<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Ondřej Šmída on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Ondřej Šmída on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@ondrejsmida?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/1*USZrfjBcSTr84pxDbZEILw.png</url>
            <title>Stories by Ondřej Šmída on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@ondrejsmida?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Mon, 16 Nov 2026 11:45:22 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@ondrejsmida/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Nový domov pro Medium]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/nov%C3%BD-domov-pro-medium-c839211a1303?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/c839211a1303</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 24 May 2024 20:22:50 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2024-05-24T20:22:50.219Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Je to Substack</p><p>Zdravím!</p><p>Protože se občas objeví někdo, kdo se přihlásí k odběru zde na Medium.com, rád bych vás informoval, že zde již nepřispívám.</p><p>Pokud chcete odebírat články o mentálních modelech a nově i Smart poznámkách, můžete zde: <a href="http://ondrejsmida.substack.com/">ondrejsmida.substack.com</a>. Momentálně jsem nicméně na tvůrčí pauze, pracuju na dvou long-readech a knize a pokračovat budu s novými články v září.</p><p>Díky moc za přízeň,</p><p>Ondřej Šmída</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=c839211a1303" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Konec na serveru Medium.com]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/konec-na-serveru-medium-com-407ac421c224?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/407ac421c224</guid>
            <category><![CDATA[substack]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 30 Jan 2023 18:53:59 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2023-01-30T18:53:59.928Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h4>…a přesun na BEZPLATNÝ Substack</h4><p>Ahojte, zdravím Vás!</p><p>Na serveru Medium.com publikuju s přestávkami už několik let. Jsem dokonce i zakládajícím platícím členem od března 2017.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/158/1*K_HJ9aCc8CwMV9DzzAIZ8g.png" /></figure><p>Musím říct, že jsem se díky němu stal lepším člověkem, protože mě mnoho autorů nasměrovalo k zajímavým knihám a myšlenkám. Pravdou ale taky je, že už tu poslední 2–3 roky nic moc nečtu a čtenářsky jsem přešel spíše na Substack. A to samé teď vyzkouším s psaním.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*-HLShi7i4QdaCoxQ" /><figcaption>Photo by <a href="https://unsplash.com/@snowshade?utm_source=medium&amp;utm_medium=referral">Oleg Laptev</a> on <a href="https://unsplash.com/?utm_source=medium&amp;utm_medium=referral">Unsplash</a></figcaption></figure><p>Newsletter MeMo na Substacku neplánuju schovat za paywall vůbec, ale některé další plánované věci se paywallu s největší pravděpodobností dočkají. To ale uvidíme teprve časem.</p><h4>Co pro Vás znamená přechod na Substack?</h4><p>Pokud jste přihlášeni k odběru newsletteru emailem, nemusíte nic řešit, databázi jsem si převedl jedna ku jedné a email s novým článkem by Vám měl dorazit 6.2. <strong>Ideálně si ale zkontrolujte složky spam/hromadné a přehoďte si můj email do inboxu, abyste o něj nepřišli.</strong></p><p>Pokud chcete raději číst v aplikaci, stačí si ji stáhnout, založit si účet a přihlásit se k odběru v ní. Pokud se přihlásíte pod stejným emailem, pod kterým jste přihlášeni v emailové databázi, měli byste už být přihlášeni k odběru automaticky, ale raději si to zkontrolujte.</p><p>Pokud se chcete přihlásit teď, můžete to udělat zde: <a href="https://ondrejsmida.substack.com/">https://ondrejsmida.substack.com/</a> Čekají na Vás všechny již vydané články, a jak jsem psal, v pondělí 6.2. článek nový.</p><p>Díky moc za pozornost a doufám, že se budeme vídat i nadále!</p><p>Ondřej Šmída</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=407ac421c224" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[MeMo #7 — Cíle]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/memo-7-c%C3%ADle-14c9aeef5dfd?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/14c9aeef5dfd</guid>
            <category><![CDATA[pokrok]]></category>
            <category><![CDATA[cíle]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 29 Dec 2022 17:40:12 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2023-02-17T07:41:35.672Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>MeMo #7 — Cíle</h3><p>Cíle jsou všudypřítomné, ale většinou toho o nich moc nevíme, dokud není pozdě.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/0*hgn-MAPh26t8KtK2" /></figure><p>Zdravím Vás u sedmého vydání MeMo!</p><p><em>Poznámka: Tento článek si můžete přečíst </em><a href="https://ondrejsmida.substack.com/p/memo-6-cile"><em>zde na Substacku</em></a><em>, kam jsem přesunul své psaní a zároveň se případně přihlásit k odběru, aby Vám neutekly další články o mentálních modelech a chytrých poznámkách.</em></p><p>Dnes si rozebereme cíle, protože ty tvoří obrovskou část našich životů a ovlivňují velkou spoustu našich rozhodnutí. A ne jen profesionálních, ale taky osobních.</p><p>A bude to pravděpodobně způsobem, který nečekáte.</p><h4><strong>Co jsou to cíle?</strong></h4><p>Než si odpovíme na otázku, co to jsou cíle, nejprve začneme u jejich blízkého, ale přesto vzdáleného příbuzného. A tím jsou sny. U těch to zpravidla začíná. Sny jsou přání toho, co bychom v životě chtěli. Pokud člověk netrpí psychickými problémy, sny jsou pro něj naprosto samozřejmé. Máme je od dětství až do smrti, akorát se v průběhu života mění objekty naší touhy.</p><p>Sny jsou až dalším krokem. Cíl vzniká, když si určíme jednotlivé kroky, kterými budeme usilovat o dosažení svého snu. Sen tedy proměníme na cíl tím, že si vytvoříme plán.</p><blockquote>Cíl bez plánu je jen přání. — Antoine de Saint-Exupéry</blockquote><p>Cíle jsou tedy výsledky, kterých chceme dosáhnout.</p><h4><strong>Důležitost cílů</strong></h4><p>Dosahování cílů je považováno za velmi důležité. Jak moc? Odvětví softwarových aplikací zaměřujících se na produktivitu vydělává odhadem 47 miliard dolarů ročně. Představte si to. Cíle jsou tak důležité, že lidé platí 47 miliard dolarů ročně za to, aby své cíle měli přehledně uspořádané, vždy po ruce a sdílené s někým dalším.</p><p>Je to ale docela dobře pochopitelné. Dosahování cílů může být velmi zisková záležitost. A důležitost cílů se dále zvyšuje, protože čím dál více pronikají z profesního života do toho osobního. Bucket listy přetékají přáními a máme pocit, že pokud nesplníme velkou část z nich, umřeme nespokojeni. Chceme navštívit všechny kontinenty, vidět naživo finále Ligy Mistrů, koupit si vysněné auto, jako bychom snad měli měli mít na smrtelné posteli pocit, že když to nezvládneme, bude to vlastně stejné jako bychom snad vůbec nežili.</p><p>A právě to nás vede k tomu, že cíle můžou být velmi problematické.</p><h3>Dva druhy cílů</h3><p>Cíle nejsou jedny. Dělí se na dva druhy. <strong>Zaostávající</strong> (lagging) a <strong>vedoucí</strong> (leading). Někde najdete zaostávající a vedoucí metriky nebo indikátory a James Clear je ve své knize Atomové návyky (souhrn) nazývá cíli a systémy. Ať už je ale nazveme jakkoliv, ve výsledku jde o to samé.</p><h4><strong>Zaostávající cíle</strong></h4><p>Dalo by se říct, že jde o tradiční pojetí cílů. To, které lidi myslí, prakticky kdykoliv se o cílech začne mluvit. Jde o výsledky, kterých chceme dosáhnout. Ideálně v podobě SMART, což je cíl, který je Specific (specifický), Measurable (měřitelný), Achievable (dosažitelný), Relevant (relevantní), Time-bound (časově ohraničený). Prodat letos určité množství knih, vydělat určité množství peněz, získat určitý počet followerů, dosáhnout určitého množství poslechnutí podcastu, vyhrát určitou trofej, zvýšit podíl na trhu. Asi chápete.</p><p>Jde o zaostávající cíle proto, že zaostávají za činností, která k nim vede. Pokud chcete například prodat určité množství knih, nejprve knihu musíte nějakou dobu psát, poté musíte najít vydavatele, promovat ji, a až úplně nakonec můžete doufat, že se prodá dostatek výtisků, abyste splnili svůj cíl.</p><p>I když jde o převládající formu cílů, je z několika zásadních důvodů problematická.</p><p><strong>Na zaostávající cíle nemáte přímý vliv.</strong> Zaostávající cíle jsou pouze důsledky toho, co děláte. Samozřejmě můžete ovlivnit kvalitu toho, co děláte a zvýšit pravděpodobnost, že se Vám podaří své cíle splnit. Ale nakonec to nebudete Vy, kdo udělá na nikom nezávislý poslední krok k výsledku. Budou to zákazníci, potenciální sledující, posluchači, budete závislí na tom, jak se připraví soupeř. Vítězové i poražení mají stejné zaostávající cíle, a když si zaostávající cíle volíte, není možné říct, jestli uspějete. Soustředit se na ně je podobné, jako kdybyste hráli fotbal a snažili se vyhrát tím, že se budete celý zápas dívat na výsledkovou tabuli. To věděl i vynikající kouč amerického fotbalu Bill Walsh, který razil filozofii Standardu výkonu. Standard svého výkonu je tou jedinou věcí, kterou můžete ovlivnit. A když uděláte všechno jak nejlépe můžete? Skóre se o sebe postará samo, což je taky název, který shrnuje jeho koučovací filozofii.</p><p><strong>Hédonický běžecký pás.</strong> Když se zeptáte lidí, jak se cítí na stupnici od jedné do deseti, většina Vám řekne, že na 7 z 10. I vítězové loterie po jednom roce od výhry. Představte si, že vyhrajete množství peněz, které od základu změní Váš život, ale stejně se po roce cítíte na 7 z 10. Proč ani finančně naprosto dokonale zajištěný život nezpůsobí dlouhodobý pocit na 10 z 10? Protože si lidský mozek zvykne skoro na všechno.</p><p>Důsledkem toho je, že dříve nebo později začneme chtít více pozitivních věcí (nebo méně negativních), abychom se opět dostali do stavu 10 z 10. Jenže dosažení cíle způsobí ten pocit 10 z 10 jen na krátkou dobu. Poměrně rychle se zase dostaví pocit prázdnoty a mírné nespokojenosti. Najednou nám totiž začne chybět cíl, za kterým jít a na současný stav si velmi rychle zvykneme. Ano, opět 7 z 10. A tak si najdeme větší cíl. A pak ještě větší. Většina lidí se žene za dalšími a dalšími cíli, protože si myslí, že je dosažení toho dalšího už opravdu udělá šťastnými. Dokud ale nezmění přístup, větší cíle jim trvalé štěstí nepřinesou. (K tomu proč ne se ještě dostaneme.)</p><p>Důsledkem hédonického běžeckého pásu jsou mimo jiné i krize středního věku. Lidé žijí pro zaostávající cíle, až na ně zhruba někde mezi 40. a 50. rokem života dolehne uvědomění, že jsou smrtelní a oni začnou přemýšlet nad tím, jak celý život žili a k čemu jim to bylo. A tak se vzepřou a kompletně promění svůj život. Bohužel to ale většina z nich udělá způsobem, který je ke krizi středního věku dovedl. Spálí mosty, koupí si motorku nebo sportovní auto, splní si cíle, které měli celý život a čekají, že odteď už budou šťastní. Oh, boy…</p><p><strong>Inflace životního stylu. </strong>Inflace životního stylu je dalším projevem skutečnosti, že si dokážeme zvyknout skoro na všechno. S postupným růstem výdělků si kupujeme čím dál dražší věci, a tak se zdá, že potřebujeme vydělávat pořád více, protože pořád nemáme dost. Naše náklady mají skoro zázračnou tendenci se nafukovat tak, aby nám zbývalo pocitově “pořád stejně”, což je stav, se kterým jsme sice relativně spokojení, ale který by šlo zlepšit. (Pokud Vás napadlo 7 z 10, tak máte pravdu.) Náhlé zvýšení příjmu nám sice nezajistí trvalou spokojenost (viz vítězové loterií), ale máme alespoň větší pravděpodobnost si uvědomit, že jsme z ničeho nic opravdu zajištění.</p><p><strong>Zaostávající cíle ztělesňují naši nespokojenost</strong>. Ať to zaobalíte, jak chcete, buddhisté mají pravdu v tom, že je touha skutečně zdrojem utrpení. Pokud si totiž dáte zaostávající cíl, pak to znamená, že s něčím v současnosti nejste spokojeni. A pokud nejste spokojeni, pak v určitém slova smyslu trpíte, protože prožíváte negativní pocity. A je jedno o jakém cíli mluvíme. Může jít o sebeušlechtilejší cíl jako například získání vysokoškolského titulu. Pokud jej nemáte, ale chcete jej, nejste se současným stavem spokojeni dost na to, že podstupujete studium a usilujete o jeho získání. Proto je u zaostávajících cílů namístě především opatrnost. Když si dáte zaostávající cíl v úplně každé oblasti Vašeho života, neznamená to nic jiného, než že jste v každé oblasti života s něčím nespokojení. A pokud si po dosažení jednoho cíle dáte další a další a další, pak to znamená, že se ke spokojenosti vlastně nikdy nemusíte propracovat. A to nemusíte, protože určitě sami dobře víte, že je vždycky co zlepšovat. Stačí se podívat na nejlepší sportovce a trenéry světa, kteří když mluví o vrcholu své slávy, tak často říkají, že nebyli šťastní. Výhra pro ně totiž byla samozřejmost, protože ji od nich všichni čekali, ale prohra byla utrpení. Psychicky se to na nich podepisovalo, protože v takové situaci člověk prostě nemůže vyhrát. Přitom byli v pozici, kterou jim záviděli všichni na světě včetně jejich největších rivalů.</p><p><strong>Vaše současné já a budoucí já jsou dva různí lidé.</strong> Pokud si naplánujeme zaostávající cíl, naše současné já vybírá životní situaci pro naše budoucí já. Jenže naše budoucí já takovou životní situaci vůbec nemusí chtít, protože se při snaze o dosažení zaostávajícího cíle můžeme změnit. Stačí se podívat na Cristiana Ronalda, který prohlásil, že ho štve, že nemá soukromý život a nemůže například ani chodit s kamarády do restaurace. Asi by svůj život nebyl ochotný vyměnit za ten, ve kterém by jej nikdo neznal. Nicméně i tak jde vidět, že když si představujeme budoucnost a plánujeme dosahování cílů, díváme se jen na pozitiva, která nám změna přinese. Jenže nevyhnutelně přijdou i nová negativa a my bychom se měli zamýšlet nad tím, jestli o ně stojíme. Respektive jestli o ně bude stát naše budoucí já. To je těžké předpovědět, protože v tuto chvílí platí, že já jsem já a nemůžu vědět, co bude nebo nebude chtít mé budoucí já. Ale určitě existuje spoustu příkladů lidí, kteří dosáhli cílů, které mám. A můžu se inspirovat tím, co ti lidé říkají. Protože dost často říkají dost podobné věci a my lidé jsme si podobnější, než si rádi myslíme.</p><p>Jak můžete vidět, zaostávající cíle můžou být nebezpečný byznys.</p><h4><strong>Vedoucí cíle</strong></h4><p>Vedoucí cíle alias systémy se nesoustřeďují na výsledky, ale na činnosti k nim vedoucí. Každý den budu psát 300 slov, 4x týdně budu cvičit, každý den budu meditovat, každý den budu psát prodejní emaily, 2x týdně nahraju podcastovou epizodu. Jde o cíle, nad jejichž plněním má člověk obrovské množství kontroly. Sice ne 100%, protože si život umí najít způsob, jak člověku jejich plnění zkomplikovat, ale násobně vyšší než nad cíli zaostávajícími.</p><p>Možná namítnete, že mezi zaostávajícími a vedoucími cíli vlastně není až takový rozdíl, protože jde o spojené nádoby. Když si zvolím cíle zaostávající, pak si přece automaticky volím i ty vedoucí. Pokud chci více prodávat, je jasné, že musím oslovovat více lidí. Pokud chci, aby lidé odebírali můj obsah, musím ho tvořit. A to je pravda. Rozdíl je ale v něčem jiném. <strong>V přístupu a pozornosti.</strong></p><p>Při volbě zaostávajících cílů je naše pozornost primárně zaměřená na výsledky. Činnosti, které bychom měli dělat, tedy cíle vedoucí, stojí tak trochu stranou. Respektive až příliš často představují zlo, ke kterému se člověk musí nutit. Je to podobné, jako když lidi chtějí být slavní zpěváci, hudebníci nebo sportovci, ale nebaví je cvičit. Vzít do ruky kytaru 3x měsíčně na půl hodiny ale asi není úplně ten správný přístup, pokud chce člověk hrát profesionálně. Určitě to znáte, asi každý byl někdy zamilovaný do vysněných zaostávajících cílů, ale neměl zrovna moc rád činnosti, které by k nim vedly. A taky zpětně vidíme, jak to s nimi dopadlo. Zvolených zaostávajících cílů jsme v drtivé většina případů nedosáhli.</p><p>Naproti tomu volbou vedoucích cílů, přesunete svou pozornost na konkrétní činnosti. Chci psát každý den, ale nedělám to? Hmmm, to je problém, s takovou tu knihu asi nenapíšu. Chci mít deset tisíc odběratelů na YouTube, ale vydal jsem za poslední tři měsíce dvě videa, která mají dohromady 80 shlédnutí? Bez komentáře.</p><p>Volbou vedoucích cílů navíc získáte další bonus. Tím, že na ně přesunete svou pozornost, budete si volit takové, jejichž plnění Vás bude naplňovat a dávat Vám smysl. A které si v průběhu času třeba zamilujete. Díky tomu se jim budete schopni věnovat dlouhodobě. A dlouhodobost je důležitá, protože jak se říká, úspěch přes noc trvá pět let.</p><p>A tady se dostáváme k nejdůležitější části. <strong>Ke smysluplnosti.</strong> Zaostávající cíle samozřejmě pocit smysluplnosti a naplnění přinést můžou. Musíte ale počítat s tím, že jich nedosáhnete. Podívejme se třeba na hokejového brankáře Henrika Lundquista. Ten hrál celou kariéru v NHL za New York Rangers, stal se tváří celé organizace, lidi ho milovali, ale nikdy nevyhrál Stanley Cup. Nejlepšího výsledku dosáhl v roce 2014, kdy ve finále jeho tým prohrál a skončil na druhém místě. Pokud hokej miloval a dávalo mu smysl trénovat a hrát, pak má nejspíš pocit naplnění i bez Stanley Cupu. Kdyby ale hokej rád neměl a šlo mu jen o vítězství Stanley Cupu, pak by měl pocit promarněných let, protože nezískal ten jediný cíl, pro který hrál.</p><p>A stejné je to i pro nás ostatní. Dovolím si říct, že by smysluplnost měla vznikat především ve všední každodennosti. Dosažení zaostávajících cílů by měl být jen takový bonus navíc. Pokud totiž budete spokojeni s tím, co jste v ten daný den dělali a prožijete tak všechny dny, z definice budete spokojeni s tím, jak jste strávili svůj život. A to i když nezměníte svět a budete mít své malé a pro ostatní nijak nevýznamné cíle. Ať už jde o hraní videoher nebo pěstování okrasných květin. To poměrně hezky ilustruje citát Johna Lennona, který už byl ale použitý tolikrát a je natolik přehnaně dramatický, že vydám 🚨KLIŠÉ ALERT🚨.</p><blockquote>“Když jsem přišel do školy, zeptali se mě, čím chci být. Já jsem jim řekl, že šťastným člověkem. Řekli mi, že nerozumím zadání a já jsem jim řekl, že nerozumí životu.”</blockquote><p>Představa malého, naplněného života není tak sexy jako představa, že vyděláte sto milionů korun a budete žít luxusní život plný všech možných slastí. Je ale rozhodně dosažitelnější a udržitelnější.</p><p>(Vlastně spíše stojí za úvahu, proč je představa luxusního života sexy. Je to závist a pozornost ostatních? Je to představa, že nebudeme muset už nikdy nic dělat? Pocit zabezpečení? Je dobré si na to odpovědět.)</p><p>Abych to shrnul, spokojeni můžete být už dnes. Nemusíte čekat na budoucnost a na to, až (a jestli) dosáhnete nějakého svého vysněného cíle.</p><h4><strong>Jsou tedy zaostávající cíle k ničemu?</strong></h4><p>Ne. Není to tak, že kdokoliv si dává zaostávající cíle, dělá něco automaticky špatně a měl by od základu změnit svůj život.</p><p>Zaostávající cíle jsou velmi užitečné, pokud jde o určení směru, kterým se chcete v životě vydat. Přirovnal bych je ke kompasu, když chcete jít na sever. Kompas ukazuje na sever, ale na ten magnetický sever drtivá většina lidí dojít nechce. Chce jít jen tím směrem. Nebo určitým směrem vzhledem k tomu severu. Nemusíte nutně dojít přesně tam, kam Vás cíl vede. Třeba postupem času zjistíte, že ani nechcete.</p><p>Dnešní vydání má spíš nabídnout pomocnou ruku, především pokud se snažíte plnit své zaostávající cíle a ne a ne se dobrat spokojenosti. Právě to je chvíle, kdy zkusit odhlédnout od zaostávajících cílů k těm vedoucím.</p><h3>Závěr</h3><p>Jak vidíte, k cílům lze přistoupit různě a oba přístupy mají své. I když proti zaostávajícím cílům nic nemám, sám jsem nevěděl, jaký cíle můžou mít na člověka vliv. A momentálně mi přijde dost problematické, jak samozřejmě a automaticky všichni přistupují k těm zaostávajícím, aniž by kdokoli mluvil o rizicích, které jsou s nimi spojeny. Právě to mě motivovalo napsat dnešní vydání.</p><p>Tím nicméně nekončím a příště se podíváme na produktivitu, což je filozofie stojící za dosahováním cílů. Ta může být stejně problematická jako cíle samotné. Chtěl jsem ji nakousnout už dnes, ale celý newsletter by se nafouknul na asi tak pět tisíc slov, tak si něco necháme do příště.</p><p>Díky za pozornost a mějte se hezky!</p><p>Ondřej</p><p>PS: Možná Vás napadne ještě jeden otřepaný (a pravdivý) citát, který by se dal ve spojitosti se zaostávajícími a vedoucími cíli použít. Dejte mi vědět odpovědí na tento mail.</p><p><em>Zdroje: James Clear — Atomové návyky (</em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/clearatomovenavyky"><em>souhrn</em></a><em>), Newsletter Unmistakable creative, Oliver Burkeman — 4000 týdnů, Thomas Hylland Eriksen — Tyranie okamžiku, Bill Walsh — Skóre se o sebe postará samo (</em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/walshskoreseosebepostarasamo"><em>souhrn</em></a><em>)</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=14c9aeef5dfd" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Nejednoznačnost jednoduchosti]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/nejednozna%C4%8Dnost-jednoduchosti-ae0cd3a3e0c3?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/ae0cd3a3e0c3</guid>
            <category><![CDATA[jednoduchost]]></category>
            <category><![CDATA[zkušenosti]]></category>
            <category><![CDATA[krása]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 28 Dec 2022 21:04:03 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-12-28T21:04:03.679Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Jednoduchost je velmi zajímavá věc, na kterou jsem teď několikrát narazil, tak bych k ní chtěl napsat pár myšlenek mimo oficiální vydání MeMo. Pojďme se nejprve podívat na pár myšlenek, které se jí týkají.</p><h4>Příklady jednoduchosti</h4><p>Říká se, že dokonalost nastává, když odebereme všechno, co bychom odebrat měli, ale ne více.</p><p>V jednoduchosti je krása.</p><p>Blaise Pascal se v jednom ze svých dopisů omlouvá za jeho délku, protože neměl čas napsat kratší dopis.</p><p>Americký prezident Abraham Lincoln byl požádán, aby při nějaké významné příležitosti přednesl pětiminutovou řeč. On odpověděl, že na přípravu pětiminutových proslovů nemá čas, ale že hodinu může mluvit kdykoliv.</p><p>V knize Building the second brain autor Tiago Forte používá studii býka od Pabla Picassa jako ukázku zjednodušení. Jak můžete vidět, Picasso na jedenácti kresbách postupně zjednodušil býka na pár čar. Kdybychom narazili na jednu z posledních tří kreseb bez kontextu prvních osmi, mohli bychom si klidně myslet, že takového “býka” nakreslilo malé dítě.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*VoooUfsl4OSpPE56.jpg" /></figure><p>Něco trochu podobného ukazuje i tento mem:</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*hW1ThKj-eNG95VY50sj0yQ.jpeg" /></figure><p>Lidé, kteří nemají úplně velký rozhled, zpravidla používají první nástroj, který jim padne pod ruku. V případě psaní poznámek jím je zpravidla předinstalovaná aplikace, kterou mají v telefonu od začátku. Lidé uprostřed spektra mají plno systémů, kterými zajišťovat bezproblémový chod svého života. No a lidé na vrcholu? Ti opět používají aplikaci poznámek.</p><p>A nakonec, každý jazyk disponuje obrovským množstvím klišé právě proto, že velmi jednoduše vyjadřují nějakou nadčasovou myšlenku. Přesto u nich ale obracíme oči v sloup, protože je všichni známe a není potřeba je znovu připomínat. 😅</p><p>Je zajímavé, že jednoduchost není jednoznačná a ve velké míře závisí na kontextu. Může být destilátem obrovského množství zkušeností, které se všechny spojují v elegantním, jednoduchém provedení. A nebo může jít o výrok, jehož autor nechápe souvislosti.</p><h4>P vs. NP problém</h4><p>To, jak moc je vesmír jednoduchý nebo složitý, zatím nevím přesně a důkazem je i tento problém, který když vyřešíte, dostanete milion dolarů.</p><p>Jde o to, že vyřešit nějaký problém a ověřit, že je vyřešený správně, jsou dvě různé věci, které trvají různě dlouho. Například vynásobením kterých dvou přirozených čísel získáte číslo 851? Můžete začít zkoušet dělitelnost, ale nebude Vám to k ničemu, protože toto číslo vzniklo vynásobením dvou prvočísel. To znamená, že abyste přišli na to, o která dvě čísla jde, musíte narazit na jedno z těch prvočísel, vydělit jím číslo 851 a jedině tím získáte číslo druhé. I u takto malého čísla by Vám to zabralo několik minut, obzvlášť pokud byste nevěděli, že číslo vzniklo součinem prvočísel. (Jde o čísla 23 a 37.) No a teď zkuste ověřit, že 23*37 je 851. To uděláte velmi jednoduše a rychle, a to i když u sebe nebudete mít kalkulačku.</p><p>No a teď k tomu P vs. NP. (Pozn: Pokud nejste úplně zatížení na matematiku nebo IT a nemáte morál zjišťovat, co to znamená, doporučuju slovo polynomiální nahradit slovem únosný a text kurzivou přeskočit.)</p><p>P představuje problém, který lze vyřešit v polynomiálním čase. <em>Polynomiální čas je takový, kdy roste s počtem přibývajících členů čas potřebný pro vyřešení problému nanejvýš s určitou konkrétní mocninou. Například násobení matic probíhá v čase dle mocniny n³.</em></p><p>NP představuje nedeterministický polynomiální čas pro ověření řešení problému.</p><p>No a otázka zní: Lze KAŽDÝ problém <strong>ověřitelný</strong> v polynomiálním čase taky <strong>vyřešit</strong> v polynomiálním čase?</p><p>Jak jsem psal, odpověď zatím nemáme, i když existují náznaky, že je odpovědí (naštěstí a doufejme) ne. Kdyby byla odpověď ano, pak jak napsal můj oblíbený autor Venkatesh Rao v narážce na hru Counter Strike, teroristi vyhráli.</p><p>V tu chvíli by totiž bylo možné najít způsoby, jak vyřešit velké množství problémů, které považujeme za náročné. A to by samozřejmě byla voda na mlýn pro lidi, kteří chtějí porušovat zákony. Bezpečnost je totiž o složitosti řešení, ale jednoduchosti ověření, a kdyby se P rovnalo NP, složitost řešení by byla v ohrožení.</p><h4>Závěr</h4><p>Myšlenky o jednoduchosti mi přijdou zajímavé. Ze začátku totiž máme potřebu věci komplikovat. A myslím si, že je to vlastně nutnost, pokud chceme realitu pochopit do co největší hloubky. Postupně času se nám ale pod kůži dostanou různé výjimky, detaily, pravidla a my najednou uvidíme to hlavní: to jednoduché a výstižné.</p><p>Vlastně mě napadá, že moudrý/zkušený člověk, který chápe nuance, ale v konečném důsledku říká něco jednoduchého na pochopení, zároveň chápe i ten zbytek reality, se kterým umí pracovat. Pokud ale člověk nepochopí a pouze opakuje to hezky znějící a jednoduché, asi ho čeká dost trápení před tím, než to jednoduché do důsledku pochopí.</p><p>Jaký máte vztah k jednoduchosti Vy? Řešíte ji? Snažíte se o ni? Dejte mi vědět v komentáři pod příspěvkem ve skupině. 🔥</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=ae0cd3a3e0c3" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Readwise Reader]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/readwise-reader-44aa93538b19?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/44aa93538b19</guid>
            <category><![CDATA[zettelkasten]]></category>
            <category><![CDATA[pkm]]></category>
            <category><![CDATA[čtení]]></category>
            <category><![CDATA[readwise]]></category>
            <category><![CDATA[readwise-reader]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 18 Dec 2022 19:02:35 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-12-18T19:10:50.896Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h4>Poslední chybějící dílek k perfektnímu Zettelkasten.</h4><p><em>Pokud jste na tento článek narazili díky algoritmu nebo sdílení někoho ve Vašem okolí, doporučuju začít </em><a href="https://ondrejsmida.medium.com/kone%C4%8Dn%C4%9B-opravdu-u%C5%BEite%C4%8Dn%C3%A9-pozn%C3%A1mky-37767cf410f4"><em>zde</em></a><em> článkem o systému chytrých poznámek a o mém workflow, do kterého patří právě i Readwise Reader.</em></p><p>Pokud čtete elektronicky a to, co čtete, chcete později využít, nalezli jste správný článek.</p><p>Readwise Reader (dále jen Reader) je multifunkční čtecí platforma od tvůrců <a href="https://ondrejsmida.medium.com/readwise-f02e7b242c16">Readwise</a>. Vstoupila již do veřejné beta verze a z pár týdnů jejího užívání můžu říct, že všechny ostatní aplikace ke čtení zaspaly dobu.</p><h4>Další čtecí aplikace? Ano, ale…</h4><p>Určitě znáte Pocket, Instapaper nebo některou z mnoha dalších aplikací, která slouží k tomu, abyste si do ní ukládali články k pozdějšímu přečtení. Není toto jen další taková aplikace?</p><p>Reader se proti tradičním čtecím aplikacím celkem logicky vymezuje. Cílem tvůrců je, aby se Reader nestal dalším odkladištěm obsahu, ale abyste to, co si do něj uložíte, skutečně četli.</p><p>Reader je navíc mnohem flexibilnější. Není navržený jen k ukládání webových článků, ale taky PDF souborů, elektronických knih ve formátu EPUB, tweetů, emailů, můžete do něj nasměrovat RSS feedy, přihlásit si speciálním emailem odběr newsletteru a také si do něj můžete uložit YouTube videa. K anglickým videím Readwise vytvoří přepis běžící v reálném čase pod videem, na které se díváte, ale kterým také můžete scrollovat.</p><p>No a klíčová vlastnost je, že veškerý obsah nahraný do Readeru můžete zvýrazňovat a všechny takto zvýrazněné poznámky se automaticky synchronizují do Readwise. 🤤</p><h3>Co Vás v Readeru čeká?</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*QkkKjIQTZibny16GsHk47Q.png" /></figure><p>Ovládání Readeru je poměrně intuitivní. Na levé liště najdete menu, v horní části tři záložky Inbox/Later/Archive a na pravé straně metadata – tedy údaje o dokumentu.</p><h4>Levé menu</h4><p>Toto menu je rozděleno na tři části.</p><p>V horní části naleznete Home screen, Knihovnu, Feed a možnost vyhledávat.</p><p>Home screen, obsahuje přehled obsahu v kategoriích, jejichž zobrazení a pořadí si můžete navolit. Jde o rozečtené texty, nově nahrané texty, kratší články, delší články, vlastní filtry a ty, které jste si přidali do užšího výběru štítkem shortlist.</p><p>Knihovna je místo, ve kterém se objeví vše, co si do Readeru přidáte.</p><p>Ve Feedu, se objeví všechno, co Vám přijde skrze RSS a newslettery. Díky vlastní emailové adrese už Vám newslettery nemusí chodit do emailové schránky a zvyšovat Vám počet nepřečtených emailů. A navíc Reader nabízí seznam navrhovaných newsletterů, ke kterým se můžete přihlásit, kdybyste jich náhodou odebírali málo. 😅</p><p>V prostřední části najdete odkazy na jednotlivé typy obsahu a vlastní filtry. Vlastní filtry jsou flexibilní, můžete filtrovat podle štítku, kategorie, odhadované délky čtení, podle toho, kde se dokument nachází, podle toho, před jak dlouhou dobou byl uložen, jestli má vyznačené poznámky a samozřejmě je všechny kombinovat podle svých potřeb. Jen se musíte naučit, jak si takový filtr napsat, ale není to nic náročného.</p><p>Ve spodní části najdete možnost přidat další obsah, přehled klávesových zkratek, protože je Reader navržený pro power usery a taky nápovědu.</p><h4>Horní záložky Inbox/Later/Archive</h4><p>Tvůrci Readeru vycházejí z filozofie produktivity připomínající Getting things done (Mít vše hotovo). Pokud si něco uložíte, jde to do Inboxu. Ten byste si později měli projít, rozhodnout se, co si skutečně chcete přečíst, a přesunout to do Later. To, co číst nebudete nebo už jste přečetli, přesunete do Archivu.</p><p>Sami ale říkají, že se momentálně setkávají s tím, že to pro většinu uživatelů není úplně optimální rozložení, protože lidé nechtějí využívat záložku Later, s čímž se naprosto ztotožňuji. Cítím z toho takové to “later = never”, a mám proto strach ji používat. Proto místo Later bude možnost umístit do menu záložku Shortlist, která bude shromažďovat obsah, který si budete chtít přečíst s větší prioritou.</p><h4>Metadata</h4><p>V metadatech v pravé části obrazovky najdete název článku, autora, jestli už jej odebíráte, souhrn článku, štítky, typ dokumentu, kdy byl obsh zveřejněn, kolik času Vám zhruba zabere jeho přečtení, kdy jste si ho uložili a kolik jste ho přečetli. Ta jsou do jisté míry editovatelná, ale tím, že je Reader v betě, nejde editovat vše. Například nahraná kniha v PDF zatím nemůže být označená jako kniha, ale přidá se do článků. Musíme si holt počkat.</p><h4>Ghostreader 👻</h4><p>Reader spolupracuje s umělou inteligencí GPT-3 a funguje moc hezky. Můžete si nechat shrnout článek, přeložit část textu, zjednodušit vyznačený text, a dokonce z něj nechat vytvořit haiku, shrnutí vytvořené z emoji a nebo flashcard, což znamená, že do poznámky umělá inteligence napíše otázku, k níž je odpovědí právě vyznačená část textu. A taky můžete zadat vlastní požadavek, co by s textem měla umělá inteligence udělat.</p><p>Zatím to moc nevyužívám, ale postupem času se určitě objeví zajímavé způsoby, kterými tuto vychytávku využít.</p><h4>Webové rozšíření</h4><p>Webové rozšíření uloží jakýkoliv obsah do Readeru, ale navíc Vás nechá vyznačovat si informace přímo v prohlížeči. Pokud tedy chcete rovnou začít, nemusíte nikam překlikávat, a pokud začít nechcete, prostě zavřete záložku se stránkou a článek najdete později v Readeru.</p><h4>Reader a moje workflow</h4><p>Díky tomu, že už na čtení prakticky nemusím používat žádnou jinou aplikaci na čtení. Výjimkou je Kindle, protože si občas koupím nějakou elektronickou knihu, která u nás není k dostání. Z obou platforem jde ale všechno automaticky do Readwise a z Readwise se vše automaticky exportuje do Obsidianu, kde si vytvářím trvalé, propojené poznámky systémem Zettelkasten. Upřímně doufám, že všechno vydrží alespoň ve stavu, ve kterém je teď, protože o funkčnost a pohodlí rozhodně nechci přijít.</p><h4>Závěr</h4><p>Pokud čtete online a čtete věci, které si chcete zapamatovat a mít je později k dispozici, tak je Readwise Reader jednoznačně nejlepší volba. Dlouho jsem používal Pocket, ale jeho aplikace na Mac je neuvěřitelně pomalá, zkoušel jsem i Instapaper, ale ani jedno nesplňovalo mé představy. Reader je naproti tomu splňuje skvěle, protože mi umožňuje nic neřešit, chodit na jedno místo a v něm všechno najít.</p><p>Doporučuju si jej vyzkoušet, a pokud Vám bude sedět, tak i co nejdříve předplatit, protože se budou upravovat ceny tak, aby odpovídaly hodnotě dua Readwise + Reader, která je opravdu obrovská. Pokud k tomu navíc využijete <a href="https://readwise.io/i/ondrejsmida">můj referenční odkaz</a>, oba získáme měsíc zdarma.</p><p><em>Pokud chcete jednou týdně dostávat email o mentálních modelech a o chytrých poznámkách, </em><a href="https://mailchi.mp/5c089d0221a0/memo"><em>přihlaste se</em></a><em> k odběru newsletteru MeMo.</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=44aa93538b19" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[O pět let a 200 knih později]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/o-p%C4%9Bt-let-a-200-knih-pozd%C4%9Bji-466f12840d7a?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/466f12840d7a</guid>
            <category><![CDATA[perspektiva]]></category>
            <category><![CDATA[čtení]]></category>
            <category><![CDATA[kniha]]></category>
            <category><![CDATA[vědomosti]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 14 Dec 2022 14:55:53 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-12-14T15:10:03.658Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h4>Čtení Tě změní.</h4><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*xsqP2fpF8srV2ZSv" /><figcaption>Photo by <a href="https://unsplash.com/@giamboscaro?utm_source=medium&amp;utm_medium=referral">Giammarco</a> on <a href="https://unsplash.com/?utm_source=medium&amp;utm_medium=referral">Unsplash</a></figcaption></figure><p>Jestli jsem někdy udělal skvělé rozhodnutí, pak to, že jsem se rozhodl dát prioritu čtení a posledních pět let jsem četl alespoň 40 knih ročně. Těm největším milovníkům knih se sice nevyrovnám, ale vzhledem k tomu, že<a href="https://domaci.hn.cz/c1-66266270-dospely-cech-precte-v-prumeru-trinact-knih-rocne-ukazal-pruzkum-zeny-ctou-pritom-vice-nez-muzi#:~:text=Z%20v%C3%BDsledk%C5%AF%20opakovan%C3%A9ho%20celost%C3%A1tn%C3%ADho%20reprezentativn%C3%ADho,vyd%C3%A1%20za%20n%C4%9B%20649%20korun."> průměrný Čech přečte 12,6 knih ročně</a>, málo to taky není.</p><p>Rád bych se proto nad čtením, které posledních pět let zabíralo docela velkou část mého volného času, zamyslel trochu hlouběji.</p><h4>Proč je čtení důležité?</h4><p>Obrovské množství lidí si někdy v životě řekne, že napíše knihu. Pokud to dotáhne do konce 10 % z nich, tak je to hodně. Psaní knihy je náročný proces, který vyžaduje velké množství odhodlání, systém a kus odvahy. Sebere Vám to kus života a ještě si na vás dost možná smlsnou kritici. <strong>To dělá z mnoha knih výjimečný destilát, který je výsledkem různého poměru faktů, zkušeností, představivosti a krásného čtení.</strong></p><p>Dobrá kniha tak vždy ukazuje nějakým způsobem zajímavý pohled na svět. A vidět svět z jiného pohledu nebo se v něm dostat do jiných situací, je velmi, velmi užitečné, protože to je přesně situace, kterou zažijete s každým člověkem, kterého kdy potkáte. Každý vidí svět z úplně jiného pohledu.</p><p>Na rozdíl od setkání s jiným člověkem, který svět vidí úplně jinak, má ale kniha jednu nespornou výhodu. Působí na Vás, ale zároveň není člověkem, před kterým byste se museli obhajovat. Před kterým byste se museli stydět. U kterého byste přemýšleli nad tím, jak jej přesvědčíte. Díky tomu Vás kniha nechává se svými myšlenkami, aniž byste měli s kým diskutovat, a tak můžete přemýšlet čistě jen nad myšlenkami, které Vám zprostředkovává. Můžete je na sebe nechat působit, nechat je na sebe kapat stejně, jako kape voda na kámen, až ho obrousí. A právě díky tomu se Vám může s větší pravděpodobností přihodit něco, co se nestalo 99 % lidem v 99 % diskuzí na sociálních sítích – že změníte názor.</p><p>Je pravda, že ne každá kniha je stejně dobrá. Ale i díky špatné knize si můžete dost věcí uvědomit právě proto, že je špatná kniha špatná a ty dobré s ní silně kontrastují. Díky čtení špatných knih si člověk uvědomí, že by měl důkladněji vyhledávat ty lepší a nečíst cokoliv, co se mu zrovna dostane pod ruku. Ono je totiž velmi depresivní, že i nadprůměrný počet 40 knih ročně je extrémně malé množství vzhledem k tomu, kolik jich každý rok vyjde. Zajímavé je zamyslet se nad tím, že máme skoro všichni v životě jen zhruba 300–2000 knih, které si můžeme přečíst. A tak je dobré těch špatných nepřečíst moc.</p><h4>Jak čtení změnilo mě?</h4><p>Tohle pro mě bude bolestivé psaní. 😅</p><p>Zhruba asi tak… odjakživa jsem měl tendenci si myslet, že vím, jak věci jsou, rozumím tomu a všechno je jasné. Stačí mě poslouchat a světový mír je zaručen.</p><p>Částečně je to tím, že pokud je člověk ve vzdělávacím systému úspěšný, je to proto, že toho “hodně ví”. A tak si myslí, že toho <strong>hodně ví</strong>. O všem. Což byl můj případ. A z toho následně plynula neschopnost reflektovat vlastní názory. Proč přece, když toho hodně vím, tak proč bych měl přemýšlet nad tím, že si něco myslím špatně?</p><p>Může se zdát, že se vymlouvám na okolí, ale bohužel se nerodíme a nevyrůstáme s nějakou jednotnou databází hodnot a vědomostí, a člověk tak k mnoha věcem musí dojít postupně, navzdory svým životním zkušenostem. Hlavní odpovědnost tak spočívá především v tom zlepšit své budoucí chování a umět při pohledu nazpět uznat své chyby nejen před sebou, ale i před ostatními. A i proto vlastně píšu tento článek.</p><p>Díky čtení mi došlo několik zásadních věcí:</p><ul><li><strong>Často se pletu.</strong> To považujeme za naprosto samozřejmé, ale ruku na srdce, ne vždy se tak do důsledků chováme. Sice říkáme, že nevíme všechno a můžeme se splést, ale ve velké většině případů jsme přesvědčeni o tom, že v tomhle konkrétním případě víme dost na to, abychom byli přesvědčeni o tom, že se nepleteme. Ale když tak přistoupíme ke každé situaci, kterou kdy prožijeme, výsledkem bude, že se vlastně nespleteme nikdy.</li><li><strong>Existuje obrovské množství toho, co nevím.</strong> Když jsem začal objevovat existenci mentálních modelů a myšlenek, o kterých jsem do té doby nikdy neslyšel, byl jsem nadšený, ale zároveň se najednou nešlo schovat před tím, že dost pravděpodobně nevím dost. Naopak vznikl paradox, o kterém jste už asi slyšeli. Člověk má s přibývajícími vědomostmi pocit, že toho ví pořád strašně málo. O to složitější je pak pohled do vlastní minulosti.</li><li><strong>Nepřemýšlím dostatečně do hloubky.</strong> Dokud si k problému člověk nesedne a nezačne psát, nejspíš nad ním nepřemýšlí do dostatečně hloubky. Je to kvůli tomu, že hluboké přemýšlení vyžaduje více informací, než kolik jich člověk může najednou udržet v hlavě. A když se mi dostaly do ruky některé knihy, kterým jsem buď nerozuměl vůbec, nebo jsem musel číst pomalu a většinu pasáží několikrát, abych je pochopil, došlo mi, že je na čem pracovat.</li><li><strong>Lidé, kteří říkají, že jsou racionální a neřeší emoce, je spíše řešit neumí ani nechtějí. </strong>Ano, byl jsem jedním z nich. Logika, fakta, objektivita. Nic jiného mě nezajímalo. Jenže ona i ta logika má často vlastní pravidla. Fakta se dají interpretovat různě. A objektivita mimo přírodní zákony je dost problematický koncept. Jak to s mou objektivitou je, mi začalo docházet právě ve chvílích, kdy jsem začal zjišťovat, že realitu konstruujeme a že k tomu lze využít různé metody, přístupy, logiky a předpoklady. Šlo jen o mou subjektivitu, kterou jsem považoval za objektivní a univerzální. A stejně tak jsem zjistil, jak jsou důležité emoce. Že z nich vycházejí hodnoty a z hodnot zase nazpět emoce a bez nich to v životě nejde. Lidé, kteří nedokážou cítit emoce, se totiž nedokážou rozhodnout o tom, co je lepší a co horší.</li></ul><p>Existuje samozřejmě obrovské množství dalších věcí, které jsem se díky čtení dozvěděl, (o čemž svědčí 2,5 milionů slov výpisků, které mám ve svém <a href="https://ondrejsmida.medium.com/readwise-f02e7b242c16">Readwise</a>), ale tyhle patří mezi ty, jejichž uvědomění naprosto změnily způsob, kterým k životu přistupuju.</p><h4>Jak vést svou knihovnu – Antiknihovna</h4><p>Umberto Eco vlastnil knihovnu, ve které bylo přes 30.000 knih a lidi dělil na dva typy. Ti, kteří se jej zeptají, kolik z nich přečetl a ti, kteří pochopili, že by v knihovně měly být především knihy, které člověk ještě nečetl a které mu tak můžou být k užitku.</p><p>To je poměrně netradiční přístup, protože většina lidí přečtené knihy sbírá a nikdy se s nimi nerozloučí, i když více než 50 % knih, které přečetli a vložili do své knihovny, už nikdy znovu nevzali do ruky.</p><p>Podle Umberta Eca by Vaše knihovna měla obsahovat co nejvíce knih, ve kterých se můžete dozvědět to, co nevíte, a myslíte si, že to někdy nejspíš budete potřebovat vědět. A knih byste měli mít v knihovně tolik, kolik si jen můžete dovolit.</p><h3>Které knihy bych Vám doporučil?</h3><p>Dobrá kniha umí změnit pohled na svět. Skvělá kniha Vás přiměje změnit pohled na svět, a ještě budete nadšení z toho, že Vám ten pohled mění. A myslím, že u všech těchto knih jsem byl nadšený, že je čtu.</p><p>Některé jste možná četli, o některých jste asi slyšeli a některé pro Vás můžou být neznámé. Každopádně doporučuju každou jednu z nich.</p><h4>Carol Dweck – Mindset</h4><p>Jedna z prvních knih, díky které jsem nad sebou začal přemýšlet. Ukazuje rozdíl mezi fixním a růstovým myšlením, díky kterým přistupujeme k celému svému životu. Asi není potřeba říkat, jak moc jsem byl uzavřený v tom fixním a ještě občas jsem. Například když se mi nedaří v deskovkách.</p><h4>Donella Meadows – Myšlení v systémech</h4><p>Běžně přemýšlíme lineárně. Uděláme A a stane se B. Jenže v komplexních systémech, ve kterých je mnoho aktérů, z nichž každý může jednat různým způsobem, to funguje tak, že se uděláme A, stane se B, pak C, D, E a všechno se vrátí zpět k člověku, který udělal A. A kterého to třeba negativně ovlivní. Naše činy nejdou ve svých důsledcích dál od nás do nekonečna, ale dříve nebo později se k nám vrátí, protože je pro člověka Země víceméně uzavřený systém. Vezměme si výrobní procesy. To, co nazýváme odpadem, vlastně není odpad. Je to další produkt našeho chování, o který sice nestojíme, ale který je nevyhnutelný, který se někde kumuluje a který nakonec ovlivňuje například životní prostředí nebo klima.</p><h4>Nassim Nicolas Taleb – Oklamán nahodilostí</h4><p>Taleb mi ukázal, že svět není předvídatelný a pravděpodobnost není radno brát na lehkou váhu, protože pokud si nedáme pozor, může nás velmi lehce oklamat. Věnuje se taky málo pravděpodobným jevům a ukazuje, jak se proti nim bránit. A taky jak pravděpodobnost zajišťuje, že někdo nevyhnutelně uspěje, i když je extrémně malá šance, že to budete právě Vy. Než abych se dál rozepisoval, doporučím Vám <a href="https://www.getrevue.co/profile/MentalniModely/issues/memo-3-pravdepodobnost-1423156">MeMo #3</a>, kde se pravděpodobnosti věnuju do hloubky.</p><h4>Duncan J. Watts — Všechno je zjevné (jakmile znáte odpověď)</h4><p>Další kniha o nepředvídatelnosti světa, která ukazuje, jak může být zrádná intuice. Ta skvěle slouží, pokud jde o věci, které se týkají našeho přímého okolí. Jenže jakmile začneme uvažovat o abstraktních myšlenkách, intuice začne fungovat nespolehlivě. Náš mozek totiž dokáže vymyslet důvody, proč to, co si myslíme, bude fungovat. I když to bude úplně špatně. Právě proto potřebujeme vědu, studie a průzkumy. Bez nich totiž spoléháme na své dojmy, které v žádném případě nejsou reprezentativní pro celou společnost.</p><h4>Daniel Kahneman — Myšlení, pomalé a rychlé</h4><p>Legendární knížka, ve které Daniel Kahneman ukazuje, že nejsme racionální, zisk maximalizující bytosti, ale že máme určité psychologické tendence, kvůli kterým děláme ne zcela optimální rozhodnutí. Naprosto zásadní knížka, kterou by měl přečíst každý absolvent střední školy.</p><h4>Lisa Feldman Barrett — Jak se tvoří emoce</h4><p>Dlouho jsme si mysleli, že existují univerzální emoce, které jsou reakcí na to, co se děje ve vnějším světě. To byla teorie, se kterou přišel Paul Ekman. Jenže nejnovější neurologické výzkumy ukazují něco jiného. Vypadá to, že emoce konstruujeme. Pokud se naše očekávání budoucnosti nenaplní, dojde k výkyvu našeho vnitřního stavu a od okolí se dozvíme, o jaký koncept jde. Nekoupíte dítěti bonbon, to začne brečet a Vy mu řeknete, že chápete, že je smutné, ale že teď na bonbony není prostor. Tím se naučí přiřazovat k určitému prožitku určitý emocionální koncept.</p><p>Emočních konceptů je obrovské množství druhů a různé kultury mají koncepty, které nikde jinde nenajdete. Například Dánové a Norové mají <em>hygge</em>, což je emoce, kterou pociťují, když se cítí dobře, pohodlně a cítí spokojenost. Japonci mají zase <em>age otori, </em>což je koncept, který je aktuální, když si myslíte, že po návštěvě kadeřníka vypadáte hůře než před ní.<em> </em>Hlavní myšlenka této knihy spočívá v tom, že díky práci na proměně vnímání těchto konceptů můžeme pracovat s vlastními emocemi a nemusíme jim být vydáni napospas.</p><h4>Michael Sandell – Co peníze nedokážou koupit (Morální limity trhů)</h4><p>Trhy jsou mnohými považovány za jednoznačně nejefektivnější způsob, kterým řešit vztahy mezi lidmi, kteří se neznají. Dokonce je část lidí považuje za přirozené a jakýkoliv zásah do jejich fungování považují za problematický. Přitom si prakticky nikdo ze zastánců volného trhu nedokáže představit volný trh s orgány, s rozsudky nebo s politickými funkcemi. Michael Sandell, toho času profesor na Harvardu, vedoucí jeden z historicky nejpopulárnějších harvardských seminářů <em>Justice: What’s right thing to do</em>, ukazuje, že trhy mají své limity, problémy a rozhodně nejsou všemocným řešením, po kterým bychom měli sahat vždy a automaticky.</p><h4>Daniel Prokop – Slepé skvrny</h4><p>Daniel Prokop je český sociolog, který v sedmi kapitolách své knihy ukazuje problémy, kterým Česko čelí. Jde o předluženost, problematické školství, rasismus a xenofobii, populismus a další výzvy, které jsou důsledkem minulosti, ale taky základnou pro problémy budoucí. Kniha, která na základě výzkumů a tvrdých dat dokáže přesvědčit o tom, že tradiční vnímání sociálních problémů je spíše problematické a že je potřeba hledat jiná řešení a volit jiné přístupy.</p><h4>Anna Mayr – Bídníci</h4><p>Otevřená, syrová a poměrně ostrá zpověď ženy, která si prošla chudobou, její rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, ale ona sama dokázala prorazit a stát se úspěšnou, vzdělanou novinářkou a nyní také spisovatelkou. Namísto toho, aby ale ze své pozice kritizovala všechny ty, kteří nedokážou prorazit tak, jako se to povedlo jí, poukazuje na problémy, které jsou s chudobou a nezaměstnaností spojeny a na to, jak tyto dvě věci člověku berou důstojnost a systém, který je má řešit, je neřeší, ale naopak tyto pocity v člověku dále prohlubuje.</p><h4>Brett Scott – Cloudmoney</h4><p>Brett Scott je kulturní antropolog, který mi ukázal úplně jiný pohled na Bitcoin. Například že nejde o peníze ani měnu, jak se nám snaží tvrdit bitcoinoví evangelisté. (Což ale zároveň neznamená, že je Bitcoin automaticky špatný.) Kniha Cloudmoney popisuje, jakým způsobem funguje finanční systém, že probíhá válka proti hotovosti a že bychom se hotovosti za žádnou cenu neměli vzdávat. Zní to hodně konspiračně, sám autor popisuje, že se kvůli svým názorům objevil na různých videích plochozemců nebo extrémistických konzervativních pravičáků, ale jde o člověka, který pracoval v různých finančních institucích a firmách od těch tradičních po kryptoměnové a opravdu ví, o čem mluví. Pokud se nepletu, kniha v roce 2022 ještě nevyšla v češtině, ale pokud umíte anglicky, rozhodně doporučuju její přečtení. A vytvoření železné zásoby peněz v hotovosti i za cenu toho, že Vám tyto peníze nebudou vydělávat.</p><h4>Oliver Burkeman — 4000 týdnů, time management pro smrtelníky</h4><p>O time managemetu a <a href="https://www.getrevue.co/profile/MentalniModely/issues/memo-8-produktivita-1480030">produktivitě</a> byly pospány stohy knih a drtivá většina z nich člověka učí, jak toho udělat co nejvíce za co nejkratší dobu. Problém je nicméně v tom, že sebelepší organizační taktiky nezařídí, abyste se dostali do stavu, kdy budete mít všechno hotovo na dobu delší než pár hodin nebo dnů. Tato kniha ukazuje, že se život odehrává teď, že nestihneme všechno a že ta potřeba všechno stihnout je absurdním důsledkem dnešního světa, ve kterém je nejdůležitější mít co nejvíce. Ať už věcí nebo zážitků. <strong>Jednoznačně nejlepší kniha, kterou jsem přečetl v roce 2022, a pokud bych Vám do nového roku doporučil nějakou si přečíst, pak je to tahle.</strong></p><h4>Závěr</h4><p>Když se dívám na výběr knih, který mi vyšel, jsem docela překvapený. Do velké míry jde o ty, které mi ukázaly, že člověk není racionální, nezávislá jednotka nezávislá na okolí. Že jsme s okolím provázaní, že nejsme racionální, my i svět máme své limity a více vždycky neznamená více. Například více možností volby automaticky neznamená spokojenějšího člověka.</p><p>Pokud alespoň trochu čtete, nejspíš Vás ovlivnily jiné knihy než mě a bezesporu taky z jiných důvodů.</p><p>Co ale máme jako čtenáři všichni společné, a co je na našem vnímání opravdu zajímavé, je to, do jaké míry považujeme informace, se kterými vyrůstáme, za přirozené a jak nás z toho knihy můžou vytrhnout.</p><p>Je to podobné jako když plavou dvě mladé rybky a proti nim jedna starší. Ta starší říká: “Nazdar, mlaďoši, tak co, jaká je voda?” a ty mladé se na sebe nechápavě podívají a ptají se: “Co je to voda?” Nebo jako když dýcháme a to, že dýcháme, si uvědomíme, až když nad tím začneme přemýšlet.</p><p>(Ano, asi teď přemýšlíte nad tím, že dýcháte.)</p><p>A čtení je tím, co tuto samozřejmost velmi efektivně pomáhá narušovat.</p><p>Pokud byste se chtěli o knihách pobavit, vyměnit si tipy, co číst nebo byste chtěli poradit, napište mi na ondrejsmida@seznam.cz. Ozvu se všem!</p><p><strong>Ondřej</strong></p><p>PS: Pokud chcete číst newsletter o mentálních modelech a chápat realitu do větší hloubky, <a href="http://getrevue.co/profile/MentalniModely/issues/memo-8-produktivita-1480030">přihlaste se</a> k jeho odběru.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=466f12840d7a" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[MeMo #5 — Rozhodování v měnícím se světě]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/memo-5-rozhodov%C3%A1n%C3%AD-v-m%C4%9Bn%C3%ADc%C3%ADm-se-sv%C4%9Bt%C4%9B-2dd864a38dab?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/2dd864a38dab</guid>
            <category><![CDATA[bayesův-teorém]]></category>
            <category><![CDATA[rozhodnutí]]></category>
            <category><![CDATA[rozhodování]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 21 Nov 2022 12:42:35 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-11-21T12:42:35.267Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>MeMo #5 — Rozhodování v měnícím se světě</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/0*0GdOfj0ADqFVHMIq" /></figure><p>Dnes se podíváme na rozhodování v měnícím se světě. Není to totiž tak, že se o věcech rozhodujeme ve vakuu a o každé zvlášť. Naopak se neustále mění informace, které máme k dispozici, okolnosti a taky jednotlivá rozhodnutí závisejí na tom, jak dopadnou jiné věci. Proto si dnes řekneme o nezávislých jevech, podmíněné pravděpodobnosti a Bayesově teorému.</p><p>Dozvíte se například, jaká je pravděpodobnost, že máte nemoc, pokud ji v průměru má 1 % lidí a test na tuto nemoc správně odhalí pozitivní i negativní výsledek v 95 %.</p><p>To už naznačuje, že se bude trochu počítat (jen násobení a dělení), ale určitě se tím nenechte odradit. Výsledky Bayesova teorému Vás totiž překvapí.</p><h3>Nezávislé jevy</h3><p>Začneme nezávislými jevy. Jde o dvě události, které spolu nijak nesouvisejí. Například to, jestli si rozsvítím světlo, není závislé na tom, jestli soused začne umývat nádobí. To je poměrně zjevné.</p><p>Občas ale ta nezávislost zjevná není.</p><p>Pokud máte minci a hodili jste už 4x za sebou pannu, vsadíte v dalším hodu na pannu nebo orla? Přirozená tendence drtivé většiny lidí bude vsadit spíše na orla, protože si říkáme, že se přece musí srovnat 50% pravděpodobnost, se kterou všichni počítáme. Jenže to, na co vsadíte, je úplně jedno. Při dalším hodu mají obě strany opět pravděpodobnost 50 %.</p><p>Hod mincí je totiž nezávislý na předchozích hodech. Pravděpodobnost, že padne PPPPP, je úplně stejná, jakože padne PPPPO. Pokud byste měli nekonečně mnoho času a házeli mincí pořád dokola, narazili byste i na sekvenci milionu nebo miliardy hozených orlů a pan za sebou. 50% pravděpodobnost funguje jen v celkovém průměru.</p><p>Úvaze, že když mince padla několikrát na jednu stranu, musí brzo přijít strana druhá, se říká <strong>gamblerova zhouba</strong>. V roce 1913 padla v casinu Monte Carlo černá 26x za sebou a hráči během této série přišli o obrovské peníze. A ti, co 27. hodem vyhráli, nakonec o peníze přišli taky, protože věřili, že když padla 26x černá, musí pak padnout víckrát červená.</p><p>Při určování pravděpodobnosti si proto musíme dávat pozor, jak a jestli vůbec spolu jednotlivé jevy souvisejí.</p><h3>Podmíněná pravděpodobnost</h3><p>Podmíněnou pravděpodobnost a Bayesův teorém jsme nakousnuli v minulém vydání MeMo týkající se rozhodování. Ta nastává, pokud je pravděpodobnost nějakého jevu přímo závislá na pravděpodobnosti jiného jevu.</p><p>Pokud chceme vědět, jaká je pravděpodobnost, že prezident X podepíše určitý zákon po svém zvolení, musíme tuto pravděpodobnost upravit skrze započítání pravděpodobnosti jeho zvolení. Co na tom, že by tento prezident zákon podepsal na 100 %, pokud je pravděpodobnost jeho zvolení 1 %.</p><h4><strong>Počet podmínek</strong></h4><p>Roli u podmíněné pravděpodobnosti nehrají jen pravděpodobnosti samotné, ale taky počet podmínek. Pojďme se na to podívat skrze následující příklad:</p><p><em>Linda má 31 let, je single, bezdětná, upřímná a velmi chytrá. Promovala z filozofie a jako studentka se velmi zajímala o témata diskriminace, sociální spravedlnosti, a taky se účastnila antinukleárních protestů.</em></p><p>Co je pravděpodobnější?</p><ol><li>Linda je bankovní úřednice.</li><li>Linda je bankovní úřednice a je aktivní ve feministickém hnutí.</li></ol><p>Co myslíte?</p><p>Pokud jste tipl*a druhou možnost, tak nemáte pravdu. Správně je možnost první.</p><p>Proč?</p><p>Nejprve si představte sto bankovních úřednic, z nichž jedna je Linda. A taky to, že z těchto 100 úřednic je řekněme 50 aktivních ve feministickém hnutí.</p><p>Ve variantě A je <strong>100%</strong> pravda, že je Linda bankovní úřednice.</p><p>Ve variantě A*B naproti tomu máme 100% pravděpodobnost, že je Linda bankovní úřednice a tuto pravděpodobnost musíme vynásobit 50 %, že zároveň patří do podskupiny aktivních feministek. Výsledkem této druhé varianty je tedy <strong>50 %</strong> oproti 100 % z varianty první.</p><p>Máme tedy dvě sady podmínek a jedna sada podmínek (bankovní úřednice) pochází jen z té druhé sady (bankovní úřednice + feministka). První sada je tedy podmnožinou druhé sady. A v takovém případě je pravděpodobnější, že bude platit podmnožina, protože vyžaduje méně podmínek.<strong> Neboli: Je jednodušší, aby Linda patřila do jedné skupiny, než do té samé skupiny a k tomu nějaké další.</strong></p><p>Pokud nemáme žádné procentuální údaje, pak je, obecně vzato, nejpravděpodobnější ta varianta, která potřebuje nejméně podmínek, protože s každou další podmínkou klesá pravděpodobnost. A přesně tímto způsobem je definovaná <strong>Occamova břitva</strong>. Tedy jednoduché pravidlo, které říká, že je nejpravděpodobněji správná ta hypotéza, která k potvrzení své pravdivosti potřebuje nejméně podmínek.</p><h3>Bayesův teorém</h3><p>Bayesův teorém popisuje pravděpodobnost události v závislosti na předchozí znalosti podmínek, které s událostí souvisejí.</p><p>Nejprve upozornění, že přichází velmi krátká matematická vsuvka a hned poté si vše ukážeme na konkrétních a především mnohem pochopitelnějších příkladech.</p><p>Pár pojmů na úvod:</p><p>P(A) = Pravděpodobnost jevu A</p><p>P(B) = Pravděpodobnost jevu B</p><p>P(A|B) = Pravděpodobnost jevu A za podmínky, že se stal jev B</p><p>P(B|A) = Pravděpodobnost jevu B za podmínky, že se stal jev A</p><p>Bayesův teorém pak vypadá takto:</p><p>P(A|B) = [P(A)*P(B|A)]/P(B)</p><p>Neboli P(B)*P(A|B) = P(A)*P(B|A). Ok, dost už, chápu.</p><p><strong>Pojďme na jednoduchý příklad, kde jen dosadíme do vzorečku:</strong></p><p>Ve škole hraje 60 % dětí fotbal, 36 % dětí hokej a 40 % těch, které hrají fotbal, taky hrají hokej. Kolik dětí, které hrají hokej, taky hrají fotbal?</p><p>P(Fotbal) = 60 % = 0,6</p><p>P(Hokej) = 36 % = 0,36</p><p>P(Hokej|Fotbal) = 40 % = 0,4</p><p>Dosadíme do P(Fotbal|Hokej) = [P(Fotbal)*P(Hokej|Fotbal)]/P(Hokej) = 0,6*0,4/0,36 = 0,666 = 66,6 %.</p><p><strong>Existuje ale i mnohem praktičtější způsob, kterým se k výsledku dobrat, a tím jsou přirozené frekvence</strong>. Díky nim nemusíte znát všechny ty abstraktní vzorečky, které člověku nic moc neřeknou. Vezměte si tužku a papír a začněte si psát.</p><p>Představte si 100 dětí. 60 hraje fotbal, 36 hraje hokej. A v těchto dvou skupinách existují také děti, které hrají fotbal i hokej zároveň.</p><p>Z těch <strong>60</strong>, co hrají fotbal, jich hraje i hokej <strong>40 %</strong>, tedy 24.</p><p>Teď potřebujeme zjistit, kolik z <strong>36</strong> hokejistů hraje i fotbal. Jak to zjistit? Jednoduchou úvahou. Pokud 24 dětí hraje fotbal a zároveň i hokej, pak jde o ty samé děti, které hrají hokej a zároveň i fotbal. No a těch 24 dětí z 36, které hrají hokej, tvoří 66,6 %.</p><h4>Zdravotní testy</h4><p>Většina z nás žije v tom, že výsledek zdravotního testu je objektivní a pravdivý. To ale není tak úplně pravda. Testy totiž nemusejí ukázat pozitivitu a negativitu určité nemoci správně. Můžou být taky falešně pozitivní, kdy ukážou, že člověk nemoc má, i když ji nemá a falešně negativní, kdy ukážou, že člověk nemoc nemá, ale přitom ji má.</p><p>Vrátíme se k příkladu, o kterém jsem psal na úplném začátku.</p><p>Jaká je pravděpodobnost, že máte nemoc, pokud Vám přijde pozitivní výsledek testu, tuto nemoc má v průměru 1 % lidí a test na tuto nemoc správně odhalí pozitivní i negativní výsledek v 95 %?</p><p>První myšlenka je, že je to 95 %. Rovnou Vám ale můžu prozradit, že to není správná odpověď.</p><p>Představme si 10.000 lidí.</p><p>Protože tuto nemoc má 1 % lidí, můžeme předpokládat, že 100 z nich nemoc skutečně má a 9.900 ji nemá.</p><p>Test správně odhalí pozitivitu i negativitu v 95 % případů. To znamená:</p><ul><li>u těch 100 lidí, kteří nemoc skutečně mají, <strong>95</strong> lidí dostane správný výsledek o své pozitivitě a 5 lidí nemoc bude mít, ale test ji neodhalí, neboli budou falešně negativní.</li><li>u těch 9.900, kteří nemoc skutečně nemají, dostane 9.405 lidí správně potvrzení o své negativitě a zbylých <strong>495</strong> dostane test falešně pozitivní.</li><li>Když si to shrneme, tak pozitivní test dostalo 95+495 lidí. Těch 95 správně pozitivní a 495 falešně pozitivní.</li><li>Platí tedy, že je pouze 95 skutečně pozitivních lidí z těch, kteří dostali pozitivní test, tedy z 495+95=590. No a 95 lidí z 590 je pouhopouhých <strong>16,1 %</strong>.</li></ul><p>Nejspíš na mě teď chcete křičet, že to nemůže být pravda. Chápu. Ale tak to skutečně je. Je to kvůli tomu, že má nemoc pouze 1 % lidí, ale test ukáže falešnou pozitivitu u 5 % lidí. To je velký nepoměr, který se následně promítne do výsledku.</p><p>Pojďme se ještě jednou podívat na ten samý příklad s jedinou změnou. Test odhalí pozitivitu správně v 95 %, ale pokud Vám ukáže negativní výsledek, můžete si být 100% jisti, že jste negativní.</p><p>Představme si 10.000 lidí.</p><p>Protože tuto nemoc má 1 % lidí, můžeme předpokládat, že 100 z nich nemoc skutečně má a 9.900 ji nemá.</p><ul><li>u těch 100 lidí, kteří nemoc skutečně mají, <strong>95</strong> lidí dostane správný výsledek o své pozitivitě a 5 lidí nemoc bude mít, ale test ji neodhalí, neboli budou falešně negativní.</li><li>těm 9.900, kteří nemoc skutečně nemají, test ukázal výsledek správně.</li><li>pozitivní test dostalo 95 lidí ze 100, což je <strong>95 %</strong>. Pokud Vám tedy vyšel pozitivní test, máte 95% pravděpodobnost, že nemoc máte.</li></ul><p>Jak vidíte, důležité není jen to, s jakou pravděpodobností test odhalí nemoc správně, ale i to, s jakou pravděpodobností vyhodnotí test jako falešně pozitivní.</p><p>Ještě bychom u tohoto druhého příkladu mohli spočítat, jaká je pravděpodobnost, že pokud Vám vyšel negativní test, tak nemoc nemáte. Narozdíl od pozitivity nepůjde o 95 %, protože se do výpočtu promítne těch pět lidí, kteří dostali falešně negativní test, i když nemoc mají. Zkuste si to dát za domácí úkol.</p><h4>Šílenec s kartami</h4><p>Následující příklad jsem si vypůjčil z internetu od Dušana Polanského, který si jej vypůjčil z knihy Boží řeč od Francise S. Collinse, protože skvěle ukazuje, jak jediná informace může ovlivnit vnímání pravděpodobnosti.</p><p><em>“Dostali jsme se do rukou šílence, který není zcela šílený, protože nám dal jakous takous šanci na život. Propustí nás, pokud vytáhneme z balíčku 52 karet dvakrát za sebou pikové eso. Tažení bude probíhat tak, že si ze zcela nového, čerstvě rozbaleného balíčku 52 karet vytáhneme jednu kartu, poté ji vrátíme do balíčku, karty zamícháme a opět vytáhneme jednu kartu.</em></p><p><em>Pokud obě námi tažené karty budou piková esa, pak nás propustí na svobodu. Pokud ne, je s námi amen. Pochopitelně, když již při prvním tahu nevytáhneme pikové eso, je s námi konec. Kartu po prvním tahu je nutné vrátit zpět do balíčku, jelikož v balíčku je pouze jedno jediné pikové eso. Kdybychom kartu nevrátili, naše šance na vytažení pikového esa v druhém tahu by byla automaticky nulová. Pochopitelně šílenec po vrácení pikového esa balíček řádně promíchá.</em></p><p><em>Šance na vytažení dvou pikových es ve dvou tazích za sebou je sice malá, ale protože život milujeme, zkusíme to. A hle stane se zázrak, málem Boží. Vytáhli jsme dvakrát za sebou pikové eso. Jsme svobodní, můžeme se vrátit domů.</em></p><p><em>O nějaký čas později se dozvíme, že nějaký benevolentní zaměstnanec firmy vyrábějící hrací karty se dozvěděl o šílencovi a jeho sázkách, a tak každý stý balíček karet udělal ze samých pikových es. A naše víra v zázrak je najednou nahlodána.</em></p><p><strong><em>Jaká je pravděpodobnost, že jsme měli v rukách balíček obsahující pouze piková esa?</em></strong><em>”</em></p><p>Tento příklad má tři fáze a v každé se pravděpodobnost změní.</p><p><strong>V první fázi</strong> jsme si mysleli, že existují pouze běžné balíčky karet. Ty označíme jako balíčky A a pravděpodobnost, že z takového balíčku vytáhneme dvakrát za sebou pikové eso, je 1/52*1/52=1/2704. Tedy zhruba 0,000369 = 0,0369 %. To, že jsme přežili, se tedy rovná v podstatě zázraku.</p><p><strong>Ve druhé fázi</strong> jsme se dozvěděli, že existuje balíček složený jen z pikových es a že takový balíček tvoří 1 % ze všech balíčků. Ten budeme označovat jako balíček B. Díky této nové informaci si můžeme spočítat novou pravděpodobnost, s jakou vytáhneme dvě esa. To spočítáme tak, že vezmeme 99 balíčků A krát 0,0369 % + 1 balíček B krát 100 %. Výsledek je 2803/270400 = 1,0366 %, tedy skoro 28x větší pravděpodobnost, že ta dvě piková esa vytáhneme.</p><p>No a <strong>ve třetí fázi</strong> už víme, že jsme dvě piková esa vytáhli a můžeme spočítat, jaká je pravděpodobnost, že jsme měli v rukách balíček B.</p><p>To uděláme tak, že vezmeme pravděpodobnost, s jakou jsme do ruky mohli dostat balíček B (1 %), vynásobíme to pravděpodobností, že z něj vytáhneme dvě piková esa (100 %) a vydělíme celkovou pravděpodobností, že si vytáhneme dvě esa (2803/270400).</p><p>Tedy (0,01*1)/(2803/270400) = 0,964 = 96,4 %.</p><p>Pokud jste si tedy vytáhli dvě piková esa, na 96,4 % jste v rukách drželi balíček, který obsahoval pouze piková esa a byla jen 3,6% pravděpodobnost, že jste si ta esa vytáhli z běžného balíčku.</p><h4>Mozek jako Bayesovská síť</h4><p>Náš mozek neustále předvídá budoucnost. Každou situaci, každý výdej energie, každý pohyb a podle toho reguluje naše tělo tak, abychom s co největší pravděpodobností přežili.</p><p>A když se podíváme na to, jak to mozek dělá, tak ten proces odpovídá Bayesově teorému. Nejprve jednotlivým předpovědím přiřadí pravděpodobnost skrze neurony a jejich čím dál větší skupiny, které “hlasují” o jednotlivých scénářích. Na základě toho vybere ten nejvíce pravděpodobný, a pokud se spletl, sníží pravděpodobnost tohoto jevu, se kterou v té dané situaci bude počítat příště. Pokud se naopak trefil, tuto pravděpodobnost zvýší. Jde o neustálé aktualizace předpovědí na základě úspěšnosti, kterou náš mozek měl v minulosti.</p><p>V případě šílence s kartami jde o stejný princip. Nejprve jsme si mysleli, že jsme měli obrovské štěstí, protože byla pravděpodobnost 0,0369 %. Jenže jakmile jsme se dozvěděli o balíčku, který přináší absolutní jistotu úspěchu, což pravděpodobnost úspěchu změnilo. Ta stoupla 28x na 1,0366 %. A nakonec tím, že jsme skutečně vytáhli dvě piková esa, víme, že jsme tento balíček měli v ruce s 96,4% pravděpodobností.</p><h3>Závěr</h3><p>Díky dnešnímu vydání už víte, nebo jste si připomněli, že i když test správně ukazuje nemoc v 95 % případů, nemusí to znamenat, že nemoc s 95% pravděpodobností máte. Test totiž může ukazovat pozitivní výsledky i těm, kdo nemoc nemají. A těch může být mnohem více než těch, kteří nemoc mají.</p><p>Pokud víte, že se událost B děje s velmi malou pravděpodobností, například jednou ze sta případů, tak po získání další informace si můžete být skoro úplně jisti (například na 96,4 %), že se tato událost stala.</p><p>Dnešní vydání MeMo ale není o tom, že bychom odteď měli začít počítat pravděpodobnosti všeho, co se nám v životě může stát. To není možné.</p><p>Je o tom, že</p><ul><li>když už pravděpodobnosti řešíme, musíme si dávat pozor na to, jestli je chápeme správně.</li><li>i jedna jediná informace může naprosto proměnit to, jaké pravděpodobnosti z našeho pohledu v dané situaci panují.</li></ul><p>I když mozky všech lidí pracují na bázi pravděpodobnosti, ne vždy tak přemýšlejí lidé. Ti, kteří to ale zvládají, chápou jednu věc. Nic není jisté, a protože nic není jisté, musíte neustále aktualizovat své předpovědi. Někdo tento proces zvládá intuitivně, protože má takovou povahu a byl tak vychován. A my ostatní si to musíme velmi často připomínat a snažit se na svém předpovídání pracovat. Správné předpovědi budoucnosti neboli rozhodnutí, totiž vedou k lepším výsledkům. A to stojí za to.</p><p>Pokud chcete vědět řešení Kellyho kritéria z posledního newsletteru, přidejte se do <a href="https://www.facebook.com/groups/memoklubpratelreality">FB skupiny</a>, během dneška (14.11.) do ní přidám řešení.</p><p>To je pro dnešek vše, díky za pozornost a <strong>příště se podíváme na čtyři druhy štěstí.</strong></p><p>Ondřej</p><p><em>Zdroje: </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/taleboklamannahodilosti"><em>N. Taleb — Oklamán nahodilostí</em></a><em>, Jordan Ellenberg — How not to be wrong, Judea Pearl — Kniha o proč, 10K Diver (Twitter), Wikipedia</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=2dd864a38dab" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[MeMo #6 – 4 druhy štěstí]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/memo-6-4-druhy-%C5%A1t%C4%9Bst%C3%AD-a981a4bb4c3d?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/a981a4bb4c3d</guid>
            <category><![CDATA[mentální-modely]]></category>
            <category><![CDATA[rozhodování]]></category>
            <category><![CDATA[štěstí]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 21 Nov 2022 12:41:15 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-11-21T12:41:26.489Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>MeMo #6–4 druhy štěstí</h3><h4>Štěstí není jen jedno.</h4><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/0*SkATyxVD54uU1RvI" /></figure><p>Vítám Vás u 6. vydání newsletteru MeMo!</p><p>Než se dostaneme ke štěstí, dovolím si trochu osobnější začátek.</p><p>Píšu různé články a newslettery už několik let, a i když jsem občas dostal nějakou tu pozitivní reakci, většinou se mí odběratelé moc neozývali.</p><p>Teď je situace jiná a během jednoho měsíce mi už skoro dvacet z Vás napsalo, že se Vám newsletter líbí, že je pro Vás přínosný a že mám pokračovat. Díky moc za to. 🤯</p><p>Pokud se Vám newlsetter líbí, největší odměnou (kromě pochvalných slov 😁) je pro mě, když ho na emailem nebo na sociálních sítích pošlete dále a případně označíte @mentalnimodely. 📩 Čím více čtenářů se dostane k obsahu, tím dlouhodoběji ho budu schopný tvořit. ♻️</p><p>A teď už k dnešnímu vydání.</p><h3>Štěstí a rozhodování</h3><p>V <a href="https://www.getrevue.co/profile/MentalniModely/issues/memo-4-rozhodovani-1431116">MeMo #4</a> jsem psal:</p><blockquote>Kvalita rozhodování ovlivňuje míru šťastlivosti. Na druhou stranu bez dobrého rozhodování člověku nepomůže ani nadprůměrná míra štěstí.</blockquote><p>Intuitivně tak nějak tušíme, že štěstí a rozhodování nejsou dva proti sobě stojící, oddělené koncepty a rozhodování ovlivňuje, kolik štěstí budeme mít.</p><p>Jak ale překonat propast mezi intuitivním pocitem a mentálním modelem?</p><p>Na to nám pomůže odpovědět venture kapitalista a investor Naval Ravikant. Ten ve slavném tweetstormu “<a href="https://twitter.com/naval/status/1002103360646823936?lang=en%3Fref_src%3Dtwsrc%5Etfw">How to get rich (without getting lucky)</a>” a následné <a href="https://nav.al/rich">podcastové sérii</a> vysvětluje, že se snaží žít svůj život tak, že kdyby měl tisíc životů, zbohatl by v 999 z nich.</p><p>Než se dostaneme ke štěstí, nejprve si všimněte, že Naval myslí probabilisticky. Hledá systém, kterým pravděpodobnost naklonit na svou stranu tak, aby zbohatl v 999 případech z 1000. A taky neříká, že chce žít tak, aby zbohatl v každém z 1000 životů. Je si tedy vědomý, že jednou prostě bude mít smůlu a nevyjde mu to. To jen tak na okraj. 😊</p><p>To bylo nicméně jen krátké odbočení a my se namísto toho podíváme na jednu z nejzajímavějších a nejméně známých myšlenek celého tweetstormu. Na tu, která vysvětluje čtyři druhy štěstí. Díky ní budete moct odložit intuitivní pocit, že spolu rozhodování a štěstí souvisejí a namísto toho získáte ucelený mentální model, díky kterému budete vědět, jak přesně.</p><h3>4 druhy štěstí</h3><h4><strong>1. Slepá náhoda</strong></h4><p>Prvním typem štěstí je slepá náhoda. Ta nastává, když se stane něco pozitivního naprosto mimo náš přímý vliv a záměr. Například když najdete peníze na chodníku nebo se narodíte do rodiny, ve které prožijete bezstarostné, krásné dětství.</p><h4><strong>2. Štěstí díky hustlingu</strong></h4><p>Hustle je naprosté soustředění na byznys, především na prodej. Štěstí, ke kterému vede hustling, vychází především z pohybu — z tvrdé práce a výdrže. Jakmile se totiž začnete pohybovat, vytvoříte hodně příležitostí, investujete hodně energie, a nakonec sklízíte plody své práce. S čím větším množstvím lidí mluvíte, tím více jich Vás zná, tím více se toho dozvíte, s o to větším množstvím informací můžete pracovat a to zvyšuje pravděpodobnost nových příležitostí. Tím větší štěstí tedy budete mít. Jde vlastně o hru čísel.</p><p>Jak řekl Charles Kettering:</p><blockquote>Pokračujte a šance je, že o něco zakopnete. Pravděpodobně ve chvíli, kdy to budete čekat nejméně. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo zakopl během toho, co seděl.</blockquote><h4><strong>3. Štěstí plynoucí z přípravy</strong></h4><p>Štěstí se občas objeví jako nenápadná stopa, jemný náznak a toho si dokáže všimnout jen člověk, který má ve spojitosti s touto stopou nebo náznakem mnoho zkušeností. Můžete se tak stát citlivými ke štěstí skrze vědomosti a práci. Louis Pasteur tento typ štěstí popsal, když prohlásil to, co říkáme i u nás. Že štěstí přeje připraveným.</p><p>Skvělým příkladem je Sir Alexander Flemming, jehož mysl okamžitě propojila několik různých událostí do celku, díky kterému si uvědomil existenci penicilinu. Všiml si, že plíseň se omylem dostala do misky, ve které pěstoval bakteriální kulturu. Následně toho, že stafylokoky v této misce nevyrostly. Z toho usoudil, že plíseň vylučuje látku, která zabíjí bakterie. A tak si řekl, že tu plíseň, která by potenciálně mohla zabíjet bakterie, prozkoumá. Nebyl to navíc první případ, kdy takto objevil něco nového. Devět let před tím měl rýmu, kapka z nosu mu spadla do misky a bakterie kolem ní byly zabity, díky čemuž objevil enzym lysozym, který má schopnost narušovat bakteriální stěnu a tím bakterie zabíjet.</p><p>Kdyby Flemming neměl tolik zkušeností se zkoumáním bakteriálních kultur, nejspíš by pro něj štěstí v podobě plísně, která se dostala do misky, žádným štěstím nebylo. Prostě by umírajícím stafylokokům nevěnoval pozornost. Příběhy, jako je ten Flemmingův, si člověk prostě nemůže vymyslet. 😅</p><p>Mezi další příklady tohoto typu štěstí patří Archimédés a jeho objev Archimédova zákona nebo Newton, který gravitaci definoval poté, co uviděl spadnout jablko ze stromu.</p><h4><strong>4. Štěstí získané unikátní povahou</strong></h4><p>Poslední typ štěstí je nejzvláštnější, a taky je nejnáročnější se k němu nachomýtnout. Objevuje se, když si vybudujete unikátní osobnost a mindset, díky kterým následně můžete těžit ze štěstí ostatních lidí.</p><p>Představte si, že jste nejlepší člověk v hlubokomořském potápění a přijímáte zakázky, které nikdo jiný nepřijímá. Pak jen díky náhodě někdo najde potopený vrak s pokladem, který nedokáže vyzvednout. Jejich štěstí se najednou stalo Vaším štěstím, protože musejí přijít za Vámi, aby ten poklad vyzvedli. A vy za to dostanete zaplaceno.</p><p>Čtvrtý druh štěstí je natolik osobní, že mu není úplně jednoduché porozumět. Mohlo by se zdát, že jde o projev 2. typu štěstí, ale tak tomu není. Druhý typ štěstí může mít každý, kdo vynaloží dostatek energie, ale čtvrtý typ štěstí se <strong>zpravidla objevuje později a týká se složitých problémů</strong>, které vyžadují netradiční řešení. Všechna tradiční řešení už na něj totiž byla vyzkoušena. A v tu chvíli přijde někdo, kdo má díky tomu, kým je, unikátní pohled na problém a vyřeší ho.</p><h4>Jak si naklonit štěstí na svou stranu?</h4><p>Teď, když už máme povědomí o čtyřech typech štěstí, podíváme se na to, jak jej můžeme naklonit na svou stranu.</p><ul><li><strong>Uvědomění.</strong> První typ štěstí nijak ovlivnit nemůžeme a nejlepší je přestat se o to snažit. Pokud hrajete Sportku, udělejte si laskavost, přestaňte a ušetřené peníze raději investujte.</li><li><strong>Energičnost a akce</strong>. Výzkumy ukazují, že se zvyšující se produktivitou roste kvalita. V nepředvídatelném světě je tak akce klíčem k tomu, abyste zvýšili pravděpodobnost toho, že budete mít štěstí.</li><li><strong>Zvědavost a odhodlanost k učení se o světě.</strong> Zvědavost velmi často poráží inteligenci. Zvědaví lidé už v hlavě často mají základní stavební kameny k řešení různých problémů, na které narazili narozdíl od inteligentních lidí, kteří se snaží najít logické, čistě intelektuální řešení. Tento bod dokonale ztělesňuje video/meme “<a href="https://www.tiktok.com/@rogerskaer/video/7147844411915783470">Fuck around — Find out</a>”.</li><li><strong>Snaha o okamžité spojování několika různorodých a zjevně nesouvisejících zkušeností.</strong> Tuto schopnost je velmi těžké vědomě trénovat, ale v momentě, kdy začnete hledat souvislosti mezi jednotlivými událostmi svého života, začnete se zlepšovat.</li><li><strong>Unikátnosti při vytváření osobních názorů, výstředních koníčků a životního stylu.</strong> Pro většinu kreativních lidí je lepší, aby se vydali na cestu poskytující více životních zkušeností včetně těch, které přímo nesouvisejí s jejich tvorbou. To potvrzuje i kniha Rozsah od Davida Epsteina (<a href="http://betterminds.gumroad.com/l/epsteinrozsah">souhrn</a>). Lidé s různorodějšími zkušenostmi jsou kreativnější.</li></ul><h4>Proč rozlišovat mezi jednotlivými druhy štěstí?</h4><p>Tím, že o štěstí uvažujeme jako o jednom, nemusí způsobovat problémy. Může nás to ale připravovat o příležitosti. Díky rozlišování mezi jeho jednotlivými druhy totiž můžeme lépe pochopit, jaký typ štěstí jsme měli.</p><p>Připomíná mi to trochu rozhovor s jedním mým bývalým spolužákem, když jsme se bavili o tom, jak jsem našel práci v kanceláři jedné firmy po ukončení studia na vysoké škole ještě během prvního ročníku. Říkal mi, že jsem měl neuvěřitelné štěstí, když mě vzali do kanceláře prakticky bez zkušeností. Já jsem ale věděl, že v tom nebylo jen štěstí. Že jsem pro to taky něco udělal. A taky že jo, chodil jsem na pohovory a měl jsem druhý typ štěstí, protože jsem aktivně hledal příležitosti, jak se realizovat.</p><h3>Závěr</h3><p>Stará moudrost říká, že je štěstí muška jenom zlatá. To je velmi poetický pohled, nicméně není úplně přesný. Štěstí můžeme ovlivnit a vlastně bychom se o to měli aktivně snažit. A to nejen kvůli tomu, abychom měli štěstí. Vytváření příležitostí je totiž dobré nejen kvůli štěstí, ale už kvůli tomu, že více příležitostí znamená více možností. Učení se a spojování různých prožitků dohromady dává komplexní pohled na život a originalita je něco, co v sobě máme zakódované. Už tisíckrát jste slyšeli, že nikdo nikdy nebude jako Vy. A štěstí je další extra důvod, proč byste měli přijmout, kdo jste, být sami sebou a být přínosem pro svět kolem sebe.</p><p>To je pro dnešek vše, díky za pozornost a uvidíme se příští týden, tentokrát u cílů. Cíle jsou totiž něčím, co úzce souvisí s naším rozhodováním a myslím si, že je potřeba vnést do jejich chápání trochu světla.</p><p>Nezapomeňte se přidat do <a href="https://www.facebook.com/groups/memoklubpratelreality">FB skupiny</a>, a pokud jste se dozvěděli něco nového, budu rád, když MeMo přesdílíte svým sledujícím a přátelům.</p><p>Díky moc za pozornost a uvidíme se za týden!</p><p>Ondřej</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=a981a4bb4c3d" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[MeMo #4 — Rozhodování a předvídání budoucnosti]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/memo-4-rozhodov%C3%A1n%C3%AD-a-p%C5%99edv%C3%ADd%C3%A1n%C3%AD-budoucnosti-1dadd319ba4a?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/1dadd319ba4a</guid>
            <category><![CDATA[sázky]]></category>
            <category><![CDATA[předvídání-budoucnosti]]></category>
            <category><![CDATA[budoucnost]]></category>
            <category><![CDATA[rozhodování]]></category>
            <category><![CDATA[mentální-modely]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 13 Nov 2022 14:17:56 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-11-13T14:17:56.919Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>MeMo #4 — Rozhodování a předvídání budoucnosti</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*GMjQlgsFiWx30VKxH6Uz6A.png" /></figure><p>Rozhodování je způsob, kterým v životě reagujeme na pravděpodobnost. Z každé situace se díky němu snažíme vyjít co nejlépe, i když to ne vždycky vyjde. Dnes se proto dozvíte, proč se mu věnovat, jaké jsou faktory, které rozhodování ovlivňují, jaké techniky při rozhodování můžete používat a kdy při rozhodování chybujeme.</p><h4>Kvalita života</h4><p>Proč se vůbec rozhodováním zaobírat? Protože kvalitu našeho života určuje kombinace rozhodování a toho, kolik štěstí máme. A i když rozhodování a štěstí můžou vypadat jako dvě nezávislé proti sobě stojící síly, není tomu tak.</p><p><strong>Kvalita rozhodování ovlivňuje míru šťastlivosti. Na druhou stranu bez dobrého rozhodování člověku nepomůže ani nadprůměrná míra štěstí.</strong></p><p><strong>Rozhodování je proto tím, co má obrovský (i když ne 100%) vliv na to, jaký život budeme žít.</strong></p><p>Se schopností dobře se rozhodovat se nerodíme, ale učíme se ji, což jsou dobré zprávy. Alespoň trochu může své rozhodování zlepšit úplně každý.</p><h4>Co je to rozhodování?</h4><p>Každé jedno rozhodnutí, které uděláme, je<strong> sázkou na budoucnost a dá se považovat za její předpověď.</strong></p><p>Předpověď budoucnosti si obvykle představujeme tak, že se má odehrát nějaká významná událost a my přemýšlíme o tom, jak dopadne. Kdo vyhraje volby, sportovní ligu, koho povýší.</p><p>Sázkou je ale i rozhodování, co si dáme na oběd, protože si musíme odpovědět na velké množství otázek. Zasytí mě jídlo? Bude mi chutnat? Vyplatí se mi ho koupit, nebo si jej raději uvařím? Budu ho vůbec schopný uvařit? Jde o úvahu nad tím, jaká sázka na budoucnost přinese nejlepší výsledek.</p><p>Rozhodování je proto <strong>aplikované porozumění realitě a pravděpodobnosti, s jakou se bude realita vyvíjet</strong>. Pokud dobře porozumíme pravděpodobnosti spojené se situacemi, ve kterých se nacházíme nebo které se nás dotýkají, budeme v průměru dosahovat lepších výsledků, než když jí budeme rozumět hůře.</p><p>Aplikované porozumění pravděpodobnosti má tři složky:</p><ol><li>Schopnost racionálně a vědomě odhadnout pravděpodobnost konkrétní budoucnosti.</li><li>Intuitivní porozumění situaci, protože ne vždy máme čas a prostor nad situací vědomě přemýšlet.</li><li>Tacitní znalosti, což jsou znalosti, o kterých sice můžeme číst nebo se dozvídat z vyprávění, ale naučit se je můžeme jedině praxí. Jde například o čtení nebo jízdu na kole.</li></ol><p>Neustále ale budu připomínat, že je nezbytné myslet na nepředvídatelnost budoucnosti, kvůli které budou špatná rozhodnutí nevyhnutelná.</p><h3>Faktory reality ovlivňující rozhodování</h3><p>Rozhodování se neodehrává ve vakuu, ale má na něj vliv mnoho faktorů. Tady jsou některé z nich.</p><h4>Velikost rozhodnutí</h4><p>Ne každé rozhodnutí je stejně důležité, a to, jak zásadní je, ovlivňuje rozhodovací proces.</p><p>U mnoha rozhodnutí víme, že jsou pro náš život zásadní. Výběr partnera, hypotéka, kariéra, zvažování, jestli mít děti. To jsou rozhodnutí, nad kterými trávíme (nebo bychom měli trávit) nejvíce času.</p><p>Jiná rozhodnutí jsou v krátkodobém horizontu neškodná, ale v tom dlouhodobém můžou hrát zásadní roli. Dát si nezdravý oběd nebo si zacvičit není v tom jednom případě nijak zvlášť významné. Nakumulováním těchto rozhodnutí ale můžete velmi výrazně ovlivnit celý svůj život.</p><p>A u posledního typu záleží důležitost rozhodnutí vyloženě na okolnostech. Většina z nich bude absolutně nedůležitá, ale v určitém kontextu může ovlivnit celý Váš život. Představte si absurdní situaci, kdy si vezmete červené triko, což se ráno nezdá jako nijak významné rozhodnutí, ale pokud nějakou nešťastnou shodou náhod narazíte v ulici na býka, dost možná toho budete litovat.</p><h4><strong>Riziko a nejistota</strong></h4><p>Riziko a nejistota jsou dvě věci, které se často zaměňují, nicméně zaměnitelné nejsou, protože každá znamená něco jiného,</p><p><strong>Riziko</strong> existuje, pokud víme, jaké v budoucnosti existují následky a s jakou pravděpodobností nastanou. Například při házení kostkou nebo hraní pokeru. Riziko je vnímáno jako negativní, ale podstupujeme jej, i když pro nás věci můžou dopadnout dobře. Například k nám přijde člověk, který nám nabídne, že si můžeme tipnout, jestli na minci padne panna nebo orel. Když se trefíme, minci nám dá, když se netrefíme minci nám nedá. Vyjádření pravděpodobnosti je i přes neutrální nebo pozitivní výsledek riziko.</p><p>Jak přistupovat k riziku?</p><ol><li>Zjistěte si pravděpodobnosti, a pak se jimi řiďte.</li><li>Nastavte své rozhodování nastavit, abyste nikdy nevsázeli více, než kolik můžete ztratit. To můžete udělat právě díky tomu, že jsou v případě rizika pravděpodobnosti známé.</li><li>Pokud můžete, snažte se pravděpodobnosti ovlivnit ve svůj prospěch.</li></ol><p><strong>Nejistota </strong>naproti tomu existuje, když neznáme všechny možné scénáře, které můžou nastat. Asi nikdo před pár lety nepředpokládal, že v roce 2020 nastane globální pandemie. Nikdo nepředpokládal, že na Islandu vybuchne sopka, která na nějakou dobu zastaví leteckou dopravu.</p><p>Jak přistupovat k nejistotě? Hlavním pravidlem je nikdy nevěřit nikomu, kdo tvrdí, že se něco 100% stane. A to ani tehdy, když mu to v minulosti vyšlo. Tyto 100% příležitosti stály důvěřivce řádově více, než kolik jim vydělaly. Namísto toho využijte alternativní hypotézy, které pracují s různými potenciálními možnostmi a zkuste přijít na to, která je nejpravděpodobnější. Už to zlepší Vaše rozhodování, protože nebudete uvažovat jen o tom, jestli se nějaká věc stane, nebo nestane, ale budete uvažovat o více možnostech.</p><h4>Učící prostředí a expertíza</h4><p>Možná Vás napadlo, že nejlépe rozumí pravděpodobnosti lidé, kteří mají v konkrétním kontextu nejvíce znalostí, schopností a zkušeností. Tedy experti. A že když se jimi staneme, vyřeší se drtivá většina našich problémů.</p><p>Tento přístup prosazoval Garry Klein, který studoval například šachové velmistry a zjistil, že v průměru platilo, že čím déle se člověk šachům věnoval, tím lepších výsledků dosahoval. Naproti tomu Daniel Kahneman zjistil, že se experti velmi často pletou a více zkušeností automaticky neznamenalo lepší výsledky.</p><p>Namísto toho, aby mezi sebou začali bojovat, spojili se, aby zjistili, proč docházejí k tak odlišným výsledkům. A přišli na to, že míra zkušeností hraje roli při rozhodování podle toho, v jakém prostředí se člověk nachází.</p><p><strong>Mírné učící prostředí</strong> se vyznačuje tím, že v něm panují předvídatelné principy a v tom hraje množství zkušeností a expertiza zásadní roli. Stavaři, kuchaři nebo třeba šachisti budou s největší pravděpodobností po dvaceti letech praxe lepší než ti s roční praxí.</p><p>Opakem mírného učícího prostředí je <strong>bláznivé učící prostředí</strong>. V tom existují nejasné nebo nekompletní informace, panuje nejistota a vzorce událostí neexistují nebo nejsou jednoduše pozorovatelné.</p><p>Jak kdysi slavně prohlásil ministr zahraničí USA Donald Rumsfeld: “<em>Existují známé, známé neznámé a neznámé neznámé.</em>”</p><p>Míra zkušeností v tomto prostředí hraje menší roli, protože složitost bláznivého učícího prostředí komplikuje to, abychom se z nich poučili.</p><p>A proto experti selhávají.</p><p>To svým rozsáhlým výzkumem potvrdil Philip Tetlock, autor knihy Superpředpovědi. V roce 1984 se jako 30letý, čerstvě diplomovaný psycholog a politolog účastnil Národní výzkumné rady a při poslouchání těch nejlepších expertů si uvědomil, že většina z nich nepředpovídá moc dobře. A řekl si, že zkusí zjistit, jak moc dobré nebo špatné to s jejich předpověďmi je.</p><p>Dvacet let sbíral odpovědi na různá témata týkající se válek, ekonomiky, akcií, voleb a dalších relevantních témat. Celkem šlo o 82.361 odpovědí. A výsledek? Kvalita odpovědí průměrného experta odpovídá tomu, jako kdyby je vybíral šimpanz házející šipky ve tmě. Výsledky byly horší, než kdyby experti přiřazovali každé nabízené možnosti stejnou pravděpodobnost.</p><p>To je drtivá porážka expertizy.</p><p>Možná namítnete, že na každé rozhodnutí je přece tak složité. A budete mít pravdu, většina z nás se pohybuje v mírných učících prostředích a náš svět je díky tomu docela předvídatelný. <strong>Přesto ale nestojíme mimo globální svět.</strong></p><ul><li>Pokud se přestanou vyrábět čipy na druhé straně zeměkoule, může to ovlivnit tisíce pracovních míst v našem městě.</li><li>Finanční odborníci a politici nám doporučují, abychom investovali do cenných papírů, protože nás stát ve stáří nezajistí.</li><li>Kolaps finančních produktů, které se nás vůbec netýkají, může vést k celosvětovým problémům a taky ke zdražení místních hypoték.</li><li>Pandemie může během pár týdnů kompletně proměnit náš život.</li></ul><p>Jak můžete vidět, tak jakkoliv malý, průměrný a nevýrazný život chce člověk žít, stejně se nevyhne rozhodnutím, které budou velmi úzce souviset s celospolečenskými nebo přímo globálními jevy.</p><p>Neměli bychom se tedy nechat ukolébat iluzí jistoty a měli bychom se naučit, jak se rozhodovat co nejefektivněji.</p><h4>Emoce</h4><p>I když se to postupně mění, v naší kultuře pořád existuje přesvědčení, že jsou emoce a rozum v protikladu. Tak tomu zdaleka není, emoce jsou naší součástí stejně jako rozum. Nejde o nějaký podvratný program, který nám byl nahrán do mozku proto, aby škodil.</p><p>O trochu lépe s emocemi pracují dvě paralely popisující mozek: tři mozky (ještěrčí, savčí a racionální) nebo dva systémy pro intuitivní a vědomé rozhodování. A i když může jít o popularizační pohled, který zjednodušeně popisuje to, co se nám v mozku děje, není přesný.</p><p>Mozek funguje jako celek a jeho jednotlivé části dokonce můžou do jisté míry nahrazovat jiné. Je plastický.</p><p>Jak už víte, abychom zvládli fungovat, mozek neustále předvídá, co se stane. Ale to nedělá jen ohledně vnějšího světa, ale taky ohledně těla samotného, protože tím řídí výdej energie. Pokud se předpověď ohledně energetického výdaje plete nepatrně, mozek ji aktualizuje mimo naše vědomí. Pokud se ale plete výrazně, tělo vydá signál, který můžeme pociťovat jako emoci.</p><p>Emoce ale nejen spoluutvářejí rozhodování.<strong> Ve skutečnosti jejich vliv sahá tak daleko, že bez nich vůbec nejsme schopni se rozhodovat. </strong>Jsou to totiž právě emoce, které ovládají hodnotový žebříček, na základě kterého srovnáváme, co je lepší a horší.</p><p>Na druhou stranu už ale také víte, že ne všemu náš mozek rozumí dobře, protože se vyvinul v jiném prostředí, než ve kterém momentálně žijeme. Vyvíjeli jsme se v poměrně jednoduchém prostředí s prakticky okamžitou zpětnou vazbou, zatímco dnes žijeme ve složitém světě, ve kterém je zpětná vazba často odložená, neúplná, matoucí nebo rovnou neexistující.</p><p>Kvůli tomu mohou být naše emoce nedostatečně kalibrované. Pociťujeme negativní emoce tam, kde bychom nemuseli. Například strach z mluvení na veřejnosti mají lidé nejspíš proto, že mají strach, že se před ostatními ztrapní, klesnou u nich a dojde k jejich odmítnutí. To mohlo mít kdysi katastrofální důsledky, ale dnes je tento strach ve většině případů neopodstatněný. A tak přežili především lidé, kteří mají ke strachu z mluvení na veřejnosti předpoklady. Nebo se naopak necháváme vést pozitivními emocemi a sebejistotou tam, kde by byla namístě větší opatrnost a racionální přístup.</p><h3>Techniky a mentální modely rozhodování</h3><p>Rozhodování je schopnost, která se dá naučit a ve které se člověk může zlepšit. V této části si proto ukážeme neúplný seznam technik a mentálních modelů, které Vám s rozhodováním můžou pomoct.</p><h4>Správný přístup</h4><p>Tím, co vůbec předchází dlouhodobě úspěšnému rozhodování, je přístup. Lidé, kteří se umí dobře rozhodovat, chápou a jsou smířeni s tím, že je svět nejisté a nepředvídatelné místo. Mají tzv. <strong>pravděpodobnostní neboli probabilistické přemýšlení</strong>. Namísto sebevědomých, zaručených výroků si uvědomují, že si skoro nikdy nemůžou být jisti, jak věci dopadnou a namísto toho se snaží ke každému rozhodnutí přistoupit s určitou mírou nejistoty a rezervy.</p><p>Velmi dobré cvičení k tomu, aby si člověk uvědomil, jak nejisté věci jsou, je sportovní sázení. Schválně si zkuste během jednoho víkendu vsadit na 10 fotbalových zápasů, ve kterých hrají naprostí favorité proti týmům z poslední čtvrtiny tabulky. Uvidíte, že alespoň jeden z těch zápasů bude problematický a rozhodně neexistuje 100% pravděpodobnost toho, že se svým tiketem uspějete.</p><h4>Pozor na důvěřivost</h4><p>Na budoucnost sázíme podle toho, čemu věříme. To je dobrá zpráva, protože můžeme zlepšovat své rozhodovací schopností skrze lepší kalibrování vlastních názorů a přesvědčení a identifikování a zlepšování vzorců vlastního přemýšlení.</p><p>Problém ale je, že si názory formujeme dost ledabyle. Tedy, my si myslíme, že si je tvoříme důsledně. Něco slyšíme, přemýšlíme o tom a na základě toho názor přijmeme nebo ne. Ve skutečnosti ale něco slyšíme, věříme tomu a až následně, pokud máme čas a/nebo motivaci, přemýšlíme o tom, jestli je to pravda nebo ne. Je pro nás velmi jednoduché věřit a velmi složité pochybovat. Daniel Gilbert, autor knihy Škobrtnout o štěstí, to shrnul slovy, že je důvěřivost tak jednoduchá a pravděpodobně tak nevyhnutelná, že může být spíše nedobrovolným zpracováním informací než racionálním rozhodnutím.</p><p>Naopak hledání pravdy, tedy touha po pravdě bez ohledu na osobní názory, není přirozeným způsobem, kterým zpracováváme informace. Můžeme si o sobě myslet, že máme otevřenou mysl a jsme schopni aktualizovat své názory, ale výzkumy jasně ukazují, že tomu tak není. Namísto změny názoru na základě informací děláme opak. Interpretujeme informace tak, aby odpovídaly našim názorům. Krásným příkladem je sport, kde všichni diváci vidí to samé, ale každý to posuzuje úplně jinak v závislosti na tom, komu fandí.</p><p>A inteligence tuto naši tendenci může ještě zhoršit, protože jsou inteligentní lidé schopni vymyslet více způsobů, jak informaci napasovat do toho, co si myslí.</p><h4>Upozadění osobní zkušenosti</h4><p>Sami sebe prožíváme víc než cokoliv jiného. Kvůli tomu dáváme větší váhu tomu, co jsme sami prožili. A je to pochopitelné, protože si děláme společnost 24 hodin denně.</p><p>Jenže osobní zkušenost může negativně ovlivnit naši schopnost se učit, protože může poskytovat zkreslené informace, kterým dáváme větší váhu kvůli tomu, že jsme je prožili my. Naše zkušenost přitom ale nemusí být nijak vypovídající.</p><h4>Architektura volby</h4><p>Každá možnost volby je nějakým způsobem navržena. Některá možnost musí být uvedena jako první. Některá může být zvýrazněna, doporučena a jiná může být hůře přístupná. Tomu se říká architektura volby.</p><p>Pokud čelíte nějakému člověkem navrženému systému, například formuláři, webové stránce nebo rozložení místnosti, zeptejte se sami sebe, proč je ten systém navržený tak, jak je. Například se doporučovaná volba většinou dává na první místo a zelenina je v obchodech u vchodu, abyste si do košíku dali něco zdravého, a pak už s kupovali i ty nezdravé věci.</p><h4>Paradox volby</h4><p>Je lepší mít více možností nebo méně? Člověk by řekl, že více, ale výhoda většího množství možností má své limity. Jakmile si musíme vybírat z velkého množství možností a/nebo jsou možnosti obtížně srovnatelné, většinou si nevybereme nic. Tomu se říká rozhodovací paralýza.</p><p>Čím většímu množství možností čelíme, tím větší pomoc při hodnocení těchto možností potřebujeme. Pokud si nemůžete vybrat, řekněte si o ni.</p><h4>Rychlost rozhodování</h4><p>Musíme neustále myslet na to, že i nerozhodnout se je rozhodnutí. To neznamená, že bychom se u všeho měli rozhodovat okamžitě, ale že existuje časová hranice, kterou když překročíme, tak je lepší se rozhodnout a pokračovat v životě i s důsledky, které to rozhodnutí bude mít.</p><p>Rozhodovat se dostatečně rychle je ale náročné a může dojít k tomu, že si vytvoříme rozhodovací dluh. Proto je efektivní vybudovat si v životě systém, díky kterému ten dluh ideálně ani nevznikne. Například když si začnete automaticky posílat část výplaty na spořící účet, nebudete muset přemýšlet o tom, kolik tento měsíc ušetřit nebo když si koupíte zdravé potraviny, doma se nebudete muset neustále rozhodovat, jestli si uvařit spíše zdravé jídlo nebo nezdravé.</p><h4>Břitvy</h4><p>S rychlostí rozhodování souvisejí břitvy. Jednoduchá pravidla, která říkají, jak co nejrychleji odseknout dost nepodstatných informací k tomu, abychom se s největší pravděpodobností a velmi rychle dostali k relevantním informacím.</p><p>Nejznámější je Occamova břitva, která říká, že vysvětlení, které potřebuje nejméně podmínek, je zpravidla (tzn. ne vždy) to správné.</p><p>Mezi další patří Hanlonova břitva, podle které lidé nedělají problémy kvůli tomu, že jsou zlí, ale protože jsou neschopní nebo laxní.</p><p>Břitva náročnosti — pokud zvažujete dvě srovnatelné možnosti, vyberte si tu, která je pro Vás z krátkodobého hlediska náročnější. Více se naučíte.</p><p>Názorová břitva — nemějte názor, pokud neznáte opačný názor lépe než lidé, kteří jej zastávají.</p><p>Břitva strachování — Když někdo říká, ať si s tím neděláte hlavu, většinou byste si s tím měli dělat hlavu.</p><p>Optimistova břitva — Pokud si můžete vybrat mezi dvěma podobnými možnostmi, vyberte si tu, ve které narazíte na více optimistů.</p><p>A mnoho dalších, o kterých se někdy v budoucnu rozepíšu.</p><h4>Nicnedělání</h4><p>Asi Vám to nevyhraje žádnou soutěž popularity, ale často je tím nejlepším (a taky nejtěžším) nedělat nic. Žijeme v přesvědčení, že jsme hybateli svého osudu. A my jsme. Akorát že ne ze 100 %, jak se nás snaží přesvědčit některé motivační knížky a citáty. Na spoustu věcí, které se nás přímo dotýkají, nebudeme a nemůžeme mít vliv, a tak je často lepší nedělat nic a počkat si, jak věci dopadnou.</p><h4>Cena obětovaná příležitosti</h4><p>Tím, že se nemůžeme vracet v čase, vytváříme jedinečnou cestu realitou, která ale uzavírá všechny ostatní, které by v tu chvíli mohly existovat. Tedy za vytvoření přítomnosti platíme cenu v podobě uzavření všech ostatních přítomností. To se týká času, peněz i všeho ostatního.</p><p>Pokud například tisíc korun utratím za alkohol nebo nějaké super cool značkové ponožky, už je nebudu moct například investovat nebo si za ně koupit něco jiného.</p><p>Proto je slovo ano tak nebezpečné a slovo ne tak důležité. Když řekneme “ano”, říkáme ano jedné věci, ale ne všem ostatním. I těm, které pro nás můžou být důležitější. Když naopak řekneme ne, vytváříme prostor pro to, abychom něčemu jinému mohli říct ano. Ideálně právě tomu, co je pro nás důležité.</p><h4>Bayesův teorém</h4><p>Jak už víte, ne všechny věci jsou stejně pravděpodobné. A aby to bylo ještě o trochu složitější, tak některé závisejí na pravděpodobnosti jiných věcí. Jsou takzvaně podmíněně pravděpodobné.</p><p>Například pokud existuje 50% pravděpodobnost, že zaspím a 10% pravděpodobnost, že kvůli sněhovým závějím nepojede autobus, jaká je pravděpodobnost, že do práce přijedu včas?</p><p>Existují čtyři možnosti toho, co se může stát.</p><ol><li>Nezaspím a autobus pojede — 0,5*0,9 = 45 %</li><li>Nezaspím a autobus nepojede — 0,5*0,1 = 5 %</li><li>Zaspím a autobus pojede — 0,5*0,9 = 45 %</li><li>Zaspím a autobus nepojede — 0,5*0,1 = 5 %</li></ol><p>Odpověď je tedy 45 %, protože to, jestli do práce přijedu včas, závisí na dvou podmínkách. Na tom, jestli nezaspím a jestli autobus pojede včas. <strong>Toto je nicméně jen ochutnávka a o Bayesově teorému bude příští vydání, kde se na něj podíváme pořádně.</strong></p><h4>Kellyho kritérium</h4><p>Kellyho kritérium je matematická pomůcka, kterou si taky někdy v budoucnu ukážeme dopodrobna. Teď ale jen v krátkosti. Díky Kellyho kritériu můžeme minimalizovat vliv nahodilosti na výsledky a můžeme díky němu dosáhnout nejlepšího (i když ne dokonalého) rozložení pravděpodobnosti.</p><p>Představme si situaci, kdy máte jednu korunu a investujete do speciálních akcií “Džin z lahve Enterprises”. Jejich hodnota se každý měsíc zdvojnásobí, nebo klesne na polovinu a budete investovat dvacet let. Každý měsíc můžete investovat kolik peněz chcete a zbytek si můžete nechat v hotovosti.</p><p>Jaká je podle Vás optimální investiční strategie? Je lepší investovat všechno najednou? Nebo si nechat určité množství peněz v hotovosti? Kolik? Dejte mi vědět, jak to vidíte!</p><h4>Inverze</h4><p>Občas je složité vědět, co chceme, ale můžeme jít opačnou cestou. Zjistit, co nechceme a snažit se tomu vyhnout. Tento princip je ztělesněný v legendárním výroku Charlieho Mungera:</p><blockquote>“Vše, co chci vědět, je místo, kde zemřu, abych se mu mohl vyhnout.”</blockquote><h4>Černá labuť</h4><p>Nassim Taleb zpopularizoval pojem černá labuť, který ztělesňuje jev, který se nedal předvídat, má dalekosáhlé důsledky a který se zpětně snažíme racionalizovat jako předvídatelný. Černé labutě patří do skupiny výše zmíněných neznámých neznámých.</p><p>Černá labuť se tyto události nazývají proto, že v Evropě lidé věřili, že jsou labutě jen bílé. V Anglii dokonce existovalo přísloví, že dobrý člověk je vzácný jako černá labuť. Když ale připluly lodě do Austrálie, byla prokázána existence černé labutě, a to změnilo způsob, kterým se na labutě díváme.</p><p>Mezi černé labutě patří například vynález knihtisku, 1. světová válka nebo útoky 11. září a kvůli nim musíme neustále počítat s tím, že se stane něco, co zásadně ovlivní náš život, aniž bychom byli vůbec schopni tušit, co ta událost bude.</p><h4>Asymetrie</h4><p>Rozhodnutí s asymetrickými důsledky jsou taková, ve kterých nejsou zisky a ztráty rovnoměrné. Můžeme v nich</p><ul><li>hodně získat a ztratit málo</li><li>hodně ztratit a získat málo</li></ul><p>Při rozhodování je samozřejmě lepší ta první varianta. Když můžeme získat hodně a ztratit málo nebo skoro nic, je dobré takové rozhodnutí udělat. To je jeden z přístupů, na základě kterého někteří lidé investují do kryptoměn. Investovat můžete málo, takže Vám hrozí jen malá ztráta, ale pokud jejich cena prudce vzroste, můžete dost získat.</p><h4>Zvratitelnost rozhodnutí</h4><p>Některá rozhodnutí jsou velmi těžko zvratitelná (hypotéka, svatba) nebo úplně nezvratná (zplodit potomka). Nad těmi se vyplatí opravdu důkladně přemýšlet a rozhodovat se s nejvyšší opatrností.</p><p>Na druhou stranu je ale většina rozhodnutí v životě zvratitelná, a tak se vyplatí si s nimi až tak nelámat hlavu. Čas strávený přemýšlením nad volbou, která jde lehce zvrátit nebo která není moc drahá a můžu se z ní poučit, je zbytečně ztracený čas. Například přemýšlet v restauraci nad volbou jídla zbytečně dlouho je většinou spíše obtěžující. Prostě si něco vyberte, a když to nebude optimální, příště si dáte něco jiného.</p><h4>Odkládané uspokojení</h4><p>Jak se říká, na dobré věci se vyplatí si počkat. A často je to pravda. Ti, kdo si umí odříct, jsou na tom v průměru lépe. Ať už jde o peníze, které investují namísto jejich utrácení nebo pohodlí, které v tělocvičně odkládají stranou, díky čemuž si užívají lepší kondici i zdraví.</p><p>Jen bych tady rád upozornil na problematičnost velmi známého marshmellow experimentu, který odkládané uspokojení prokazoval. Děti měly možnost sníst jedno marshmellow kdykoliv chtěly, ale věděly, že když vydrží patnáct minut, tak dostanou druhé. Když pak vědci sledovali děti do dospělosti, zjistily, že ty, které vydržely, byly v průměru úspěšnější.</p><p>Problém je v tom, že kapacitu odkládat uspokojení buduje především sociální prostředí. Když je dítě zvyklé, že co se řekne, to platí, tak je u něj větší pravděpodobnost, že těch 15 minut vydrží. Naproti tomu když nežije v takto předvídatelném prostředí, upřednostní okamžité snědení marshmellow, protože když ho nesní teď, může přijít někdo, kdo mu ho vezme a ono nebude mít nic.</p><h4>Algoritmy</h4><p>Algoritmus je proces, jehož následováním dosáhnete určitého výsledku. Pokud můžete, začněte je vytvářet, protože Vám zjednoduší život.</p><p>Můj oblíbený je hledání sekretářky. Jde o úlohu z poloviny 20. století včetně všech s tím souvisejících jevů. Tato úloha se ptá na to, kdy je nejlepší přestat s hledáním sekretářky v následující situaci. Chcete najít sekretářku, kandidátky chodí na pohovory, Vy víte, kolik těch kandidátek přijde, dokážete tu pohovorovanou ohodnotit oproti předchozím, ale nevíte, jak kvalitní budou ty následující. Jakmile kandidátku odmítnete, už ji nemůžete zavolat zpět.</p><p>Jaká je optimální strategie při výběru nejlepší možné kandidátky?</p><p>Odpověď je, že byste měli odpohovorovat 1/e = 0,37 = 37 % kandidátek bez přijetí žádné z nich a po překročení tohoto čísla vzít takovou, která je lepší než všechny předchozí. Díky tomu máte nejvyšší pravděpodobnost (paradoxně zhruba 37 %), že vyberete tu nejlepší.</p><h4>5 kroků k lepšímu rozhodování</h4><ol><li>Identifikujte potenciální sadu možných výsledků.</li><li>Identifikujte své preference těchto výsledků.</li><li>Odhadněte pravděpodobnost každého výsledku.</li><li>Posuďte jednotlivé výsledky a jejich pravděpodobnost.</li><li>Porovnejte výsledky mezi sebou a rozhodněte se.</li></ol><h3>Chyby v rozhodování</h3><p>Chyby v rozhodování vznikají vždy, když naše mentální modely neodpovídají realitě. Ať už proto, že nemáme všechny informace, nebo jsme informace špatně interpretovali nebo jsme se rozhodli, že realita prostě bude nějak vypadat bez ohledu na to, jestli je to možné.</p><p>Právě kvůli tomu mají špatná rozhodnutí tendenci nás překvapovat. Protože kdybychom věděli, že se kvůli rozhodnutí ženeme do problémů, rozhodli bychom se jinak. Naše nejhorší rozhodnutí se nikdy nezdají jako špatná rozhodnutí. Ve chvíli, kdy se rozhodujeme, se zdají naopak jako správná rozhodnutí.</p><p>Dalším problémem, který při rozhodování nastává, je chvíle, kdy existuje jen jediná přijatelná budoucnost. V takovém případě se snažíme všechny informace a argumenty ohnout do podoby, díky které si budeme myslet, že máme šanci té budoucnosti dosáhnout. No a to vede ke špatným rozhodnutím.</p><h4>Mentální zkreslení</h4><p>Náš mozek nepřemýšlí neutrálně. Má tendence, kvůli kterým často nepřemýšlíme dokonale logicky. Namísto toho preferujeme jistotu, nesnášíme ztrátu, upravujeme informace tak, aby nám vyhovovaly, ignorujeme protiargumenty, racionalizujeme, rámujeme podle své potřeby, kvalitu rozhodnutí hodnotíme v závislosti na výsledku, vybíráme si ne podle toho, co chceme a potřebujeme, ale skrze porovnávání s ostatními možnostmi.</p><p>Těch nástrah, které jsou v naší hlavě, je obrovské množství. Kdysi měly své opodstatnění, ale dnes kvůli nim děláme horší rozhodnutí a jako u mnoha dalších strategií se i na ně v budoucnu podíváme podrobněji. Když si je totiž člověk vědomý chyb, kterých má tendenci se dopouštět, může se na ně připravit a dělat jich méně.</p><h3>Závěr</h3><p>Rozhodování je jednou z nejdůležitějších činností, které se v životě můžete věnovat. Zlepší, zjednoduší a obohatí Vám život. A především se vyhnete mnoha zbytečným problémům.</p><p>Jedno vydání newsletteru je příliš krátké na to, aby se o rozhodování dalo obsáhnout všechno. Základní koncepty v základní podobě se do něj ale vešly a mnoho z nich si rozebereme v dalších vydáních podrobněji.</p><p>O rozhodování je nicméně napsáno mnoho knih a určitě doporučuju si nějaké přečíst. Mně pomohly ty, které najdete níže ve zdrojích. Z některých jsem udělal souhrn, kterým můžete sami sebe obdarovat po kliknutí na odkazy.</p><p>Budu rád, když se mi ozvete s investiční strategií, na kterou jsem se ptal u Kellyho kritéria, když se přidáte do <a href="https://www.facebook.com/groups/memoklubpratelreality">FB skupiny</a> a v příštím vydání si rozebereme Bayesův teorém.</p><p>Moc děkuju za pozornost a zase příště!</p><p>Ondřej Šmída</p><p><em>Zdroje: </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/epsteinrozsah"><em>David Epstein — Rozsah</em></a><em>, </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/tetlocksuperprognozy"><em>Philip Tetlock — Superprognózy</em></a><em>, </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/dukemyslenivsazkach"><em>Annie Duke — Myšlení v sázkách</em></a><em>, </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/thalersunsteinpopostrceni"><em>R. Thaler a C. Sunstein — Popostrčení</em></a><em>, Julia Galef — Mindset průzkumníka, Jordan Ellenberg — Jak se nemýlit, Daniel Kahneman — Myšlení, rychlé a pomalé, Oliver Burkeman — 4000 týdnů, Brian Christian and Thomas L. Griffiths — Algoritmy pro život, Wikipedia :) a další</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=1dadd319ba4a" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[MeMo #3 — Pravděpodobnost]]></title>
            <link>https://ondrejsmida.medium.com/memo-3-pravd%C4%9Bpodobnost-9b7a507b4704?source=rss-61bceafcce5f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/9b7a507b4704</guid>
            <category><![CDATA[mentální-modely]]></category>
            <category><![CDATA[matematika]]></category>
            <category><![CDATA[statistika]]></category>
            <category><![CDATA[mentální-model]]></category>
            <category><![CDATA[pravděpodobnost]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Ondřej Šmída]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 13 Nov 2022 14:15:01 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2022-11-13T14:15:01.009Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<h3>MeMo #3 — Pravděpodobnost</h3><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/0*MwJoTWwBL4dtncaw" /></figure><p>Pravděpodobnost je zvláštní a velmi důležitá součást reality. Většinou ji vnímáme jako matematický koncept, díky kterému víme, že pokud chceme zbohatnout, neměli bychom chodit do kasina a sázet sportku.</p><p>Pravděpodobnost je ale taky něco, co se velmi úzce dotýká našich životů, co naše životy ovlivňuje (ať už jsme si toho vědomi nebo ne) a co nám může život dost výrazně zkomplikovat.</p><p>A právě o tom všem bude MeMo #3.</p><h4><strong>Proč se zajímat o pravděpodobnost?</strong></h4><p>Mohlo by se zdát, že věci buď jsou, nebo nejsou. Buď do nás udeří blesk, nebo ne. Srazí nás auto, nebo ne. Zbohatneme, nebo ne. Zaspíme, nebo ne. Problém ale je, že až do chvíle, kdy zemřeme, nevíme, jestli se to stane. Budoucnost je nepředvídatelná a nahodilá.</p><p>I když ale nemáme perfektní informace, nemusíme být tváří v tvář budoucnosti úplně slepí, protože nám může pomoct pochopení pravděpodobnosti.</p><p><strong>Pravděpodobnost totiž představuje poměr, ve kterém můžeme očekávat, že se určitá věc stane nebo nestane.</strong></p><h4><strong>Pravděpodobnost je jiná</strong></h4><p>Pravděpodobnost je sice běžně používané slovo, ale jde o docela tajemnou část matematiky. Některé části matematiky jako aritmetiku nebo geometrii učíme už malé děti, zatímco s pravděpodobností se důkladněji setkáme až na střední škole, kde ji stejně mnoho studentů nijak zvlášť nepochopí.</p><p>Je to kvůli tomu, že jsou pro nás aritmetika i geometrie poměrně přirozené. V podstatě od prvních krůčků chápeme, že se věci dají počítat a dělit podle tvaru nebo podle toho, kde se nacházejí.</p><p>Pravděpodobnost je ale jiná a existuje důvod, proč se ji učíme až později. Je abstraktní. To, kolikrát padne jedna strana mince nebo určité číslo na kostce, jsou ještě poměrně pochopitelné koncepty. Jakmile se ale začneme zaobírat složitějšími otázkami, které končí někde u otázky, jaká je pravděpodobnost, že lidstvo v dalších 1000 letech vyhyne, začne se vytrácet i ten zbytek intuitivní představivosti, který jsme mohli mít.</p><p>V tomto ohledu je zvláštní a možná až neuvěřitelné, že zcela běžně využíváme systémy, ve kterých existuje více možností, než si vůbec umíme představit. Vezměme si například šachy nebo karty. Šachy obsahují nejméně 10 na 120 možných her o 40 tazích a seřadit 52 karet v balíčku všemi možnými způsoby lze 10 na 67 způsoby. Z toho vyplývá, že když zamícháte karty, je prakticky skoro jisté, že karty ještě nikdy nebyly po zamíchání karty seřazeny tak, jak se to povedlo Vám. A pak, že je složité být originální a zapsat se do historie. 😅</p><h4>Oblak budoucnosti</h4><p>Já osobně si pravděpodobnost představuju jako oblak budoucnosti, ve kterém jsou schované všechny možnosti toho, co může nastat. Například kostka ukazující všech šest čísel, loterie obsahující všechny výherní kombinace nebo všechny snídaně, na jejichž přípravu mám doma potraviny (obvykle akorát chleba s máslem a marmeládou nebo chleba s taveným sýrem 🤷🏻‍♂️).</p><p>Tím, jak se budoucnost přibližuje přítomnosti, začnou věci z tohoto oblaku vystupovat a jejich definitivní podoba se zjeví ve chvíli, kdy prostoupí do přítomnosti.</p><p>Ne všechny budoucí události ale vidíme jasněji jen proto, že jsou přítomnosti blíže. Například pokud vede fotbalový klub v 80. minutě 6:0, můžete už v oblaku skoro dokonale vidět jeho vítězství, ale kostku, kterou se chystáte hodit, uvidíte jako všech 6 potenciálních možností, dokud jí nehodíte. Na druhou stranu u fotbalového zápasu budete muset ještě něco málo přes deset minut počkat, abyste měli jistotu, že vedoucí tým nakonec opravdu vyhraje, zatímco u kostky stačí hodit a počkat pár vteřin k tomu, aby se dokutálela a všech šest možností zkolabovalo do jediné zatímco vystupuje z oblaku budoucnosti.</p><p>Z tohoto pohledu se na kolaps pravděpodobnosti do jisté reality můžeme dívat jako na vznik informace. <strong>Informace je rozřešením nejistoty v souladu s mírou pravděpodobnosti.</strong></p><p>Klasik by řekl, že jisté jsou akorát daně a smrt. Ten klasik ale zapomněl na minulost, tedy na věci, které se staly. Sice nutně nemusíme vědět, jak se staly a proč se staly. Vlastně ani nemusíme vědět, co se stalo. Minulost je ale bez ohledu na to, co si myslíme, uzavřená.</p><h4>Rozložení pravděpodobnosti</h4><p>Pravděpodobnost je pro naši intuici a pro přemýšlení poměrně problematická věc.</p><p>Na úrovni vlastních prožitků ji docela dobře chápeme, protože <a href="https://www.getrevue.co/profile/MentalniModely/issues/memo-2-ohranicena-racionalita-1405288">náš mozek neustále předvídá budoucnost</a>. Díky tomu tak nějak intuitivně tušíme, kdy je pravděpodobnost na naší straně a kdy s ní naopak bojujeme. Obecně se dá říct, že když se chováme v souladu s pravděpodobností, máme méně stresu. Například stát tváří v tvář tygrovi nebo viset z útesu jsou dost stresové situace a opravdu to není náhoda, protože ani v jedné z těchto situací pravděpodobnost na naší straně není.</p><p>Odhadování pravděpodobností mimo vlastní, konkrétní zkušenost je ale kamenem úrazu. Jakmile se něco týká abstraktních konceptů nebo rozsáhlých systémů nebo systémů, které jsou nám vzdálené, naše schopnost intuitivně odhadovat pravděpodobnost rapidně upadá.</p><p>Je to kvůli tomu, že ne všechny jevy jsou nutně stejně pravděpodobné a my nevíme, jak pravděpodobné vlastně jsou. Jakému rozložení pravděpodobnosti podléhají. To znamená, že náš pohled do oblaku budoucnosti není automaticky přesný.</p><ul><li>Například hod kostkou nebo mincí má rovnoměrné rozdělení, což znamená, že každý výsledek je stejně pravděpodobný jako ty ostatní.</li><li>Vlastnosti v populaci jako například výška nebo IQ jsou rozděleny normálně, tedy dle Gaussovy křivky. Nejvíce lidí se pohybuje kolem střední hodnoty a směrem k extrémům jejich počet postupně klesá.</li><li>Bohatství je ve společnosti rozděleno podle nelineárního Paretova rozložení, což znamená, že naprostá menšina lidí vlastní většinu majetku.</li><li>A pokud chcete další příklady rozložení pravděpodobnosti, mrkněte <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_probability_distributions">sem</a>, kde jich je přes 50. 😅</li></ul><p>Z toho vyplývá, že je realita zpravidla složitější a věcem rozumíme méně, než si myslíme. A tak často sklouzneme ke zjednodušování, které náš vztah s pravděpodobností dále zhoršuje.</p><h4><strong>Zjednodušování a špatná strana “možná”</strong></h4><p>Prvním zjednodušujícím přístupem k pravděpodobnosti je ten, kdy si lidé myslí, že mělo všechno 50% pravděpodobnost. Věci se přece buď staly, nebo nestaly. A protože nemáme stroj času, tak se všechno stane jen jednou a my nemůžeme vědět, jakou pravděpodobnost jednotlivé události měly. To ale není není pravda. Pravděpodobnost, že padne číslo na kostce, je 1/6. To znamená, že každým hodem kostky nenastalo 5/6 možností. A to není 50 %.</p><p>Druhým, o trochu sofistikovanějším přístupem, je ten, který pravděpodobnost dělí do čtyř kategorií. Věci se stanou, nestanou, jsou 50:50, nebo člověk neví. Každé přemýšlení o budoucnosti probíhá v rámci těchto čtyř variant.</p><p>To ilustruje následující příklad. Určitě znáte situaci, kdy kontrolujete aplikaci pro předpověď počasí a ta říká, že existuje 20% pravděpodobnost, že bude za 4 hodiny pršet. 20 % je poměrně nízké číslo, mozek tedy celou situaci promění do výroku: “<em>Je to dobrý, pršet nebude</em>”. Pokud ale jak naschvál pršet začne, zpravidla následuje proklínání naprosto neschopných meteorologů.</p><p>Jenže pravděpodobnost deště nebyla 0 %. Nešlo o jistotu hezkého počasí. Pravděpodobnost deště za 4 hodiny byla 20 %. To znamená, že ve chvíli, kdy byly v historii stejné (nebo velmi podobné) podmínky jako v době, kdy jste se dívali do aplikace, pršelo za 4 hodiny jednou z pěti případů. A to má ke zjednodušení “pršet nebude” docela dost daleko.</p><p>Důsledkem zjednodušování pravděpodobnosti je to, že se můžeme ocitnout na špatné straně “možná”. Lidé jsou často nemile překvapeni tím, že se staly nepravděpodobné věci a tím, že se nestaly ty pravděpodobné.</p><h4><strong>Pravděpodobnost = nejistota</strong></h4><p>Kvůli tomu, že má realita schopnost nás nemile překvapovat, nesnášíme nejistotu. Dokud jsou věci nejisté, musíme počítat i s tím, že nedopadnou tak, jak chceme. A my nesnášíme, když věci nedopadnou tak, jak chceme. Takovým situacím se snažíme vyhýbat a zjednodušování pravděpodobnosti nám umožňuje se před nejistotou schovat. Samozřejmě se ale schováváme jen v naší hlavě. V realitě se před ní schovat nelze.</p><p>V souvislosti s vyrovnáváním se s nejistotou si ukážeme tři mechanismy.</p><p><strong>Kvůli prvnímu se díváme na minulost jako by byla nevyhnutelná</strong>. Jenže minulost nebyla nevyhnutelná a mohla proběhnout různými způsoby, což velmi pěkně ukazuje obrázek <a href="https://mobile.twitter.com/waitbutwhy">Tima Urbana</a>, autora blogu Wait but why.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/0*BdFIH0KCLiSl-hOG" /></figure><p>Druhým mechanismem je to, že <strong>všechny informace, které o minulosti máme, automaticky skládáme do příčinných souvislostí tak, aby odpovídaly tomu, jak si myslíme, že se věci staly, </strong>a to následně považujeme za pravdu. Chce to kus práce, aby se člověk naučil nevytvářet automatické řetězce událostí na základě svých dojmů, protože jednotlivé události spolu vůbec nemusely souviset a prostě jen mohly nastat v čase po sobě.</p><p>Jinak řečeno si musíme dávat pozor na to, abychom nezaměňovali korelaci (když věci nastávají s určitou pravděpodobností po sobě) a kauzalitu (když jedna věc způsobí druhou).</p><p>To, jak lidé události skládají do příčinných souvislostí, se dá ukázat na kmenovém šamanovi. Když se poškrábal na nose a začalo pršet, vedlo to k vývoji složité metody škrábání na nose, protože tento čin tohoto mocného člena kmene přece musel mít vliv na počasí. To je z dnešního pohledu úsměvné, ale podobného přemýšlení se běžně dopouštíme i my, moderní lidé. Například když někteří z nás věří horoskopům, tedy tomu, že má postavení nebeských těles v době narození nějakým blíže nepopsaným způsobem vliv na to, kdo jsme. Přitom u horoskopů chybí mechanismus fungování úplně stejně jako u šamana škrabajícího se na nose.</p><p>Třetím mechanismem, který nám pomáhá ve vyrovnání se s nejistotou, je <strong>averze ke ztrátě</strong>, kvůli které přeceňujeme jistotu.</p><p>Představte si soutěž, kde si můžete vybrat mezi dvěma variantami.</p><p><strong>V první variantě</strong> máte 49% pravděpodobnost výhry 1000 Kč, 49% pravděpodobnost výhry 2000 Kč a 2% pravděpodobnost výhry 0 Kč.</p><p><strong>Ve druhé variantě</strong> máte 100% pravděpodobnost výhry 800 Kč.</p><p>Kterou variantu si vyberete? Zkuste tento příklad dát lidem ve svém okolí.</p><p>Většina lidí si vybere druhou variantu, i když by v první variantě odešli s prázdnou jen jednou z padesáti případů a průměrná výhra by byla 1470 Kč oproti 800 Kč ve druhé variantě.</p><p>Hrát první variantu je sice matematicky výhodnější, <strong>ale stejně dost pravděpodobně máte pocit, že na druhé variantě není nic špatného.</strong> A ono vlastně není, protože získáte poměrně zajímavou výhru bez rizika.</p><p>Z určitého úhlu pohledu může být lepší se spokojit s menšími, níže rostoucími plody, než lézt výše na tenčí větve za těmi většími, šťavnatějšími a riskovat pád z větší výšky kvůli tomu, že se pod Vámi ty tenčí větve pravděpodobněji zlomí. Druhá stránka věci ale je, že bez rizika není zisků.</p><p>Jak toto dilema vyřešit?</p><p>Než se přiblížíme k odpovědi, musíme se podívat na jednu zásadní, nicméně otřesně nazvanou vlastnost pravděpodobnosti.</p><p>Ne, vážně, varoval jsem Vás.</p><h4><strong>Ergodicita 🫡</strong></h4><p>Jak jsem říkal, ergodicita zní strašně, nejspíš jste o ní nikdy neslyšeli, ale není ve své podstatě složitá, když si ji rovnou ukážeme na příkladech. Určitě jste slyšeli přísloví: “Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.” nebo “Kdo chce moc, nemá nic.” A ty vlastně ergodicitu ztělesňují.</p><p><strong>Ergodicita je jev, který zajišťuje, že pokud věci můžou nastat, jakkoliv malá pravděpodobnost existuje, stačí jim dát dostatek času a ony se stanou. A to v souladu s pravděpodobností, se kterou se mají stát.</strong></p><p><strong>I když se tedy nemůžeme vracet v čase a experimentovat s minulostí, v dlouhodobém průměru se v souladu s pravděpodobností odehrají všechny scénáře, které se odehrát mohou.</strong></p><p>A právě kvůli ergodicitě dává averze ke ztrátě smysl. Když se vrátíme k oněm dvěma příslovím, tak cenění si vrabce v hrsti znamená, že nemusíte riskovat, abyste získali nejistého holuba, který sedí v nebezpečném prostředí. Proč riskovat a spadnout? A už naši předkové věděli, že pokud chcete moc, musíte podstoupit větší riziko, které ale může vést k tomu, že Vám nezbude nic. Obě přísloví berou ukázkový ohled na ergodicitu.</p><h4>Proč nás jistota tak přitahuje?</h4><p>Zatím jsme si řekli, že pokud můžeme získat menší, ale pořád poměrně velkou odměnu bez rizika, je to pro nás velmi přitažlivá varianta. Intuitivně tušíme, že jednou ten neúspěch kvůli ergodicitě prostě nastane, a co když nastane právě teď. Právě proto trneme hrůzou při představě hraní ruské rulety, i kdybychom při úspěšném pokusu měli vyhrát obrovské množství peněz. To riziko za to prostě drtivé většině lidí nestojí a člověk by musel být na nejhlubším dně, aby si ji šel zahrát. To mimochodem ilustruje seriál Squid game, což je taková fancy verze ruské rulety.</p><p>Otázkou je ale <strong>proč</strong> nás ruská ruleta intuitivně děsí a jistota přitahuje.</p><p>To, že tíhneme k jistotě a “trpíme” averzí ke ztrátě, má biologickou podstatu. <strong>Příroda je díky evoluci mistryní pravděpodobnosti. V průměru přežije to, co má v daném prostředí a za daných podmínek největší pravděpodobnost přežití.</strong> A ti předci, ve kterých se vyvinula averze ke ztrátě a touha po jistotě, v průměru přicházeli o méně než ti, kteří riskovali, což zvyšovalo jejich pravděpodobnost přežití a rozmnožení. Většina z nás je tedy potomky těchto předků. Přežili především ti ustrašení. 😅</p><h4>Jak silná je averze ke ztrátě?</h4><p><strong>Ztráta nás bolí zhruba 2x více, než jak příjemný je zisk. </strong>To znamená, že abychom se odhodlali k risku, musíme vědět, že vyhrajeme alespoň dvakrát tolik, než můžeme ztratit, a zároveň musíme vědět, že neztratíme příliš mnoho.</p><p>A teď, když máte tyto informace, co je podle Vás racionální? Je to výběr varianty, ve které můžete v průměru získat více peněz? Nebo varianty, ve které sice získáte méně, ale zároveň nemůžete nic ztratit?</p><p><strong>Odpovězte prosím na tento email a dejte mi vědět svůj názor, jsem zvědavý na různé úhly pohledu, a pokud se sejde více názorů, příště pošlu jejich anonymizovaný souhrn!</strong></p><p>Averze ke ztrátě nicméně není jediným důvodem, proč bychom měli o ergodicitě přemýšlet.</p><h4><strong>Skrytá realita</strong></h4><p>Než budete pokračovat ve čtení, zkuste si <strong>nahlas</strong> odpovědět na následující otázku.</p><ul><li>Kdybyste si chtěli vydělat peníze, byli byste raději zubař nebo herec?</li></ul><p>Těžko říct, co jste si vybrali, protože to není úplně nejlépe položená otázka. Není jednoznačná. To byl ale záměr, protože se do ní o to víc promítne Vaše uvažování o jednotlivých profesích.</p><p>Pojďme se proto podívat na dvě lépe položené otázky.</p><ul><li>Je bohatší nejbohatší zubař, nebo nejbohatší herec?</li><li>Je bohatší průměrný zubař, nebo průměrný herec?</li></ul><p>Asi nebude sporu o tom, že nejbohatší herec je bohatší než nejbohatší zubař.</p><p>Co odpověď na průměrné bohatství? Podle dat ze serveru salary.com si průměrný herec v USA v roce 2020 vydělal skoro 60.000 $ ročně, zatímco průměrný zubař 177.000 $ ročně.</p><p><strong>To znamená, že i když je nejbohatší herec výrazně bohatší než nejbohatší zubař, průměrný zubař je zhruba 3x bohatší než průměrný herec.</strong></p><p>U nejasně položené první otázky, jaké povolání si vybrat, je tedy lepší odpovědí zubař, protože i podprůměrný zubař bude brát více než průměrný herec. Pokud jste odpověděli, že je lepší být hercem, pak jste do svého tipu nezapočítali obrovské množství hereckých kariér (klidně i více než 80 %), které sice nejsou tak viditelné, ale výrazně ovlivňují celkový průměr směrem dolů.</p><p>Volba herce je nicméně pochopitelná, protože nejbohatší a nejslavnější herci jsou nejvíce viditelní, a i když tvoří jen velmi malé procento ze všech herců, ovlivňují mnohem výrazněji to, jak vnímáme celou profesi.</p><h4><strong>Jak to, že jsou zubaři v průměru 3x bohatší než herci?</strong></h4><p>To, že jsou zubaři v průměru bohatší než herci, je poměrně neintuitivní a možná až zarážející fakt, který ukazuje, že pravděpodobnost nevnímáme automaticky správně.</p><p>Proč jsou zubaři bohatší? Jakou roli v tom hraje ergodicita?</p><p>Musíme se podívat na rozložení výdělků v obou profesích. Většina zubařů vydělává docela dost peněz. I ti průměrní i ti, kteří žijí na venkově, kde bývají výdělky zpravidla nižší. Naproti tomu v herectví existuje jasně daná hierarchie a ti, kteří jsou v ní nejvýše, tedy ti nejznámější, vydělávají řádově více než ti méně úspěšní.</p><p>A když je míst na vrcholu je poměrně málo, třeba jen 0,01 % ze všech hereckých příležitostí, a zároveň se chce na něj dostat obrovské množství lidí, o to větší roli hraje štěstí. Muška jenom zlatá. To znamená, že talent a tvrdá práce sice pořád hrají zásadní roli, ale samy o sobě zásadně nestačí. Podobně jako herci to mají i v dalších odvětvích, která podléhají hierarchii a ve kterých míst na vrcholu není mnoho — například sportovci, muzikanti nebo spisovatelé.</p><p>Naproti tomu zubaři každý rok neusilují o roli v jednom z pár desítek nebo stovek významných filmů a seriálů nebo o vítězství v Lize mistrů. Jejich úkolem je kontrolovat a opravovat zuby, náplň práce mají všude velmi podobnou a jejich zákazníci jsou v ideálním světě všichni lidé. Jejich profese vyžaduje minimum štěstí, protože drtivá většina z nich dělá více méně to samé na základě konkrétních, naučitelných, i když ne úplně jednoduchých procesů. To znamená, že jejich příjmy sice nejsou tak vysoké jako u nejlepších herců, nicméně jsou v průměru dost vysoké, předvídatelné a nepodléhají takovým rozdílům. (Mimochodem o něco více než průměrný herec vydělává v USA i průměrný instalatér.)</p><p>Role ergodicity se dá zobecnit, což trefně udělal už starověký učenec Solon, který říkal, že <strong>o to, co jsme dostali díky náhodě, nás může náhoda zase připravit. A to často náhle a nečekaně. Na druhou stranu to, čeho dosahujeme s minimálním vlivem náhody, tedy to, čeho dosáhneme pravděpodobněji, je vůči náhodě mnohem odolnější.</strong> A právě to můžeme vidět při srovnání průměrných délek hereckých a zubařských kariér a jejich průměrných výdělků.</p><p>Klíčové je nezapomínat na to, že při hodnocení reality nesmíme posuzovat jen ty nejúspěšnější a nejviditelnější. Musíme naopak myslet i na ty méně úspěšné, protože i ti jsou součástí reality, často jich je velké množství a jejich vynecháním realitu zkreslíme. A to třeba i velmi výrazně.</p><p>Neznalost nebo přehlédnutí ergodicity může dojít tak daleko, že dokáže vyvolat iluzi jistoty a způsobit nám velké problémy.</p><h4><strong>Iluze jistoty — Baltimorský akciový broker</strong></h4><p>Představte si, že jednou do schránky dostanete dopis o předpovědi toho, jestli akciový trh příští týden poroste nebo klesne. A další týden další předpověď. A další a další a další. Uběhne deset týdnů a předpovědi jsou všechny správné. Nakonec přijde poslední dopis, ve kterém dostanete nabídku k investici s tímto vševědoucím brokerem. Půjdete do toho?</p><p>Vaše odpověď by měla být ne. Proč?</p><p>Protože každý týden existuje 50% pravděpodobnost, že akcie porostou a 50% pravděpodobnost, že klesnou. Pravděpodobnost, že se trefíte ve všech deseti týdnech, je tedy 0,5x0,5x0,5x0,5x0,5x0,5x0,5x0,5x0,5x0,5 = 1/1024. A díky této znalosti můžeme se 100% jistotou dosáhnout toho, že alespoň jeden člověk dostane všechny předpovědi správné.</p><p>Jak?</p><p>Stačí mít seznam alespoň 1024 lidí, první půlce poslat, že trh poroste a druhé, že klesne. Díky tomu Vám po prvním týdnu v seznamu zbude 512 lidí, u kterých jste se trefili a opět půlce z nich pošlete předpověď růstu a druhé půlce předpověď poklesu. A tak to uděláte ještě osmkrát, až zbude jediný člověk, u kterého všechny předpovědi vyšly. No a to je člověk, který kvůli neznalosti ergodicity nejspíš přijde o hodně peněz. 🫣</p><p>Baltimorský akciový broker použil podvodné schéma navozující iluzi nadprůměrného porozumění akciovému trhu díky matematické jistotě. Věděli jste ale, že tak trochu podobně, i když legálně, to funguje v investičních společnostech?</p><p>Ty si otevřou “inkubátory”, ve kterých nechávají růst fondy mimo zraky veřejnosti. Po pár letech zrání jsou pak veřejnosti nabídnuty ty fondy, které od svého založení dosáhly dost zajímavého zhodnocení na to, aby byly umístěny na prodejní prospekty společnosti. Ty, které inkubátorem projdou s horším výsledkem, jsou nemilosrdně uzavřeny. Samozřejmě hezky potichu a mimo zraky veřejnosti.</p><p>A podobně ergodicitě podléhají manažeři akciových fondů. Jen málo z nich dokáže být úspěšných desítky let, ale díky roli nahodilosti a ergodicity platí, že z těch manažerů, kteří spoléhají na štěstí, budou úspěšní vždycky alespoň nějací, ale každých pár let jiní. Pokud člověk pracuje v odvětví, ve kterém není průměrný výsledek zrovna moc oslnivý, pak by si při nadprůměrném výsledku měl dát pozor na to, jestli prostě jen neměl štěstí.</p><h4><strong>Jak ergodicitu využíváme pozitivně?</strong></h4><p>Abych nebyl jen negativní, ergodicita umožňuje objevit příčinné souvislosti, které jsou často obtížně prokazatelné (i když je náš mozek často a rád vidí ve všem, co se mu líbí). Díky ergodicitě totiž víme, že je velmi často jedno, jestli jeden aktér něco udělá milionkrát nebo milion aktérů něco udělá jednou. Například jestli hodíme mincí milionkrát, nebo určíme pořadí milionu lidí a každého necháme hodit mincí jednou.</p><p>V celkovém součtu je potřeba stejné množství času, ale výhoda druhé varianty spočívá v tom, že se výsledek dozvíme výrazně dříve. V prvním případě čas probíhá sériově (tzn. za sebou), ve druhém paralelně (tzn. vedle sebe). Ostatní lidé nám tedy můžou pomoct k tomu, aby budoucnost v určitém slova smyslu dorazila dříve.</p><p>Této vlastnosti se využívá například při randomizovaných kontrolovaných studiích. V případě lékařských studií se náhodně přiřadí dvěma skupinám pacientů se stejnou diagnózou buď lék, nebo placebo (například fyziologický roztok nebo cukr bez jakékoliv účinné látky). Následně se zkoumá, kolik lidí z těch, kteří dostali lék, se uzdravilo a neuzdravilo v poměru s tím, kolik lidí se uzdravilo a neuzdravilo v placebo skupině.</p><h4><strong>Závěr</strong></h4><p>Pravděpodobnost je zvláštní část matematiky, která nám ukazuje, že zdaleka ne všechno je jisté. Jde o jev kompletně prostupující celou realitou, který ji zároveň definuje.</p><p>Pokud s ní chceme pracovat, což bychom měli, měli bychom se soustředit především na celoživotní přístup k realitě, který bere ohled na to, že je budoucnost nejistá a to, že rozhodně neexistuje 100% pravděpodobnost, že dosáhneme vytoužené budoucnosti. Musíme si uvědomovat vlastní limity a taky limity reality, která nám nedokáže poskytnout všechny informace hned a najednou.</p><p>I když naše chápání reality nebude nikdy dokonalé, je důležité se o něj snažit. Vyhýbání se pravděpodobnosti a zjednodušování reality vede k rozhodnutím horším, než by mohla být.</p><p>Na závěr pár otázek:</p><ul><li>Vzpomeňte si na dvě varianty hry. Je podle Vás lepší varianta A (průměrně 1470 Kč) nebo B (jistých 800 Kč)?</li><li>Vnímáte ve svém životě pravděpodobnost aktivně, nebo nanejvýš žijete s pocitem, že nic moc není jisté?</li><li>Máte nějaké metody, kterými se aktivně snažíte vypořádat s nejistotou?</li></ul><p>Stačí odpovědět na tento mail, nebo se můžete přidat do <a href="http://www.facebook.com/groups/memoklubpratelreality/?utm_campaign=MeMo%20%E2%80%93%20Klub%20p%C5%99%C3%A1tel%20reality&amp;utm_medium=email&amp;utm_source=Revue%20newsletter">FB skupiny</a>, kde odpovědi můžete sdílet pod odkazem na tento newsletter.</p><p>Díky za pozornost a zase za týden, navážeme <strong>rozhodováním a předvídáním budoucnosti!</strong></p><p>Ondřej Šmída</p><p><strong><em>Zdroje:</em></strong></p><ul><li><em>N.N. Taleb — </em><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/taleboklamannahodilosti"><em>Oklamán nahodilostí</em></a> <em>a Antifragilita</em></li><li><a href="https://betterminds.gumroad.com/l/dukemyslenivsazkach"><em>Annie Duke — Myšlení v sázkách</em></a>,</li><li><em>Daniel Kahneman — Myšlení, pomalé a rychlé</em></li><li><em>Scott Adams — God’s debris</em></li><li><em>Jordan Ellenberg — How not to be wrong</em></li><li><em>Julie Galef — The Scout Mindset</em></li><li><em>Wikipedia a další :)</em></li></ul><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=9b7a507b4704" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>