<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Na vlastní pěst on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Na vlastní pěst on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@vlastnipest?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/0*2DXgUgYJxjbmbAL8.jpg</url>
            <title>Stories by Na vlastní pěst on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Fri, 20 Nov 2026 09:04:25 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@vlastnipest/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Among the refugees]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/among-the-refugees-8b75c807c217?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/8b75c807c217</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 10 Nov 2015 16:48:10 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-10T16:48:10.646Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Czech team</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/proxy/1*hyyypePRBYiFDzFCMfZGCQ.jpeg" /></figure><p>Donated clothes can have a variety of uses — during an evening meeting of the <em>Czech Team</em>, they serve as seats for the often exhausted volunteers who number at over a hundred tonight. Whoever takes the word uses it wisely, speaking to the point. Assessment of the past day is followed by the distribution of tasks for the upcoming night; and there are plenty. Some manage the clients into orderly groups, providing emotional support to the families and cheering up the children, others make tea and give out clothes to the ones that need it; many go and pick up the trash, trying to create a tidy environment for the next refugees who are to arrive.</p><p>And many arrive. Their reaction tells us that the space that we, the Czech volunteers, have managed to create here represents quite an exceptional “stop” on their journey. A precious island of acceptance, an environment which strives to bring back human dignity. Suddenly, the children loosen up; and smiles come back to the faces of their mothers and fathers. At least for a moment, until they will continue their journey through the night.</p><p>Personally, I cannot place this little island on the global political map. I cannot measure the extent of the help we have actually provided over here. I do not know to what ideal do all these people direct all their hopes to and what consequences it will have. However, I can share the little personal something I had a chance to observe here: the fact that when one person openly cares about another, they both gain a little piece of happiness that almost seems to come from a different realm.</p><p>I was facing those who, apart from an uncertain hope for a life with no fear, have nothing, and I realised that, in a way, we are not that different. We, too, walk towards the unknown, with an undefined hope. The difference I single out is that we, the ones with an already established life here in Europe, simply do not have the urgency to realise our uncertain future, shielded by our stable homes, fast cars and abundance of everything.</p><p>Once again, it has been proven to me that good work does not have to come out of established structures, strictly distributed functions and delegated power. That thing which drives everything that is happening on the seemingly insignificant hill between Serbia and Croatia comes out from much deeper and humane sources — from trust, courage and, I must say it, love. I want to remember the genuine power that grows out of these. We will all need to draw on it in the future.</p><p>If you wish to support further efforts such as these, we are providing you with the details of our transparent account.</p><p>Our work: <a href="https://www.youtube.com/watch?v=oc1_KSCygKc">https://www.youtube.com/watch?v=oc1_KSCygKc</a></p><p>Text: <a href="https://www.facebook.com/AdamekFromZlin">JAKUB ADÁMEK</a></p><p>Translation: <a href="https://www.facebook.com/luci.tucnak">LUCI TUČNÁK</a></p><h4>navlastnipest@gmail.com</h4><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=8b75c807c217" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Sbírka na popelníčky. Pro Vašeho prezidenta.]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/sb%C3%ADrka-na-popeln%C3%AD%C4%8Dky-pro-va%C5%A1eho-prezidenta-a4f35e06f04b?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/a4f35e06f04b</guid>
            <category><![CDATA[volunteering]]></category>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 08 Nov 2015 14:00:42 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-08T14:00:42.710Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/AdamekFromZlin">JAKUB ADÁMEK</a></p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1000/1*hyyypePRBYiFDzFCMfZGCQ.jpeg" /></figure><p>Dobrovolnictvím se zabývám asi měsíc. Předtím jsem se zabýval hlavně alkoholem. Ale vím pár věcí, které nevíte vy.</p><p>Vím třeba, že čeští dobrovolníci na srbsko-chorvatských hranicích pomohli tisícům lidí denně, často ve velmi tvrdých podmínkách. Prakticky nám pomohl <em>Člověk v tísni</em>, poněkud neprakticky <em>OSN</em>.</p><p><em>OSN</em> nás dokonce ocenila. Asi se jim líbilo, jak jsme odváželi tuny odpadu v popelnicích s jejich logem. Ale musím uznat, že někteří jejich lidé byli úžasně nápomocní. Největším průšvihům se však vyhnuli. Často chodili spát se soumrakem a přišli ráno. Češi makali nonstop.</p><p>Převlékli jsme stovky promrzlých dětí, rozdali nepředstavitelné množství čaje. Celé místo jsme organizovali a zajišťovali. Ideální recept na nesnáze na jednotlivých hraničních přechodech zní: svolejte na facebooku tři tisíce nadšených Čechů, dejte jim reflexní vesty a pusťte je tam.</p><p>Zhruba tři tisíce nás je dohromady. Ale byla i noc, kdy jsme v osmi lidech zajistili průchod pro šest tisíc lidí. Stany tam ještě nebyly a noc byla opravdu ledová.</p><p>Možná si myslíte, že dobrovolníka může dělat v dnešní době maximálně pochybný vegan z Prahy. Ale není to pravda, takových lidí tam byla jen polovina. Zbytek byli především studenti, učitelky, prodavačky... Jeden z návratů domů jsem absolvoval se skupinou maminek. Nechaly své děti v ČR, nacpaly do auta humanitární pomoc a vyrazily. Když viděly v televizi, že se někde děti mají hůř, než jejich vlastní, byly během pár dnů na místě.</p><p>A takových fantastických výkonů jsem viděl stovky. V krušných začátcích téměř co hodinu. Možná i s vašimi sousedy jsem oživoval člověka v roztrhaném stanu, kde bylo dalších sedmdesát lidí, kterým jsme nerozuměli ani slovo. Ale když jsme řekli trochu hlasitěji psssst, ve vteřině všichni ztichli. Uměli jsme si zjednat respekt pomocí čelovky, reflexní vesty a vlastní odvahy. Sanitka přijela za půl hodiny.</p><p>Nemáte možná ani tušení, s jakými reakcemi okolí se ti lidé setkají po návratu do Česka. Pravděpodobně vám nikdy nechodily nenávistné e-maily a smsky. Nejspíš vám nikdy neodmítl prodavač prodat zboží. Nejspíš vás nikdy neoznačil za vlastizrádce váš dlouholetý přítel.</p><p>Ale to jsou drobné překážky, které těm stovkám nadšenců po celém Česku nemusí vadit. Když jsme zvládli Srbsko, zvládneme cokoli. Sehnal jsem ve tři ráno tři tisíc kelímků a teď mám problém sehnat v Brně tiskárnu a tonery. Znám Pavla z Brna, Chorvata Robiho a nezmara Rosťu z kuchyně. Plive na mě prezident, ale to mě moc netrápí.</p><p>Během pár dnů odlétáme do Řecka. Pravděpodobně tam utratíme všechny peníze, které nám zbyly po Srbsku. Máme transparentní účet <a href="https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2100400860">https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2100400860</a>. Přispějte nám prosím aspoň stovku. Vyúčtování bude dostupné zde: <a href="http://www.davelacek.cz/informace-k-vyletu-do-dinoparku-a-zoo-plzen/">http://www.davelacek.cz</a></p><p>Na záběry z Řecka se můžete mrknout zde: <a href="http://www.theguardian.com/world/video/2015/oct/29/coastguard-rescues-refugees-off-coast-of-lesbos-video">http://www.theguardian.com/world/video/2015/oct/29/coastguard-rescues-refugees-off-coast-of-lesbos-video</a></p><p>Podmínky se mění každým dnem. Třeba když se Maďarsko rozhodlo postavit třímetrový plot z ostnatého drátu, zkomplikovalo to život Slovincům. My tam budeme a ve spolupráci s dobrovolníky z různých koutů světa budeme pomáhat. A bude to nejspíš zase bolet.</p><p>Budeme to dělat proti vůli vlastního prezidenta. A potom se vrátíme do Česka a uvidíme vás, jak si děláte <em>selfíčko</em> u nové brněnské sochy symbolizující odvahu. Nic proti koni. Ale my máme odvahy víc, než si dokážete představit.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/960/0*HVCRWzlPjLFUqwRn.jpg" /><figcaption>Dobrovolnictví přináší různé momenty. Tito borci za armádního dohledu vyrobili z kusu látky míč a začali v tom všudypřítomném zmaru hrát fotbal. O hodinu později mi pomáhali hledat ztracené dítě v tísicihlavém davu. Nenašli jsme ho.</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/746/1*EUGHqFa9nbc5W2Ois7IWRg.jpeg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=a4f35e06f04b" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jak jsem poprvé využil služeb striptérky. A proč byste měli taky]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/jak-jsem-poprv%C3%A9-vyu%C5%BEil-slu%C5%BEeb-stript%C3%A9rky-a-pro%C4%8D-byste-m%C4%9Bli-taky-aee6f531fd79?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/aee6f531fd79</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 04 Nov 2015 09:53:32 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-04T09:53:32.991Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>Jak jsem poprvé využil služeb striptérky. A proč byste měli taky</strong></p><p><a href="https://www.facebook.com/AdamekFromZlin?fref=ts">JAKUB ADÁMEK</a></p><p>Včera večer jsem si na mobilu přečetl následující zprávu:</p><p><em>,,Mili dobrovolnici,az do odvolani plati stop-stav na vyjezdy jak lidi tak materialu-neni potreba vyjizdet. Dekujeme za pochopeni.´´</em></p><p>Napsal ji člověk, který je koordinátorem české pomoci uprchlíkům, kterou ocenila OSN a tradičně ji poplival náš pan prezident. Sám jsem byl na jihu třikrát. Pomohli jsme tam tisícům hladových lidí, spoustu dětí jsme v nočním vichru převlékali do suchého oblečení. Oblečení, které se většinou podařilo sehnat spontánně přes sbírky pomocí facebooku. Český tým kolem Michala Berga zajišťoval koordinaci a denní aktuální přehledy, které používaly stovky evropských dobrovolníků. Svět není tak špatné místo, jak se může zdát.</p><p><a href="http://pastebin.com/u/michalberg">Michalberg&#39;s Pastebin - Pastebin.com</a></p><p>K té zprávě, že už není kam vyjíždět, že dobrovolníci nejsou potřeba — tomu prostě nevěřím. Viděl jsem spoustu případů totálního selhání, nebo spíše absenci jakékoli podpory. Na místech, kde trpěly tisíce lidí. Lidí slušných, vděčných za jakoukoli pomoc. Lidí, kteří kráčí za svým snem po různě klikatých cestách a které většinou vyhnala z domova válka.</p><p>Píšu o tom blog, který právě čtete. Snažím se hledat zajímavé příběhy Čechů, kteří to ještě nevzdali. A za poslední měsíc jsem jich potkal stovky i osobně. Všechno mi to dalo tolik energie, že už nehledám výmluvu. Hledám cestu.</p><p>Pojedu pomáhat klidně na Antarktidu, do Jižního Súdánu nebo do Vizovic. Kamkoli, kde si osobně budu připadat co nejvíce potřebný.</p><p>A proč má tento blog takový nadpis, jaký má? Striptérka, kterou ,,znám´´ tři dny prostřednictví facebooku, napsala před dvěma dny tento blog - <a href="https://medium.com/@vlastnipest/jsem-stript%C3%A9rka-a-lep%C5%A1%C3%AD-%C4%8Dlov%C4%9Bk-ne%C5%BE-si-mysl%C3%ADte-74a4ec1cd0dd">Jsem striptérka. A lepší člověk, než si myslíte</a>, který si přečetly tisíce lidí. A taky mi poslala dva tisíce. S tím, že určitě budu vědět, jak je dobře využít.</p><p>Zato třeba kamarád, kterého znám asi tři roky, mě před dvěma dny v baru chytnul pod krkem, bez jakékoli zjevné příčiny. Druhý den se mi omluvil - nic se nestalo.</p><p>Nemějte předsudky k nikomu a k ničemu. Škodíte tím vlastní zemi a hlavně lidem okolo vás. Víc, než si myslíte. A nebuďte jako politici, makejte. Cestu si vždy najdete, možná ta vaše začíná právě dneska za nejbližším rohem. Tak se tam běžte podívat.</p><p>Já budu pomáhat nejspíš někde ve světě. Pokud se teda najde nějaká další hodná striptérka , která mi pošle prachy a bude mi věřit.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=aee6f531fd79" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Mezi lidmi na útěku]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/mezi-lidmi-na-%C3%BAt%C4%9Bku-8b0acfe56b30?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/8b0acfe56b30</guid>
            <category><![CDATA[volunteering]]></category>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Tue, 03 Nov 2015 11:53:36 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-03T11:53:36.684Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/elva.frouz?fref=nf">ELVA FROUZ</a></p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/199/0*_qI5MohdsEnCHCFL.jpg" /></figure><p>Kolem stovky lidí sedí na pytlích s oblečením nebo stojí mezi nimi —<br>večerní porada<em> Czech teamu</em> na srbsko-chorvatském přechodu. Hodnotí se den a rozdávají úkoly na noc. Kdo mluví, mluví k věci. Pak všichni vyrážejí do noci, aby se ujali své práce — rozdělovat dav do přehledných skupin, uklidňovat rodiny, těšit děti, vařit čaj, rozdávat oblečení potřebným, uklízet odpadky.</p><p>Když se pak vyčerpaní uprchlíci vynořují ze stanového tunelu, ocitají se díky českým dobrovolníkům na ostrůvku přijetí a respektu k lidské důstojnosti. Je to pro ně na jejich dlouhé cestě pravděpodobně zcela výjimečná zkušenost. Vrací se jim do očí život, děti se uvolňují. Aspoň na chvíli, než bude třeba znovu vyrazit do tmy.</p><p>Neumím poznat, jaké místo má tenhle ostrov na globální politické mapě. Nedokážu změřit, nakolik jsme jsme komu opravdu pomohli. Nevím, k čemu všemu tenhle proud lidí, lidí a zase lidí směřuje, co všechno bude mít za následek.</p><p>Cosi jsem ale zažil a o tom svědčím:</p><p>Když jeden člověk věnuje vlídnou pozornost druhému, jsou oba obdarováni radostí, která k nim přichází jakoby z jiného světa. Když proti mně stál zástup těch, kteří kromě nejasné naděje na život beze strachu nemají vůbec nic, prožíval jsem, že jsme na tom vlastně stejně. I my jdeme do neznáma s nejasnou nadějí. Rozdíl je jen v tom, že si to ve svých pevných domech a rychlých autech nemusíme tolik připouštět.<br>Znovu jsem zakusil, že dobré dílo nemusí stát na oficiálních strukturách, předem daných rolích, funkcích a osobní moci. To, co teď žije na kopci mezi Srbskem a Chorvatskem, se sytí z mnohem hlubších zdrojů — z důvěry, odvahy a lásky.<br>Chci si tu sílu zapamatovat. Ještě ji budeme všichni hodně potřebovat.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=8b0acfe56b30" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Moje pomáhání běžencům]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/moje-pom%C3%A1h%C3%A1n%C3%AD-b%C4%9B%C5%BEenc%C5%AFm-bc4d34f3e914?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/bc4d34f3e914</guid>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <category><![CDATA[volunteering]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 02 Nov 2015 10:38:50 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-02T10:38:50.935Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/emachova1">EVA MACHOVÁ</a></p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*Lh3xOhvrTgXmR0arqQjeZw.jpeg" /></figure><p>Tak jo, možná přijdu o dost přátel, ale jdu na to.</p><p>O víkendu desátého až jedenáctého října jsem se přes všechny obavy mé rodiny, kolegyň a některých kamarádů rozhodla vycestovat na srbsko-chorvatské hranice pomáhat uprchlíkům. Cítila jsem to jako obrovskou výzvu a potřebu navzájem. Strach, ten se dostavil až těsně před odjezdem, ale už nešlo říci ne, díky Bohu.</p><p>Nakonec vše dopadlo jinak a do úplného terénu (spíše pekla) odjedla jen jedna naše posádka. A my čtyři holky, co se před tím vůbec neznaly, jsme zůstaly ve Vídni — rozhodnuty pomáhat na hlavním nádraží, kde je tranzitní stanice. Bylo to silné.</p><p>Představte si nádražní halu lemovanou šedými vojenskými dekami, kde třeba na čtyřech metrech měla celý svůj život a svou budoucnost uložená několikačlenná rodina. Včetně dětí a mnohdy kojenců. Někteří spali, jiní seděli a vykládali si. Čekali, co bude dál. A byla jich spousta.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*lppqjf_Ljq3rQMu65RTQnw.jpeg" /><figcaption>Čekající běženci</figcaption></figure><p>Ale nikde žádný nepořádek, žádný křik, žádná agrese. Lidé seděli v naprostém klidu a sdíleli tyto okamžiky se svými blízkými. Nás přidělili do oddělení bot, kde jsme třídili mnohdy šílenosti, co lidé donesli v dobré víře. Nicméně v lodičkách a sandálech se v takovéto zimě vegetovat prostě nedá. Někdy bylo bot dost, jindy žádné. Žádný z tisíců uprchlíků nebyl hnusný, protivný, agresivní — nad prázdnými krabicemi jen pokrčili rameny a řekli <em>thank you</em>. Já jsem jen svou lámanou angličtinou řekla <em>sorry</em>.</p><p>Chodili muži, ženy, rodiny s dětma. Sobota byla ještě relativně v klidu, ale neděle byla náročná. Lidé v promočených botech, naboso, nebo s igelitovými sáčky v botách. Bylo to smutné, moc smutné. Smutné byly také scény, kdy kdy se maminky snaží přesvědčit své dítě, že ty goretexové boty jsou nejlepší. Ale dítě si vybralo růžové tenisky, protože prostě růžová k holčičkám patří. A dvoje si prostě vzít nesměli.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*WhP3YJQN0supMSbY-KmJ0w.jpeg" /><figcaption>Tyto holčičky nám celý den pomáhaly.</figcaption></figure><p>A teď z jiného soudku: celou dobu nám dělali společnost dva muži z Iráku — úžasný bodyguard Mustafa, který každého pozdravil <em>My Friend.</em> Trpělivě každému arabsky vysvětlil, jak to tady chodí a pak dohlédl na to, aby si nikdo neodnesl více jak jeden pár bot. Neustále se smál a byl ochota sama, k uprchlíkům i k nám. Druhý asi 25-letý Alli, který uměl anglicky asi jako já. Ale zase ovládal jejich různá nářečí a dialekty. Dva dny nám tam nosil jídlo, podával pití a dokonce i nás občas posadil a naznačil, že máme jíst.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/640/1*rwjPcYC9RmchPmrCLlj3XA.jpeg" /><figcaption>Ali, milý kluk z Iráku</figcaption></figure><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*mkLZLLMtFk35SAmXNPiA4w.jpeg" /><figcaption>Náš bodyguard Mustafa</figcaption></figure><p>A tady jsem se musela smát. Jak se bojíme muslimských, arabských a prostě jiných mužů, jak si neváží žen apod. Musela jsem si vzpomenout na všechny své životní partnery a nepamatuji si, že by se některý takhle o mně kdy staral. A mohla bych pokračovat. Jak mi utečenec držel plachtu, abych mohla projít, pomohl mi s plnou krabicí, automaticky spontánně uvolňoval cestu. Nikdo nás nechtěl znásilnit, nikdo nám nechtěl ublížit a ani se škaredě nepodíval. V jejich smutných očích bylo jen zoufalství, když boty nenašli. A byla v nich upřímná radost, když měli zrovna štěstí a boty dostaly. V obou případech byli neuvěřitelně vděční.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*bGar6EjYVXCM7li8BXboZA.jpeg" /><figcaption>Řízky, trocha slivovice a buchty z domova. Víc český dobrovolník nepotřebuje.</figcaption></figure><p>Jedinou emoci, kterou jsem za tenhle víkend nepoznala byl strach. Vládla zde přes všechno obrovské neštěstí solidarita, ochota pomáhat a vděk za pomoc. V řadě na jídlo stáli uprchlíci společně s dobrovolníky, pomáhali bělošky ruku v ruce s černochy a Araby. Tady se v jednotlivcích ochotných pomáhat spojil celý svět a já přes veškerou úzkost, lítost a beznaděj pocítila obrovskou naději. Že v jednotě je síla a že když se chce, tak jde všechno.</p><p>A poznala jsem tam fajn ženské, kterým děkuji za všechno. Že jsme to spolu tak krásně zvládli. Jsem na ně opravdu pyšná.</p><p>PROSBA NAKONEC: Nebuďte lhostejní, není to jen problém těch uprchlíků, ale problém nás všech. Ukažme, že jsme lidé a pomozme. Sbírejme oblečení, hlavně teplé. Pánských bot je zoufalý nedostatek. Spacáky se tady hodí.</p><p>Děkuji všem, kteří si toto alespoň přečetli. Pokud se sami zapojíte, budu nesmírně vděčná. Protože Vídeň a jiná místa nás čekají a volají. Mě teda rozhodně.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=bc4d34f3e914" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Jsem striptérka. A lepší člověk, než si myslíte]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/jsem-stript%C3%A9rka-a-lep%C5%A1%C3%AD-%C4%8Dlov%C4%9Bk-ne%C5%BE-si-mysl%C3%ADte-74a4ec1cd0dd?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/74a4ec1cd0dd</guid>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Sun, 01 Nov 2015 15:43:21 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-11-01T15:43:21.577Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/ixka.ypsilonova">DAGMAR ČERMÁKOVÁ</a></p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/686/0*WNtxTUJcgHAHiEs6.jpg" /></figure><p>Jmenuji se Dagmar Čermáková, je mi 25 let a živím se jako striptérka.<br>Mám hodně zájmů a můj život je jako pohádka. Velmi si vážím všeho, co mám a také toho, kdo jsem. Každý den pozorně sleduji dění ve světě, především v Evropě. Není mi to lhostejné.</p><p>Rozhodla jsem se vyrazit pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatské hranice. Impuls přišel v pohodlí domova, při sledování uprchlické krize na CCN. Plakala jsem jako malé dítě.</p><p>Rodina, spolubydlící, nejlepší kamarádka ani můj přítel se mnou ten soucit nesdíleli. Tak jsem nikomu nic neřekla a vydala se na cestu. Nakoupila jsem nejdůležitější materiál a vzala oblečení, co mi lidé dovezli. Pomohli mi ještě dva studenti z Budapešti, které jsem cestou vyzvedla.</p><blockquote>Přikládám text ,,inzerátu´´, který mi na facebooku pomohl sehnat více pomoci</blockquote><blockquote><em>Ahoj všem. Chystam se za 14 dni opět na srbsko-chorvatské hranice jako dobrovolnice a tímto bych Vás ráda poprosila. Pokud máte doma (damske panske nebo detske) zimni(teple) bundy nebo svetry, ktere již nepotřebujete a také teplou obuv, kterou byste mohli věnovat… Muzete i ponožky a stare deky. Cokoliv co uz nevyuzivate a co zahřeje! Prosím pěkně dejte mi vědět a ja bych je vyzvedla u vás kdekoliv po Praze/mozna i Plzeň. Pro ty ktere tohle téma nesleduji prikládám pár fotografií, abyste videli, ze situace je vazna a ze to co se deje — je skutne humanitarni krize… zejmena děti a jejich matky trpí zimou, v dešti a bahně několik nocí, kolikrat i bez bot ci bund (a ze uz je sakra zima venku) … Veškerá pomoc proudí od nas normalních lidí a dobrovolníků, kteří máme alespon špetku lidskosti… Děkuju vsem za pochopení a spolupráci!</em></blockquote><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/960/1*4FwmCyLW5ltZ1pMJPlnyqA.jpeg" /></figure><p>Nikdy jsem nebyla nábožensky založená, ale nedávno jsem se o náboženství začala zajímat. Došla jsem k závěru, že mým náboženstvím je láska a soucit k čemukoliv a komukoliv, na rozdíly nehledě.</p><p>Strach je něco, co lidi nutí nebýt lidmi a já vím, že je to špatně. Jsou pak snadno ovladatelní. Je mi těžko, za lidi, kteří dovolí strachu řídit jejich život a měnit hodnoty. Masová média i politici toho silně zneužívají. Já toho nejsem a nikdy nebudu součástí. Ač stojím sama proti všem, na kterých mi v životě záleží. Za pravdu a lásku se bojovat musí, i když je to těžké.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=74a4ec1cd0dd" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Běženci budou umírat — již brzy na vašich hranicích]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/b%C4%9B%C5%BEenci-budou-um%C3%ADrat-ji%C5%BE-brzy-na-va%C5%A1ich-hranic%C3%ADch-4d29bd9d4f9b?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/4d29bd9d4f9b</guid>
            <category><![CDATA[volunteering]]></category>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Fri, 30 Oct 2015 15:49:42 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-10-30T15:49:42.192Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/AdamekFromZlin">JAKUB ADÁMEK</a></p><p>Strhující sága o přesunu statisíců lidí z válečného území, ke které jsou již dlouhou dobu upřeny zraky všech obyvatel Evropy, vyvrcholí v následujících týdnech a měsících. Scénář následujících epizod je značně nejasný. Jisté je jen to, že přichází zima, během které budou na evropských hranicích umírat lidé.</p><p>Budou umírat na místech, kde se nestřílí, kde granáty nevybuchují. Nezabije je kulka ani střepina, zabije je nesmírná arogance evropských politických lídrů. Zachránit je může jen opak — neskutečné vzepětí běžných Evropanů, které se naštěstí děje. Klíčová otázka není složitá — bude současná pomoc, která mnohdy stojí na bedrech nezkušených dobrovolníků, dostatečná i během zimních měsíců?</p><p>Už asi měsíc se snažím co nejlépe pomáhat lidem, kteří přichází do Evropy. Většinu času jsem strávil v Srbsku, naposledy jsem byl ve Slovinsku. Snad již brzy se počtvrté vydám na jih, opět pomáhat. Díky nabytým zkušenostem bych se měl při každé další cestě cítit klidněji. Ale je to přesně naopak, mám čím dál větší strach. Strach o běžence, nikoli z běženců.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*V74XPNjeX899FBLe9-CSGg.jpeg" /><figcaption>Slovinsko, 25. říjen 2015</figcaption></figure><p>Věřte tomu nebo ne, jsou to lidé jako my. Potkal jsem jich během uplynulého měsíce zhruba padesát tisíc, většinu ze dvou až tří metrů. Je mezi nimi naprosto stejné procento negativních, zapšklých a ,,problémových’’ lidí jako v Česku. Také veškeré demografické hodnoty byly na první pohled úplně běžné. Vyšší byla pouze znalost cizích jazyků, potratovost a nemocnost. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že většina těchto lidí opravdu prchá před válkou a jsou často dlouho na cestě.</p><p>Jelikož aktuální migrační proces je protkán neustálým čekáním, měl jsem spoustu příležitostí s běženci mluvit. Prakticky bez zábran jsem s nimi mohl komunikovat v Srbsku. O několik dnů později ve Slovinsku mě místní voják mezi ty samé lidi odmítal pustit. S tím, že mě díky přinášenému čaji nejspíš ubodají — opravdu se mě snažil přesvědčit, že jsou mimořádně nebezpeční. Po chvilce mě pustil a sledoval, jak ti ,,vrahové&#39;&#39; s vděkem a úsměvem přebírali čaj. Dokonce ho sami od sebe přednostně dávali dětem a starším lidem.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*6Tgay6JjKRpfLEcgrJ2NIg.jpeg" /><figcaption>Slovinsko, 25. říjen 2015</figcaption></figure><p>Kolem běženců je neuvěřitelné množství předsudků. Třeba není pravda, že běženci vyhazují darovanou pomoc. Jen ji prostě nemůžou unést, protože je zrovna čeká dvacet kilometrů pěší tůry v nočním dešti. Takže si z balíčku vytáhnou vodu, jídlo a zbytek zahodí.</p><p>Za celou dobu jsem nepotkal jediného běžence, který by chtěl do Česka. Neví o naší existenci a chtějí do Německa, občas ho Nizozemska nebo Švédska. Ale především chtějí někam, kde budou moci bezpečně žít se svou rodinou. Pokud o ni z jakéhokoli důvodu nepřišli.</p><p>Argument, že přece nebudeme pomáhat běžencům, když ,,na vlastní děti musíme sbírat víčka’’, je typickou ukázkou české omezenosti a neznalosti. Jako Česká republika běžencům nepomáháme prakticky nijak. Jedinou alternativu k ignoranství našeho státu vytváří svou činností dobrovolníci. Za své náklady pomáhají na různých hraničních přechodech, při organizaci sbírek po celé republice nebo v českých záchytných centrech.</p><p>Dobrovolnické skupiny se spontánně tvoří ve všech evropských státech. Je úžasné sledovat, že právě čeští dobrovolníci mají nejaktuálnější informace a často pracují jako koordinátoři mezinárodních týmů.</p><p>Přesto se obávám, že to nebude stačit. Zažil jsem několik situací, kdy mladý dobrovolník udělal ve tři ráno rozhodnutí, které v konečném důsledku zachránilo zdraví desítek lidí. Dobře vím, jak moc je potřebné stát mezi policajty a běženci a pomáhat jim s organizací.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/1*UK1TLoa0Tg9bksbELAvu4Q.jpeg" /></figure><p>Evropské státy spolu téměř nekomunikují. Spolupracuje se půl hodiny předtím, než přijedou prezidenti a fotografové, aby měl najednou každý uprchlík svou deku. Že tam předtím bylo celou noc sedm set vyčerpaných lidí, kteří několik dnů téměř nejedli, to už nikoho nezajímalo. Ti už jsou v nějakém vlaku v jiném státě.</p><p>Velmi rád bych se spolehl na to, že alespoň trochu důstojný průběh migrace zajistí OSN. Ale viděl jsem příliš často, jak jejich lidé paradoxně komplikovali situaci. Viděl jsem i jiné organizace, jejichž jediným přínosem na vytížených místech bylo postavení stánku ve chvíli, kdy nebyl potřeba.</p><p>Zima přichází každým dnem, brzy bude v noci pod nulou. Přestože rád lyžuju, přeju si, aby letošní zima příliš silná nebyla. Přeju si silnou Evropu. Aby tam nenechala ty lidi trpět a umírat. Protože přesně k tomu se každým dnem schyluje.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=4d29bd9d4f9b" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Na přechodu v Bapske]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/na-p%C5%99echodu-v-bapske-7c56455eca27?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/7c56455eca27</guid>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <category><![CDATA[volunteer]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 29 Oct 2015 12:38:47 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-10-29T12:38:47.739Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/Sudomil">JAN ZEMAN</a></p><p><strong>Srbsko-chorvatský hraniční přechod v Begrasovo/Bapska. Článek popisuje několik dnů od příjezdu autora na místo - od 25. 9. 2015.</strong></p><p>V 17:15 máme sraz v Plzni u Olympie. Passat je už při příjezdu dost narvanej, přidáváme ještě věci, které přivezla dvojice z Chebu. Není toho málo. Zdravotní materiál musí ven z krabice a rveme ho do volných skulinek. Jediné, co v kufru není, je vzduch.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*IhaNsJ_gYA-R7fDe." /></figure><blockquote>Klauni na cestách</blockquote><p>Cestou zjišťuji nejčerstvější informace a volám koordinátorovi Honzovi, kde přesně je v Šidu najdeme. Cesta probíhá tak, jak to máme natrénované — Tonda řídí a já naviguju. Nejhorší je přejet D1. Od Bratislavy ubíhá cesta hladce a je pohodlná až do Chorvatska. Při překročení Chorvatských hranic se s Tondou radujeme, že už jsme konečně řádní Češi, protože do té doby jsme tam nikdy nebyli.</p><p>Ze Šidu jedeme polňačkou, která ne a ne skončit. Nikde nikdo, žádní dobrovolníci ani uprchlíci. Přemýšlím, jestli nenastal čas na píseň proti trudomyslnosti. Nakonec před čtvrtou ranní dorážíme na křižovatku, kde jsou dva prázdné stany. Parkujeme a jdeme hledat českou výpravu.</p><p>Jako první potkáváme nějaké Švédy s kamerou, kteří stojí u závory a točí rozhovor. Jeden z nich mluví o jídle z čerstvých surovin… Čekáme na Čechy, protože absolutně nevíme, kam jít ani kde jsme. Jdeme hledat český stan. Netušíme že jsme ho minuli ve tmě u cesty kolem kukuřice.</p><p>Nakonec ho najdeme. Je tady jen pár lidí, všichni jsou prý „tam dole“ — nevíme, co to znamená. Čekáme na koordinátora Honzu. Když uspěchaný dorazí, dává povel k rychlému stavění stanů, protože se blíží bouřka a bude potřeba schovat alespoň ženy a děti. Liják je cítit ve vzduchu. Lucka s Martinem jdou stavět stany a já s Tondou jdeme opravovat střechu českého “hangáru”. Bereme plachty, igelitky a postupujeme podle rčení ,,kde nestačí gafa, použij víc gafy’’. Gafa je silná lepící páska. Provizorně zakrýváme díry velikosti Lucemburska.</p><p>Se zalepením poslední lochny přichází déšť. Služebně starší dobrovolníci prosí, ať s nimi jdeme vzbudit rodiny s dětmi. Poprvé vidíme uprchlíky choulící se pod vlhkými dekami. Matky spí na mokré zemi a v náručí svírají to nejcennější co mají — své děti. Přemýšlím, že jestli na tohle budu koukat až do neděle, tak to asi nedám.<br>Rozdáváme aspoň kusy igelitů, aby se pod ně mohli schovat před deštěm. Naštěstí neprší dlouho a s přicházejícím svítáním déšť ustává. Jsme z toho všeho tak vyjevení, že pořádně nevíme, co dělat. Ostatní to naštěstí vědí a tak dostaneme krabice se sušenkama a pítíčkama a jdeme je rozdávat. Rozkaz zněl jasně: Dávejte to jen matkám, dětem a starým lidem, nemáme zásoby pro všechny. To je věta, kterou člověk slýchá neustále a po pár hodinách ji sám začne nemilosrdně reprodukovat.</p><p>Pozoruju, jak česko-švýcarská skupina bojuje se stavbou stanu, který jsme dostali od UN. Přichází holčina, která nespala tak dlouho, že ani neví kdy. Prosí nás, ať jdeme ke hřbitovu, kde Chorvati nakládají uprchlíky do autobusů. Prý jsou víc v pohodě, když na ně dohlíží lidé ve vestách.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*maSzicAh0lduP-tb." /></figure><blockquote>Nakládání do chorvatských autobusů</blockquote><p>U hřbitova je 200 až 300 lidí, autobusy přijíždí pomalu. Policajti drží lidi v řadě a pomalu je pouštějí. Je to dost napjaté, protože rodiny se bojí rozdělení. Takže hulákají a ukazují policii, kdo jim tam zůstal a ať je pustí.</p><p>Je nám blbý jen tak stát, tak se chceme pustit do sbírání mokrých dek a svinčíku, ale nejblíže stojící policajt na nás huláká, ať vypadneme. Že do toho prostoru nesmíme. Tak stojíme a čučíme dál. Protože se nehýbeme a jsme trochu promočení, začíná nám být opravdu zima. Přichází Tonda a nějaká Míša. Ještě nevíme, kdo to je a jak bude pro celou skupinu důležitá. Seznamujeme se. Míša se už vyzná, je tady už od úterka, to tu nebylo ještě vůbec nic. Jen kukuřičné pole a cesta dolů k hranici. Objeví se nový policajt, na rameni má tři hvězdy a tak se jdu znovu zeptat na sbírání dek. Je velmi vstřícný a umí dobře anglicky. Povídáme si a poprvé slyším jak policajt říká ,,Jsme taky jenom lidi’’. Mám pocit, že s těmi chudáky tady soucítí.</p><p>Sbíráme a skládáme mokrý zablácený a smradlavý deky, který lidi odhazujou před nástupem do autobusů. Za hodinu máme v pěti lidech tři veliký hromady. Jednu špinavých dek, druhou odporných a třetí co už jsou na odpis. Jinej policajt nám přijde říct, ať tu nejhnusnější hromadu přestěhujeme, protože se tady nevytočí autobus. Motají se tu fotografové a nějaká televize, která dělá rozhovor s Míšou. Až pak zjišťujeme, že je to slovenská televize JOJ.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*TXKp67CjvQ5_pBe0." /></figure><blockquote>Míša dává rozhovor do televize JOJ</blockquote><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*YSNhXsg2u2ryAoGk." /></figure><blockquote>Slož deku, zachraň život</blockquote><p>Na desátou se vracíme od hřbitova na první poradu. Potkáváme většinu lidí, co tu dnes pomáhají. Rozdělují se úkoly a funkce podle toho, kdo zůstává a kdo odjíždí. Velký hangár jsme dostali jako danajský dar. Provizorně vyspravená střecha nemá šanci plnit svou funkci. Zaseknu se na poradě jako gramofonová deska a trvám na novém zastřešení stanu. Ať nám do zásob neteče voda. Po poradě vyrážíme s Tondou sebrat věci, které zůstaly u přechodu Šid/Tovarnik. Bohužel je hranice uzavřená a v této <em>zemi nikoho</em> žádné hromady nevidíme. Zkusíme to na vlastní pěst v Šidu. Problém je, že paní v obchodě neumí anglicky a my zase neumíme srbsky. Nicméně nakonec rukama nohama vykoupíme všechny autoplachty. Chceme ještě plynový vařič s bombou. Na to už nám ruce a nohy nestačí a tak beru z pokladny papírek a tužku a kreslím.</p><p>Se zásobami se vracíme do kempu a vymýšlíme, jak bez žebříku znovu zastřešit stan bez toho, aby se boural. Nakonec pomocí provázků, tyčí a podobných ,,hightech’’ věcí plachty přes stan natáhneme. Drobné dodělávky řešíme tak, že mě Tonda vezme na ramena.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*5hkd_RdgFSPlsbBU." /></figure><blockquote>Čekání na odvoz</blockquote><p>Vzniká i zastřešená předsíň a v ní tvoříme miniaturní koutek na kafe a čaj. Připravíme stolek na rukavice podle velikosti, roušky, dezinfekce apod. Na náplasti tekla voda a tak je vyhazujeme. Lucie třídí s dalšími lidmi uvnitř stanu oblečení, které nepromoklo. Poslouchám lidi, co jsou tady dýl a začínám mít představu, o co tady vůbec jde. Jsou tu většinou holky, už dost unavený a podrážděný. Nadávají na stan a i na některé další věci, které by dělaly jinak.</p><p>Stavíme další stany, čeká se déšť. Sušíme deky, hromadíme a třídíme materiál. Jitka, Lucie a další lidi věší pytle u cesty na keře, aby nebyl bordel. Ve čtvrtek se poprvé uprchlíci pouští do úklidu s námi, sami od sebe si berou rukavice a pytle a pomáhají nám.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*LEn6ShLBlg3tLMOE." /></figure><blockquote>Co dělá dobrovolník ve chvilce volna? Upadne do kómatu.</blockquote><p>Později odpoledne se odeberu zpět na místo odjezdu autobusů. Chorvati u hranice mezitím postavili místo závory improvizovanou bránu z mobilních plotů. Bohužel nejsou autobusy a policie odváží lidi pouze dodávkama. Nicméně ze Srbska stále jezdí plné autobusy. Průšvih na sebe tedy nenechá dlouho čekat. Poprchává a volám vysílačkou o nějaké pláštěnky pro čekající lidi. Když mi je kolega donese, déšť ustává. Schovávám je pod stromem ,,na potom’’. Tonda s Martinem jsou u brány a snaží se uklidňovat situaci tam.</p><p>Když policie vidí, že jsem je nepřišel vyprudit, ale naopak jim pomoct, pouští mě k uprchlíkům. Vytáhnu si jednoho anglicky mluvícího a vysvětluju mu, že všechny dodávky jedou na jedno místo a že se tedy nemusí bát rozdělení. Modlím se, aby to byla pravda. On to pak ostatním vysvětlí v jejich jazyce. Najednou se z vysílačky ozve: “Tonda pro všechny. Potřebuju u brány akutně doktora.” Zatrne mi. Volám zpět s dotazem, co se děje. Bohužel má plné ruce práce a nemůže odpovídat. O nějaký čas později zašumí vysílačka a ozve se “protrhli to”…šum… “jsme v pořádku” …šum a zas šum… “děti”.</p><p>Vydatně prší, rozdávám ušetřené pláštěnky, ale je jich málo. A tak daruji i tu svou. Na sobě mám pouze mikinu a reflexní vestu, za několik desítek minut jsem mokrý až na kost. Nechávám nahoře druhého dobrovolníka a jdu se obléct. Dole je absolutní zmatek. Potkávám Honzu, který z batohu vytahuje pláštěnku a předává mi ji. Doběhnu si do stanu odložit foťák. Potkávám Martina a jdeme pomáhat holkám u stanů pro matky s dětmi. Je třeba zadržovat dav, aby se do sucha dostali jen ti nejpotřebnější. Najednou za námi slyšíme křik. Jedná se o malou holku, která ztratila svoje rodiče. Neumí anglicky a tak nejprve nevíme, co je za problém. Naštěstí jsou zde uprchlíci, kteří jsou nápomocní a vysvětlí nám situaci. Potom slíbí, že se o problém postarají.</p><p>Lidé jsou namačkaní úplně všude. Stovky a stovky lidí. Rozdáváme jim pití a potraviny. Pak Chorvati otevřou hranici. Je jim jasné, že tohle není možné udržet. Bohužel autobusy nejsou a lidé musí jít do kempu vzdáleného něco přes patnáct kilometrů v noci pěšky. Snažíme se rodiny s dětmi zadržet a přesvědčit je, ať do rána přespí u nás. Mají ale strach, že se hranici zavřou a tak se radějivydávají na pochod.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*vpS44uVxMARS9eWR." /></figure><blockquote>Čekání je půlka úspěchu na cestě uprchlíků.</blockquote><p>Přichází smska od Tondy, že je v UN stanu na Chorvatské straně a že by kouřil až by brečel. Čapnu ještě jídlo a tyčinku a jdeme za ním. Vypráví nám, jak se staral o děti, kterým v davu polámali končetiny atd. Další dítě neví, kde má rodiče. Dobrovolníci všech národností i policie dělají co můžou, aby pomohli. Tonda toho má plný brejle a jeho i všechny ostatní už drží na nohou jenom adrenalin. Je půlnoc, Chorvati slibují nechat otevřené hranice až do rána. Scházíme se tedy v hlavním stanu. Vyprávíme si historky z noci a posíláme mezi sebou flašku na uklidnění nervů. V jednu ráno jdeme s Tondou po probděných 42 hodinách spát do auta.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*jdwqFAMPGU7DO0ma." /></figure><blockquote>Tonda rozdává radost</blockquote><p>V pátek ráno se budíme v sedm hodin. Tonda si po ránu u závory hraje na ježíška — rozdává ponožky a není k zastavení. Snažíme se ho s Míšou brzdit, ale on rázně argumentuje, že suchý ponožky jsou základ. Jdu vydávat s ním. Než bych mu vysvětlil, že nám zásoby musí vydržet a že to nemůže rozdat všem, to bych spíš vyřešil válku v Sýrii. Dělá si legraci, že z nich přece dělá Čechy. Nemáme totiž pánské boty a tak jim na ty nohy v sandálech, pantoflích a žabkách navlékáme bílé vlněné ponožky.</p><p>Máme tam krabici s hračkama a tak se snažím ty malé ubrečené uzlíčky nervů potěšit aspoň takto. Když ustane vytrvalý pláč, je to nejlepší odměna, jakou může člověk dostat. S Martinem rozneseme ještě dolů k bráně sušenky a pití hlavně pro děcka.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*HOVY9XpwJ55sbrJN." /></figure><blockquote>Noční nakládání uprchlíků do dodávek</blockquote><p>Pak se odeberu zase na ten svůj kopeček ke hřbitovu, abych zjistil, kde to vázne. Jsou tam už holky z chorvatské katolické charity. Seznámili jsme se už včera večer. Rozdávají chleby namazané marmeládou a mají snad nevyčerpatelné zásoby teplého čaje. Když mi jedna z nich nabízí kafe, chci vyskočit radostí dva metry do vzduchu. Do jedné hodiny odpoledne nepřijede jediný autobus ani dodávka, která by uprchlíky odvezla pryč. Nakonec začnou jezdit alespoň policejní antony. Takový ty pro vězně s klecí uvnitř. Prý mají větší kapacitu než klasické dodávky a dají se tam naložit i lidé na vozíku. Od brány je to ke hřbitovu asi pět minut svižnou chůzí. Postupně se silnice plní uprchlíky, které zdola pouštějí.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*fp93s8E8EHn16ob9." /></figure><blockquote>Děti spící na silnici ke hřbitovu</blockquote><p>Vysvětlujeme jim, že musí v klidu čekat. Někteří to chápou a ještě vtipkují, že si klidně sednou, ale nesmím je o to prosit. Jiní jsou vynervení a trojice mladíků začne řvát na policistu. Ten je tam sám a vytahuje obušek. Rychle opustím skupinku, se kterou jsem se bavil a jdu se pokusit zklidnit situaci. Než tam stihnu dojít, tak už je mela. Jen těsně uhnu hlavou letícímu obušku. Pak přiběhne uprchlík — šéf. Trojici seřve a je klid. Policistu vystřídá kolega a ten se jde uklidnit na druhou stranu silnice.</p><p>Není zrovna nejtepleji a tak se snažím dopravit na kopec nějaké deky. Lékaři bez hranic nám půjčí dodávku. Skoro padesát dek zmizí okamžitě. S jedním anglicky mluvícím policistou se snažíme deky primárně přidělovat rodinám s dětmi. Když se o jednu deku skoro poperou tři kluci, dochází nám slova. Situace dole u brány se nebezpečně začíná podobat předcházející noci.</p><p>Před bránou se dobrovolníci snaží vytahovat matky a děti z davu ven přes plot, aby to nedopadlo jako minule. UN v tom začínají dělat chaos tím, že páchají dobré skutky. Nechtějí trhat rodiny, chtějí aby byli pohromadě celé, což velmi zpomaluje organizaci. Poté začínají jezdit autobusy.</p><p>Na hranici to vře. Lidi skandujou a hulákají, je to slyšet na kopci i ve skladu. Honza Skalík s našimi dobrovolníky je uvnitř davu a snaží se lidi zklidnit a posadit, aby zase nedošlo ke zranění. Snaží se dav rozdělit do částí, aby se nedali do pohybu tak prudce. Ale moc se to nedaří. Znovu se provalí brána a dav s sebou smete kluka. Je zraněný a má vnitřní krvácení. Honza Skalík v tom šrumci ztratil telefon a Míšu srazili na zem a pošlapali. Sanitka je naštěstí blízko, zasahují Lékaři bez hranic. Stihlo utéct jen pár lidí. Policajti je zase začali pouštět a chlapi dělají kolem zraněného kluka zátaras z těl, aby ho lidi nepošlapali. Pak se přichází nechat ošetřit lidi zasažený pepřákem. Hodinu před tím přijela ambulance pro rodící ženu.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*gkxkTYZTEPR7amYb." /></figure><blockquote>Ty černé tečky jsou chorvatští pohraničníci, nelepší příslušníci jaké jsem kdy potkal.</blockquote><p>Později odpoledne mne přijdou vystřídat další dobrovolníci a nesou s sebou kelímky a vodu. Další voda je v cisterně u nástupního místa autobusů. Necháváme tam kelímky a snažíme se vysvětlil, že voda je pitná a že se nemusí bát. Demonstrativně každý polkneme jeden kelímek a pak si začínají brát i ostatní. Volá Tonda, že je u Švédů a je tam jídlo.</p><p>S Monikou a Luckou znovu opravujeme stan. Něco v noci potrhal vítr a navíc jsou kromě střechy potřeba opravit i boky. Takže bindry, gafu, folie a hurá zas a znova. Držkuju, protože cítím, že mi dochází síly. Nakonec se objeví Vojta a nabízí štafle. Křičím na něj něco ve stylu, že kdyby tam byly už včera, bylo by to taky dobrý. Odpovědí je, že jsme si o ně neřekli.</p><p>Je porada a Honza odjíždí s lidmi co právě dorazili z Čech do Jemené, prý tam je malér — 3000 lidí bez vody. Odjíždí i záchranář Martin a jeho žena, Adam a jeho parťáci i charita ze Zlína.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*Ee0TAvnh-titYIeP." /></figure><blockquote>Improvizované přístřeší lepší než žádné</blockquote><p>Další poradu už vede Tonda a představuje systém, který vymyslel na základě dosavadních zkušeností. Tonda vymyslel, že už nahoře budeme přijíždějící lidi dělit do skupin po autobusech. Vytváříme systém stanovišť.</p><p>První je ,,příjem’’, zde je v případě plnící se kapacity zadržován celý autobus, nebo i více busů.</p><p>Druhé stanoviště je ,,kukuřice’’. Zde se dá také zadržet bus a jsou zde předávány první informace pro uprchlíky. Informace má pro ně větší hodnotu než všechny peníze.</p><p>Třetí stanoviště je ,,výdej’’, zde dostanou uprchlíci oblečení, které jim chybí. Pokud ho máme. Zároveň se zde vydává teplý přeslazený čaj a drobné občerstvení.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*9ybvItB41zymHLcw." /></figure><blockquote>Schéma areálu a stanovišť</blockquote><p>Čtvrtým článkem jsou vodiči. Na cestu od výdeje k bráně se dají nacpat i tři autobusy. Zároveň jsme na cestě rozvěsili mezi stromy plachty, takže jsou běženci aspoň nějak ochráněni před deštěm.</p><p>Poslední stanoviště je brána. Zde bývá jeden až dva autobusy uprchlíků, které podle situace Chorvati pouští přes hranici.</p><p>Já vodil uprchlíky od brány na kopec. Cestou jsem jim znovu vysvětloval co bude a proč chceme, aby stáli právě na téhle půlce silnice atd. Uprchlíci si dělají ohníčky, protože je jim zima ale jsou v klidu a spořádaní. Systém frčí od půlnoci z pátka na sobotu. Martin a Tonda jdou spát ve tři ráno. Já si lehám do vypůjčeného spacáku o půl šesté. Vydržím spát hodinu a pak mi to nedá.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*HQhEyOe47YuhGa4O." /></figure><blockquote>Výdej obečení před zastřešení</blockquote><p>Uprchlíci jezdí pořád, od půlnoci se točil jeden autobus za druhým a na spaní není vůbec klid. Lidé na sebe ve tmě naléhavě volají, aby se neztratili. Příjem počítá autobusy. Od půlnoci do rána jich napočítali na bráně šedesát, často dvoupatrových. Je sobota ráno a koordinátor Honza Skalík pořád nikde. Odjel v pátek večer do Jaminy a všichni noví lidi se posílají za ním i s nákladem. Systém jede plynule, autobusy jezdí téměř nepřetržitě.</p><p>Zprovozníme kuchyň pro dobrovolníky, které se ujímá Monika. Někomu přišlo jako dobrej nápad poslat muslimům párky, tak jíme párky až máme boule za ušima. Po obědě se jdu ještě na dvě hodiny dospat. Právě v nejlepší čas, tak abych zaspal poradu.</p><p>Po probuzení jdu na stanoviště u brány. Občas je tam veselo, lidé již nejsou tak vystresovaní a chtějí si s námi dělat selfíčka a nebo prostě pokecat jako člověk s člověkem. Jenom ty fotografové by kolem nich nemuseli kroužit jako kolem zvířátek v zoo. Naštěstí je zmerčí chorvatská policie a poměrně rychle jsou odejiti.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/720/0*e_UA78qHfXTMWNMj." /></figure><p>Stále doráží pomáhat noví a noví lidé. Do sobotního večera se odbaví 4,5 tisíce lidí (Syřani, Afghánci, Kurdové, Iráčani, Somálci). Dobrovolníků je docela dost, stále se seznamují se systémem.</p><p>V sedm je večerní schůzka už s Honzou, rozdělování služeb, posílení jednotlivých pozic. Noc by byla dobrá, kdyby srbský doktor nenutil každého uprchlíka, aby šel na prohlídku. Nic proti tomu, ale v táboře kam je vozili jsou také lékaři a je tam na to čas. Takle se tam akorát zasekali přijíždějící autobusy a Srbové s tím, že to nestíháme, nemálo autobusů odvezli na nedaleký přechod a tam je nechali trčet v poli bez jakékoli pomoci. Což jsme se dověděli až v neděli při poradě.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/1024/0*brhivkxNW8sotk-V." /></figure><blockquote>Úklid</blockquote><p>Na cestu zpět do čech se vydáváme kolem třinácté hodiny. Vezeme si s sebou zážitky, dojmy, spoustu smradu a bláta. A já při nasedání do auta přemýšlím, jestli je dobrý nápad odjet pryč.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=7c56455eca27" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Zítra bude polojasno, místy holokaust]]></title>
            <link>https://medium.com/@vlastnipest/z%C3%ADtra-bude-polojasno-m%C3%ADsty-holokaust-6d712664afbe?source=rss-bb43b2ea7c8f------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/6d712664afbe</guid>
            <category><![CDATA[czech-republic]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Na vlastní pěst]]></dc:creator>
            <pubDate>Wed, 28 Oct 2015 19:08:09 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2015-10-29T12:49:07.668Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><a href="https://www.facebook.com/AdamekFromZlin">JAKUB ADÁMEK</a></p><p>Včera jsem se podruhé vrátil ze srbsko-chorvatské hranice, kde jsem pracoval jako dobrovolník v místní české komunitě. Jde o náročnou práci na místě plném bahna mísícího se s odpadky, kudy různým tempem prochází tisíce často zoufalých lidí. Nevěděl jsem kam dřív skočit, když v přeplněném stanu plném křiku začali kolabovat lidé. Převlékal jsem desítky promrzlých dětí, které vystoupily do deštivého nočního vichru jen v tričku a tepláčcích. Zdaleka nejhůř se však cítím právě teď — po návratu domů.</p><p>Na hranicích je to opravdu velmi těžké. Ale zároveň z toho místa sálá sounáležitost, respekt k druhému a jinak projevovaná lidskost. Tedy vlastnosti, které jsou v české atmosféře plné strachu a omezenosti velmi vzácné. A koneckonců — když jsem včera o půlnoci nasedl do brněnského nočního autobusu, páchlo to tam víc než na místě, kde tisícům lidí k veškerým hygienickým potřebám slouží dvanáct ToiToiek, pozvolna se potápějících do bahna.</p><p>Hodil jsem všechno do pračky a podíval se na internet — bylo to doslova zdrcující. Vidím pana Fialu (nedávno ještě váženého akademika, dnes předsedu ,,liberálně-konzervativní“ ODS), jak se promenáduje u žiletkového plotu a chválí Maďary za řešení, za které by se nestyděl Joseph Goebbels v nejlepší formě. Vidím pana prezidenta Zemana, jak mluví se svým typickým rádoby nadhledem o kamenování a utínání rukou, čímž své početné zmatené publikum ještě více dezorientuje. Vidím pana Konvičku a desetitisíce jeho stoupenců, kteří věrně přijímají a šíří jeho rasistické názory.</p><p>Ale člověk nemusí pro podobné příměry chodit do politiky. Pocházím z nadprůměrně vzdělané rodiny — osobně jsem čestnou výjimkou. Vždy jsme ctily křesťanské hodnoty, někdo i křesťanství samotné. A přesto mě má rodina při mé nynější činnosti především nechápe. Jak by řekl pan Babiš — moje rodina mi vyjádřila nepodporu. Přes svou finanční i jinou soběstačnost mám problém přespat pár nocí doma, než znovu vyrazím na hranice. Proč? Protože se nestarám sám o sebe. Křesťanské hodnoty se zcvrkly na předpoklad, že dokud si nikde neplatíš nájem a nechodíš od rána do večera do práce, je něco zásadně špatně.</p><p>Svou rodinu jsem zmínil proto, že je to jediná skupina obyvatel, za kterou můžu mluvit. Ale chci poukázat na obecný a zásadní problém — dobří lidé nedělají nic.</p><p>Věřím, že by změnili svůj postoj, kdyby znali pravdu. Proto jsem byl vděčný, když před čtyřmi dny na hranice dorazily dvě reportérky z Mladé fronty. Přivezl je jeden z dobrovolníků a všechno jim ukázal. Vysvětlil jim, že běženci přichází v nárazových vlnách a že zdaleka nejkritičtější bývá situace během noci. Nejspíš právě proto strávili celou noc na hotelu (,,v noci přece nic nenafotíme“) a poté přes den zaznamenaly ospalou atmosféru hraničního přechodu. Zasvěceně probíraly aktuální situaci s kýmkoli, kdo byl ochotný je okamžitě neposlat do háje. A to na místě, kde ještě před pár hodinami uprostřed deště a nočního vichru dlouhé hodiny čekaly stovky zoufale nevybavených lidí, mezi nimiž pár dobrovolníků alespoň roznášelo čaj. Jakoby někdo během sametové revoluce dělal přenos z Vizovic a předkládal ho jako obraz o aktuální situaci v naší zemi.</p><p>Důsledkem tohoto tragikomického koloritu je to, že u nás spousta lidí žije ve strachu a ve lži, což je minimálně smutné. Podle mě je to však také velmi nebezpečné. Dobří lidé často dokonce rasistické tendence přiživují — naoko s nimi souhlasí — jen aby nevypadli z dominantního společenského proudu. Celé riziko se zatím naplno neodhalilo proto, že xenofobní většina v české společnosti se zatím jeví jako mimořádně neschopná. Ale ti lidé každým dnem prorůstají nenávistí, ujišťují se ve svých zvrácených ideologiích a jejich lídři se učí pracovat s davem, který jim velmi rád naslouchá a jejich chyby jim odpouští. Tito lidé už nyní umí využívat internetové sociální sítě lépe než kdokoli jiný u nás. Před tímto přece nelze zavírat oči, naopak je potřeba zbystřit zrak.</p><p>Zítra se vracím na hranice a hrozně se těším. Budou tam určitě úplně noví dobrovolníci. Až na pár stálic, jakou je například skvěle spolupracující (a občas nám prdel zachraňující) Chorvat jménem Robi. Těším se na srbského koordinátora, až mě zase ráno seřve za to, že jsem celou noc dělal jeho práci. Pokud se tam aspoň na pár hodin dostanu, těším se i na náš pokoj pronajatý v hotelu, jehož okolí nemůže být balkánštější.</p><p>V této chvíli už jsem měl být zpátky na hranicích. Přestože jsme vyjeli prakticky přímo ze servisu, tak jsme nedorazili ani do Jihlavy. Oprava dodávky bude stát patnáct tisíc a hned jak bude zítra hotová, tak vyrazíme.</p><p>My dobrovolníci jsme totiž stejní jako ti běženci. Nejenom v tom samozřejmém smyslu, že jsme lidé jako oni. Ale stejně jako oni jdeme pořád dál a dál, i když to občas sakra bolí a nikdo z nás pořádně neví, kde přesně jsme a kam vlastně jdeme.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=6d712664afbe" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>