<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Jitka PJ on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Jitka PJ on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@jujitka?source=rss-116925e63d66------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*gl8ZIZDqdn5LJCaMNOymTg.jpeg</url>
            <title>Stories by Jitka PJ on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@jujitka?source=rss-116925e63d66------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Mon, 16 Nov 2026 13:24:50 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@jujitka/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Katarzi nehledejte]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/katarzi-nehledejte-8a220938aff1?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/8a220938aff1</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 26 Mar 2022 19:27:25 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-03-26T19:27:25.427Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Výraz mladých matek jsem si heroizovala. Vypadají fakt drsně. Krásný dospělý ženský, říkala jsem si. Nedávno mi došlo, že ten rys kolem úst není vyrovnané pohrdání změkčilým světem, ale po tenkých vrstvičkách usazovaná nasranost.</p><p>Na sebe, že si neužíváme čas s dětma tak, jak jsme myslely. A to ne že by byl tlak okolí, abychom byly furt šťastné. Všechny jsme viděly The Lost Daughter a Working Moms, a víme, že je ok nevypadat pořád jako pin up girl, co s nadšeným výrazem otvírá konzervu, zatímco se jí za pastelovou sukni drží tlustou rukou kučeravý andílek. Ale ani když víte, že být v depresi je ok, depresi to moc neulehčuje. Přijít v šest po dni pekelného soustředění na to, abychom 11-hodinový workload smrskly do 8 hodin, a vymýšlet dokola se opakující legrácky s žirafou a slonem je přesně tak bolestivé, jak to zní.</p><p>Na manžela, že mu trvá jít do obchodu 90 minut a na záchod 30 minut. Že když řekne, že si vezme v sobotu odpoledne dítě, abyste si mohly odpočinout, tak to udělá s padajícím šerem, když už stejně nemáte energii na měsíc plánovanou půlhodinu jógy.</p><p>Na sebe, že jste naštvaní na manžela kvůli takovým blbostem, když celý týden držel rodinu pohromadě svým hovězím vývarem i relativní vyrovnaností.</p><p>Na okázale se líbající pár v parku, protože váš sexuální život je v troskách. Vaše prsa, kdysi level striptérka z lepšího klubu na Montmartru, vám připadají jako hrudník křovácké ženy na fotce za National Geografic. Sníte o tom, že vás pořád ještě aspoň miluje spolužák ze střední. Doslova cítíte, jak se měníte v Meryl Streep v Madisonských mostech.</p><p>A znova na sebe. Iluze, že velký tlak a velký splín povede k tomu, že z vás konečně vytryskne v mohutném proudu múzami milovaný román, se nemilosrdně sesouvá. Sporadické zápisy do deníku jsou sebelítostivé a průměrné, přesně jako tenhle. Je jich postupně míň a míň.</p><p>A na to, že to je všechno vlastně hrozně průměrné. Že přes heroické každodenní úsilí sotva stíháte roztřídit bodýčka na ty s dlouhým a krátkým rukávem, že pracně hledáte 20 minut na protažení dvakrát týdně (wtf is 20 minut?! Tenhle časový údaj fakt existuje? — jste si říkali až do porodu.), že každá sobota je pracné sbírání kousků, abyste mohli zas naskočit do vyčerpávajícího kolotoče, že jste vděční za klidnější odpoledne jak nějaký důchodce, že posuzujete hospody podle toho, jestli mají dětský koutek, a ne podle vibu a kvality piva. Že jste vlastně furt osamělí, protože ty věci jsou tak banální, že se o nich nedá mluvit. I vás samotné to nudí.</p><p>A nudí vás i tenhle post, tak ho radši nezveřejníte. Ne, protože byste se styděli. Ale protože je o ubíjející průměrnost. A nejhorší na tom je, že víte, že na tenhle rok budete vzpomínat jako na jeden z nejkrásnějších.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=8a220938aff1" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Průměrnost]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/pr%C5%AFm%C4%9Brnost-106980751f3a?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/106980751f3a</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 27 Aug 2021 12:35:46 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2021-08-27T16:30:57.923Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Na rodičovství je nejúžasnější to, jak rychle vás vyvede ze všech představ o vlastní výjimečnosti. Dokud jste byli sami za sebe a vesele řešili kariéru, břišní svaly a vstupenky na nejlepší výstavy, jste jakoby mimo cyklus smrtelnosti. Zejména pokud jste zdraví, únava, ošklivost a chaos se vás nemusejí týkat. Výpadky v tempu jste snadno vyrovnávali kafem nebo panákem, případně se po brutálním pracovním týdnu dospali v sobotu odpoledne a na večerní vernisáž už jste šli zase jako noví. A když sem tam nějaká vráska narušila photo-op ready vzhled, dvě dobře zaplacené hodiny u kosmetičky nebo alespoň 45 minut v koupelně to obvykle uspokojivě vyřešily.</p><p>Ve chvíli, kdy se přípravy na odchod z domu smrsknout doslova na 180 sekund, než dítě v kočárku začne brečet, dlouhé ladění, jestli k šatům radši stříbrné loafers nebo martensky z veganské kůže, vás přestane trápit.</p><p>A podobně, jako najednou přemýšlím o tom, jestli je oblečení <em>pohodlné</em> (dosud zcela opovrhovaná kategorie), poskládaly se jako domino i další obranné valy dosavadní identity:</p><p>Alkohol. Teď si dávám k večeři půlku piva a zbytek nechám pod pokroucenou zátkou na další den v lednici, přibližně jako moje babička.</p><p>Zážitky. Ono <em>jde</em> jít s miminem do galerie, na open-air koncert, na večeři, do vlaku, do letadla i do kavárny. Ale máte na to energii? Ještě jednou kojit ve skladu katalogů, ještě jednou trpět dvě hodiny nebo dva dny pláče v autě cestou za architekturou, ještě potřetí měnit stůl kvůli kouři, znovu nutit všechny vybírat hospodu podle toho, jestli se tam dá rozložit deka na zahrádce? Máte na to energii i dnes večer? Fakt?</p><p>Intelekt. Jo, i já šišlám. Šišlání z vás začne tryskat jako mlíko, abych ocitovala jednu kamarádku. A v hovorech s přáteli plíživě slova jako „volby“, „Londýn“ a „Netflix“ nahradily „příkrmy,“ „uspávání“ a „zoubky.“</p><p>Pracovní výkon. Tisíckrát se člověk pousmál nad známými, co běží z práce obtýden kvůli doktorovi už ve tři. Neumějí si to zorganizovat — to si myslíte do té doby, než opět žádáte kolegy, aby přišli na strategickou poradu k vám domů, protože jinak nestihnete kojení.</p><p>No a pak ta „dobrá adresa“. Tenhle týden opouštíme Flagey — nejvíc trendy náměstí v Bruselu, kde najdete jednu z deseti nejlepší vegetariánských restaurací na světě, nonšalantní betonové sneakers shopy i sympatické portugalské putyky. A stěhujeme se do Watermaalu. To je asi jako se z Letné přesunout na Spořilov. Ale když nesete po padesáté kočárek s nákupem do druhého patra po schodech, vyváží výtah všechny dim sum bistra na světě.</p><p>Tohle všechno poté, co jste se po dekádách tvrdé práce konečně dostali do stádia, kdy víte, co chcete, a ani se nebojíte si o to říct. Byla tohle vaše osobnost? Jestli ano, tak ji teď můžete odložit pro (případné) pozdější využití.</p><p>Moc vás to netěší. Ale je to nutné pro přežití.</p><p>Co tedy zbylo?</p><p>Nervy utužené nočním pláčem, smysl pro realitu vycvičený tvrdou daní placenou za každé opomenutí, maximální schopnost soustředění a prioritizace, dvakrát tak velké srdce plné lásky a strachu.</p><p>Koneckonců, objektivně se člověk musí poplácat po rameni: kdy jindy jste dokázali být vkuse vzhůru den, noc a další den, včetně 12 hodin za volantem na ztemnělé dálnici Praha-Brusel? Kdy jindy jste v pět ráno vymysleli kvalitní zábavní pásmo pro jednoho náročného diváka včetně plynule navazujících zpívaných a mluvených vstupů?<a href="#_ftn1">[1]</a> Kdy jindy jste si nastudovali do hloubky jeden vědecký obor, například dětskou motoriku, během víkendu?</p><p>Rodičovství skutečně je, slovy jiné kamarádky, „the ultimate empowering experience.“</p><p>Pro původní soutěživé já je trochu problém, že tyhle superschopnosti čtete v unavených očích každého čerstvého rodiče. Mateřství pro mě nikdy nebylo v pravém slova smyslu ambicí, protože to, na rozdíl od doktorátu a kvalitního outfitu, „zvládne každý.“ Superschopnostmi očividně disponovaly desítky miliard lidí před vámi, jinak by lidský druh dávno vymřel.</p><p>Je ale lepší být jediná superhrdinka, nebo být jedna z mnoha superhrdinek v místnosti? Odpověď je na každém. Výhodou druhé varianty je, že se můžete zachraňovat navzájem.</p><p><a href="#_ftnref1">[1]</a> Tedy mimo ranní seance v nonstopu na Československých partyzánů.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=106980751f3a" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[PROSTĚ BRUSEL]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/prost%C4%9B-brusel-9025ac666b71?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/9025ac666b71</guid>
            <category><![CDATA[epidemic]]></category>
            <category><![CDATA[brussels]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 20 May 2020 19:01:16 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-05-20T19:02:57.454Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>Prostě Brusel</h3><p>Spontánní koncert na ulici. Na jednom chodníku pod secesními budovami sedmičlenný žesťový ansámbl s kapelníkem v klobouku. Nad nimi na balkoncích přihlížející pár vyžilých pařmenů, kteří do rytmu tlučou placatkami, kočka ve stylových brýlích, kluk s červeným ježkem, co po ní hází oči, a tatínkem s batoletem.</p><p>Naproti přes tramvajovou trať publikum. Vysoký plavý pár s rouškami a bedničkou jahod, slečna, co se vrací z běhu a úplně zapomněla na tep a uhranutě tleská do rytmu, zavalitá dáma s červenou rtěnkou, drdolem a pořádným foťákem. Slečna s miniaturním šťeňátkem čivavy pod bundou, jeden žebrák, který poočku sleduje, jestli někdo neodloží prázdný lahváč, pohledná padesátnice s dvěma teenagery, co má mezi lopatkami stejné tetování, jako její dcera. Podsaditý jihoameričan v tričku SAMBA PLENA BOMBA RUMBA a jeho tmavooká partnerka, která vyhlíží smrtelně vážně, i když si podupává do rytmu melodie z pulp fiction. Štíhlounká černoška v barevném turbanu s gumovými rukavicemi a kbelíkem. A my dva Slovani, já ještě v úplně nešťastných tureckých kalhotách z jógy.</p><p>Mezitím křižují hubení kluci s bedýnkami Uber eats na zádech, automobilisté, kteří občas staví, aby si to všechno natočili, netrpěliví dodávkáři a tramvaje s pochmurnou osádkou v rouškách a bezpečných rozestupech. Na malou chvilku po dlouhé době lidská pospolitost. Mezi námi po tramvajové trati projela houkající sanitka.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=9025ac666b71" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Výročí hezky zpovzdálí]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/v%C3%BDro%C4%8D%C3%AD-hezky-zpovzd%C3%A1l%C3%AD-28a67216a552?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/28a67216a552</guid>
            <category><![CDATA[slovensko]]></category>
            <category><![CDATA[česko]]></category>
            <category><![CDATA[výročí]]></category>
            <category><![CDATA[československo]]></category>
            <category><![CDATA[kultura]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 27 Oct 2018 16:18:50 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-10-27T16:18:50.177Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Tenhle rok dal člověku celkem jedinečnou příležitost se trochu víc věnovat reflexi historie, nebo reflexi reflexe historie. Moje zaměstnaní k tomu obzvlášť vybízí. Říkám “<em>trochu </em>víc věnovat,” protože mezi schůzkami, knihou jízd, inventarizací, výčetkami cenin a platidel a hodinami prostátými na recepcích se člověk bohužel nemůže tvářit, že provádí seriózní studium.</p><p>Každopádně, při tom povrchním, občasném a nesystematickém pozorování se ve mně usadilo pár věcí.</p><p>Čechoslovakismus. Je neuvěřitelné, jak je nám spolu dobře. Pro mě je to obzvláštní zjevení — moje rodina patří mezi ty nemnohé, které nemají žádnou slovenskou přízeň, a nikdy jsem neměla důvod cítit ke Slovensku jakoukoli nostalgii, poprvé jsem ho ostatně navštívila teprve nedávno. Slovensky rozumím jenom tak trochu. Měla jsem nejdřív za to, že ta vzájemná vřelost, všeobecná podpora a příchylnost je jen rys krajanské komunity v Bruselu. Ale není to tak úplně — veřejný diskurz v Čechách je letos v podstatě československý a působí přirozeně.</p><p>Vybavuji si jednoho značně zámožného a vlivného Vláma a znalce Čech a Slovenska při hovoru v zlacených křeslech jeho venkovského zámku: “Češi, to jsou takoví Vlámové — pracovití, konstruktivní lidé. Zato Valoni a Slováci… Inu, člověk je potřebuje, mají skvělé jídlo a veselou povahu, ale ten rozdíl kultur je příliš velký, jeden stát nám nedělá dobře. Jak jste to dokázali, tak poklidný rozchod a skvělé vztahy?”, ptal se s nefalšovanou závistí.</p><p>Což je oslí můstek k bodu dvě: kde jsou ty časy, kdy jsme si mohli připadat nadřazeně. Je to vidět tady a je to vidět doma — my máme solidněji vybudované instituce (ne všechny, ale řadu ano) a třeba i některé “západnější” rysy (vyšší profesionalizaci státní správy, víc systematičnosti a skoro německé přesnosti), ale Slováci mají drive, nápady a vize — a nebojí se je položit na stůl. Pellegriniho výzva v Národním muzeu k pravidelným veřejným dialogům mezi Čechy a Slováky je excelentním příkladem toho sebevědomí. A i mnohočetné uznání českých zásluh o první republiku a společnou státnost z řad slovenských osobností značí to, že doby vypjatého frustrovaného nacionalismu jsou, aspoň pro teď, minulostí. Projev českého premiéra v porovnání s tím zněl vlastně provinčně, i když solidně. Jednoznačně si myslím, že sdílení pravidelnější a hlubší než to oficiální by bylo přínosné. Pro nás určitě.</p><p>Za třetí: iniciativy k výročí republiky. Ty velké vypadají dost průměrně. Výstava, ohňostroj, no dobře no. Ale “výroční” aktivita na úrovni drobnějších kulturních a občanských iniciativ mi vlastně připadá výborná — chytré a vtipné knihy a komiksy, sofistikovaná představení, quality TV. Co s těmi chybějícími velkogesty? Je to problém? V Praze v roce 2018 padá pár mostů, zatímco nad Bruselem se i dnes tyčí gigantický vítězný trojoblouk vztyčený k půlstoletí státu v roce 1880. V Tbilisi Saakašvili postavil během pár let vlády jeden z největších pravoslavných chrámů na světě (dnes opravdová dominanta města), řadu supernádherných moderních budov státní správy, skleněný most přes řeku. To jsou symboly národního vzestupu, na které člověk hledí s obdivem. Ale také značí jistou úroveň diktátorství, celospolečenského inženýrství a oficializace hodnot. Potřebujeme to? To je otázka položená bez postranních úmyslů.</p><p>Ale konečně: tohle alibisticky píšu 27. 10. 2018. Třeba to všechno půjde zítra ještě úplně šejdrem.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=28a67216a552" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[A beautiful, beautiful day]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/a-beautiful-beautiful-day-773749b6543f?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/773749b6543f</guid>
            <category><![CDATA[fashion]]></category>
            <category><![CDATA[elections]]></category>
            <category><![CDATA[politics]]></category>
            <category><![CDATA[happiness]]></category>
            <category><![CDATA[brussels]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 14 Oct 2018 16:45:30 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-10-14T16:53:23.321Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>Today was a really great day. And for once, I will abandon any irony, because happiness does not sit well with it.</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*7UQJOaQbbuegLTgYOXnb_A.jpeg" /></figure><p>Sunday started by a massive hangover caused by yesterday’s mixture of wine, beer, gin and tonic, becherovka, and Tatra tea. I AM still young!</p><p>I ran to church, still with the brutal hangover, and profoundly enjoyed the squeaky chants.</p><p>Then the time came to fulfill our civic duty and cast a ballot. It was very Belgian-style elections: the post was not able to deliver our documents necesseary for the procedure (despite a 2-week-long term, within the perimeter of 500 meters). We apparently were not the only ones: at an election bureau located in a street called “No worries” (<em>sans soucis</em>), a gentleman with a doomsday book of thousands of pages looks up every lost soul’s name and writes a personal elector’s number on a yellow post-it. Done with the officialities!</p><p>Now to the urns. Easier said than done. The nuns that were leaving the election bureau just before us looked marry, but… the (French) instructions, that consisted of steps including “handing in your ID/recieving a chip card/putting the chip card in a machine/selecting your preferred party and candiates/taking the chip card out/printing out what you have just typed in/folding the paper/going to another booth/unfolding the paper/scanning what you have typed in and then printed out in another computer/folding the paper again/putting the paper in the urn/handing in the chip card” left us a bit insecure.</p><p>But we managed, with the help of the very typically relaxed, kind, and unofficial personnel.</p><p>There are very few things more pleasant than voting without any knowledge of the personal issues and filth related to the specific parties. You just vote according the the programme and feel good about yourself, which is absolutely buck-passing, emotionally rewarding.</p><p>And then, with the hangover a little mitigated by the uplifting post-election feeling, I take off to Brussels Fashion Days in this amazing, filthy, remote neighborhood around the canal, where Brussels, thanks to the maritime atmosphere in the docks, for a moment feels like Hamburg (but dirty). My favorite spot in the city for its spaciousness and beautiful light.</p><p>The pleasant 25 degrees of a globa-warming era mid-October only added to the sensation.</p><p>The fashion festival was a little underwhelming. Which made me actually happy, too. Czech fashion will definitely find a place here.</p><p>That brings me to a modest conclusion: It’s not about the perfect conditions. It’s all about capacity for happiness that I have discovered within myself lately.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=773749b6543f" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Apologie úžasu]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/apologie-%C3%BA%C5%BEasu-3b92cc1ef418?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/3b92cc1ef418</guid>
            <category><![CDATA[tenerife]]></category>
            <category><![CDATA[holidays]]></category>
            <category><![CDATA[astonishment]]></category>
            <category><![CDATA[sea]]></category>
            <category><![CDATA[dolphins]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 31 Dec 2017 09:31:01 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-01-02T12:20:09.819Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Vymotali jsme se z terminálu jižního tenerifského letiště a ještě v šoku z oslňujícího slunce (stali se z nás za ten čtvrt rok v Belgii trochu krtci) zamířili rovnou k prvnímu must see ostrova — útesům Los Gigantes. Opět se ukázalo, že náš styl cestování se značně blíží Láďovi Ziburovi — předem netušíme o destinacích nic, což vždycky přinese nějaké překvapení. Často ne úplně pozitivní. Výhoda toho je, že člověk trénuje schopnost improvizace a flexibilních reakcí a obecně snižuje důležitost přikládanou očekáváním, což se ukazuje jako klíčová strategie přežití.</p><p>Každopádně šok z Los Gigantes byl absolutní: útesy, jakkoli majestátní, nejsou v podstatě vidět pod zástavbou ve stylu Velkých Přílep, jen vertikálně v příkrém svahu. Já, opravdový hater přímořských letovisek, jsem se ocitla nejen ve vzduchu o 30 stupňů teplejším než je náš průměr, ale zároveň mezi oplácanými britskými padesátnicemi v růžových minišatech, obchody s otvíráky ve tvaru kanárského souostroví a nekonečnými variacemi parkovišť a zmrzlináren. Nechce se mi hned vyklízet bojiště, tak ze zoufalství navrhuju nejabsurdnější věc vůbec, co mě praštila do očí: “vodní safari”. “Dolphins and/or whales! 100 % guaranteed!”, slibuje reklama.</p><p>Od unavené paní ve žlutém tričku zjistíme, kdy nejdříve můžeme naskočit na loď, vybereme pro jistotu variantu drinks included a jdeme si ještě sednou na terásku irského baru s několika těmi oplácanými Britkami. Po půllitru místního moku mi začínají připadat sympatické.</p><p>No a pak tedy vodní safari — tady ale končí žerty a začíná úžas. Pár kilometrů od břehu mizí Velké Přílepy z dohledu, už jen oceán a průzračná voda. Tenerife nemá velký přístav, námořní provoz je tu minimální a moře klidné. Nad námi se tyčí Los Gigantes. Najednou fešácký kapitán zkušeně ukáže na hladinu, ještě než si stihneme všimnout vlnky, která ji zčeřila. Lesklé delfíní tělo v neskutečně plavném ornamentu, a za ním hned dvě další. Potom už jenom žasneme, delfíni se předvádějí, plácají ocasy do vody, podplouvají loď. Jsem si jistá, že nám i sobě pro radost.</p><p>Žasneme. A to je přesně ta pointa. Je to hrozně osvěžující pocit, skoro z dětství, dlouho jsem to nezažila. Když jsme v Keni absolvovali povinné safari, připadala jsem si blbě — jeli jsme tam, abychom viděli, jak funguje charita našich kamarádů ve slumu, okukování zvířat do mé představy o nutnosti neustále intelektuálně reflektovat svět kolem sebe nezapadá.</p><p>Co koneckonců člověk vymyslí k siluetě žiraf v zapadajícím slunci? Tím pádem je zbytečné je vlastně vidět, ne? Je to trochu plebejské, něco jako návštěva Cirque de Soleil. Ohromení bez reflexe je jen věcí nedostatku zkušeností, a především intelektuálních aspirací.</p><p>Ale teď, mezi delfíny (a dalšími vykřikujícími turisty) to přehodnocuju. Vzpomínám si na ten moment, když před 15 lety ještě miniaturní sestřenka v postýlce poprvé zaostřila na popínavé růže za oknem, a očividně užasla. Nebylo na tom nic tupého. Prostě radost z krásy, kterou jsme si nedovedli představit. To nemůže být úplně zbytečná emoce.</p><p>Chvíli jsem přemýšlela, jestli to zkusit nějak vztáhnout k fenomenologii. Ale nechám Heideggera už letos být a radši se připravím na další neproduktivní úžas. Dneska večer sedáme na loď směrem Gran Canaria.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=3b92cc1ef418" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Typický návštěvník koncertu]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/typick%C3%BD-n%C3%A1v%C5%A1t%C4%9Bvn%C3%ADk-koncertu-e0961a2eec2d?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/e0961a2eec2d</guid>
            <category><![CDATA[stereotypes]]></category>
            <category><![CDATA[brussels]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Sat, 16 Dec 2017 20:10:52 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-12-16T20:16:03.125Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Uhodilo mě to do očí na koncertu na polské ambasádě: dáma přede mnou měla kolem ramen přehozený šál v barvě lila a vlasy spletené do tlustého copu, klavírista se honosil knírkem a náležitě dramatickým výrazem. Zlatý lustr důstojně přihlížel dojatému potlesku a výkřikům Bravo po celkem průměrném vystoupení. Připadala jsem si jako ve Vojně a míru.</p><p>O dva týdny později, tentokrát dánský koncert. Všichni vypadají jako ze seriálu Borgen. Blond uvaděčky s plnými rty ve volných bílých košilích, matky s dcerami s dlouhými rozpuštěnými vlasy, otcové v tlustých pletených svetrech. V prostorách protestantského kostela, kde se zcela pragmaticky přímo v modlitebně prodávají formy na pečení a severské speciality.</p><p>Tak co s tím? Jak se ve městě, které přísahá na univerzální hodnoty, smířit s neschopností překročit stín vlastního úplně neprogresivního vnímání světa? Podezřívám se, že se v Babylonu snažím najít orientační body na svojí polovyplněné kulturní mapě světa, a přiřazovat jim jakékoli “identity markers” v dohledu. Nebo je to tak, že zdejší exulanti v moři ostatních zdůrazňují vlastní kulturu? Je fakt, že i já trochu moc úzkostlivě trvám na tom, aby mi v baru vždycky natočili půllitr, třetinka je přece znakem západní změkčilosti. I když mě ráno pekelně bolí hlava po tom Jupileru.</p><p>Nutno ale říct, že při podrobnějším pohledu člověk musí přiznat existenci i jedinců zcela popírajících stereotypy, např. už jsem potkala dva výborně anglicky mluvící Francouze.</p><p>No a pak je tu enigma v podobě Belgičanů. Tam se nějaké společné odlišující znaky hledají dost těžko. Jan Jařab v Prostoru píše, že právě jejich absence je vlastně nejvýraznějším společným rysem Belgičanů. Taky proto, že Belgie byla dlouho shlukem soběstačných, kulturně i ekonomicky vyspělých měst a regionů (Liége, Tournai, Ghent, Lovaň a další perly). Průsečíkem byl jen měšťanský životní styl a etos.</p><p>Ve výsledku je to ale pro život v Bruselu extrémně pohodlné. Jako cizinec si zkrátka připadat nestihnete. Multikulti tady není fráze, takhle etnicky promíchané partičky středoškoláků si pamatuju už jen z USA. V Bruselu je taky spousta lidí ještě stále — a navždy — ve fázi učení se místního jazyka, takže většina ani nezvedne oči, když v obchodě požádám o “třetí krrrabička prralinka” a prostě mi ji prodá. Oproti Francii značně úlevné. Možná že nejlepším lékem na národní stereotypy je Brusel samotný. U místních je najdete jen stěží.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=e0961a2eec2d" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Nejlepší přítel člověka? (by Pivel)]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/nejlep%C5%A1%C3%AD-p%C5%99%C3%ADtel-%C4%8Dlov%C4%9Bka-by-pivel-2d32a9341791?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/2d32a9341791</guid>
            <category><![CDATA[brussels]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 18 Oct 2017 20:47:35 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-10-18T20:47:35.435Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Těch loučení před odjezdem do Bruselu bylo hodně. Muselo na ně dojít, samozřejmě. Ale o jednom z nich jsem dopředu nevěděl.</p><p>Po celodenní jízdě nás navigace vede bruselskými ulicemi přímo před vchod domu. Všechna parkovací místa jsou obsazená. Nedá se nic dělat, postavím to „na hulváta” — na zákazu stání u vrat vedle dveří do domu, protože je auto až po střechu plné věcí, a ty musíme vynosit do bytu v prvním patře.</p><p>Za chvíli je auto prázdné a mysl zaplavuje úleva, konečně jsme na místě, doma! Jenže není úplně sama. Co s autem? Už před ním podupává místní mladík, kterému blokuju výjezd.Vůbec netuším, jak to tady s parkováním vypadá. Kde se může stát, kdy a za kolik. A na dobré zprávy to nevypadá.</p><p><em>„Zítra je neděle, tak to můžete nechat, kde chcete,“</em> radí mi, <em>„ale místo se hledá těžko. Kolikrát jsem kroužil kolem tři čtvrtě hodiny. Místo v garáži za stovku měsíčně je jedna možnost. Nebo si musíte dojít na úřad a vyřídit si parkovací kartu.“</em></p><p>Nakonec místo o pár ulic výš najdu. Z tabulky u chodníku jsem i přes mizernou znalost francouzštiny pochopil, že ho tam můžu nechat až do pondělního rána. Jenže co potom? Sto euro měsíčně se dá utratit i lépe než za šest metrů čtverečních v podzemí, a stejně tak si dovedu představit lépe strávený čas než objížděním bloku kolem dokola.</p><p>Padá rychlé rozhodnutí. V úterý jsem měl letět zpátky do Prahy. Letenku nechám propadnout, pojedu autem a u nás ho rovnou zkusím prodat. Co s ním tady? Nezbytně ho potřebovat nebudeme, a byla by to jen potíž navíc. Tu taky nepotřebujeme.</p><p>Přes pondělí stála Lancie ještě u velvyslanectví s hrdým označením „oficiální host ambasády“. V úterý ráno sedám za volant a vyrážím do Prahy. Tak tohle je poslední cesta, loučím se. Není to jednoduché, šlo o první auto, které jsem si kupoval jako nové. Tenkrát jsem kvůli Lancii prodal svůj Harley-Davidson. Nejen, že byla krásná a do kufru se vešel sud piva, ale byla i naprosto spolehlivá, řeči o italských křápech jsou falešnou pověrou.</p><p>Po příjezdu dávám auto na internetový bazar a hned mi přicházejí nabídky. Jde to rychle, za tři dny si auto odváží nová majitelka do Bedřichova. Na náhody nevěřím, hladkost prodeje jen potvrzuje, že jsem se rozhodl správně. Přesto se při pohledu na odjíždějící italskou krásku mírnému dojetí neubráním.</p><p>Ale vnitřně cítím, že to tak má být. To, co máme, opouštíme kvůli tomu, co přijde. A na to se moc těším.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=2d32a9341791" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Neptejte se na radu, jinak byste ji mohli dostat]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/neptejte-se-na-radu-jinak-byste-ji-mohli-dostat-c8c2c4a68ff?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/c8c2c4a68ff</guid>
            <category><![CDATA[brussels]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 11 Oct 2017 22:00:30 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-10-11T22:28:58.768Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Jedna z věcí, na které jsem připravená nebyla, jsou očekávání spjatá s Českým centrem. Zejména vzhledem k tomu, kolik mám rozbitých zásuvek v psacím stole (3 ze 4) a kolik máme placených členů týmu (2 ze 4), se zdají vysoká.</p><p>Člověk si takhle vesele nakráčí na první z recepcí, kde se potkává bruselská expatská komunita. Natáhne ruku po skleničce — — ale to už mi pár informovaných členů společnosti hlásí, že mě zná z fotky z webu. Další mě vítají slovy „Tak to jste vy, ta nová ředitelka!“ — někteří entuziastickým, jiní (oprávněně) obezřetným tónem.</p><p>Mít tak velkou expatskou komunitu je poklad, a většina center tuhle výhodu nemá. Řada expatů je mimořádně vzdělaných, úspěšných, nadšených pro české akce a zběhlých v bruselském kulturním dění. Disponují kontakty. Působení českých institucí sledují dlouhodobě a mohou srovnávat.</p><p>Empatický číšník mi přeci jen stihne podstrčit trochu sektu, takže diskusím čelím vyzbrojená. České centrum „dělá skvělou práci“, „v podstatě neexistuje“, „nevyužívá dobře své prostory“, „mělo by víc vykročit ze svých prostor“, „mělo by udělat jen jednu velkou akci ročně, a v Bruselu“, „mělo by působit víc v regionech“, „nemělo by zapomínat na materiály ve vlámštině“, „mělo by víc fungovat na twitteru“, „mělo by se víc soustředit na sport a vědu“, „mělo by přenechat oblasti mimo kulturu specializovaným agenturám“, „mělo by dělat víc fundraisingu“, „mělo by víc působit v rámci multilaterálních institucí“, „mělo by se víc soustředit přímo na belgické publikum“.</p><p>Nejhorší na tom je, že to je všechno pravda.</p><p>Pole působnosti je tady nekonečně široké, hlavně díky extrémní rozmanitosti publika, na které by se dalo cílit. Nezbývá nic jiného, než si nasadit druhý, třetí a čtvrtý klobouk, naučit se je rychle přehazovat a dál se pokoušet o nemožné. Můj dramaturgický vklad bude zřejmě spočívat v tom, vybrat si malou část nemožného, kterou se pokusím zrealizovat. A to není málo!</p><p>Podávání půlmilionového grantu jsme s ředitelkou jiného kulturního institutu probraly u utírání nádobí po networkingovém setkání designérů. Naučila jsme se používat Instagram a mezi zběsilým přidělováním srdíček studuji směrnice a vypisuji veřejné zakázky. Způsobím svou zatím ne zcela elegantní francouzštinou zmatek při telefonátu do Královské knihovny. Pak způsobím zmatek podruhé, tentokrát na silnici po cestě do Ikey, když se otáčím po zajímavé galerii. Tam by se dala umístit naše výstava…</p><p>Ještě předtím ale musím vypracovat nový evakuační plán. A srovnat si v hlavě všechny dobré rady.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=c8c2c4a68ff" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Velmi subjektivní post]]></title>
            <link>https://medium.com/@jujitka/velmi-subjektivn%C3%AD-post-3ea9a963e43e?source=rss-116925e63d66------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/3ea9a963e43e</guid>
            <category><![CDATA[brusel]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Jitka PJ]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 22 Sep 2017 19:41:29 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-09-23T08:28:36.853Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Brusel obecně moc nadšení nevzbuzuje. Zamžení očí, které se dostavuje v hovorech o Paříži nebo New Yorku, jsem ještě při zmínce o tomhle městě u nikoho nezaznamenala. Spíš naopak.</p><p>Když jsem známému z USA oznámila, že jedu pracovat do Bruselu, sevřel mi soustrastně rameno s povzdechem “I’m SO sorry, that’s terrible!” Včera mi představovali jednoho funkcionáře jako “zkušeného Bruselana” - zatvářil se, jako by to byla nejhorší představitelná urážka a zabručel, že “už ne na dlouho”. A pod mým minulým postem se objevil komentář, že podržet si tady optimismus je nelehký úkol.</p><p>Přitom je to jenom věc očekávání.</p><p>Je pravda, že je tu trošičku špinavo, na což mě ovšem naše bohémské dětství více než připravilo. Příliš čistá místa vyhodnocuju jako podezřelá, a pod každým nablýskaným baráčkem tuším sklep s tajemstvím ve stylu Fritzla nebo aspoň Twin Peaks. Takže tady se cítím tak akorát příjemně.</p><p>Je taky pravda, že Brusel je “kulturně heterogenní”, jak dnes korektně podotkla jedna diplomatka. I to je u mě plus: jedno z našich nejoblíbenějších míst v Keni byla budka z vlnitého plechu u silnice z Nairobi s nakřivo přitlučeným nápisem “World Trade Center”. V Bruselu tepnu čtvrti Matongé lemují krámky s grandiózními názvy vyvedenými hrubým štětcem, od “Blessed Fashion Boutique” po “Worldwide fine delicacies from Africa”. Optimismus je zkrátka vyšší ctnost než uměřenost. A komu by se zastesklo po jaksepatří důstojném duchu bílého muže, může vždycky vyrazit na Rue des Colonies v centru města.</p><p>Ale je tu jedna věc, od které nečekám nic dobrého: místní jsou strašně milí, a to v naprosto nevhodných situacích. První den v autobuse jsem ještě moc nevěděla, co s jízdenkou, a automat na zastávce byl rozbitý. Nastoupila jsem tedy bez placení a s tlukoucím srdcem po očku sledovala, jestli někde nepostává pán se brašnou přes rameno, který by mě mezi stanicemi zmáčknul. Ale místo něj se o tyč opíraly dvě usměvavé paní v bundách dopravních podniků, instruovaly mě, že jízdenky prodává řidič, a slíbily mi bonbón, když si ji na příští zastávce koupím. A taky že jsem ho dostala! O chvíli později se proti mně snažila usadit paní středního věku s pěti taškami a kovovou skládací židličkou, kterou vzala po hlavě všechny okolo, včetně své sousedky. Ta se na ni velmi mile usmála a dvousedačku jí přenechala. Když na konečné droboučkému staříkovi s chodítkem pomáhala vystoupit potetovaná slečna v lakovaných botách ze sex shopu, ani mě to už nepřekvapilo. Až přijdu na to, co tou vstřícností sledují, dám vědět.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=3ea9a963e43e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>