<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Tomáš Kaplan Fojtík on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Tomáš Kaplan Fojtík on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@pankaplan?source=rss-fc3a4f1c6be4------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/0*msuA6OsUUyyL1bHk.jpg</url>
            <title>Stories by Tomáš Kaplan Fojtík on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@pankaplan?source=rss-fc3a4f1c6be4------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Wed, 18 Nov 2026 00:29:03 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@pankaplan/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Přeplněná dvaadvacítka.]]></title>
            <link>https://medium.com/@pankaplan/p%C5%99epln%C4%9Bn%C3%A1-dvaadvac%C3%ADtka-eb5503f06b06?source=rss-fc3a4f1c6be4------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/eb5503f06b06</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Tomáš Kaplan Fojtík]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 23 Mar 2017 12:54:21 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-23T12:55:03.961Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Přeplněná dvaadvacítka.</p><p>Ne, to není název nového pornosnímku Roberta Rosenberga, ale čtěte dál.</p><p>V tramvaji je tak plno, že lidi stojí bez držení. Nepotřebují to, není kam padat. Na plastových, červených a šedých sedačkách sedí dvě mladé holky. Svěžích patnáct let. Všechny g tramvaji mají totálně na salámu a přes externí reproduktor pouští hudbu.</p><p>Respektive, v otázce, jestli je toto ještě hudba panuje mezi lidem okolo hned několik názorů. Je to sled zvuků a pokusů o zpěv. Nedá se tomu upřít značná rytmika, čehož dvě dívky využívají a hýbají patřičně svými těly.</p><p>Hudba je tak hlučná, že někteří osluchátkovaní cestující vyndavají špunty z uší v domnění, že začala válka.</p><p>A ona skutečně začala. Válka pohledů. Nesprávný výraz obličeje vás může přidat na špatnou stranu barikády. Postarší dáma zjišťuje, že Bílá orchidej není jediný song, který tento svět má. Manažer v obleku opustil svět mobilního telefonu a začínají mu cukat koutky. Okamžitě je zařazen mezi ty špatné a agresivní pohledy rázem míří i jeho směrem.</p><p>Tramvaj zastavuje a dívky, aniž by ukončily hudební produkci, vystupují. Zůstalo po nich ticho.</p><p>A rozdělená společnost. Svět už nikdy nebude jako dřív.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=eb5503f06b06" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Láska v metru]]></title>
            <link>https://medium.com/@pankaplan/laska-v-metru-66f3b23b3fe?source=rss-fc3a4f1c6be4------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/66f3b23b3fe</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Tomáš Kaplan Fojtík]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 13 Nov 2014 22:55:32 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-03-14T12:13:19.235Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Těch dvou jsem si poprvé všiml někdy v létě. Nastoupili do metra a pozdravili se. Jako dva známí, kteří se rádi vidí a nemají moc příležitostí. Stáli vedle sebe. Osobní prostor mezi nimi narušoval jen pocit. Pocit, který jsem z nich měl. Řeč těla těch dvou byla až příliš čitelná a říkala jednoznačně: ti dva se mají rádi.</p><p>Stáli vedle sebe, občas si něco řekli a oba se u toho usmáli. Prohlížel jsem si je. Dva nádherní lidé. Ona – lehce vyzývavá blondýnka která už na první pohled oslnila svou krásou celý vagon metra. On – prostě chlap, do kterého se zakouká každá ženská. Hodili se k sobě. Na její levé ruce se leskl kroužek, on ho tam neměl.</p><p>Vlastně na jejich setkání nemuselo být nic zvláštního, dva známí jedou metrem, občas si něco řeknou aby řeč nestála a pak se rozejdou, každý za svým životem. Jenže něco zvláštního tu přece jenom bylo. Něco zvláštního a neuvěřitelně krásného. Ta chemie mezi nima. Tak silná, že jsem to viděl i já, cizí pozorující na druhém konci vagonu. Ta chemie se dala poznat z jejich očí. Z jejiích pohledů, úsměvů, nenápadného valčíku jejich těl.</p><p>Pak vystoupili, společně. Přemýšlel jsem nad nimi, ale brzy jsem je pustil z hlavy. Hluk starostí a běžného života tuto historku přehlušil.</p><p>Uteklo pár týdnů a byli tu zase. Opět to samé, jen ta konverzace byla nějak intenzivnější, její smích byl zřetelnější a oblečení o něco více nabádající. Nebylo pochyb, ti dva se skutečně mají rádi.</p><p>Pak jsem je dlouho spolu neviděl. Jen čas od času jsem zahlédl JI, jak jede sama metrem, krásná jako tehdy, přitahující pozornost všech mužů široko daleko. Bylo mi vlastně smutno, protože jejich utajený příběh se mi líbil. Styděl jsem se za svůj voyerismus, ale nedalo se mu zabránit. Bylo to příliš patrné, příliš tady. A příliš krásné.</p><p>Až jednou.</p><p>Zase jsem je viděl spolu.</p><p>Stál jsem tři metry od nich. Nastoupili na té samé zastávce metra, ale tentokrát bylo něco jinak. Nemluvili. Dívali se na sebe a snažili se nebýt nápadní. Metro bylo v ranní špičce narvané, a oni byli patrně jediní, kterým to nevadilo.</p><p>Dávno a přiznaně sdíleli svůj osobní prostor, muž se té ženě díval přímo do očí. I na tu vzdálenost jsem přesně viděl, jak se jí chvějí zorničky, jak hledá v jeho očích odpověď. Jemu jsem do očí neviděl, ale bylo mi naprosto jasné, že tam ta odpověď je. Pak se naklonil a políbili se.</p><p>Na poslední chvíli se ještě zastavila, na mikrovteřinu zaváhala, ale pak podlehla. Byl to polibek prvních milenců. Polibek opatrný, nicméně pevný. Nebyl jeden, stáli tam těsně u sebe a líbali se, jako by ani nebyli v metru plném lidí.</p><p>Zatajil jsem dech. Tak přece jsem se nemýlil. Hra jejich rtů trvala snad minutu. Nechtěl jsem na ně civět celou dobu, ale přesně vím, co se stalo když polibek skončil. Otázku v jejích očích nahradila bolest.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*gHNj_-1gJsGbt7V7XxBJcw.jpeg" /></figure><p>Než spolu zase vystoupili, líbali se ještě několikrát. Díval jsem se za nimi, jak odcházejí. Po schodech mířili na přestup a jejich ruce se nenápadně, ale vědomě setkaly. Chytil ji, a ona se mu poddala. Odcházeli a já jim to strašně přál. Zde v metru plném anonymních lidí jsem byl právě svědkem něčeho, co se stává v románech, nebo pochybných povídkách na internetu. Nemusel jsem si nic vymýšlet, stačilo se dívat. Stal jsem se jejich Svědkem, důkazem o tom, že se jim to nezdálo.</p><p>***</p><p>Uběhlo několik týdnů. Nikdy jsem je už spolu neviděl. Jen jí, stále tak přitažlivou, ale zrazu nějak jinou. Už neměla ten pohled šťastné osoby, už neměla ten pohled vábící muže kilometr daleko. Měla pohled někoho, kdo přišel o všechno. Hledal jsem na její ruce prsten, ale na ruku jsem neviděl.</p><p>Až když metro cuklo a ona se musela rychle chytit klandru. Prstýnek tam byl.</p><p><em>září 2014, Praha.</em></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=66f3b23b3fe" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>