<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Jakub Kuřitka on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Jakub Kuřitka on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@jakubkuitka?source=rss-9353c9c6e764------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*z3X4mpmmyQKGv7FK8wCfag.jpeg</url>
            <title>Stories by Jakub Kuřitka on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@jakubkuitka?source=rss-9353c9c6e764------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Wed, 18 Nov 2026 01:06:41 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@jakubkuitka/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Miluji Tě, trapné ticho]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakubkuitka/miluji-t%C4%9B-trapn%C3%A9-ticho-174a36a9da26?source=rss-9353c9c6e764------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/174a36a9da26</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Kuřitka]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 31 Oct 2019 13:11:43 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2019-10-31T13:11:43.543Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Ležíte na gauči ve vzájemném obětí, povídate si, polibky, hlazení, všechno je skvělé. Najednou chvíle ticha, dlouhý pohled do očí a vy víte, že je to v prdeli. Ten druhý na vás chce vyblít své city.</p><p>“Miluji Tě”</p><p>Kurva, už zase? Co na to říct? Znova “Děkuji” nebo “Já vím”? Proč jsme prostě nemohli mít sex a pak usnout?</p><p>Atmosféra v prdeli a druhá osoba čeká na vyjádření. Kouká na vás pohledem, který je směska pobavení, přehnaných citů a očekávání. Však ví, že mám problém takový věci říkat!</p><p>A pak vás napadne ta nejgenilánější odpověď. Nejlepší odpověď je přece otázka. Tak vypálíte: “Víš, že ofsetová guma má toleranci dvě setiny milimetru?”</p><p>Začnete se oba smát. Polibek. Myslíte si, jak jste pro jednou elegantně vybruslili z takové situace.</p><p>“Já Tě fakt miluju”</p><p>Do piči, zase. Nevybruslili.</p><p>“Já vím. Pustíme si film?”</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=174a36a9da26" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Sušenka]]></title>
            <link>https://medium.com/@jakubkuitka/su%C5%A1enka-f6ef0ddf1d75?source=rss-9353c9c6e764------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/f6ef0ddf1d75</guid>
            <category><![CDATA[freetown-christiania]]></category>
            <category><![CDATA[cookies]]></category>
            <category><![CDATA[denmark]]></category>
            <category><![CDATA[copenhagen]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jakub Kuřitka]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 25 Sep 2016 21:20:38 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-04-02T11:51:19.242Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Freetown Christiania, Kodaň</p><h4>18:05</h4><p>Sedíme s Verčou na molu, kolem nás všichni hulí trávu a opodál na loďce někdo celkem dobře zpívá. Rozbalujeme veselé sušenky, které jsme za 100DKK koupili od maskovaného týpka v jednom z mnoha stánků v Christianii. Zakousnu se do jedné z nich: “Pane bože, to je snad nejlepší sušenka, jakou jsem kdy měl! Už chápu proč byla tak drahá.”</p><p>Dojídáme sušenky, zvedáme se a jdeme kolem řeky. Vidíme skupinku hipísáků hrajících nějaký folk, sedáme si do trávy a posloucháme je. Vedle nás hrají dva lidé karty. Jeden z nich mlčí. Druhý vypadá jako zfetovaná verze Harryho Pottera a pořád něco kecá ve zmrvené staroangličtině a směje se tomu. Bohužel není nikde v mém okolí nic, čím bych ho mohl umlátit. Omylem navazujeme oční kontakt a on toho využívá, aby se se mnou mohl začít bavit. Jako správně asertivní člověk si lehám do trávy, ignoruju jeho monology a užívám si klid, lásku a mír.</p><h4>18:40</h4><p>Přecházíme most a jdeme po druhém břehu řeky. Procházíme kolem chatek a houpačky na stromě. “Jee tohle místo bylo ve videu od Lukase Grahama!” vypálí Verča. Písnička “Mama said” se pak stane jedním ze symbolů tohoto dne.</p><p>Objevujeme menší loučku s lavičkou. Uprostřed ní je připravený badminton, balónky a hůlky na kriket. Poprvé v životě hrajeme kriket a natačíme se při tom. Je to větší zábava, než se zdá. Možná to bude těmi sušenkami. A jelikož jsme idioti, tak místo “kriket” nazýváme tu hru “lakros”.</p><h4>19:05</h4><p>Jsme venku z Christianie, blížíme se k dalšímu mostu. Začínám cítit teplo ve spáncích, nějakým způsobem mi přijde moje hlava těžší a dokážu cítit jak se mi zmenšují oči! Podíváme se na sebe s Verčou: “Hey, Veru, taky to cítíš?” Nemusím říkat co, naše malé oči a následující záchvat smíchu prozrazují vše. Sušenky začaly působit.</p><h3>Lavička</h3><h4>19:07</h4><p>Jdeme přes most. Už aspoň patnáct minut.</p><p>“Taky se ti zdá, že ten most nikdy neskončí?”</p><p>Smích. Tenhle svět je strašně dlouhej, roztáhlej a nekonečnej.</p><h4>19:10</h4><p>O další neskutečně dlouhý časový úsek později se před námi zjevila zastávka a za ní zářila lavička. Automaticky oba upravujeme kurz k lavičce. Není potřeba žádná komunikace.</p><p>Z pohledu nezávislých pozorovatelů OSN nejspíše vypadáme jako nejvíc vysmáté slepé zombie fetky — ladnost naší těžké chůze, náklon těl při zatáčení k lavičce skoro jako Costa Concordia, víčka tak těžká, že je taháme po zemi a vyrývají naši trajektorii, komunikujeme pomocí střídání smíchu a ticha, naše morseovka. Pozorný člověk by přečetl tu skrytou zprávu — SOS.</p><h4>19:25</h4><p>Sedíme na lavičce, poslední čtvrt hodiny jsme se natáčeli na telefon. Přišlo nám to jako hodina. Čas utíká ještě pomaleji, než čekání na opožděnou menstruaci.</p><p>“Už chci aby to skončilo. Chci aby někdo přišel a vysvobodil nás z toho stavu!” říká Verča a má výraz dítětě, které zažilo nejskvělější Vánoce svého života.</p><p>Střídavě spolu komunikujeme, smějeme se a upadáme do zapomnění. Do bílé nicoty, alespoň v mém případě. A ještě kontroluju hodiny u protějšího kostela. Za tři a půl hodiny máme být v okrajové části Kodaně a tam na nás čeká BlaBlaCar odvoz domů.</p><h3>Paranoia</h3><h4>20:05</h4><p>Verča se postupně odsouvá na lavičce dál a dál. Přitom se ošahává. Každá moje věta vede k tomu, že se mezi námi zvětšuje vzdálenost a následuje její stereotypní odpověd: “Nemluv na mě!” Asi potřebujeme k partnerskému poradci, tímto přístupem se nikdy žádný problém nevyřešil.</p><p>Lavička začíná vibrovat, moje mysl se pomalu vrací z dalšího tripu do zapomnění a uvědomuji si, že původcem vibrací jsou mé poskakující nohy. Poprvé v životě tancuju mazurku. Dávám si ruce mezi nohy a snažím se pomocí pekelného soustředění ukončit tuhle epizodu Star dance. V této poloze zůstávám další dvě hodiny.</p><h4>20:10</h4><p>Vedlejší lavičku obsadily dvě babky. Ohlížíme se po nich, přičemž se Verča neustále ošahává a začíná být paranoidní: “Co když na nás někdo zavolá policii? Co když nás odvezou na záchytku?”</p><p>Celkem validní obava, i blbá pokuta za přecházení na červenou je tu asi osm tisíc korun. Na to abychom se dostali ze záchytky, bychom museli rozjet obchod s bílým masem.</p><p>Babky odcházejí a divně po nás koukají, nebo my po nich? Kdo ví, přichází další vlna cestování po galaxii nicoty. Předtím ještě Verča špitne: “Mám strach, že nás všichni chtějí zabít.”</p><h3>Kdo jsem?</h3><h4>21:00</h4><p>“Jsem Verča, mám bratra a tátu. Studuji v Dánsku…” neustále to opakuje jako mantru, protože zapomíná kdo je.</p><p>Za to já vím, kdo jsem. Naprostej píííčus. Už nikdy nebudu kupovat sušenky bez návodu k použití, etiketou se složením, počtem kalorií a od týpka, který vypadá, že se právě chystá přepadnout banku nebo okrást něčí babičku.</p><p>Každý máme svůj konec lavičky, svůj svět, své starosti a paranoie.</p><h4>22:00</h4><p>Máme jenom hodinu, abychom se dostali na místo odvozu. Snažím se donutit své tělo k pohybu. Připadám si jako batole. Nohy jsou tak neohebné a těžké. Neposlouchají signály mého mozku.</p><p>Dosáhnout sexu s frigidním jednorožcem by bylo v tento okamžik jednodušší, než přemlouvání mých noh ke spolupráci. Ale.. po virtuálních šesti hodinách a padesáti osmi minutách dělám pomalé nestabilní krůčky, sem a tam před lavičkou.</p><p>Verča se ke mně připojila. Šouráme se zleva doprava a zprava doleva. Představte si to! Vypadáme jako největší trosky, každý krok vyžaduje větší soustředění, než dosáhnutí levitace při meditaci.</p><h4>22:05</h4><p>Umíme trošku obstojně chodit. Hledám na mapách, jak se dostaneme na místo odvozu. Musíme použít MHD. V tomhle stavu to bude celkem síla. Vydáváme se k nejblížší zastávce. Trvá to asi tak milion nádechů a držíme se za ruce abychom se neztratili.</p><p>Přijíždí autobus. Snažím se řidičovi říct, kam to chceme jet. Řidič nechápe a naznačuje, že máme vystoupit. Důchodkyně za námi vypadají naštvaně. Nejspíš všechno trvá příliš dlouho. Ze zoufalosti vytahuju telefon a vrážím mu google mapy s vyznačenou destinací před obličej. Pochopil to! Dávám mu své poslední peníze a dostáváme lístky.</p><p>Těch osm zastávek by se dalo považovat za nejdelší a nejvíc napínavou cestu autobusem, kterou jsem zažil. Udržet soustředění, vnímat okolní svět a vystoupit ve správnou chvíli, pro nás bylo něco, jako dosáhnutí svých největších životních cílů.</p><h3>Chtějí nás zabít!</h3><h4>22:30</h4><p>Dojeli jsme na místo a vidíme parkoviště. Máme půl hodiny, rozhodujeme se, že si sedneme na obrubník a budeme čekat. O čtvrt hodiny později zvoní Verči telefon. Náš odvoz je tu a ptá se, kde jsme my? Nějakou záhadou se nám podaří vzájemná navigace k bodu setkání.</p><p>Přichází typická dánská blondýnka s otcem. Strašně milí lidé, až moc. To je mi podezřelé. Auto mají prý zaparkované v jiné ulici a cesta bude trvat chvíli.</p><p>Jdeme. Příliš dlouho na můj vkus. Procházíme temnými uličkami Kodaně. Moje paranoia se prohlubuje. Je úplně jasný, že nás chtějí zabít. Otec se se mnou pokouší bavit: “Byl jsem v Praze, je to tam moc hezké.” Mojí odměnou je mlčení a myšlenkové pochody ve stylu: “Proč jsem nikdy nechodil na krav magu? Musím Verči říct, že nás chtějí zabít a pak nějak utéct.” Druhá, racionální část mého já říká, že je to všechno blbost.</p><p>Přicházíme k autu a nasedáme. Dcera vytahuje z kufru fruka: “Klidně si můžete nějaký dát, zůstalo nám to tu od minule.” Kouknu na Verču a zakazuju jí to pít, protože si myslím, že tam píchli nějaké uspávadlo, my usneme a oni prodají naše orgány.</p><p>Vyjíždíme, otevírám google mapy a kontroluju naši trasu, asi tak půl hodiny. Pak najednou nic, tma.</p><p>“Kam přesně chcete zavézt?” probouzí mě hlas otce o čtyři hodiny později. Zastavují nám přímo před barákem. Loučí se a my děkujeme. Jsme živí a zdraví, vrahové odjíždějí, my máváme a jdeme spát.</p><h3>Druhý den</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*3IaZXBQXeiCZXeManozDnw.jpeg" /></figure><p>“Ten pán a jeho dcera byli tak milí!”</p><p>“Já vím, ale já měl fakt strach, že nás chtějí zabít!”</p><p>“Tohle byl asi nejhorší trip ever. Na ten nikdy nezapomenu. Uděláme si společný tetování?”</p><p>“Co osmi-bitovou sušenku?”</p><p>“Tak jo.”</p><iframe src="https://cdn.embedly.com/widgets/media.html?src=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fembed%2FHdAkYCyCZv8%3Ffeature%3Doembed&amp;display_name=YouTube&amp;url=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3DHdAkYCyCZv8&amp;image=https%3A%2F%2Fi.ytimg.com%2Fvi%2FHdAkYCyCZv8%2Fhqdefault.jpg&amp;key=a19fcc184b9711e1b4764040d3dc5c07&amp;type=text%2Fhtml&amp;schema=youtube" width="854" height="480" frameborder="0" scrolling="no"><a href="https://medium.com/media/aade1c91892ad299fc90d7c91453eb1f/href">https://medium.com/media/aade1c91892ad299fc90d7c91453eb1f/href</a></iframe><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=f6ef0ddf1d75" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>