable than we are.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*AXAb2bPsZMJ9FEOF.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><p>[1] Matha, Agnès, Singh, Patrick, Ballet, Catherine (2023): <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes</em>.</p><p>[2] IOM 2023 Annual Report</p><p>[3] Through the Assisted Voluntary Return and Reintegration (AVRR) programme, IOM assists migrants who choose to return to their countries of origin. In coordination with receiving IOM missions, reintegration support is provided to migrants in vulnerable situations, including unaccompanied children, survivors of exploitation, and victims of abuse.</p><p>[4] <a href="https://www.unhcr.org/about-unhcr/who-we-protect/refugees">https://www.unhcr.org/about-unhcr/who-we-protect/refugees</a></p><p>[5] The International Organization for Migration (IOM) defines the term <em>migrant</em> as outlined here: <a href="https://www.iom.int/key-migration-terms">https://www.iom.int/key-migration-terms</a>. IOM Member States have adopted a broad definition of the term <em>migrant</em>, encompassing any person who moves within or across international borders, regardless of their legal status, for a variety of reasons and for varying lengths of time</p><p>[6] <a href="https://mixedmigration.org/eastern-and-southern-africa/#:~:text=The%20core%20areas%20of%20focus,of%20Africa%20towards%20North%20Africa.">https://mixedmigration.org/eastern-and-southern-africa/#:~:text=The%20core%20areas%20of%20focus,of%20Africa%20towards%20North%20Africa</a></p><p>[7] <a href="https://dtm.iom.int/reports/2024-yearly-eastern-route-report">https://dtm.iom.int/reports/2024-yearly-eastern-route-report</a></p><p>[8] A Region on the Move 2022: East and Horn of Africa</p><p>[9] Garcia-Vazquez, Gilberto. “Suez Canal: Engineering Marvel and Crisis Chokepoint.” The Observatory of Economic Complexity. Accessed March 22, 2024</p><p>[10] <a href="https://www.worldpoliticsreview.com/djibouti-ethiopia-economy-trade/#:~:text=With%20one%20of%20Africa&#39;s%20fastest,trade%20going%20through%20Djibouti&#39;s%20port.">https://www.worldpoliticsreview.com/djibouti-ethiopia-economy-trade/#:~:text=With%20one%20of%20Africa&#39;s%20fastest,trade%20going%20through%20Djibouti&#39;s%20port</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=f7b22902f44f" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Deník humanitárního pracovníka | IOM Džibutsko]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/den%C3%ADk-humanit%C3%A1rn%C3%ADho-pracovn%C3%ADka-iom-d%C5%BEibutsko-9d7ec4699c1f?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/9d7ec4699c1f</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 20 Jul 2026 13:39:04 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2026-07-21T04:51:56.008Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>O článku</strong></p><p>Tento článek je strukturován jako soubor deníkových zápisků, informací a úryvků z knihy <em>Obock: Na křižovatce východních migračních tras [1]</em>, které přibližují příběhy z Migračního centra IOM (Migrant Response Centre). Autor v textu píše o humanitární práci a životě v Džibutsku — malé, avšak strategicky významné zemi v oblasti Afrického rohu.</p><p>Názory vyjádřené v textu jsou pouze autora a nereprezentují názory Mezinárodní organizace pro migraci<strong>.</strong></p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*S6CMn-eGCOFsIdY841NtdA.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>Infobox (1) | Mezinárodní Organizace pro migraci (IOM)</strong></p><p>Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) je součástí systému OSN jako přední mezivládní organizace, která od roku 1951 prosazuje humánní a řádnou migraci ve prospěch všech. V roce 2016 se IOM stala součástí OSN jako přidružená organizace. IOM působí v 171 zemích a provozuje více než 550 terénních kanceláří po celém světě.[2] V roce 2023 organizace pomohla více než 31,6 milionům jednotlivcům, včetně vnitřně vysídlených osob (IDP), uprchlíků, migrantů a hostitelských komunit, a to buď přímo, nebo prostřednictvím komunitních programů.[3]</p><p><strong>Infobox (2) | Mise IOM Džibutsko</strong></p><p>Mise IOM v Džibutsku byla založena v roce 2009 s cílem podpořit vládu země při zajišťování bezpečné, řádné a regulérní migrace. IOM působí ve čtyřech z pěti regionů Džibutska, stejně jako v hlavním městě Djibouti Ville. Zde má mise své hlavní sídlo a tranzitní centrum pro zranitelné migranty. V regionu Obock jsou otevřené jak Centrum pro pomoc migrantům[4] (dále MRC) a tranzitní centrum v Tadžuře. Dále má také IOM pobočky v regionech Dikhil a Ali Sabieh.</p><p>Mise zajišťuje přímou humanitární pomoc migrantům v nouzi a sbírá data o migračních proudech stejně jako o potřebách migrantů v zemi. Dále se pak zaměřuje na dopady klimatické změny na migraci a místní společenství, jehož odolnost se snaží posílit. V neposlední řadě provozuje program asistovaných dobrovolných návratů a reintegrace[5] k zajištění cesty zpět do vlasti těm, kteří o tuto možnost dobrovolně požádají.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*YTMksKTGRUEfbcwnW6OOqA.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>Infobox (3) | Rozdíl v pojmu migrant a uprchlík</strong></p><p>Uprchlík je osoba, která byla nucena uprchnout před konfliktem nebo pronásledováním a překročila mezinárodní hranici, aby našla bezpečí. Nemůže se vrátit do své země, aniž by riskovala svůj život nebo svobodu. Jedná se o právní pojem, který s sebou nese určitou ochranu, na kterou mají uprchlíci nárok.[6]</p><p>Termín migrant nemá mezinárodní právní definici. Obecně se však rozumí osoba, která se rozhodla opustit svůj domov a začít nový život v jiné zemi. Migrant se může vrátit domů, aniž by riskoval svůj život nebo svobodu. Tento pohyb se považuje za dobrovolný. [7]</p><p><strong>Zápis z deníku — 27 duben 2024 | Privilegia</strong></p><p>My, kteří jsme se narodili na rozvinutých místech této planety, máme to privilegium, že jsme více či méně pány/dámy svých životů. Můžeme plně rozhodovat o tom, co chceme dělat nebo kde chceme žít. Každý den je před námi oáza svobody a možností. Vše, pokud je nám dopřáno, záleží pouze na nás. Můžeme si vybrat jakou školu chceme studovat. Je na nás, jak se budeme živit. Každodenní možnosti našeho vlastního rozvoje, či naší zábavy jsou nepřeberné. Pokud navíc onemocníme, stát nás za velmi přijatelnou měsíční částku pojištění kryje. Žijeme prostě v ráji.</p><p>Tyto myšlenky se mi dostaví vždy, když jsem na nějakém místě kde mi to přijde složité a začnu si sám pro sebe stěžovat, že to mám těžké. S tím se poté pojí náběh na lenost a celková únava. Naposledy se mi to přihodilo v migračním centru IOM na džibutské poušti v 48 stupních, kdy jsem čekal, než kolega dokončí schůzku, abychom se mohli o něčem poradit. Bylo vedro, ohromné vlhko, byl jsem nevyspalý a přemýšlel jsem o Praze.</p><p>V ten moment okolo mě prošla skupinku Etiopanů. Mladí kluci a holky čekajíc na vyřízení jejich dokumentů při programu dobrovolných návratů, aby se mohli vrátit domů po měsících, či letech útrap na jejich cestě za snem, o který nedávno přišli.</p><p>V těchto a podobných chvílích si vždy uvědomím, že mám u sebe pas a kreditní kartu, které mi v každý moment odemykají celý svět. Kdykoli se mohu na vše vykašlat a odjet kam chci. Stačí si jen vybrat, záleží pouze na mně.</p><p>Mohu.</p><p>Lidé, o kterých píši, a kterým je pro mě tak složité se kvůli této propasti mezi námi podívat do očí, nemohou. V těchto chvílích se rychle zbavím své sebelítosti<em>. </em>Jsem tu jen na krátký časový úsek, ve kterém je mou povinností pokusit se pomoci, jak nejlépe umím.</p><p><strong>Intermezzo (1) | Africký Roh</strong></p><p>Africký kontinent protínají tři hlavní migrační trasy. [8] U nás v Evropě je nejznámější ta Severní, vedoucí ze subsaharské Afriky přes Libyi, Alžírsko a Tunis na náš kontinent. Nejvíce se o ní psalo v roce 2015 při takzvané migrační krizi, kdy během tohoto roku do Evropy přicestovalo přes 1 milion uprchlíků a migrantů prchajících před válkou a terorem v Sýrii.</p><p>Dále existuje Jižní trasa vedoucí z východní Afriky, Afrického rohu a oblasti Velkých jezer do Jihoafrické republiky. Východní trasa, která se nejvíce týká tohoto textu vede z Afrického rohu (Etiopie, skrze Džibutsko a Jemen) na Arabský poloostrov. Je jednou z nejvíce vytížených, komplexních a nebezpečných migračních cest.</p><p>Dle IOM do října 2024 překročil počet migračních pohybů sledovaných prostřednictvím <em>Flow Monitoring</em> opouštějících Etiopii po Východní trase všechny odchody v roce 2023 (184, 701), přičemž celkový počet odchozích migračních pohybů vzrostl mezi lety 2023 a 2024 o 27 % (234, 015).[9] Mezi důvody, které každoročně vedou k přesunu stovek tisíc lidí, patří válka v severní Etiopii, nemožnost najít práci v zemi, a tím i zhoršující se socioekonomické podmínky, ale také stále častější dopady klimatických změn na život a ekonomiku.</p><p>Východní migrační trasa je dále také charakteristická velkými pohyby migrantů, kteří se po extrémně náročných a vyčerpávajících cestách rozhodnou navrátit zpět domů. Na cestě lidi čeká ohromné vedro, poušť, a procházení místy, kde panuje aktivní konflikt. Na místech, kde hostitelské komunity čelí těžkým ekonomickým problémům je velmi složité najít možnost k získání příjmů, které by migrantům umožnily se na jejich cestě uživit, či v ní moci pokračovat. Tito lidé jsou dále pravidelně a systematicky vykořisťováni pašeráky a obchodníky s lidmi. Ztrácejí základní lidská práva, čelí únosům, stávají se oběťmi vykořisťování, zneužívání a násilí. Zejména ženy, které dluží pašerákům peníze, jsou často vystaveny sexuálnímu vykořisťování.</p><p>Migranti, kteří se vracejí z Jemenu do oblasti Afrického rohu, patří mezi nejzranitelnější skupiny pohybující se podél tohoto koridoru. Obvykle se jim nepodařilo naplnit jejich cíle, jako bylo nalezení práce v zahraničí a s tím spojené zasílání peněz domů. Často uvízli v detenčních zařízeních, během cesty utrpěli další závažné zneužívání a většinou vyčerpali své zdroje a zadlužili se pro možnost navrátit do své vlasti, což jim velmi znesnadňuje jejich úspěšnou reintegraci po návratu domů. [10]</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*FrKuaE5FLTvLGdlb_FAWiA.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*RquXQZfvp0M9neDRiPvGJQ.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*OmgrRkVL9A9GUNARy9UpDw.jpeg" /><figcaption>© IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*5Z81X450YoNTbTgHGMEfUQ.jpeg" /><figcaption>© IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Zápis z deníku — 3 květen 2024 | Návrat do země</strong></p><p>Dnes se vracím do Džibutska po třítýdenní cestě v Keni. Dva týdny jsem dálkově pracoval a týden měl volno. Odjet na chvíli z Džibutska pro mě bylo důležité. Jsem stále velmi unavený z minulé mise a život v zemi není jednoduchý. Hned po příjezdu mě pohltily povinnosti. Mise IOM v zemi má okolo 140 zaměstnanců, z čehož 90 % jsou Džibuťané a zbytek jsou lidé z různých koutů světa. V letadle, cestou ze zelené Keni, již nad Džibutskem jsem se díval na kamenito-písčitou poušť pode mnou. Přemýšlel jsem nad lidmi jdoucí v tom úmorném vedru s nadějí na lepší život. Ohromné rozdíly v životních standardech mezi námi lidmi chápu stále obtížně. Přemýšlím o nedávném rozhovoru s francouzskou spisovatelkou, kterou jsem v zemi potkal. Mluvili jsme o lidech, které jsme ten den v poušti potkali, a poté o známých, kteří si létají na dovolenou zalyžovat z New Yorku do Vídně.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*T7s2uvjURkomsvGlsuTHcQ.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*O00d6Zv6J2Gr8_JNh5Kryg.jpeg" /><figcaption>© Alexander Bee/IOM2021</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (2) | Džibutsko</strong></p><p>Džibutsko se stalo nezávislou zemí v roce 1977, kdy se 8. května v referendu necelých 98% obyvatelstva vyslovilo pro samostatnost. Po Gambii a Svazijsku je nejmenší zemí kontinentální Afriky, ležící ve východní části kontinentu. Jeho populace počítá lehce přes milion obyvatel a jeho sousedy jsou Eritrea na severu, Etiopie na západě a jihu a Somálsko na jihovýchodě.</p><p>I přes svou malou rozlohu se země těší velikému geopolitickému významu díky strategické poloze; roli v regionální bezpečnosti a obchodu. Bab al-Mandab, průliv mezi Rudým mořem a Adenským zálivem, slouží jako jižní brána do Suezského průplavu, kterým každoročně propluje přibližně 20 000 lodí přepravujících 30 % světového kontejnerového obchodu, což činí 10–12 % světového obchodu podle objemu a 9 % světového obchodu s ropou.[11] Džibutsko slouží jako tankovací a překládací středisko a je vstupní branou do Suezského kanálu. Díky svým přístavům hraje také důležitou roli pro import a export vnitrozemských států. Pro příklad, 95 % Etiopského obchodu prochází Džibutskem.[12]</p><p>Džibutsko je bezpečná a stabilní země, což je trošku anomálií v jinak turbulentním regionu. V roce 2024 byla obnovena obranná smlouva mezi zemí a Francií. Mimo pokračující konflikty v Jemenu a Somálsku stále probíhá občanská válka v Súdánu a na severu Etiopie neutichají nepokoje. V malé zemičce o 23 200 km2 má vojenskou přítomnost Francie, Spojené Státy Americké, Japonsko, Velká Británie, Itálie, Německo, Španělsko a Čína. Existuje zde i protipirátská operace Evropské unie Atalanta (od roku 2008) a se stejným cílem v zemi operuje styčná kancelář NATO.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*NZKAwJ-rmm9bW8BE3-tYtg.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*_czSym_7QVflwvVQMBAsHg.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*68oFHmwow0Ptg6lMCXTgfA.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><p><strong>Zápis z deníku — 10 květen 2024 | Vzpomínka z příjezdu na misi</strong></p><p>K misi jsem se připojil v září, pár dní poté co jsem se rozloučil s týmem na Ukrajině. V Kyjevě jsem odevzdal klíče od bytu a nasedl do vlaku. V Praze jsem kufr vybalil, vypral si oblečení, viděl se s rodinou a za 4 dny jsem odjížděl do Afriky. Vše bylo velmi rychlé. Prvních pár dní v Džibutsku při probuzení jsem nevěděl, kde jsem. Ještě několik měsíců jsem nadskakoval při hlasitějších ránách, které mi připomínaly sestřelení/dopady raket a dronů. Při psaní těchto řádků vzpomínám na jednu situaci v prvních dnech na misi. Jednoho rána jsem se najednou probudil. Nevěděl jsem, co mě přesně vzbudilo, ale zvenku se ozýval divný rámus, který mi připomínal hřmění. Země se lehce třásla. Jak jsem byl celkově zmaten, nic mi nedávalo smysl. Válka tu přeci není. Kde jsem? Co se děje? V Džibutsku na podzim proběhlo pár lehkých zemětřesení.</p><p>Na podzim se také přihodily další dvě události. První byly silné deště a následné záplavy na západě země. Brzy ráno přišla zpráva z mise, že je třeba dojet do vesnice Yoboki a dopravit desítky stanů lidem, kteří přišli o obydlí. Za dvě hodiny jsme nasedli do džípů a vyrazili. Cestou mě velmi překvapilo, že v poušti prší. Jsou to takové maličkosti, které boří zajeté stereotypy o tom, co si o některých věcech myslíme, že tak jsou, a oni přitom tak být vůbec nemusí. Když jsme dojeli na místo, již z dálky na nás mávali obyvatelé vesnice. Společně s našimi auty do vesnice přicházeli velbloudi s nákladem zboží. Po příjezdu nás prefekt oblasti pozval na společný oběd, který se skládal z kozího masa a rýže. Hned jak jsme dojedli, chtěli jsme lidem, kteří přišli o domov ukázat, jak se stany postaví. Na malý plácek jsme jeden, ještě zabalený, položili, zatímco se okolo nás shromáždilo mnoho lidí. Došlo mi, že už to je nějaký čas, co jsem stavil stan. Nejistotu jsem ale ukázat nemohl. V plné koncentraci a s pomocí Yobočanů se nám prostorný stan podařilo postavit vcelku rychle. Následovala distribuce zbylých stanů, společná fotografie, a cesta zpátky. Mise splněna.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*r_1ce6cPa4XjdsJi2RWX4g.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*-XzJ2yAb5ztnhFyW0be4IA.jpeg" /><figcaption>© Kaousar Saad/IOM/2023</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (3) | Příběh Gaadisee — Úryvek z knížky: Obock: na křižovatce Východních cest</strong></p><p>Gaadisee je v Centru pomoci migrantům IOM již okolo tří týdnů. Pochází z chudé etiopské rodiny a vždy snila o lepším životě. Ze země vyrazila s požehnáním svého otce v 16 letech. Aby ji umožnil cestu do Saudské Arábie, dal dohromady 25 tisíc birr (okolo 10 a půl tisíce korun — dále v textu budou uváděny částky pouze v českých korunách). Od svých příbuzných totiž slyšela, že peníze<em> tam</em> „rostou všude“. <em>„Nebála jsem se, protože jsem opravdu toužila po tom jiném životě“,</em> vysvětluje dnes 18letá dívka s plachým úsměvem. Dodává, že o podmínkách cesty či o situaci v Jemenu vůbec nic netušila. U etiopského státu Oromie cestovala skrze Boosaaský přístav v Somálsku odkud v loďce s ostatními migranty překonala Adenský záliv do Jemenu. Pochybnosti ji však přišly na mysl hned v prvních momentech po připlutí. Když se chtěla vydat zpátky, neměla již ale jak. V Jemenu nakonec zůstala dva roky. Přežít ji pomáhali další Etiopané. Potkala 25letého muže a provdala se. Když zmiňuje svého manžela, začne znovu plakat. „<em>Rozstonal se, měl velké žaludeční bolesti. Neměli jsme žádné peníze, aby se mu dostalo adekvátní pomoci. Po nějakém čase jsme se dostali zpátky do Džibutska. Zemřel na lodi. Pohřben byl na pobřeží</em>“. Přes slzy vyjadřuje své přání vrátit se zpátky domů, kde by si přála opět snít.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*5Z81X450YoNTbTgHGMEfUQ.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Zápis z deníku — 17 květen 2024 | Práce v terénu</strong></p><p>Na misi pracuji dva týdny v naší hlavní kanceláři v Djibouti Ville, týden nato odjíždím do terénu. Rozdělení rolí projektového manažera a terénního koordinátora mi velmi vyhovuje. Po pár dnech práce u projektů a večerech u knih o historii Afriky začne být práce lehce abstraktní. Týden v lokalitách, kde pomáháme spolu s kontaktem s lidmi mi vždy dodá mnoho sil a znovu si uvědomím kde jsem a jaká má naše práce smysl.</p><p>Před každou cestou směr Obock do džípů nabereme balíky vod, vysoko energetické sušenky a datle, které rozdáme po cestě Etiopanům, kteří jdou podél silnice pěšky za svým snem. Cesta autem z hlavního města trvá čtyři a půl hodiny.</p><p>MRC IOM se tyčí kousek od Obocku uprostřed pouště. Má obdélníkový tvar a před ním sedí skupinky Etiopanů. Kapacita je 250 míst. Cíl MRC je poskytovat pomoc zranitelným migrantům podél migračního koridoru, jejichž cíl je návrat do jejich země původu. Tým IOM je zde vyškolen k poskytování přímé pomoci, včetně potravin, dočasného ubytování, nepotravinové pomoci, informací, psychosociální a lékařské péče, jakož i programů dobrovolných návratů. V centru se také konají volnočasové a rozvojové aktivity. Lidé zde stráví v průměru jeden měsíc, než IOM vyřídí jejich dokumenty k jejich návratu do Etiopie.</p><p>Naprostá většina lidí v Centru, s kterými jsem mluvil se chtějí vrátit domů. I přes obtížné cesty, které mají tito lidé za sebou a s výhledem <em>pouhého </em>návratu domů zde panuje velmi dobrá atmosféra. Obrovský podíl na tom má IOM tým, který na severu Džibutska již roky s těmito lidmi pracuje, komunikuje a pomáhá jim v těchto obtížných chvílích. V centru panuje důvěra, vzájemný respekt a vděčnost.</p><p>Jedna z aktivit, které MRC provozuje jsou, volně přeloženo, pouštní hlídky. Je to právě zde v okolí, kde se Etiopané shromažďují a připravují na překročení moře do Jemenu, či se z něj navracejí. Denně vyjíždí do pouště jeden až dva džípy naložené vodou a datlemi. V autě je přítomna také zdravotní sestra. Hlídky mají za úkol hledat migranty, kteří se v poušti ztratili, či pomoci těm, kteří potřebují akutní pomoc.</p><p>Na své poslední cestě pouštní patrolou jsme našli dva šestnáctileté chlapce sedící ve stínu. Když jsme se jich zeptali, kam jdou, řekli nám, že jich před dvěma lety na cestu vyrazila skupinka. Kamarádi po cestě zemřeli. Zbyli jen oni dva a vracejí se domů do Etiopie.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*Gvi3iLt1Sifw3v2NKfMZlw.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*pM4DJnWWYM3H3RlHgUblJA.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*yPdd-rSnU5tocWhrPodjQQ.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*efVh8--nxnnWnWOtklsWgg.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*imt1-mS_nfKMPF1jjw6grw.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><p><strong>Intermezzo (4) | Riduwanův příběh — Úryvek z knížky: Obock: na křižovatce Východních cest</strong></p><p>Život v Jimmě, v srdci Etiopie vypadal pro Riduwana velmi nadějně. Ve dvaceti letech měl doma těhotnou ženu a pracoval jako taxikář na své motorce — výsada, které se mnoha jeho kamarádům nedostalo. Nebyla sice jeho, ale i tak dokázal vydělat nějaké peníze a podpořit svého otce, který měl několik ovcí a koz. Rád na stroji jezdil městem, cítíc kus svobody.</p><p>Vše se změnilo před rokem, když při jedné zakázce musel prudce zabrzdit a jeho zákazník se zranil. Motorka mu byla zabavena a k tomu přišel účet k uhrazení lékařské péče okolo 20 tisíc korun. „<em>Podařilo se mi si peníze půjčit, ale bez práce jsem je neměl jak splatit, a tak mi nezbylo než se vydat mimo zemi, pokusit se najít možnost, jak dluh vyrovnat,</em>“ svěřuje se s lítostí.</p><p><em>„Podporoval mě můj soused, který mi říkal, že to bude jednoduché, protože jsem mladý. Bratranec mi půjčil 10 000 korun na zaplacení cesty,“</em> dodává. Ze země odjel, aniž by to řekl své manželce. Zavolal jí až z Dire-Dawa. „<em>Když se to dozvěděla, rozbrečela se. Věděl jsem, že kdyby plakala přede mnou, nezvládl bych odjet</em>“.</p><p>Tento mladý muž má pronikavý pohled a na nohách každou botu jinou. Vypráví o své cestě, o nekonečném čekání v Džibutské poušti, ukrutném hladu, žízni, strachu a pocitu, že byl podveden převaděči, kteří před ním a ostatními skrývali, že cesta do Jemenu je zavřená. Pochopil, že se přes Rudé moře nedostane a rozhodl se vrátit domů. Problémům se chce postavit, jak sám říká „důstojně“. „<em>V MRC je to pro mě ráj. Tři jídla denně, bezpečí a hodní lidé. Chci se dostat domů, abych se poradil se staršími, jak svůj problém vyřešit a omluvit se své ženě</em>“.</p><p><strong>Zápis z deníku — 1 červen 2024 | Boj o přežití</strong></p><p>Ve středu v pozdním odpoledni jsme byli v kanceláři v Djibouti Ville informováni, že se pouští pohybuje skupina okolo 400 migrantů, kteří jsou bez vody, jídla a trpí v ohromném vedru. Obratem jsme zkoordinovali přesun vody, datlí a sušenek na sever země. Druhý den ráno odjížděl plný autobus pomoci do Obocku.</p><p>V zemi oficiálně začalo vedro. Tento rok slýchám, že máme štěstí, že teploty nevyšplhaly zdaleka podobných výšek jako v tuto roční dobu minulý rok. Stále je pouze lehce přes 40 stupňů. Sedím na balkóně, mám mokré tričko a po rukou mi teče pot. V Džibutsku je zvykem, že o domy se starají hlídači. Z toho, co jsem doposud mohl vidět se jedná o Etiopany, kteří u domů bydlí a střeží jej. Společně s dalšími hlídači z okolních domů se scházejí na obědy a večeře, a společně v sedu jí.</p><p>Náš hlídač žije v malém přístřešku. Spí před ním. U matrace má ventilátor a před usnutím sleduje filmy na mobilu. Síť proti komárům již natahovat nemusí, protože toto počasí má alespoň jednu výhodu; na komáry je to moc. Vždy když jdu spát, zavírám za sebou dveře ve svém pokoji a zapínám si klimatizaci, připadám si nemístně.</p><p>O víkendu jsem si vzal motorku a rozhodl se vyjet na pláž, která je vzdálena městu okolo 40 kilometrů. Na cestě jsem byl již asi půl hodiny, když mi došlo, že jsem si plně nedotankoval. Zbývalo mi dalších cca 15 kilometrů po nezpevněných kopcovitých cestách a měl jsem pouze čtvrt nádrže. Rozhodl jsem se, že se raději vrátím a vykoupat se pojedu jindy. Tlačit motorku 30 kilometrů zpátky na přímém sluníčku jsem nechtěl.</p><p>Když jsem přijel domů, měl jsem vyschlo v puse. Napil jsem se studené vody, kterou jsem si nechal v ledničce a dal si sprchu. Myšlenky jsem měl na těch 400 lidí, kteří alespoň nyní na nějakou chvilku mají vodu a jídlo. Jsou v poušti a čekají na plavbu do Jemenu. Nemají s sebou nic. Ženy, děti, muži. V Jemenu je válka. Mnoho z nich to netuší. Zítra se probudí do dalšího dne plného nejistoty a vedra s jediným co mají, a to snem za lepším zítřkem, který se pro většinu z nich brzy rozplyne díky extrémně drsné cestě, kterou mají před sebou. Některé z nich pravděpodobně potkám v MRC. Uvědomuji si, že Džibutsko není těžká mise. Těžkost znamená úplně něco jiného. S vědomím svého pasu na stolečku u postele si plně si uvědomuji rozdíl mezi těžkostí a nepohodlím.</p><p><strong>Intermezzo (5) | Migrační centrum IOM v Obocku — Úryvek z knížky: Obock: na křižovatce Východních cest</strong></p><p>Jedno odpoledne se kolem Saidy, jedné z pěti asistentů oddělení ochrany, shromažďuje 13 dětí. Sedí vedle sebe u jednoho ze stolů v jídelně, v tichu a v pozastaveném odpoledním čase pouště. Jedná se o nezletilé bez doprovodu, tedy děti mladší 18 let, které se vydali na cestu bez rodičů nebo opatrovníků.</p><p>Saida vytáčí číslo na mobilním telefonu. Jakmile se na přístroji ozve tón, podává ho prvnímu z nich vedle sebe. “<em>Dnes voláme všem rodinám, aby děti mohly podat zprávy a informovat rodiče, že se brzy vrátí,” </em>vysvětluje. “<em>Prostřednictvím těchto telefonátů se ujišťujeme, že dítě má se svou rodinou dobrý vztah a že je zpět doma očekáváno.“.</em> Když se na druhém konci linky uslyší známý hlas, na tvářích malých chlapců se objevuje velký úsměv. Začnou mluvit rychleji, s novou energií. Za několik dní se děti a rodiče opět setkávají. Bohužel ne vždy jsou se jedná jen o šťastné příběhy. Někdy děti nemají telefon, aby znaly čísla svých rodičů, či si je nepamatují. Také se stává, že rodiče při spojení nejsou rádi, že své dítě slyší a ptají se proč se chce vrátit. Poskytnout podporu a ochranu dětem při takových situacích je jedna z částí práce ochranného oddělení MRC.</p><p>Vedle oddělení ochrany se nachází oddělení duševního zdraví a psychosociální podpory (MHPSS). Jeho dveře jsou vždy otevřené. Pokud zrovna nevede jednu z mnoha aktivit, obklopen různými kresbami těch, kteří prošli centrem, sedí v kanceláři Ali, klinický psycholog, s jeho velkým úsměvem a ochotou vždy pomoci. Zde se dají zapůjčit věci pro volnočasové aktivity jako například fixy, karty, volejbalové míče, holicí strojky a tak dále. „<em>To, co si jedinec představuje, že se může stát po návratu do jeho země, může způsobit velký stres. Minulost je zátěží, budoucnost je nejistá,</em>“ vysvětluje Ali.</p><p>Tým MHPSS dokáže odhalit různé typy poruch (úzkost, posttraumatické stresové poruchy, psychózy atd.) a musí rozlišit mezi těmi, které může podpořit svými intervencemi v krátkém časovém horizontu a těmi, které potřebují odbornější přístup a/či časově náročnější přístup. „<em>Psychologické intervence zaberou hodně času, ale my ho moc nemáme</em>,” říká Ali.</p><p>Tým MHPSS v centru provozuje komunitní aktivity (jako jsou například sport, tanec, kávové obřady a řemeslné dílny) s cílem osobního rozvoje, ale poté samozřejmě také, aby lidé v takto tíživých životních situacích přešli na jiné myšlenky.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*A-FGnC4TLgf9iNqCyTOmdA.jpeg" /><figcaption>© Claudia Rosel-IOM/2021</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*nBTWEwSjp1T_yUMB8GkUFQ.jpeg" /><figcaption>©IOM Djibouti</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*-izGROCF4RihwoIC_URxpw.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*CU9GEqaNMgoIE6EC-YW9uA.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2022</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*Ub5t5Oc-JNDtaXkFdhLecw.jpeg" /><figcaption>©Alexander Bee/IOM2020</figcaption></figure><p><strong>Zápis z deníku — 25 srpen 2024 | Konec mise</strong></p><p>Rok zde byl pro mě velmi těžký, ale zásadní. Po dvou těžkých misích za sebou se mi definitivně změnil pohled na svět. Když jsem se v průběhu mise vracel domů z Ukrajiny, první dva dny mi trvalo, než jsem se emočně urovnal. Často jsem chodil po Praze a dojímal se nad tím, že zde máme mír. První týdny jsem jej viděl jako novou dimenzi okolo sebe. Po návratu z Džibutska však již nevidím jen jednu dimenzi navíc, vidím celý ráj.</p><p>Píši tyto slova, protože i když je často slyšíme, trvalo mi dlouho si je plně uvědomit. Je pravděpodobné, že skoro každý, kdo tento článek čte, drží v tomto okamžiku absolutní bohatství; může se rozhodnout co chce ve svém životě dělat, za čím si chce jít a není opravdu skoro nic co by mu v tom mohlo zabránit. Studium, práce a zdravotnictví jsou v naší republice dostupné. Jídla, vody je dostatek a hranice jsou otevřené.</p><p>Toto je situace, která na světě neexistuje pro všechny, a mně trvalo 34 let, než jsem si ji plně uvědomil.</p><p>Ve svých životech a se svými rozhodnutími nedržíme odpovědnost jen sami za sebe a své okolí, nýbrž i za ty, kteří jsou o tolik moc zranitelnější, než my samotní.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*v1wOsPGNmtAHOasTbZ4OPw.jpeg" /><figcaption>© Jakub Shelby</figcaption></figure><p>[1] Matha, Agnès, Singh, Patrick, Ballet, Catherine (2023): <em>Obock: At the Crossroads of the Eastern Routes</em>.</p><p>[2] IOM 2023 Annual Report</p><p>[3] V rámci programu asistovaného dobrovolného návratu a reintegrace (AVRR) IOM pomáhá a doprovází migranty v do země původu. V koordinaci s přijímacími misemi IOM je poskytována reintegrační podpora migrantům ve zranitelných situacích zahrnující děti bez doprovodu, přeživších vykořisťování a (sexuálně) zneužívaných osob.</p><p>[4] <a href="https://www.unhcr.org/about-unhcr/who-we-protect/refugees">https://www.unhcr.org/about-unhcr/who-we-protect/refugees</a></p><p>[5] Definice termínu „Migrant“ dle IOM dostupná zde: <a href="https://www.iom.int/key-migration-terms">https://www.iom.int/key-migration-terms</a>. Členské státy IOM přijaly širokou definici pojmu „migrant“, která zahrnuje každého, kdo se stěhuje v rámci mezinárodního nebo vnitrostátního prostoru, bez ohledu na právní status, z různých důvodů a na různou dobu.</p><p>[6] <a href="https://mixedmigration.org/eastern-and-southern-africa/#:~:text=The%20core%20areas%20of%20focus,of%20Africa%20towards%20North%20Africa.">https://mixedmigration.org/eastern-and-southern-africa/#:~:text=The%20core%20areas%20of%20focus,of%20Africa%20towards%20North%20Africa</a></p><p>[7] <a href="https://dtm.iom.int/reports/2024-yearly-eastern-route-report">https://dtm.iom.int/reports/2024-yearly-eastern-route-report</a></p><p>[8] A Region on the Move 2022: East and Horn of Africa</p><p>[9] Garcia-Vazquez, Gilberto. “Suez Canal: Engineering Marvel and Crisis Chokepoint.” The Observatory of Economic Complexity. Accessed March 22, 2024.</p><p>[10] <a href="https://www.worldpoliticsreview.com/djibouti-ethiopia-economy-trade/#:~:text=With%20one%20of%20Africa&#39;s%20fastest,trade%20going%20through%20Djibouti&#39;s%20port.">https://www.worldpoliticsreview.com/djibouti-ethiopia-economy-trade/#:~:text=With%20one%20of%20Africa&#39;s%20fastest,trade%20going%20through%20Djibouti&#39;s%20port</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=9d7ec4699c1f" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Léto]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/l%C3%A9to-17ba1ad736a5?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/17ba1ad736a5</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 06 Mar 2026 10:35:07 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2026-03-06T10:35:07.041Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Ocitl jsem se pod obrovským rozkvetlým stromem. Byl jsem mimo své tělo. Prostor jsem vnímal skrze jsoucno. Proudily mnou všechny barvy, které existují.</p><p>Okolo byly rozsáhlé zelené louky. Byly tak četné a hojné, že se nedalo dohlédnout na jejich konec. V červených mácích, liliích a slunečnicích dováděl hmyz. Půda byla kyprá a nebe bylo modré.</p><p>Prostor jsem stále vnímal skrze otce a matku stvoření, ale přemístil jsem se do svého těla.</p><p>Dýchal jsem čistý vzduch, kde mi každý nádech působil nesmírnou radost. Vše bylo zde a vše bylo nekonečné. Souznění konečnosti života v nekonečnu bylo lehké a jasné srozumitelné. Chápal jsem jej celým svým bytím.</p><p>Byl jsem opřený o kmen stromu.</p><p>V mém klíně ležela ona. Měla dlouhé kudrnaté hnědé vlasy a velké mandlové oči. Pociťoval jsem pocit největší lásky, který jsem kdy zažil. Proudil mi tělem, proudil skrze ji, proudil skrze nás, proudil skrze vše.</p><p>Položil jsem ruku do jejich vlasů a podíval se na ni.</p><p>Láska, která skrze nás a vše okolo proudila bylo osvobozující.</p><p>Došlo mi, že jsem ve snu. Zalekl jsem se, protože jsem si uvědomil, že se odloučíme.</p><p>Zeptal jsem se ji, zda ví, že jsme ve snu.</p><p>Podívala se na mě a usmála se s odpovědí na rtech, která mě uklidnila.</p><p>Probudil jsem se a celý den jsem ji nesl v sobě Prahou.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=17ba1ad736a5" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[S]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/s-eeeaf4f53af5?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/eeeaf4f53af5</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 11 Jan 2025 10:45:29 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2025-01-25T20:34:52.162Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>S byla jedna z nejkrásnějších holek, které jsem kdy potkal. Byla vysoká, měla dlouhé, kudrnaté vlasy a pohled pronikavý až do duše.<br>Poprvé jsem ji potkal v Izraeli. Ležel jsem na zemi a povídal si s kamarády. Okolo nás prošla skupinka studentů — taktéž přátel a mezi nimi byla. Poskočilo mi srdce. Byla naprosto odzbrojující. Bylo to jedno z těch setkání, kdy víte, že jste potkal někoho naprosto speciálního. Někoho, kdo byl zrozen s obrovskou hloubkou. Podíval jsem se na ni, a bylo to jako bych se býval díval někam velmi hluboko do vesmíru a o kousek více pochopil tajemno vzniku života. Myslím, že ona si mě v ten moment ani nevšimla.</p><p>Druhá vzpomínka na ni je, když jsem u sebe doma pořádal filmový večer. Byli jsme skvělá skupina, která se dala dohromady. Řekl jsem svoji spolubydlící, že je nádherná a ona mi řekla, že nemám šanci. S tím jsem nesouhlasil. Ten stejný večer jsme šli tančit a já se před ní nějak ztrapnil, vůbec mi to ale nevadilo. Některé věci nejsou vůbec podstatné.</p><p>Jsme v malém autobuse v Jordánsku směr Petra. S sedí vedle mě a opírá si hlavu o moje rameno. Já kouřím z okna. Vadí jí to, ale touží po mě víc, než ji obtěžují mé neduhy.</p><p>Na Izraelsko-Jordánské hranici sedím a kouřím. Vím, že jsem na jedné z jejich fotografií a já tuším její první zájem.</p><p>V poušti se odcházím projít. Jde se mnou. Sedíme na velkém kameni, v tichu, obklopeni prostorem a tichem. To byl ten moment, kdy jsem ji měl políbit.</p><p>Ulehám ke spánku v poušti ve stanu a vím, že ona usíná desítky metrů vedle mě. Představuji si, že ležíme na stejné posteli, kde nás pouze černá látka dělí od pohledu na tisíce hvězd.</p><p>S nepije, ale tento večer spolu trávíme v centru Haify a po dvaceti korunách kupujeme malé panáky, sedíme na lavičce a smějeme se. Třicet minut předtím sedíme na sofa v mém bytě s výhledem na přístav. S ulehá do mého klína, hladím její dlouhé vlasy a až nyní, při psaních těchto řádků si uvědomuji co znamená zahojení. V ten moment se oba lekáme hloubky toho momentu a vycházíme do města. Jsme v malé knihovničce, listujeme knihami a je nám úžasně.</p><p>Krize spočívá přesně v tom faktu, že staré umírá, ale nové nemůže být zrozeno (…) | Antonio Gramsci, Dopisy z vězení</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=eeeaf4f53af5" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Možnosti]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/mo%C5%BEnosti-972314ab0ce1?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/972314ab0ce1</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 21 Aug 2024 10:27:09 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2024-08-21T10:27:09.859Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Od rány, kdy se probudím v sobě mám pnutí. To pokračuje celý den. Neustále kalkuluji možnosti. Využití potenciálu. Světa, všech, sebe. Cítím přítomnost. Cítím vítr, který šeptá odpovědi. Těžko se mi odpočívá. Jsem si vědom minut našeho života na planetě, o které si mnoho z nás myslí ,že je jediná obydlená. To je přeci hloupost. Kdo se zaposlouchá. Na vteřinu se zastaví, cítí chvění ve svém těle, ví, že nejsme jen jedno zde, ale jsme jedno i mnohem dále. Stejně tak, jako se dívám na mapu světa, zajímalo by mě podívat se na mapu Universa. Fascinuje mě, když vidím oznámení, že jsou nové fotky z Hubblova teleskopu, ale stejnak čtu dál. Mnohokrát jsme jen soustředění na naši misi zde. Stejně tak jako nechtění musí jít dohromady s chtěním, ztišení jde ruku v ruce s aktivitou. <br>Při nádechu kafe jsem ožil. Jedna sekunda mi toho tolik řekla. Při těchto momentech se vždy leknu jak daleko jsme od našich primárních pudů.<br>Je zvláštní nikoho nemilovat. Nejsem na to zvyklý. Je to velká možnost sám pro sebe. Konečně přišla. Vážím si toho, protože šance, že nikdy nepříjde nebyla malá. K sebelásce přeji si více momentů klidu a uvolnění. Všechny možnosti krouží v každém momentu a na každém místě.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=972314ab0ce1" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Úv]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/%C3%BAv-a46aff502949?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/a46aff502949</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 20 Jul 2024 06:31:49 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2025-01-25T20:35:25.576Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>Úvahy</h3><p>Všechny krásné holky, se kterými jsem chodil — se všemi bych se rád na pár hodin setkal, vzal je za ruku, zeptal se jak se mají a pobyl s nimi chvíli. Část všech si nosím v sobě a tvoří toho kdo jsem.</p><p>Svět se stal velmi komplikovaným a nevím, zda otěže událostí stále držíme v rukou. Držely jsme je někdy ovšem? Události se dějí skrze nás. My zde dáváme vzniknout něčemu co nás přesahuje, a čemu rozumíme jen trochu. Jsme velmi omezení. Čím více si budeme vědomi našich limitů, tím blíže budeme ke svobodě.</p><p>Hlavní otázkou 21.století je, zda přežijeme jako lidstvo a zda se nám podaří zachovat jiskru vědomí ve vesmíru cestou multiplanetární civilizace. O to se každý den svádí boj.</p><p>Žádné světlo bez stínu, vyjma boha, nemůže kompletně sloužit svému úkolu. Bůh stvořil zlo, aby nevědomě sloužilo dobru.</p><p>Lidé mohou mít vyšší a noblesní cíle, ale ve finále jsou sebestřední a primárně se starají o svůj blahobyt a zájmy.</p><p>Kdo hledá svůj tvar, nechť vyhledává protivenství.</p><p>Zlo slyší pouze na odhodlání, pevnost a víru.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=a46aff502949" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Krátké zamyšlení nad starým kafem]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/kr%C3%A1tk%C3%A9-zamy%C5%A1len%C3%AD-nad-star%C3%BDm-kafem-310ca0a83543?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/310ca0a83543</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 22 Mar 2024 07:58:12 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2024-03-22T07:58:12.171Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Ještě mi tu dost času zbývá, i když ne zase až tolik. Přijel jsem sem hned po Ukrajině. Měl jsem 4 dny doma na to si přebalit kufr a zase odjet. Ukrajina mi doteď chybí a myslím, že jsem s ní spojený navždy. Když mi kamarádi donesli tričko “from Ukraine to Djibouti”, vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. Přijel jsem do rozpálené země, kde nic není. Bylo obrovské vedro, okolo projíždějící auta zvedaly prach lítajíc do očí, že se nedalo venku už tak vůbec chodit. Stačilo 200 metrů a měl jsem mokré tričko. Je tu obrovská vlhkost. A to mi ještě bylo řečeno, že jsem přijel “po tom nejhorším”. Mno, zažiju tu červenec a srpen, tak jsem “zvědav”.</p><p>Těžko se mi píše o tom, že je mladý člověk unavený, já se tak necítím. Chci ale napsat, že Ukrajina (do které jsem přijel přímo ze Slovenských hranic, kde jsme velmi intenzivně od začátku války poskytovali pomoc) byla určitě náročná pro moji podvědomí. Pamatuji si jak jsem čekal na to až poprvé uslyším výbuch rakety nebo dronu. Vůbec jsem si to nedokázal představit. Po pár měsících to už bylo velmi blízko k tomu to označit za něco normálního. V bunkru jsem byl na začátcích a poté již málokdy. První raketa v Dněpru, kterou jsem zažil, ale neslyšel byla, když ji Ukrajinská obrana sestřelila u města a její úlomky dopadly na benzinovou pumpu na které si myla auto těhotná žena a zemřela. Já byl ve sprše. Vylezl jsem a viděl jsem zprávy na mobilu od Jordan (mé šéfky) a slyšel poplach. To byly jedny z prvních a posledních návštěv bunkru. Jordan je profesionálka. Měla u sebe nabitý iPad se staženými seriály a flašku Whiskey. Dodnes vzpomínám na tu ženu, která byla zabita a nerozumím tomu.</p><p>Život za války je jiný v tom, že si uvědomujete co je to mír. Vzpomínám na svého souseda, který bydlel v Kyjevě o patro pode mnou a když vybuchovaly drony a rakety (naučil jsem se je rozeznávat), kouřil cigaretu a díval se na oblohu jako na film. Více než strach to pro mě byl adrenalin. Při každé sestřelené raketě jsem jásal a chtěl z okna řvát “Fuck off Putin” co jsem vždy zapomněl jak se řekne rusky. Adrenalin dozníval poté dlouho a trvalo než jsem znovu usnul. Já jsem si oddechl zde na poušti v tom, že nežiji s vybuchujícími rakety a v tom, že se nestrachuji o svůj život. Zažil jsem to pouze rok. Mí ukrajinští přátelé to zažívají již více než dva roky.</p><p>Když jsem přijel do Džibutska, byl jsem často nemocný, což se mi opravdu často nestává. Ten skok byl velký, o to by ani tak nešlo, jako o to, že byl velmi rychlý, až extrémně. Tohle bych nikomu nedoporučoval. Jsem velmi silný a tohle opravdu hodnotím jako velmi náročné. Z napadené země jsem přijel do státu, kde nic není, kromě vedra, marnosti a utrpení. Podzim 2023 řadím k nejnáročnějším ve svém životě.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=310ca0a83543" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Láska]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/l%C3%A1ska-5a8cbef1362d?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/5a8cbef1362d</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 17 Feb 2024 08:31:56 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2024-02-17T08:31:56.934Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Lásko, nemůžu se dočkat, až tě budu mít v objetí. Probudíme se vedle sebe v našich oblíbených peřinách. Koukám se na tebe, jak máš rozespalé oči a tvoje kudrnaté, krátce střižené vlasy ti jdou přes obličej. Šaháš mi na hřbet ruky a cítíš proud mého života. Ten stejný, jako je v tobě — ten, který je v nás všech, co jsme zde, právě teď. Prolnutí našich dvou se děje ale jen přímo tady. Cítím své srdce, jak mi šplhá do výšin, aby s radostí a dotekem hvězd dosedalo lehce zpět a s dalším úderem nám dalo pocit nekonečna naší lásky, odvahy a touhy tvořit a předat co nám bylo dáno.</p><p>Vstáváš z postele a dívám se na tvoje tělo. Miluji tvoji postavu, inspiruje mě a každá vteřina jako by podepisovala stvoření všeho a proč jsme tady. Sedám si k tobě, zatímco stojíš, pokládám své ruce na tvá stehna a přejíždím lehce nahoru a dolů. Skrze tebe mi prochází momenty tvého života. Vidím tě, když jsi stála u řeky v tvých 17-ti letech a plně nadechovala svět. Tyto souřadnice času a míst se setkávají s mým já ve zmrzlém Dněpru bez elektřiny v 1. roce války. Místa na tvém těle jsou protkaná vzpomínkami a skládají tvé já. Když se sebe dotýkáme, časy, místa, naděje, strachy se prolínají a vytvářejí souhru našeho porozumění a proč se milujeme.</p><p>Stoupám si a přistupuji k tobě odzadu. Beru tvé vlasy do rukou, přičichávám k nim, k tvým zádům a krku. Není místo, kde bys nevoněla medem a rozkoší. Zavírám oči a tisíce barevných ptáků na ostrovech na té straně planety, která je zahalena vodou, hloubkou a tajemstvím vzlétávají k jejím dnům.</p><p>Ochutnal jsem tě po ránu jen trošku. Přináším ti tvé šaty, které jsi včera nechala položené na křesle. V noci si s nimi hrál vánek, který přinesl zrnka písku ze Sahary. Nevím o nich a než z látky opadnou, budou pro mě dnes další dalším kouskem tajemství toho proč po tobě tak toužím a miluji tě.</p><p>Večer odjíždíme vlakem do Sarajeva. Čeká na nás byt v domě z 19.století s balkónem k hlavní třídě. V apartmá není elektřina a objednal jsem mnoho svící. Dnes nás však čeká ještě dlouhý den. Světlo k nám letí z jádra žhnoucí hvězdy, která se zrodila v temnotě. Dopadá na tvůj obličej. Já vidím tebe, ty vidíš mě. Vidíme svět, naši planetu a hledíme vzhůru do modré naděje a budoucnosti, stejně jako lidé, které dnes potkáme v městě.</p><p>Připravuji ti vodu na heřmánkový čaj, a jdu se oholit.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=5a8cbef1362d" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[NY/Norsko/Kyjev]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/ny-norsko-kyjev-9c241d81fc69?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/9c241d81fc69</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 02 Jan 2024 09:50:57 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2024-01-02T09:50:57.408Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Být humanitární pracovník je jedna z vůbec nejlepších prací co člověk může dělat. To, že se mi to navíc poštěstilo pro UN je opravdu sen. Pamatuji si, jak jsme byli v zácpě s Friedrichem v Tripoli a sdílel se mnou, že jeho matka mu řekla, že cestoval by člověk měl vždy jen s účelem. Velmi to se mnou rezonovalo, protože tak jsem to vždy cítil. A tato práce je k tomu ušitá na míru. Do země se člověk nepodívá jen tak, ale s úkolem, misí. Když jsem byl mladší, viděl jsem v této práci vše. Pamatuji si, jak jsem se s obdivem díval na našeho doktora z Lékařů bez Hranic a představoval jsem si obrázky z jeho vyprávění a cest. Co mi ale vyvstalo tak před rokem či dvěma je, že humanitární pomoc je jen odpověd&#39; na zvěrstva lidí. Je to neskutečně důležitá odpověď, ale pouze reakce na krutost či tragédie. Vždy mě ale zajímalo jak tyto věci moci ovlivnit- jak jim předejít.</p><p>Již několikátým rokem jsem na cestách, bude to tak okolo 10 let. Srdce mi pro moje povolání bije každou vteřinu. Je mi ale hrozně teskno a déle než další 2 roky na střídavých misích nevydržím. Moc se těším na to, až někde přistanu — doslova, budu si moci zařídit byt a vytvořit si skupinu přátel, mít svá oblíbená místa ve městě, a hlavně potkat — normálně krásnou dívku. Je velmi složité mít vztah, či jen někoho potkat, když stále měníte prostředí. Moc se těším, až někoho budu moci oslovit a vědět, že na tom stejném místě zůstanu několik let a vše bude moci mít hloubku. Tolik holek jsem v životě poznal, tolik jsem jich nesmyslně ztratil. O skoro každé z nich bych mohl napsat knížku, či alespoň báseň, což vždy se zápalem, vzpomínkami a respektem k té či oné s láskou rád dělám.</p><p>Každá vteřina života protkaná je přítomností, bohem a tedy nekonečno možnostmi.</p><p>O své cestě ani na okamžik nepochybuji.</p><p>Je mi však čím dále větší smutno a nemohu se dočkat až budu moci políbit tu, která v obtisku mých rtů přečte mou vášeň, upřímnost a lásku k životu, stejně jako já v její vůni rozpoznám hned její cestu, úděl a lásku, kterou byla stvořena, a kterou dýchá pro lidstvo a bohy.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=9c241d81fc69" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[C]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakub.shlby/c-5d6c1d1639aa?source=rss-50ae7e9d28f1------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/5d6c1d1639aa</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Shelby]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 03 Nov 2023 08:40:08 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2023-11-03T08:43:13.642Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>Cesta/y</h3><p>Když člověk o věci přichází, jako by vystoupil sám ze sebe a měl pocit většího nadhledu. Je to vzácný pocit retrospekce.</p><p>Moc by mě zajímalo, jestli na naší planetě byla ztracená civilizace, která znala vesmír (a byla s ním v kontaktu) více než my ted&#39;. Také přemýšlím o tom, zda tato civilizace byla více vyvinutá než my. V tomto případě to ale neznamená — nebo si to alespon takto nepředstavuji, že to muselo být v pouze souvislosti s lepšími technologiemi. Podíváme-li se na pyramidy a staré místa s obrovskou energií jako třeba Machu Picchu, lidé před námi mohli rozumět životu hlouběji, a být na něj napojení jinak. Stále hledáme mimozemský život, ale není sám život o sobě matka všech jeho vesmírných odrůd? My jsme schopni vnímat jen velmi málo.</p><p>Však podívejme se pouze na naší, západní civilizaci. Myslíme si, že jsme absolutní špička evoluce. Může to tak být z hlediska technologií, ale je to vše? Naší momentální civilizaci strašně chybí větší propojení a pokora před kulturami druhých. Někdy se pár věcí povede spojit. Yoga a kuchyně by nám šli. Nevím, jaké to bylo dříve, ale něco mi říká, že život na naší Zemi chápal jeho podstatu a šíři více. Minimálně s ním byl více ve spojení. A je těžké nevěřit, že naši předci nebyli ve spojení s jinými formami života. Proč ale tato civilizace zanikla?</p><p>Myslím si, že je vždy třeba spojit dvě nádoby. Nyní v Djibouti jsem již druhým měsícem bez sociálních sítí, protože jsou tady zablokované vládou (tady se o komplexnosti a chápání života radši nebavme). Hodně mě překvapilo, že mi to vůbec nechybí a čas jsem mohl investovat velmi do sebe co se týče knih, úvah a psaní. Na druhé straně technologie nám dávají mnoho možností. Ani jeden extrém není správně. Je tedy na nás, abychom se kultivovali, smýšleli, snažili se žít střídmě a uvážlivě. Abychom zůstali otevření, naslouchali kulturám a názorům z jiných míst naší Země a snažili se je po vyhodnocení zakomponovávat do našich životů. Jen tak můžeme rozumět více životu, jeho druhu zde, v tomto části vesmíru, který proudí v nás. Jen tak můžeme více rozumět sami sobě. A jen tak můžeme dojít k planetární civilizaci, která se (napoprvé?) může vydat na cestu pochopení zrodu všeho.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=5d6c1d1639aa" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>