<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Mahulena Kopecká on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Mahulena Kopecká on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@mahulena_k?source=rss-274f76b975a2------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/2*P2C93jyXfB7Wsvdo5I0NmA.jpeg</url>
            <title>Stories by Mahulena Kopecká on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k?source=rss-274f76b975a2------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Thu, 19 Nov 2026 02:08:36 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@mahulena_k/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Brexit a Comic Sans: Memetizace politické komunikace]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/brexit-a-comic-sans-memetizace-politick%C3%A9-komunikace-474653230e1e?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/474653230e1e</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 04 Oct 2020 20:53:04 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-10-04T21:10:52.225Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*TK9a3bG6KMMesP3K0O8LCg.png" /></figure><p><strong>Pro čtvrtý věk politické komunikace je typické i to, že se odehrává v nových, virtuálních prostředích, v prostoru sociálních sítí. Projevem takového věku je i to, že politická komunikace v tomto prostředí se snaží být vtipná, srozumitelná a jednoduchá. Chce se přiblížit příjemci sdělení a odstřihnout se od zařazení mezi “politické elity” — tedy chce být lidová. Zároveň může využívat vlastnosti a prostředí sociálních sítí, kde se snadno šíří virální obsahy. Politické strany se v takové situaci snaží přisvojit si formát memů, aby svá sdělení dostaly mezi širší publikum a nové segmenty voličů. Takovou memetizaci politické komunikace představuje třeba předvolební kampaň Toryů, která probíhala na podzim 2019 — právě ta na Twitteru i dalších sítích využívala virální obsahy a memy k propagaci Brexitu.</strong></p><p>Vývoj politické komunikace těsně souvisí s vývojem médií a technologií, které média využívají. Rozšíření digitálních platforem, velké množství snadno dostupných informací a komunikace probíhající skrze sítě jako náhražka hierarchického komunikačního přenosu charakterizují čtvrtý věk politické komunikace. (Aagaard, 2016: 1) Probíhá tu také boj o pozornost, (Bennett, Iyengar, 2008: 707) který může mít za následek třeba zezábavnění a zjednodušení politické komunikace. Ta se přesouvá do nového prostředí a probíhá skrze nové komunikační, virtuální kanály. Zezábavnění a zjednodušení lze vnímat jako doprovodný jev toho, jak naše komunikace probíhá převážně na Webu 2.0. Internet jako by umocňoval takové projevy i požadavek být v tomto prostředí zábavný a zaujmout. Politická komunikace musí být jednoduchá, humorná a snadno zapamatovatelná, sdělení se musí přiblížit příjemci, být “lidové” a snadno sdílené.</p><p>Všechny tyto podmínky splňuje formát politického memu, který si některé politické strany začaly vypůjčovat z digitální kultury k propagaci vlastních cílů. Příkladem jevu memetizace politických sdělení je kampaň britských Toryů z podzimu 2019. V té době začala strana spolupracovat s organizací Topham Guerin, která předtím<a href="https://www.tophamguerin.com/"> pomáhala aus</a>tralské liberální straně s její komunikací, ve které využívali zdánlivě špatnou grafickou podobu politických příspěvků. Ty byly označované také jako “boomer memes” — kvůli svému špatně provedenému designu i zacílení na starší populaci voličů. (Stokel-Walker, 2019) Právě Topham Guerin částečně stojí za podobou komunikace britských konzervativců před volbami.</p><h3>Conservatives on Twitter: &quot;Now is the time for MPs to back the new deal and get Brexit done.#GetBrexitDone pic.twitter.com/JuqaOVdlMC / Twitter&quot;</h3><p>Now is the time for MPs to back the new deal and get Brexit done.#GetBrexitDone pic.twitter.com/JuqaOVdlMC</p><p>Příspěvky Toryů se výrazně liší od toho, co můžeme vidět u ostatních politických stran. Na jejich oficiálních materiálech najdeme třeba jednoduché černé nápisy na bílém pozadí, použitým fontem je ale Comic Sans, tedy styl písma na internetu často zesměšňovaný do takové míry, že jeho užití je vlastně automaticky vnímané jako ironické. Forma sdělení je tu zároveň výraznější než jeho obsah — tedy nápis Get Brexit Done. Další příspěvky publikované v říjnu 2019 byly podobně primitivní, šlo o fotografii Big Benu s pozadím modré oblohy a jednoduchým nápisem “It’s time to get Brexit done”, přičemž vizuální provedení připomínalo užití jednoduchých, amatérských editovacích programů. Dalším příspěvkem je krátký spot s neonovými barvami, kde problikává hashtag #getbrexitdone. I ostatní vizuální materiály Toryů využívají absurdní kombinace barev a celkově lze říct, že vypadají primitivně, výrazně a zapamatovatelně. (Stokel-Walker, 2019) Důležitý je také vizuál s překlepem, tedy nápisem Get Berxit Done, který mnoho lidí sdílelo právě proto, aby na chybu upozornili — hashtag #Berxit se poté stal v Británii populárním. (Rudgard, Dodds, 2019)</p><p>Patří sem i 71 minut dlouhé oficiální video, kde tehdy ještě pouze předseda konzervativců Boris Johnson jede vlakem. Video pojmenované “lo fi boriswave beats to relax/get brexit done to” využívá zvukového formátu vaporwave. Johnson ve videu projíždí krajinou pomalým tempem a jako podkres hraje elektronická hudba, přerušovaná střídavě sestřihy z audionahrávek Johnsonových projevů, kde popisuje, jak důležité je “get Brexit done”. Popisované “lo fi beats” fungují ve virtuálním prostředí samy o sobě jako ironický formát — video využívá meme jako zarámování starého Johnsonova projevu, ze kterého se tu stává témař “meditativní mantra”. Obecně jsou lo fi videa na Youtube populárním formátem pro uživatele mezi 18 a 24 lety. (Stokel-Walker, 2019a)</p><iframe src="https://cdn.embedly.com/widgets/media.html?src=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fembed%2Fcre0in5n-1E%3Ffeature%3Doembed&amp;display_name=YouTube&amp;url=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3Dcre0in5n-1E&amp;image=https%3A%2F%2Fi.ytimg.com%2Fvi%2Fcre0in5n-1E%2Fhqdefault.jpg&amp;key=a19fcc184b9711e1b4764040d3dc5c07&amp;type=text%2Fhtml&amp;schema=youtube" width="854" height="480" frameborder="0" scrolling="no"><a href="https://medium.com/media/dde4cb1227f48da1993bd5cf0e41384c/href">https://medium.com/media/dde4cb1227f48da1993bd5cf0e41384c/href</a></iframe><p>Jako by si tu tak Toryové vypůjčovali vizuální prvky a formáty užívané v internetové kultuře a přizpůsobovali je vlastním sdělením i záměrům. Server New Statesman formu komunikace anglických konzervativců označil jako “shitposting”. Jde o uveřejňování velkého množství materiálů, které jsou agresivní, ironické, zpracované záměrně nekvalitně — způsobem, který skoro jako by naznačoval, že jde o trolling, o zdánlivě vážné příspěvky. (Stokel-Walker, 2019) Britští konzervativci se tak přizpůsobují komunikaci charakteristické pro internetové prostředí a tím se nejspíš snaží naklonit si uživatele, kterým je taková meme kultura vlastní.</p><p><strong>Politická komunikace a internet</strong></p><p>V době, kdy se komunikace velké části populace přesouvá do virtuálního prostoru sociálních sítí se politici snaží uzpůsobit svá sdělení internetovému publiku. Internet poskytuje velký výběr mediálních platforem a kanálů, kde lze vyhledávat, ukládat a sdílet mediální obsahy. V takovém prostoru, kde jsme mediálními texty neustále obklopeni pak probíhá intenzivnější boj o pozornost uživatelů. Proto tradiční politická komunikace, která by se jinak dostala k velkému množství lidí, může být snadněji přehlédnutelná mezi velkým množstvím ostatních mediálních textů. Prostředí sociálních sítí ustavuje potřebu neustále se rozšiřující publicity. (Gurevitch, Coleman, 2009: 169–170) Důležité je také to, že internet oproti starým médiím poskytuje větší svobodu publiku. Digitální text tu není nikdy kompletní, což mění i kontext politické komunikace v takovém prostředí. Dříve šlo politickým stranám především o produkování upravených a hotových sdělení pro veřejnost. Teď musí naopak přemýšlet také nad interaktivitou a kapacitou zpochybňovat, hodnotit a modifikovat sdělení na internetu. V takovém prostoru, kde producent sdělení už není součástí nějaké elitní skupiny a kde nefunguje hierarchické dělení na aktivního tvůrce a pasivního příjemce, dochází k rozšíření politické komunikace o popkulturní prvky. (Gurevitch, Coleman, 2009: 171)</p><h3></h3><p>We&#39;ve all had enough of Labour&#39;s dither and delay, MPs must vote to #GetBrexitDone on October 31. pic.twitter.com/2EaMwcG0xF</p><p>Politická komunikace už tu nutně nemá profesionální formu, která kdysi v oblasti vysoké politiky dominovala. (Gurevitch, Coleman, 2009: 172) I proto může využívat formátu memu k šíření svých sdělení. Politické strany se snaží adaptovat na nový styl komunikace v internetovém prostředí. Preferovaná je spontaneita a mediální amatérství jako kontrast vůči promyšlenosti strategického komunikačního stylu dřívějšího. Právěneprofesionalismus tu může být klíčem k úspěšné komunikaci. (Gurevitch, Coleman, 2009: 176) Politické strany se tak lidem snaží říct, že politici nepatří do sféry společenských elit, ale jsou vlastně stejní a obyčejní.</p><p>To lze vidět i u britských konzervativců. Ti se přizpůsobují komunikaci ve virtuálním prostoru. Jejich obrázky se snaží přeměnit heslo Get Brexit Done v meme, který by cirkuloval na sociálních sítích. (Stokel-Walker, 2019) Tak se strana snaží propojit se s uživateli digitálního prostoru skrze jejich vlastní jazyk. “Jde o formu politické reklamy pro post-ironickou generaci,” popisuje jeden z respondentů New Statesmen. (Stokel-Walker, 2019a) Andrew Chadwick z Loughborough University popisuje, že strategie politické komunikace byla v minulosti vždy založená na profesionalitě a propracovanosti, výše popsané příspěvky Toryů ale jako by se snažily vyhnout takovému přístupu — Toryové využívají špatné vizuální materiály záměrně. Záměrně špatná grafika má svůj účel, totiž zobrazit, že strana nevyužívá žádného “elitního grafického designéra”, ale že ji tvoří skuteční, obyčejní lidé. Jde tedy o způsob, jak být více autentický a přiblížit se voličům. (Stokel-Walker, 2019)</p><p><strong>Politické memy</strong></p><p>Memy se staly přirozenou součástí mainstreamové formy komunikace v digitálním prostoru. Ocitáme se v post-textuální době, která je charakteristická úbytkem textu a objevováním toho, jakou moc a jaký dosah mohou mít multimediální sdělení na internetu, kde dominují obrazy, videa a zvuk. (Manjoo, 2018) Memy sdělují jednoduchým způsobem nekomplikovanou myšlenku nebo slogan, (Shifman, 2014: 67) jejich podstatou je stát se populárním a aktuálním humorným obsahem, kterého si internetové publikum snadno všimne a bude ho šířit dál. (Bebic, Volarevic, 2018: 44) Je snadné je tvořit, konzumovat, měnit a sdílet a mohou také rychle komunikovat názor svého tvůrce. Zároveň čím silnější je emocionální odezva na meme, tím spíše je pak sdílen dále. Memy často cílí na specifické publikum, které má sdílenou sféru kulturních znalostí. Proto pokud chceme vytvořit úspěšný meme, musíme znát dané prostředí a digitální normy. (Tenove, Chiang, 2019)</p><p>S tím jak vzrostla popularita tohoto formátu, vzrostla také jeho role v politické komunikaci a politické strany je ve větší míře využívají ke sdílení svých názorů. Protože memy se snadno šíří a stávají se virálními, jejich role v politické komunikaci je stále výraznější. (Bebic, Volarevic, 2018: 44–46) Politický meme je vizuální zarámování určité názorové pozice. Memy jako nový žánr politické komunikace fungují na politické úrovni v případě, že jsou široce sdílené, virální a pokud sdílejí informace týkající se nějaké politické záležitosti. (Tenove, Chiang, 2019) Politické memy jako populární formát mohou mít velký dosah mezi internetovými uživateli, jejich výhodou je rychlé a srozumitelné předání sdělení, navíc mohou dále inspirovat uživatele vyhledávat si další informace týkající se politického dění. (Williams, 2016) Ale když politická strana využívá memy ke komunikaci, naznačuje tak, že každý se může účastnit utváření politického diskurzu skrze tento internetový formát. (Baldwin-Phillippi, 2019) Může tu tak vznikat falešný pocit politické aktivity, memy mohou některé záležitosti zkreslovat a zlehčovat politické dění. (Williams, 2016)</p><p>Memy fungují jako politický nástroj, který se snaží voliče přesvědčit skrze humor a satiru. (McClure, 2016) Následky užití politických memů prezentuje také hashtag <a href="https://twitter.com/hashtag/ZodiacTed?src=hashtag_click">#ZodiacTed</a>, virální meme užívaný během amerických voleb v roce 2016, který zobrazoval kandidáta Teda Cruze jako sériového vraha. Podle průzkumu si až 40 % dotázaných Američanů myslelo, že Cruz skutečně vrahem je a jejich volební rozhodnutí těmito memy bylo ovlivněno. (Kulkarni, 2017: 13)</p><p>Politické kampaně mohou využívat memy ke komunikaci s voliči — uživatelé pak takové obsahy komentují a sdílejí a tím je dostávají mezi ještě širší publikum a zároveň také mezi nové segmenty voličů. (Brunello, 2012) Sdílení na sociálních sítích pak napomáhá politickým stranám mobilizovat voliče a soustředit svou kampaň na konkrétnější skupiny voličů než předtím. (Christenson, Smidt, Panagopoulos, 2014) Právě ošklivost příspěvků britských konzervativců přitahuje mnohem více pozornosti než obyčejnější a profesionálnější podoba sdělení. V prostředí sociálních sítí musí být příspěvky zajímavé, hravé. Záměrně špatná grafická stránka příspěvků přiláká pozornost a následně jsou takové obsahy více sdílené — a mají tak větší dosah mezi uživateli. Důležitá je tu viralita sdělení i pokus dostat sdělení mimo původní voličskou základnu strany. Opozice totiž sice může sdílet jejich příspěvky s urážlivými komentáři, utváří z nich tak ale virální obsah, jde právě o to, že je sdílí a dostává mezi stále širší publikum. (Stokel- Walker, 2019)</p><h3></h3><p>❌ No more dither and delay.👍 MPs must back the new deal in Parliament to #GetBrexitDone. pic.twitter.com/zHt6JpSBR8</p><p>Aktivita Toryů na sociálních sítích generuje další reakce a sdílení, a pak už nezáleží na tom, jestli jsou příspěvky pozitivní či negativní — dokud se obsah šíří dál. I kritici Toryů tak napomáhají rozšiřovat sdělení o Brexitu. (Stokel-Walker, 2019a) Díky sdílení jejich příspěvků je neustále dokola opakovaná jejich klíčová fráze o Brexitu, (Stokel-Walker, 2019) která se tak dostává do čím dál širšího povědomí uživatelů. Memetizace politického sdělení zároveň odvádí pozornost od obsahu takového sdělení a v obecné rovině i od toho důležitého a podstatného, co se v politice děje. Spíše než aby se okolo voleb hovořilo o špatném stavu, ve kterém se nacházelo celé jednání o Brexitu, nebo o tom, co prohlásil předseda vlády, mluvilo se o tom, jak špatná je vizuální stránka jejich propagačních materiálů na Twitteru. (Stokel-Walker, 2019)</p><p>Toryové se skrze memy mohou snažit o oslovení nových typů publika. Jeden z příspěvků britských konzervativců například jasně cílí na mladý segment populace — jde o animovaný hashtag #GetBrexitdone v neonových barvách, který doprovází klubová hudba. Tak se Toryové snaží oslovit část populace, ke které by se jinak jejich sdělení třeba nedostalo. (Stokel-Walker, 2019) Stejně tak to platí i pro video s Borisem Johnsonem ve vlaku. Lo fi videa jsou na Youtube populárním formátem pro uživatele mezi 18 a 24 lety, takže zacílení na takový segment uživatelů by Toryům mohlo pomoci snížit věk voličů. (Stokel-Walker, 2019a)</p><p><strong>Špatné memy jako záměr</strong></p><p>Politické sdělení ve formě memu snadno získá pozornost na sociálních sítích. Může pak dát vzniknout různým dalším hashtagům a memům a parodickým formátům (které mohou být třeba i subverzivní). Zároveň to, jak jsou sociální sítě interaktivní mění pozici příjemců sdělení politické komunikace, ze kterých se stává aktivní účastník komunikace, který může sdělení komentovat a sdílet. Může se zdát, že takto probíhá demokratizace politické komunikace, ve skutečnosti tomu tak ale nemusí být. (Aagaard, 2016: 7–8) Jak vidíme na příkladu memů britských konzervativců, aktivita uživatelů, tedy komentování a sdílení, jen napomáhala šířit jejich sdělení o Brexitu širšímu publiku, což je přesně to, co si Toryové přáli, a to i přes kritickou odezvu od opozice.</p><h3></h3><p>🔵 Make no mistake.#VoteConservative#GeneralElection2019 pic.twitter.com/VKHECSKqhe</p><p>Politické memy jsou v politickém diskurzu stále výraznější, slouží jako nová online strategie k přilákání a přesvědčování voličů. Memy mohou také tvarovat tón a vnímání kampaní. (Tenove, Chiang, 2019) Příklad politické komunikace Toryů z minulého podzimu může reprezentovat hned několik průvodních jevů politické komunikace čtvrtého věku, v době Webu 2.0 — komunikaci zjednodušenou, zábavnou, snadno zapamatovatelnou, takovou, kterou i v politické rovině vídáme na sociálních sítích čím dál častěji. Především pak ale představuje i projev zjednodušení a snahy o “lidovější” podobu politického sdělení.</p><p>V politické sféře mají ale memy také velmi negativní dopad. Taková memetická podoba sdělení může odvádět pozornost od toho důležitého, co daná politická strana provádí, od politických sdělení jako takových a od závažnějších rovin politiky. Politici také riskují, že je budou příjemci sdělení nahlížet jako někoho, kdo se příliš snaží přiblížit komunitě, do které nepatří. Mohou pak čelit zesměšňování i obvinění z neautenticity. (Tenove, Chiang, 2019)</p><p><strong>ZDROJE:</strong></p><p>AAGAARD, Peter. The Fourth Age of Political Communication: Democratic decay or the rise of phronetic political communication? <em>Nordicum-Mediterraneum </em>[online]. 2016, <strong>11</strong>(3), B6 [cit. 2020–05–21]. ISSN 16706242.</p><p>BALDWIN-PHILIPPI, J. (2019), “The technological performance of populism”, <em>New Media &amp; Society</em>, 21(2): 376–397, doi: <a href="https://doi.org/10.1177/1461444818797591">https://doi.org/10.1177/1461444818797591</a></p><p>BEBIĆ, Domagoj a Marija VOLAREVIC. Do not mess with a meme: the use of viral content in communicating politics. C<em>ommunication [</em>online]. 2018, 3<strong>1(</strong>3), 43–56 [cit. 2020–05–20]. DOI: 10.15581/003.31.3.43–56. ISSN 02140039.</p><p>BENNETT, W. L., &amp; IYENGAR, S. (2008). A new era of minimal effects? the changing foundations of political communication. <em>Journal of Communication, 58</em>, 707–731.</p><p>BRUNELLO, J. (2012). Internet memes and everyday creativity. Erasmus School of History, Culture and Communication.</p><p>CHRISTENSON, D. P., SMIDT, C. D., &amp; PANAGOPOULOS, C. (2014). Deus ex Machina: Candidate web presence and the presidential nomination campaign. Political Research Quarterly, 67(1), 108– 122. doi:10.1177/1065912913494017</p><p>GUREVITCH, Michael a Stephen COLEMAN. Political Communication — Old and New Media Relationships. <em>The Annals of the American Academy of Political and Social Science </em>[online]. 2009, <strong>625</strong>, 164 [cit. 2020–05–15]. DOI: 10.1177/0002716209339345. ISSN 00027162.</p><p>KULKARNI, Anushka. (2017). Internet Meme and Political Discourse: A Study on the Impact of Internet Meme as a Tool in Communicating Political Satire. Journal of Content, Community and Communication. 6. 13–17. 10.2139/ssrn.3501366.</p><p>MANJOO, F. (2018), Welcome to the post-text future, [Online]. Available at: (Accessed VV VVV 2020) <a href="https://www.sfgate.com/business/article/The-post-text-future-is-here-you-read-that-">https://www.sfgate.com/business/article/The-post-text-future-is-here-you-read-that-</a> right-12623770.php (opravit titulek)</p><p>MCCLURE, B. (2016). Discovering the Discourse of Internet Political Memes. <em>Adult Education Research Conference.</em></p><p>RUDGARD, Olivia a Laurence DODDS, 2019. How the Conservatives won the digital battle for Britain. In: <em>The Telegraph </em>[online]. 13. 12. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https:// w<a href="http://www.telegraph.co.uk/technology/2019/12/13/conservatives-won-digital-battle-britain/">ww.telegraph.co.uk/technology/2019/12/13/conservatives-won-digital-battle-britain/</a></p><p>SHIFMAN L. (2014), Memes in digital culture, Cambridge: MIT University Press.</p><p>STOKEL-WALKER, Chris, 2019. “They’re doing this badly on purpose”: Why the Tories’ latest online ads look so ugly. In: <em>NewStatesman </em>[online]. 23. 10. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: h<a href="https://www.newstatesman.com/politics/media/2019/10/they-re-doing-badly-purpose-why-">ttps://www.newstatesman.com/politics/media/2019/10/they-re-doing-badly-purpose-why- </a>tories-latest-online-ads-look-so-ugly</p><p>STOKEL-WALKER, Chris, 2019a. Lo fi boriswave: Why are the Conservatives posting 71-minute hypnotic videos to YouTube? In: <em>NewStatesman </em>[online]. 26. 11. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: h<a href="https://www.newstatesman.com/science-tech/2019/11/lo-fi-boriswave-why-are-conservatives-">ttps://www.newstatesman.com/science-tech/2019/11/lo-fi-boriswave-why-are-conservatives- </a>posting-71-minute-hypnotic-videos-youtube</p><p>TENOVE, Chris a Grace CHIANG, 2019. The meme-ification of politics: Politicians &amp; their ‘lit’ memes. In: <em>The Conversation </em>[online]. 4. 2. 2019 [cit. 2020–05–22]. Dostupné z: https:// theconversation.com/the-meme-ification-of-politics-politicians-and-their-lit-memes-110017</p><p>WILLIAMS, J. (2016, June, 6). The good and the bad of political memes during election seasons. Retrieved from <a href="https://www.dukechronicle.com/article/2016/06/political-memes)">https://www.dukechronicle.com/article/2016/06/political-memes)</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=474653230e1e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[S Instagramem za lepším já: Cvičení ve věku neoliberalismu]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/s-instagramem-za-lep%C5%A1%C3%ADm-j%C3%A1-cvi%C4%8Den%C3%AD-ve-v%C4%9Bku-neoliberalismu-9b025bdd3373?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/9b025bdd3373</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 04 Oct 2020 20:14:04 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-10-04T20:22:12.837Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*Nl6r7opgI-tTmrKYIoXRWQ.jpeg" /></figure><p><strong>Karanténa jako příležitost začít cvičit, pracovat na sobě, učit se něco nového — právě to se objevuje v instagramových příspěvcích posledních dnů. Uživatelé se tu navzájem motivují zdokonalovat se a být i doma produktivní. Ani v době karantény, kdy se sociálně izolujeme, nemáme nárok na nicnedělání. Virtuální prostředí nás nepřímo nutí cítit se méněcenně, pokud neděláme něco užitečného i ve chvíli, kdy trávíme tolik času doma. Na sociálních sítích se ale odkrývá něco mnohem obecnějšího, totiž neoliberální diskurz, který je pro prostředí Instagramu běžný — právě práce na sobě samém jako by tu byla nejdůležitějším cílem. A jako dobrý projev tohoto neoliberálního diskurzu mohou sloužit instagramové příspěvky o zdokonalování svého těla, o cvičení a zdravém životním stylu.</strong></p><p>Pokud jde v systému neoliberalismu hlavně o soutěž, pak se lidé v takovém prostředí mohou stávat objekty, které mají na trhu také určitou hodnotu. Jako bychom tuto hodnotu zvyšovali právě tím, jak dobře jsme schopni sami na sobě pracovat, do jaké míry jsme schopni se zlepšovat. Podle <a href="https://www.mediar.cz/irena-reifova-u-vymeny-manzelek-se-ritualne-ujistujeme-ze-nejsme-jako-oni/">Ireny Reifové</a> v naší společnosti převládá mentalita, které se říká neoliberalismus. Původně jde o ekonomický model, který „buduje kult volného trhu a volné ruky trhu“. Tento model postupně přetekl za hranice ekonomické oblasti a stal se spíše „společenským vzorem myšlení“. Do takového vzoru myšlení proto patří neoliberální principy jako je neustálý růst a rozvoj a zdokonalování se. Tyto prvky se staly součástí společenského smýšlení o tom, jak má život jedince vypadat a jak má člověk správně žít — jsou tedy určující pro konstrukci současných společenských norem. Jak popisuje Irena Reifová, musíme na sobě neustále nějak pracovat a vylepšovat svůj zevnějšek: „V naší společnosti máme být všichni podnikateli se svým vlastním já.“</p><p>V neoliberální společnosti si neúspěšní lidé za svou pozici mohou vlastně sami, protože se dost nesnaží. Takový diskurz si snadno internalizujeme, protože je všude okolo nás. Jsou na něm postavené také sociální sítě, kde se soutěží o lajky a přízeň ostatních uživatelů. Ve světě, kde převládá soutěž jako hlavní předpoklad pro naše postavení ve společnosti, cítí člověk povinnost na sobě pracovat a zlepšovat se, stávat se hodnotnějším. „Důležité přece je neustrnout a pokračovat v práci dál,“ dočteme se u motivačního instagramového příspěvku. V optice tohoto diskurzu má každý člověk stejnou startovní pozici a tedy i stejnou šanci něco se sebou udělat, někam se ve svém životě posunout.</p><p><a href="https://www.instagram.com/p/B6aGqflIrCg/?utm_source=ig_web_button_share_sheet">Einen guten Start in die Woche wünsche ich euch! . Für mich geht es heute (wie sollte es auch anders sein) ins Gym und zur lieben @johanna.fischer__ weiter an meinem Posing feilen. Bin gespannt was sie mir heute so alles mitgibt 🙌 _______________________________________________ #gym #gymmotivation #fitnesslove #fitness #fitnessaddict #muskelaufbau #weights #girlswholift #strong #fitgirl #fitnessgirl #fit #fitfamgermany #fitfamgreece #mondaymotivation #monday #mondayworkout #body #bodybuilding #bikinifitness #bodyandshapemering #yourpersonalexperience #mering #augsburg #landsberg #stuttgart #0711</a></p><p>Na Instagramu se tento neoliberální přístup výrazně odráží u účtů propagujících cvičení a zdravý životní styl. Právě to má být cesta za lepším já a také návod na šťastný život — protože štíhlí lidé jsou tu (stejně jako i v masových médiích) zobrazení jako ti šťastnější. To lze vidět také v příspěvcích, které vedle sebe ukazují fotky <a href="https://www.instagram.com/p/B-AUxd6lGTO/?utm_source=ig_web_copy_link">„před“ a „po“ proměně</a>, tedy poté, co uživatel začal cvičit. Zatímco dříve byl uživatel nešťastný a měl například nadváhu, na snímku ze současnosti stojí člověk proměněný, štíhlý či svalnatý, a tedy spokojený. A právě proměna měla dotyčného udělat šťastnějším — jako by podle sebe konečně našel svou hodnotu až s tím, jak se přiblížil společenskému ideálu lidského těla. Právě snaha přiblížit se ideálu je tu hodnocená jako něco pozitivního, něco, co by měl člověk chtít dělat a čeho by měl chtít dosáhnout. Lidé, kteří se takovému ideálu nepřibližují, se o to alespoň mají snažit. Vzniká tu tak jen málo prostoru pro někoho, kdo je se sebou spokojený, aniž by se snažil na sobě pracovat.</p><p>Motivační příspěvky na Instagramu nám popisují seberozvoj jako něco, co může provozovat každý v případě, že se mu zachce nebo má dostatek motivace. „Dokážeš všechno, co chceš (když opravdu chceš)!“ píše třeba na svém instagramovém účtu kuchařka <a href="https://www.instagram.com/chefkamu/">Kamu</a>, která zdravý životní styl propaguje. Práce na sobě samém a cvičení je tu prezentováno jako něco, co člověka zlepšuje a hierarchicky staví nad vrstvu lidí, kteří se nijak nesnaží o seberozvoj. Jako by to z nás dělalo lepší lidi. Celý proces vylepšování se, ať jde o fyzickou stránku nebo psychickou a výkonnostní, je tu prezentován jako <a href="https://www.instagram.com/p/B6JkVKPHRwD/?utm_source=ig_web_copy_link">„cesta za lepším já“</a>. To uživatelům, kteří se snaží zdokonalit své já, získává obdiv a chválu okolí. Vypracované tělo značí úspěch. Zdokonalování sama sebe se tu stává cílem hodným respektu a obdivu od zbytku společnosti. Taková rétorika stojí na uvažování o sobě samém jako o investici — jde o koncept vylepšování sebe sama, kdy je třeba neustále růst. Naše vlastní já jako by bylo v takovém prostředí kapitálem, který má k dispozici přece každý, a každý má tak zdánlivě stejnou příležitost ke zlepšení se.</p><p><a href="https://www.instagram.com/p/B9MH17iqCyn/?utm_source=ig_web_copy_link">* Yes indeed. * * * Follow * @fitness_vw</a></p><p>Pod hashtagem <a href="https://www.instagram.com/explore/tags/makamnasobe/">#makamnasobe</a>, <a href="https://www.instagram.com/explore/tags/fitspo/">#fitspo</a> nebo <a href="https://www.instagram.com/explore/tags/fitness/">#fitness</a> tu najdeme celou řadu snímků, kde se uživatelé chlubí vypracovaným tělem, pózují a nebo na vysoce stylizovaných snímcích ukazují to, co konzumují. Jako by prezentování takové touhy neustále se zlepšovat bylo také spojeno s určitým sociálním statusem. Lidé, kteří na sobě pracují, jsou často dobře zaopatření, protože na sebezdokonalování mají čas i dostatek financí. V takovém prostředí je každý člověk nositelem odpovědnosti za vlastní životní situaci a počítá se s tím, že každý se automaticky zlepšovat chce — nebo by měl chtít. „Buď se budeš vymlouvat, nebo ne. Pokud ne, bereš zodpovědnost za svůj život do svých rukou,“ stojí v komentáři pod motivačními instagramovými příspěvky. „Každý den máme svých 86 400 vteřin a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Investujete je do sebe, svého růstu, svého štěstí, zdraví a úspěchu? Nebo je promrháte?“ píše další fitness uživatelka. Zapomíná se ale na fakt, jak moc jsou naše životy odlišné kvůli nejrůznějším faktorům a socioekonomickému zázemí. Cvičení a zdravé jídlo je totiž privilegium.</p><p>Neoliberální diskurz nepočítá s tím, že ne všichni lidé v naší společnosti jsou natolik privilegovaní, zapomíná se na společenské nerovnosti a na to, že každý člověk nemá stejné životní podmínky a příležitosti. A že život každého je ovlivněn i tím, v jaké společenské třídě vyrůstá, jaké vzdělání mají rodiče nebo jaké jsou jeho sociální kontakty a kulturní vyžití. Instagramoví influenceři nemyslí na to, že ne každý má privilegium volného času, který lze k seberozvoji využít. Celá řada lidí, kteří musí pracovat dlouho a za nízké mzdy, nemá čas, sílu nebo prostředky k tomu se rozvíjet, nebo jim chybí dostatek kontaktů a informací.</p><p><a href="https://www.instagram.com/p/B-KXrHXBAuh/?utm_source=ig_web_copy_link">lembrete do dia 🌟 #bodypositive #corpolivre #effyourbeautystandards</a></p><p>Ale i v soutěživém neoliberálním prostředí Instagramu se objevuje rezistence proti společenské posedlosti zlepšování svého já. Vzniká tu uživatelská komunita, která se snaží odporovat mainstreamovému ideálu toho, jak má úspěšný a šťastný člověk vypadat. Tito uživatelé využívají svobody sociálních sítí k projevům pozitivního vnímání vlastního těla takového jaké je, k akceptování sebe samého a boření archetypu ideálního těla, který konstruují média. Jejich příspěvky popisují, jaké to je mít rád sám sebe a jak se naučit sám sebe přijmout. Stejně jako vysportovaní influenceři, i oni <a href="https://www.instagram.com/p/B9AVY2qn1PF/">odhalují své tělo</a>, ale na fotografiích se nestydí za nadváhu či za to, že právě jejich tělo není ideální, protože mají ochlupení či pigmentové skvrny. Nepřibližují se ideálu — a v prostředí sociálních sítí tak ukazují obraz běžného člověka. Selfie a autoportréty tu slouží jako způsob, jak ukázat sám sebe svýma vlastníma očima. Z Instagramu si tvoří vlastní svobodný prostor pro to se prezentovat tak, jak chtějí. Existence rezistentních uživatelů na sociálních sítích je podstatná i proto, že podobné možnosti reprezentace se v mainstreamových médiích příliš neobjevují — a vidět takový přístup k tělu je důležité, abychom se naučili akceptovat sebe samotné i své neideální tělo. Naše proměna v době neoliberalismu má vést ke zvýšení hodnoty sebe sama a právě takové instagramové příspěvky nás ujišťují, že si můžeme vážit sami sebe takových, jací jsme, aniž bychom měli vypracované tělo.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=9b025bdd3373" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Could it be any more sexist? Friends as a problematic TV show]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/could-it-be-any-more-sexist-friends-as-a-problematic-tv-show-3dafd82e83e?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/3dafd82e83e</guid>
            <category><![CDATA[tv-shows]]></category>
            <category><![CDATA[friends]]></category>
            <category><![CDATA[gender-roles]]></category>
            <category><![CDATA[gender]]></category>
            <category><![CDATA[sexism]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 26 May 2020 11:04:23 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-05-26T11:05:57.287Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/640/1*wSxBAVCFlnb6IjLwIsnESw.png" /></figure><p><strong>I remember watching <em>Friends</em> for the first time, secretly and after school, when no one was home. Then for the second time with my father, when I was a bit older and able to actually get the jokes. But it wasn’t until much later that I recognized how problematic this TV show can be. I was twenty when I first noticed how it promotes gender stereotypes, mocks people for being gay or transgender and not being masculine or feminine enough. Suddenly, I started to feel disappointed.</strong></p><p><em>Friends</em> is full of gender stereotypes, which is not surprising as it was made in times when this was not an issue (as big as it is today). When you watch the show from today’s perspective, the storyline is full of homophobia, sexism and sexual harassment. The lack of diversity is obvious from the start — the only people of colour are mostly minor characters with unimportant storylines , whilst all the main characters are privileged, white heterosexuals.</p><h3><strong>Housewife Monica and masculine Joey</strong></h3><p>Gender stereotypes are emphasized and promoted strongly in the world of <em>Friends</em>. Men watch a lot of sports and porn, they don’t care much about what they eat and often try to hide their emotions. When they express feelings, they quickly feel ashamed and try making a joke out of it.</p><p>Joey is perhaps the best example. He doesn’t care much about his appearance, but he still has a lot of girlfriends and frequent one night stands, which are perceived in his eyes as sources of entertainment and a fulfillment of his needs. In other words, women are objects for him, with the sole exception of his friends Monica, Phoebe and Rachel, although even they are often targets of his explicit jokes. Joey also desperately wants to have a female flatmate with whom he could sleep, serving yet another of his fantasies. Ross has a fair share of issues with gender roles too, chiefly not wanting to let his son Ben play with a doll, as well as scoffing at the prospect of having a male au-pair.</p><p>Women like shopping and one of their goals is to have a boyfriend, get married and raise children. A typical example of this is Monica, who is fixated on the idea of having a family. This is perceived as one of her main life goals, which is emphasized by her mother, who is constantly making fun of her and humiliating her for not being married. Although Monica is a successful chef in an upscale restaurant, she remains a disappointment to her mother — and to herself, as she often mentions her need to have someone by her side no matter what.</p><p>Monica also used to be overweight, something which she is constantly being reminded of and shamed for even by her closest friends. Everyone laughs when they watch an old video tape from Monica’s prom (‘The One With The Prom Tape’) and Joey shouts out “some girl ate Monica!”. Cue canned laughter.</p><h3><strong>To be gay means to feel ashamed</strong></h3><p>Even though some moments in <em>Friends</em> can be perceived as partly emancipating and possibly even feminist, I cringe every time someone makes a joke about Ross’ lesbian ex-wife Carol or her girlfriend Susan. One of the peak homophobia moments of the series is in the episode (‘The One with Rachel’s New Dress’), where Ross is jealous of his soon-to-be wife Emily, when she becomes close friends with Carol’s wife Susan. He is obsessed with the idea, that because Susan is gay, she is inherently trying to seduce Emily when they are spending time together in London. This highlights the ways how the series stereotypes LGBTQ characters as hyper-sexual “threats” to heterosexual characters whom they want to “turn”.</p><p>This rings true in case of Chandler’s transgender mother, who is often described through her actions prior to her transition, being portrayed as a hyper sexual gay man who slept with the family’s household staff. Chandler is largely embarrassed by the fact that he has a transgender mother and her pronouns are often the butt of many-a-joke. Unsurprisingly, Chandler also jokes about her wearing dresses and everyone seems fixated on her genitalia.</p><p>Chandler himself is scared of being perceived as gay or effeminate. This prospect haunts him throughout the series, admitting at one point that he was called a “girl” by his childhood bullies. Yet Chandler is mocked even by the best of his friends, such as in the case of Rachel mocking him for not knowing any famous athletes or Monica’s puzzled stare when she sees him use lip balm. As such, being gay is considered as deeply shameful in the series, with Chandler panicking in one of the earlier episodes when one of his co-workers tries setting him up on a gay date.</p><h3><strong>236 episodes of sexism</strong></h3><p>One of the best examples of sexism and stereotypical gender tropes in the whole series is in the episode where Rachel and Ross are on the lookout for a nanny for their daughter Emma (The One with the Male Nanny). Rachel wants to hire a sensitive man who has a lot of experience with children as he’s been a nanny for many years. He seems to cry often, knows how to play a flute and bakes cookies. Rachel likes him a lot and he is good with Emma. When they tell him he is hired, he is moved and bursts into tears. But Ross doesn’t like him, because due to his stereotypical perception of the world, this is not a job suitable for men and also — real men don’t cry and bake pastries. So he persuades Rachel to not hire him, even though he is perfectly suitable for the job.</p><p>However, Rachel’s storyline can be in fact perceived as partly emancipatory. In the beginning, she refuses to marry a man she doesn’t love, rebelling at the prospect of becoming a wealthy housewife. She runs away from her wedding and, therefore, from her old life. After that, Rachel is trying to find her own path in life, as she is slowly figuring out what she wants to do. And when she finds it and becomes successful in the fashion industry, she is even willing to break up with Ross to do what she loves. In this moment, the TV show partly breaks the stereotype of a woman trying to get married at any cost and actually promotes a picture of a strong, independent female. This becomes even more significant in the context given by her relationship with the obsessive and controlling Ross, who has constantly tried to stalk her and never trusted her.</p><p>Whilst there are some exceptions to the unfortunate rule where women are independent and men are able to express their feelings, stereotypes and tropes prevail. Nevertheless, <em>Friends</em> remain a comforting, “feel good” series that I still sometimes watch. And whilst I still enjoy the episode where Monica remained overweight and happy with her life (‘The One That Could Have Been’), or the scenes where Rachel is able to stand up for herself and her dreams, the series’ stereotypical portrayal of gender and homosexuality have left a deeply unsettling mark in my mind that I simply cannot ignore.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=3dafd82e83e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Outdated schemes of our lives: Gender roles as a historical construct]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/outdated-schemes-of-our-lives-gender-roles-as-a-historical-construct-da0e64be7177?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/da0e64be7177</guid>
            <category><![CDATA[gender]]></category>
            <category><![CDATA[feminism]]></category>
            <category><![CDATA[gender-roles]]></category>
            <category><![CDATA[society]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 26 May 2020 10:18:05 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-05-26T10:23:47.226Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*-a4C1eL_4ugfbHE3XXzxRA.jpeg" /><figcaption>(photo by Mahulena Kopecka)</figcaption></figure><p><strong>Since we are born, almost every aspect of our life is influenced by our sex. We are socialized due to the fact whether we are born as a girl or a boy, slowly incorporated into society and taught to behave according to certain gender roles and norms. But gender roles are not given to us by nature. We are not programmed to behave like a female or a male. We are rather raised to act like one due to historically determined gender roles.</strong></p><p>Our social environment shapes gender differences — for example, what jobs are appropriate for biologically born women or the pressure placed on men to be masculine and suppress their emotions. These experiences and expectations impact the way how we perform our gender. But the gender roles are not natural. They emerged over time as a response to specific historical situations. Gender roles are historically determined and tend to remain ingrained inside the society, even after the historical conditions have changed, because they are transmitted from parents to children. Therefore, they have persisted until today.</p><h3><strong>Effects of agricultural development on gender roles</strong></h3><p>There could be a connection between the unequal position of women in their careers and the fact that it is mostly women who takes care of children. When very young children observe their surroundings and the world around, they internalize gender stereotypes and categorize what they see as a female or as a male behavior, their character traits etc. Then they adapt their own behavior due to these observed information.</p><p>These gender roles might have roots in the development of agriculture. In 2013, Alberto Alesina and her colleagues published a study that examined the historical origins of the gender roles and how they differ across cultures and societies. Due to this study, a history of agriculture could have long-lasting effects on the evolution of gender roles. The differences in the role of women in societies depend on the different types of agricultural technology. In a society using shifting agriculture, thus handheld tools (such as the hoe or the digging stick), women actively participated in farm work. But when the technology changed and people started using the plough to prepare the soil, it became complicated. Much more upper-body strength was needed to use the plough, but mainly, farming with the plough was less compatible with childcare, which historically used to be almost always the female responsibility.</p><p>When plough agriculture was practiced, men had an advantage in farming. These gender biases were also reinforced by the fact that when the plough is used, there is less need for weeding — a task typically performed by women and children. In addition, childcare, a task almost universally performed by women, is more compatible with activities that can be stopped and resumed easily and that do not put children in danger. These specifications are more characteristic for hoe agriculture than for plough agriculture, where a use of large animals is typically needed.</p><p>This distribution of labor generated a norm saying that it is natural for women to stay at home and this belief persisted even though the economy moved out of agriculture. It affected the participation of women in activities performed outside the home. These roles were persistent — in countries with a tradition of plough use, women are less likely to participate in the labor market, own firms and participate in national politics.</p><h3><strong>The ideology of separate spheres</strong></h3><p>But there is also a social phenomenon from a quite recent history of humankind that has an influence on forming gender roles. Separate spheres describe a separation between a domestic, private domain and a public or a social domain. This division is based on notions of biologically determined gender roles. It claims that women should completely avoid the public sphere, such as politics, paid work or law. According to this ideology, women’s sphere is the realm of domestic life — they should focus exclusively on childcare and housekeeping. This ideology dominated in America from the late 18th century and similar ideas also influenced gender roles in other parts of the world.</p><p>The modern form of this theory was shaped during the Industrial Revolution. Before the industrialization, family members worked together and the workplace was mostly located in their homes or nearby. When the factory production started to spread, men left their homes to sell their labor for wages. Women stayed at home to perform unpaid domestic work. The ideology of separate spheres was fueled by these changes. Even though the Enlightenment and the French Revolution proclaimed the idea of liberty, equality and political rights for everyone, in practice, these rights were denied to women. Moreover, an ideal of femininity prevalent among the upper and middle classes in the 19th century was a pure, submissive and domestic woman. Activities given to men were perceived as more valuable and contributing to the society. The women’s roles such as housework and childcare were seen as much less valuable.</p><p>Biological determinism was the main influence on the theory of the separate spheres. Due to this ideology, the biological differences between women and men gave them a predisposition to different social roles. The biological determinism was popular during the Age of Enlightenment and it was promoted by thinkers such as Jean-Jacques Rousseau. He claimed that women were inherently different from men and should devote themselves only to domesticity and reproduction. Women were thus perceived as passive, dependent on men and not suited for life outside the domestic realm. Rousseau stated that the entire education of women should be planned in relation to men. Women should exist only to make their lives pleasant.</p><h3><strong>A role of an inferior woman</strong></h3><p>Even through the Progressive Era, these beliefs about inherent sex differences remained deeply ingrained in our society. At the beginning of the 20th century, academics and social scientists challenged the biological determination of human behavior. They revealed similarities between men and women and suggested that masculinity and femininity were social constructions. Feminist movements have brought to light the fact that masculinity as much as femininity is a learned enforced way of viewing the actions and people. In spite of the new insights, economic and social changes, the separate spheres idea unfortunately persisted.</p><p>During the 60s, the women’s rights movements proposed that to achieve true equality, it is essential for the law to change — in order to move past the simple separate spheres model. In 1966, the National Organization for Women (NOW) proclaimed that in order to attain this equality between sexes in society, the family regulation needed to change. They said it is essential to focus on altering the structure of the family sphere in order to create gender equality in the education and the workplace. Because without a change in the family sphere, women would lack access to the opportunities men already have.</p><h3><strong>Gender norms today</strong></h3><p>These historically conditioned gendered expectations are still ingrained into our culture and they are so subtle that sometimes we hardly even notice them. The roots of these stereotypes are based on the history of our society and in its previous forms. The gender roles emerged as a response to specific historical events, but persisted even after the historical conditions changed. Even the distant past affects gender norms today. But we live in a completely different society now, a different era with different possibilities. We should try to break the stereotypes, not enforce them.</p><p>Luckily, the perception of the gender roles is slowly changing. According to a new survey from last year, nearly three-quarters of the British public disagree with the attitude that women should dedicate themselves to housework while men are earning a living. According to the latest survey of social attitudes by the National Centre for Social Research (NatCen), traditional views of gender roles have luckily continued to decline — 72% don’t agree with the conservative view that women should look after the home, compared with 58% ten years ago. People also support parental leave being shared between women and men more than before, but very few actually do share it in practice.</p><p>Many transgender or non-binary individuals are also damaged and hurt by the conventional beliefs about the nature of gender roles. But the fact that you are raised to behave like a boy or a girl by your parents and teachers doesn’t mean that you are not capable of fully embodying any other gender. Transgender and nonbinary identifying people cross these lines defined by conservative gender roles and they contribute on melting the borders of the gender stereotypes, showing us that these norms are outdated and unnecessary.</p><p>Gender norms are slowly shifting and it might appear as if the society has progressed past gender stereotypes which are outdated. Nowadays, more people might be realizing that gender stereotypes exist and that they are harmful. Because they keep us from living our lives the way we want to and disable us from forming our own identity.</p><p>Many people still don’t realize the negative effects of the gender roles. They don’t have access to these information or feel like by all this we might shatter their view on life and society. Which is, of course, true, because they were socialized in a certain way, lived in a certain environment. Think about people from outside of your social bubble. About your aunt from that small town or an ex classmate from elementary school. All their life they were taught to behave due to gender roles and these changes or dissolution of the stereotypes are confusing to them. It is also much easier to sit in these old roles that we’ve watched our whole lives and to feel a certain comfort in their stability, moreover, in a world that might feel too hard and chaotic to understand, because everything is happening so fast nowadays. But our very own role is to shatter this view, to break these stereotypes. And mostly and especially to explain. To show these people, that it doesn’t need to be the old way, that they can choose their own path in life.</p><h3><strong>Sources:</strong></h3><p><a href="https://www.jstor.org/stable/43052674?seq=1#page_scan_tab_contents">https://www.jstor.org/stable/43052674?seq=1#page_scan_tab_contents</a></p><p><a href="http://ftp.iza.org/dp10931.pdf">http://ftp.iza.org/dp10931.pdf</a></p><p><a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Separate_spheres">https://en.wikipedia.org/wiki/Separate_spheres</a></p><p><a href="https://voxeu.org/article/modern-gender-roles-and-ancient-farming">https://voxeu.org/article/modern-gender-roles-and-ancient-farming</a></p><p><a href="https://www.thoughtco.com/separate-spheres-ideology-3529523">https://www.thoughtco.com/separate-spheres-ideology-3529523</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=da0e64be7177" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Nejde jen o chybějící památníky: Proč mluvit o vysídlení Němců]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/prostor-p%C5%99ed-renesan%C4%8Dn%C3%AD-radnic%C3%AD-je-ve-v%C3%BDchodo%C4%8Desk%C3%A9m-lan%C5%A1kroun%C4%9B-%C4%8Dast%C3%BDm-m%C3%ADstem-m%C4%9Bstsk%C3%BDch-slavnost%C3%AD-d3c9fbb27e3a?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/d3c9fbb27e3a</guid>
            <category><![CDATA[historie]]></category>
            <category><![CDATA[česky]]></category>
            <category><![CDATA[czech]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 17 May 2018 20:35:19 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2018-05-18T12:36:39.938Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/800/1*OBKfjCpGbelnDEtCg-zQAw.jpeg" /></figure><p><strong>Prostor před renesanční radnicí je ve východočeském Lanškrouně častým místem městských slavností. V květnu se tu koná studentský majáles a na podzim si tady město chce připomenout založení státu. Místní ale zatím jen neradi mluví o tom, že lanškrounské náměstí bylo v květnu 1945 osudovým pro Němce z okolních vesnic.</strong></p><p>Oficiální odsun německého obyvatelstva umožnila Postupimská konference v srpnu 1945, která deklarovala, že má jít o odsun spořádaný a lidský. Češi ale nečekali na oficiální stanovisko a sami ustanovovali lidové tribunály už v květnu. V bývalých Sudetech hněv místních způsobil neorganizované a násilné vysídlení německé menšiny, jako se tomu dělo právě v Lanškrouně, kde předtím Češi a Němci žili vedle sebe víc než 600 let. Například ještě v srpnu 1900 tu žilo jen 400 Čechů, ale až 6 000 Němců.</p><p>K poválečné aktivitě vybízel i Edvard Beneš, podle kterého bylo nutné „vylikvidovat Němce v českých zemích“. Vyhnáno bylo celkem dva a půl milionu lidí. Benešovy dekrety, tedy dokumenty, které podepsal po Postupimské konferenci, stanovovaly, že Němci a Maďaři, kteří dříve měli německé a maďarské občanství, ztrácí dnem jeho získání občanství československé. Týkaly se i trestání nacistických zločinců a konfiskace majetku a půdy.</p><p>Od roku 1938 byl Lanškroun součástí Německa, o dva roky později v okolí města začalo figurovat několik partyzánských skupin, které sledovaly Němce, podporující hitlerovský režim (šlo i o starostu města Franze). Když v květnu 1945 obsadila město Rudá armáda, začala s partyzány spolupracovat. Ti spolu s místními zorganizovali 17. a 18. května lidový soud — Němce z okolních vesnic nahnali na náměstí, kde byli souzeni a zabíjeni. Za městem byl zřízen také sběrný tábor. Německá populace se tu rozdělovala na nacisty a prověřené antifašisty, kteří dostávali osvědčení, ale místní lidé Němce takto nerozlišovali a chovali se ke všem stejně.</p><p>Přestože právě na lanškrounském náměstí byli Němci věšeni na lampách a přímo u radnice jich několik zastřelili, pomník tu nenajdeme. Místo kašny, kde několik německých vesničanů z okolí utopili, stojí lavičky a odpadkové koše. Masový hrob Němců je na místním hřbitově neoznačen, o dalších podobných, které mají být v okolí města, se neví. Lidé v Lanškrouně o tématu příliš mluvit nechtějí. Skrze tento příklad lze náhled na období vysídlení vztáhnout na celou společnost. Proč nejsou Češi stále schopní reflektovat tuto součást svých dějin?</p><p>Podle publicisty Jana Vávry bylo vysídlení samotné možná reakcí na naše vlastní selhání, kdy jsme roku 1938 kapitulovali bez boje. Sudetští Němci jako by se stali obětí frustrace z ponížení. „Nejsme si jistí, kdo vůbec jsme, a proto se musíme pořád vůči někomu vymezovat. A Němci představovali jakéhosi staršího bratra, který byl vždy silnější a někdy nás i utiskoval.“ řekl Vávra pro server Forum24. Přitom německé obyvatelstvo na našem území žilo po staletí, s Německem máme společnou historii a i dnes je na něm naše republika existenčně závislá.</p><p>Možná, že (nejen lanškrounská) starší generace, která si dění té doby pamatuje, i když často už jen z dětských let, stále cítí vinu, že její rodiny nastěhoval místní národní výbor do domů po odsunutých Němcích a oni pak užívali jejich nábytek a nádobí. Důvody jsou možná ale i daleko prozaičtější. Někteří z Čechů se asi bojí, že potomci vyhnaných Němců si budou nárokovat zabavený majetek — což lze snadno politicky zneužít. To se stalo například během prezidentské volby roku 2013, kdy Miloš Zeman se svými spolupracovníky bez důkazů tvrdil, že pokud se prezidentem stane Karel Schwarzenberg, nechá Benešovy dekrety prolomit a Němci získají nárok na pozemky svých předků na českém území.</p><p>Stejně tak je zřejmě téma tabu i z důvodu naší konstantní představy Čechů jako utlačovaného národa, který trpí pod nadvládou silnější mocnosti, s čímž české jednání během násilného vysídlení nesouhlasí. Tato nepříjemná pravda jako by totiž rozkládala mýtus o Češích jako nevinných obětích. Nejdříve nás utlačovali Habsburkové, pak Německá říše a následně Sovětský svaz. Z toho se podle historičky Hermy Kennel mohl vyvinout jistý druh defenzivního nacionalismu, že „musíme držet pospolu, protože ostatním se nedá důvěřovat“. Což jako by se právě v současnosti odráželo i v myšlení „vlasteneckých“ politiků, kteří hlásají skepsi vůči Evropské unii jako údajnému utlačovateli. Svět je pořád propojenější, otevřenější, lidé se bojí a hledají jistoty — a politici jim mohou nabídnout étos vlastenectví a národa, možná i proto národovecké nálady u nás i v dalších postkomunistických zemích rostou.</p><p>Je obecně znát, že náhled na vysídlení Němců se mění generačně. <a href="https://www.info.cz/cesko/byl-odsun-nemcu-spravedlivy-mysli-si-to-cim-dal-mene-cechu-2966.html">Rok stará data</a> z Centra pro výzkum veřejného mínění ukazují, že zatímco skoro dvě pětiny obyvatel stojí za tím, že Němci se vystěhovat měli a museli, zhruba stejný počet lidí vysídlení vnímá jako nespravedlivé. V prvním případě jde prý většinou o lidi starší z obcí a menších měst. Narůstá ale i počet lidí, kteří na událost názor nemají či si ho na tuto fázi naší historie neumí udělat, což je prý případ především lidí mladších třiceti let. To může být následek způsobu výuky dějepisu na českých školách.</p><p>O násilném vysídlení Němců by se ale mělo mluvit a učit více. Nevyrovnáváme se tu totiž pouze s německým národem, nejde jen o to omluvit se. Vyrovnáváme se s bouráním étosu Čechů jako věčných obětí. Vysídlení nepředstavuje jen konkrétní poválečnou českou situaci, ale symbolizuje také fakt, že i Češi jsou schopni pod maskou vlastenectví a „národní hrdosti“ schopni být krutí k lidem, vedle kterých žili a se kterými pracovali. V dnešní době, kdy se národovecké tendence šíří a do parlamentu se dostávají xenofobní politici, je důležitější než předtím si toto uvědomit. V Lanškrouně už s tím začali. Ku příležitosti konce války se tu na základní škole přednášelo právě mimo jiné o násilném odsunu sudetských Němců. Lze tedy doufat, že se k naší historii konečně postupně začneme stavět čelem.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=d3c9fbb27e3a" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[O toxické internetové subkultuře a frustrovaném mužství: „Ženy nejsou lidské bytosti a dluží nám…]]></title>
            <link>https://medium.com/@mahulena_k/o-toxick%C3%A9-internetov%C3%A9-subkultu%C5%99e-a-frustrovan%C3%A9m-mu%C5%BEstv%C3%AD-%C5%BEeny-nejsou-lidsk%C3%A9-bytosti-a-dlu%C5%BE%C3%AD-n%C3%A1m-2f8603b6ffb8?source=rss-274f76b975a2------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/2f8603b6ffb8</guid>
            <category><![CDATA[czech]]></category>
            <category><![CDATA[feminism]]></category>
            <category><![CDATA[toxic-masculinity]]></category>
            <category><![CDATA[česky]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Mahulena Kopecká]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 08 May 2018 11:04:22 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2020-05-26T10:25:58.876Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>O toxické internetové subkultuře a frustrovaném mužství: „Ženy nejsou lidské bytosti a dluží nám sex“</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1000/1*9Gbs69mX6QRl5dVd7eaQlQ.jpeg" /></figure><p><strong>V pondělí odpoledne, 23. dubna, najel Alek Minassian v Torontu dodávkou do lidí. Zabil jich 10 a zranil 15. Zástupce policie na tiskové konferenci potvrdil, že většina obětí byly převážně ženy. Následně se objevil facebookový příspěvek, publikovaný bezprostředně před útokem, který Minassiana spojuje s online komunitou takzvaných „incels“.</strong></p><p>Na svém Facebooku Alek vyjadřuje obdiv k Elliotu Rodgerovi. Ten roku 2014 v Kalifornii zabil 6 lidí a za sebou zanechal stostránkový manifest, kde popisuje svou sexuální frustraci jako motivaci pro zabíjení — pokud všichni mají sex a on ne, oni si zaslouží zemřít. Rodger se postupně stal inspirací pro vznik komunity „incels“. Pojmenování vzniklo od označení pro muže nedobrovolně žijící v celibátu („involuntary celibates“). Původně se sdružovali hlavně na fórech jako je Reddit a 4chan, kvůli restrikcím ze strany správců stránek se ale částečně přesunuli na diskuzní web <a href="http://incels.me/">incels.me</a>. Další z útočníků Nicolas Cruz, který v únoru zabil 17 studentů v Parklandu na Floridě, se v Youtube komentářích také odkazoval k Rodgerovi. „Elliot Rodger nebude zapomenut,“ napsal.</p><p>Členové komunity „incels“ okamžitě začali Minassianův útok obdivovat a oslavovat s vyjádřením naděje, že za sebou také zanechal nějaký manifest, „protože by mohl být náš další svatý“. Uživatelé popisují, že ženy z Toronta si smrt zasloužily a že si dají oslavné pivo za každou oběť. Normou jsou na jejich diskuzních fórech rasistická i misogynní vyjádření. Členové běžně obhajují násilí, znásilnění a útoky na ženy či popisují, že efektivnější než dodávka či střelba by byl útok kyselinou. Jde často o muže okolo dvaceti let, kteří cítí křivdu — a viní hlavně ženy či jiná etnika. Skupina se částečně názorově překrývá s bojovníky za mužská práva a alt-right hnutím.</p><p>Skupina „incels“ vnímá sex jako své základní lidské právo a ženy, které jim ho upírají či s tím nesouhlasí, zaslouží potrestat. Pro ženy používají často termín „foid“ či „femoid“, tedy spojení slov „female“ a „humanoid“, aby naznačili, že ženy nejsou lidé a neprožívají základní lidské emoce jako třeba smutek. Někteří z nich požadují, aby vláda ženám platila za to, že s nimi budou ve vztahu a vyhrožují hladovkou, dokud se tak nestane. Za největší utlačovatelky považují sexuálně aktivní tlusté ženy, protože si dovolili užívat si sexu, když oni samotní nemohou, přitom právě takovéto ženy by měly být podle nich nahlíženy jako neatraktivní.</p><p>Online komunity, jako je tato, přesvědčují muže, že řešením všech jejich problémů, frustrací a zklamání, je násilí, až zabíjení. Celá subkultura „incels“ přeměňuje hořkost a smutek, které někdy pociťujeme všichni, když čelíme frustraci, na určitý způsob existence. Místo toho, aby se muži navzájem podpořili ve snaze posunout se od životních zklamání dál, subkultura podněcuje členy, aby se ve vlastních smutcích utápěli a vybíjeli si vztek na okolí — na ženách. Říká jim, že na všem mají vinu ženy a že jejich problémy jsou neřešitelné (a oni moc oškliví na to, aby je někdo miloval).</p><p>Tato komunita šíří nenávist k ženám i vnějšímu světu, ale zároveň podporuje jistou formu sebenenávisti. Nutí jednotlivce soustředit se na věci, které na sobě změnit nemohou (výška či tvar obličeje), místo těch, které na sobě měnit mohou (chování či mentální nastavení nebo psychické problémy). Nenávidí sami sebe skoro stejně jako ženy a prostředí subkultury podporuje oba druhy nenávisti. Skupina mladých mužů, kteří se snažili nějak vyrovnat s depresí či běžným zklamáním života, se transformovala v naštvané misogyny, kteří nemají pro co žít a necítí žádnou naději na zlepšení svých životů.</p><p>Pokaždé, když se v Americe stane další případ násilného útoku či střelby, média začnou okamžitě řešit psychické zdraví jedince. To je sice podstatná dimenze celé diskuze, ale ne jediná. Jde o kombinaci naplňování stereotypů mužnosti, jako je násilí a hrubost, duševních chorob i snadného přístupu ke zbraním. Pokud se má něco změnit, je potřeba otevřít diskuzi o toxické maskulinitě.</p><p>Tato koncepce se používá v psychologii jako odkaz na normy mužského chování, spojené s negativním vlivem na společnost i muže samotné. Patří sem tradiční stereotyp mužů jako těch dominantních, kteří se spoléhají hlavně sami na sebe. Toxická maskulinita omezuje emoce, které jsou pro muže přípustné, na projevy hněvu, dominance, agrese či násilí. Pokud pociťují smutek, slabost či depresi, vnímají to kvůli tomuto nastavení jako selhání svého mužství. Bojí se, že je společnost bude považovat za slabochy a nechtějí tak své psychické problémy řešit, což <a href="http://www.apa.org/pubs/journals/releases/cou-cou0000176.pdf">ale vše ještě zhoršuje</a>.</p><p>Vnímání toxické maskulinity naší společností je problematické, protože ta ji nevnímá jako negativní jev, pokud vůbec přiznávaná její existenci. Musíme začít učit mladé muže, že projevovat emoce je v pořádku a nijak to nesnižuje ani neohrožuje jejich hodnotu ani jejich identitu. Už jen tím, že společnost obhajuje agresi a šikanování u malých chlapců souslovím, že „kluci jsou prostě kluci“ („boys will be boys“) nebo jim říká, že „kluci nebrečí“, podporuje zažité vzorce toxické maskulinity, které následně rozvíjí i mediální obraz muže jako bezcitného a machistického. I takové příklady jemných, ale rozpoznatelných vzorců chování v budoucnu následně mohou ovlivnit to, jak muži samotní vnímají své emoce a jejich projevování.</p><p>Přestože jde o potenciálně malé skupiny lidí, nesmíme podceňovat nebezpečí, jaké „incels“ mohou v budoucnu představovat. Když budeme muže od malička učit, že projevovat a mít emoce není nic špatného, že se nemusí nutně snažit vecpat do staré zkostnatělé škatulky, sestavené v minulosti, a že násilí a projevy dominance nad ženami nevyřeší jejich frustrace ani problémy, možná se v budoucnu nebudeme muset potýkat s online komunitami, které obhajují a propagují masové vraždění žen. K tomu ale naše společnost bude nejdříve muset překročit zažité vzorce stereotypního pojetí toho, co to dnes znamená být mužem (a ženou).</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=2f8603b6ffb8" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>