<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" version="2.0" xmlns:cc="http://cyber.law.harvard.edu/rss/creativeCommonsRssModule.html">
    <channel>
        <title><![CDATA[Stories by Vít Gvoždiak on Medium]]></title>
        <description><![CDATA[Stories by Vít Gvoždiak on Medium]]></description>
        <link>https://medium.com/@vtgvzdk?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
        <image>
            <url>https://cdn-images-1.medium.com/fit/c/150/150/0*XfNTfDzoOndk5kJd.</url>
            <title>Stories by Vít Gvoždiak on Medium</title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
        </image>
        <generator>Medium</generator>
        <lastBuildDate>Sun, 22 Nov 2026 01:28:49 GMT</lastBuildDate>
        <atom:link href="https://medium.com/@vtgvzdk/feed" rel="self" type="application/rss+xml"/>
        <webMaster><![CDATA[yourfriends@medium.com]]></webMaster>
        <atom:link href="http://medium.superfeedr.com/" rel="hub"/>
        <item>
            <title><![CDATA[Cesta z lesa: trampský speciál]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/cesta-z-lesa-trampsk%C3%BD-speci%C3%A1l-d890cba32b73?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/d890cba32b73</guid>
            <category><![CDATA[carroll]]></category>
            <category><![CDATA[less]]></category>
            <category><![CDATA[tramping]]></category>
            <category><![CDATA[eco]]></category>
            <category><![CDATA[médias]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 20 Feb 2017 08:00:23 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:18:59.399Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<blockquote><em>„Radost? — Nevím, jak to myslíte,“ řekla Alenka.<br>Valihrach se pohrdlivě ušklíbl. „Jak to taky máš vědět, když ti to nepovím. Myslím to tak, ‚že jsem na tebe vyzrál!‘“<br>„Ale dělat někomu radost neznamená na někoho vyzrát,“ namítla Alenka.</em></blockquote><blockquote><em>–– Lewis Carroll:</em> Alenka v kraji divů a za zrcaldem</blockquote><p>Spor o to, zda Valihrach dělá radost, nebo na Alenku vyzrál, těsně předchází nesčetněkrát citované pasáži, v níž Valihrach povýšenecky vysvětluje, že slovo, které řekne, znamená to, co si sám usmyslí, aby znamenalo, a na Alenčinu námitku o schopnostech udělit slovu různý význam Valihrach stručně odvětí, že jde jen o to, kdo rozhoduje. <br>Tento Carrollův scénář má celou řadu adaptací, které povětšinou spadají do žánru „symboly jsou místem sváru, nedorozumění a vedou ke konfliktům“ (jak tvrdil Raymond Firth). Navzdory tomu, že se valihrachovské schéma s železnou pravidelností opakuje stále dokola a kdekdo by ho mohl považovat za nudné, je zároveň důvodem radosti, uspokojení a štěstí, protože nám umožňuje objevit a potvrdit „vlastní schopnost uhodnout, co se stane“ (jak říká Umberto Eco ve stati „Jak interpretovat seriály“). Také historky o svárech a nedorozuměních, v prvním plánu spíše neveselé, se pak zdají vlastně komediální, jak ukazují dva následující příklady. V obou sehrávají úlohu trampové.</p><p><strong>1.</strong><br>Na konci ledna si Petr Hampl — v <a href="http://institutvk.cz/clanky/petr-hampl-robert-lee-wittgenstein-a-intelektualska-nadrazenost.html">článku</a> zveřejněném na webu Institutu Václava Klause, organizace proslulé svou nadbytečností a zásadním přispěním k výsledku posledních prezidentských voleb v USA — položil dvojici otázek: „Je možné zakazovat symboly, pokud nevíme, co je jimi myšleno?“ plus „[J]e vůbec možné objektivně určit význam určitého symbolu?“ První je pro Hampla trapně rétorická, druhá mu slouží jako impuls, aby prokázal intelektuální břitkost a názor.<br>V reakci na odstranění tzv. konfederační vlajky z budov státních úřadů v Jižní Karolíně v roce 2015 (a také <a href="http://denikreferendum.cz/clanek/20876-kdo-mava-vlajkou-konfederace">článek Jaroslava Cermana</a>) Hampl přemýšlí, zda k tomuto kroku byly adekvátní důvody. Adekvátním důvodem — jak se zdá — by byla jedině situace, kdy by konfederační vlajka symbolizovala otroctví „opravdu pro každého“. Hampl záhy zjišťuje, že taková situace nenastala, a to proto, že tuto vlajku tradičně používají (čeští) trampové jako symbol svobody a nezávislosti.<br>Abyste mohli zakázat nějaký symbol, musíte nejprve znát jeho význam. A porozumět významu konfederační vlajky je možné „až“ (Hamplův termín) tím, že se stanete členem nějakého trampského tábora a osvojíte si jejich myšlení (celá procedura se zdá být komplikovaná minimálně stejně, jako by šlo o mimozemskou civilizaci). Vybaven základoškolskou znalostí díla Ludwiga Wittgensteina Hampl konstatuje, že nejlepším způsobem, jak pochopit význam jižanské vlajky, je vstoupit mezi (české) trampy; podobně asi jako pochopit symbol hákového kříže znamená nejprve stát se členem Ľudové strany Naše Slovensko. Obecně: nejlepší metodou, jak pochopit význam nějakého smybolu, je vstoupit „do příslušné jazykové hry“ (Hampl má asi na mysli slovní fotbal) nebo do nějakého spolku, který daný symbol / dané slovo užívá. Takový způsob zjišťování významů by byl ale v mnoha případech značně nepraktický. Do kolika takových uskupení by bylo nutné vstoupit, abyste pochopili významy (všech) symbolů, s nimiž se setkáte? A dokážete si vůbec představit, kolik byste zaplatili za členské poplatky?<br>Hampl tuto komplikaci předvídá. Pokud chcete pochopit význam jižanské vlajky, ale nechcete se stát trampem, postačí — navrhuje Hampl –, když si položíte kontrolní otázku: „chcete tímto symbolem vyjádřit, že otroctví je prospěšná instituce?“ Kontrolní otázku autor nechává sice bez odpovědi (pouze konstatuje, že tím se zhruba sémiotická teorie vyčerpává), zdá se ale, že pokud jižanskou vlajku za symbol otroctví považovat nechcete, pak prostě takovým symbolem není, a to objektivně, neboť jste jistě v odpovědi na kontrolní otázku byli upřímní a pravdomluvní.<br>Na závěr pak Hampl nabízí ultimátní řešení, které nepostrádá přímočarost, jednoduchost a eleganci: zakázat zákazy symbolů. Je smůla, že lidstvo nemělo svého Hampla v pradávných dobách, kdy se rozhodovalo, jakým způsobem bude vyjadřovat významy a hodnoty. Možná by se tehdy (ur)Hampl uchýlil k návrhu ještě elegantnějšímu: zakázu užívání symbolů vůbec. Zabránil by tak nadcházejícím staletím nedorozumění, kterým takhle nebude nikdy konec.</p><p><strong>2.</strong><br>Motivem druhé adaptace Carrollova scénáře byla (zhruba v dubnu minulého roku) reklamní kampaň McDonald’s „Tahle country miluje vepřový“.</p><figure><img alt="" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*2HoaudRf8C5PlN9l.jpg" /></figure><p>Marcel Kabát — ve sloupku pro Lidové noviny — tvrdil, že tvůrcům této reklamy pravděpodobně v hlavách „vibroval rytmus důrazného“ názvu filmu <em>Tahle země není pro starý</em>, když se pokoušeli „postihnout podstatu češství“. V konstituci češství (slovo) „country“ sehrává důležitou úlohu, protože „jsme tu všichni takoví trampové“. Všichni trampové (aka Češi) milují vepřové maso a je zcela na místě polichotit jim tvrzením, že „tahle země není pro ty, co nemilujou vepřový“ (asi není třeba zdůrazňovat, kdo — podle Kabáta — tito odmítači vepřového jsou).<br>Ne snad že by Kabátův sloupek byl pronikavě analytický (je to koneckonců jen sloupek), poukázal ale na jedno z možných (a nikoli nesmyslných) chápání tohoto plakátku. Reakcí na Kabátův sloupek nebylo vyjdáření McDonald’s, nýbrž <a href="https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=10154175798149529&amp;id=792454528">facebookový příspěvek Radouana H. Moussy</a>, spolutvůrce této reklamy a — dle jeho vlastního vyjádření, které zhruba shrnuje povahu celého příspěvku — také „syna imigranta a milovníka vepřového“.<br>Případ McDonald’s je adaptací napínavější zejména proto, že na začátku nebylo jasné, do jakého spolku je pro porozumění této reklamě nutné vstoupit. V organizaci sdružující — poplatky značně vyčerpané — členy téhle country totiž mnoho lidí „už“ (komplement Hamplova termínu „až“) bylo. Předpokládám, že včetně Marcela Kabáta. Bylo tedy nutné ihned přistoupit k (Hamplově) metodě kontrolní otázky. R. H. Moussa ji definuje negativně: „[N]epodsouvejte lidem myšlenky, které je nikdy ani ve snu nenapadly.“ Jak ale mají případní podsouvači vědět, co podsouvat, dokud jim autor nepoví, co ho ve snech nenapadá? Podat kompletní výčet toho, na co ve snech nemyslíme, je nelehký úkol, a tak Moussa raději — podobně jako Valihrach — zaujme pozici exegety vlastního bdělého stavu a říká: „[R]eklama […] nebyla myšlena jinak než jako slovní hříčka založena na názvu produktu (McCountry) a ano také na faktu, že Češi jsou milovníky vepřového masa.“ <br>Moussa se ve svém příspěvku ke Kabátově interpretaci zřetelně nevyjadřuje, prostě ji odmítá (způsobem „jenže tak to není, nikterak“) jako fabulaci. Ve zřetelném odmítnutí by totiž Moussa musel ukázat, že název „Tahle země není pro starý“ a slogan „Tahle country miluje vepřový“ nemají absolutně žádnou souvislost (což by se mu mohlo podařit pouze tak, že by poukázal na to, že by jeho samého ani ve snu nenapdalo… oh, wait), a vysvětlit, proč onen hravý nápis založený na názvu produktu (a ani trochu na souvislosti mezi „touhle country“ a Českou republikou) nezní spíše „Tenhle country miluje vepřový“.<br>V tomto případě nelze problém jednodušše vyřešit členstvím v nějaké organizaci. Obtíž je ale také v tom, kdo zde (valihrachovsky) rozhoduje a (hamplovsky) kdo si vlastně má kontrolní otázku položit?<br>Moussa se obává především toho, že z něj Lidové noviny udělaly islamofoba, a Kabátovi vzkazuje, že je první, kdo mu podsunul anti-islamismus. Podle všeho ale nejde o žádné podsouvání. Problém je totiž v tom, že tato (jinak jistě geniální) reklama není sdělením R. H. Moussy, nýbrž značky McDonald’s. Marcel Kabát ani běžný adresát této zprávy nemají žádné přímo dostupné informace, z nichž by mohlo být jasné, že (1) jde o sdělení R. H. Moussy a (2) že má sdělení interpretovat tak, jak to najatý (a už tak záhadný) tvůrce zamýšlel. Pokud se někdo domnívá, že (1) a (2) jsou neproblematickou a nedílnou součástí reklamní komunikace, možná by měl místo vytváření kampaní začít smažit hranolky.<br>V závěru svého vyjádření Moussa nenabízí žádné ultimátní řešení, jen apeluje na ctnost: „Pochopte, prosím, že s tímto privilegiem [prací v médiích] přichází i velká zodpovědnost.“ Je to radost? Zodpovědnost, kterou má ve své parafrázi ze Supermana na mysli, je asi ta, že když mluví za někoho jiného (značku McDonald’s), znamenají slova, která říká, jen a pouze to, co si sám usmyslí, že znamenají, a to proto, že on sám je něčí syn a holduje nějakému druhu masa.</p><p>Jistě, z pohledu trampů, Čechů a lidí bude asi nutné přijmout skutečnost, že les tu není jen pro trampy, ale — jak tvrdí Umberto Eco v <em>Šesti procházkách literárními lesy</em> — „les je tu pro všechny“ a nikdo by neměl propadat iluzi, že se v něm nachází výhradně jeho vlastní pocit a názor. Existuje ale vůbec nějaký transparentní způsob, jak se v tomhle přeplněném lese vyznat, jak odhadovat, co kdo jak myslel? Lewis Carroll má nekompromisní řešení (objevuje se dokonce dříve než rozhovor Alenky s Valihrachem):</p><blockquote><em>„Já vím, nač myslíš,“ řekl Tydliták, „jenže tak to není, nikterak.“<br>„Naopak,“ doplnil ho Tydlitek, „jestli to bylo, třeba to i bylo, a být to tak, pak to být mohlo, ale aby to bylo, to zas nebylo.“</em></blockquote><blockquote><em>–– Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcaldem</em></blockquote><p>Alenka (zdvořile) odpovídá, že přemýšlí jen nad tím, jak se dostane z lesa; asi se nechce stát členkou žádného trampského spolku.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=d890cba32b73" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Ukazování a logické myšlení. Variace na Osolsoběho a uprchlíky]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/ukazov%C3%A1n%C3%AD-a-logick%C3%A9-my%C5%A1len%C3%AD-variace-na-osolsob%C4%9Bho-a-uprchl%C3%ADky-df3d8aeb0271?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/df3d8aeb0271</guid>
            <category><![CDATA[lurija]]></category>
            <category><![CDATA[kultura]]></category>
            <category><![CDATA[osolsobě]]></category>
            <category><![CDATA[médias]]></category>
            <category><![CDATA[ostenze]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 11 Jan 2016 07:00:09 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:00.408Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Lidé jsou nadmíru líní tvorové. Namísto aby nosili objemné batohy s věcmi, o nichž chtějí mluvit (jak navrhovali učenci z jednoho Swiftova vyprávění), všechno si ulehčují jazykem (ten je vždycky k dispozici). Namísto aby vytahovali věci z batohů a ukazovali je in natura, nosí je v hlavě in miniatura (Osolsoběho metafora) a příležitostně produkují jako slova a věty.<br>Jazyk je fantastický vynález, mnohem lepší než samořiditelná auta i všechny iPhony. Pokud jde o psanou formu, vystačí si totiž s 42 písmeny (konkrétně, jen pro připomenutí: a, á, b, c, č, d, ď, e, é, ě, f, g, h, ch, i, í, j, k, l, m, n, ň, o, ó, p, q, r, ř, s, š, t, ť, u, ú, ů, v, w, x, y, ý, z, ž) a s jejich pomocí utvoří miniaturu libovolné věci, kterou lze přivolat, kdykoli je to třeba. Oproti dětinskému a vulgárnímu ukazování (asi jste někdy slyšeli o tom, že ukazování je neslušné) má navíc tu epochální výhodu, že nemusí pro každou jednotlivou věc vytvářet z výše uvedených prvků speciální sekvenci; vystačí si s posloupností „s–t–ů–l“ pro všechny věci, u kterých je možné snídat. Lidé — vybaveni touhle jazykovou leností 2.0 — se tak mohou uchýlit k zobecněním jako třeba „německý národ pochopil“, které by z jakkoli velkého batohu vytáhli jen stěží. Jazyk a písmo jsou trumfy a triumfy, pomocí nichž se lidé zbavili jha nevzhledných ruksaků, ušetřili množství peněz za cestování (včetně cestování časem) a vykázali hloupé ukazování za hranice slušného chování gramotného člověka.</p><p>Ve svých experimentech (<em>O historickém vývoji poznávacích procesů</em>) se ruský (nebo sovětský) psycholog Alexandr Lurija snažil ukázat, že negramotní lidé postrádají logické myšlení. Jeden z úkolů, který před ně postavil, zněl takto:</p><blockquote><em>Na dalekém severu, tam, kde je sníh, jsou všichni medvědi bílí;<br>souostroví Novaja Zemlja je na dalekém severu;<br>jakou barvu tam mají medvědi?</em></blockquote><p>Negramotní rolníci se vzpírali odpovědět s tím, že tak daleko na severu nikdy nebyli, a proto ani nemohou vědět, jakou barvu tamější medvědi mají. To je zajímavá situace, protože každé školní dítě a každý člověk, který takovým dítětem někdy byl, s odpovědí příliš váhat nebudou. Lurija (a s ním i celá řada dalších lidí) proto soudí, že ten, kdo nedokáže na takovou otázku odpovědět, prostě postrádá logické myšlení.<br>Zkusme Lurijův medvědí úkol převést do aktuálnější podoby:</p><blockquote><em>Na dalekém jihu, tam, kde pořád svítí slunce, jsou všichni lidé islámští teroristi;<br>imigranti, kteří přicházejí do Evropy, jsou z dalekého jihu;<br>co jsou vlastně zač tihle imigranti?</em></blockquote><p>Pro negramotného rolníka by byla odpověď asi stejně obtížná jako u medvědů. V případě barvy medvědů tento úkol považuje gramotný člověk jen za (trapně jednoduché) intelektuální cvičení, v případě imigrantů by ale někdo — pravděpodobně ze „sluníčkářského“ tábora — proti smysluplnosti takového experimentování protestoval. A to je zajímavá situace, protože má-li Lurija pravdu, pak by gramotný (aka racionální a logicky myslící) člověk žádné námitky mít neměl.<br>V podobném duchu se do Lurijova přístupu (a vlastně většiny antropologických, lingvistických, sociologických a filozofických koncepcí pracujících s jazykem/písmem a racionalitou) ostře naváží Roy Harris v knize <em>Racionalita a gramotná mysl</em> (která vyjde brzy v českém překladu). Nemá smysl zde Harrisovy invektivy rekapitulovat ani shrnovat. Postačí, že hodnocení úkolů na rozhraní logického myšlení a gramotnosti může vést k paradoxu. Zdá se totiž, že ti, kdo hlasitě propagují odtrženost akademie a vysokých škol od tzv. skutečného světa (vypadá to pak, že jediní, kdo platí daně, jsou manuální pracovníci), sami sebe situují do schizofrenní pozice mezi civilizovaným a racionálním občanem, který se kdysi — alespoň do jisté míry — naučil číst a psát, a proto má i logické myšlení, a skutečným dělníkem, kterému je celá nepraktická logika k smíchu, a proto odmítá dodržovat jakákoli pravidla hry překračující jeho vlastní miniatury.</p><p>To, co většině diskuzí o (ne)přijímaní uprchlíků a jejich (ne)bezpečnosti pro naši kulturu (ať už je to cokoli) chybí, nemusí být nutně nedostatek logického a racionálního myšlení. Možná právě naopak. Mnozí diskutující projevují poměrně solidní schopnost dedukce:</p><blockquote><em>Uprchlíci, kteří přijdou na Západ, třeba do Kolína nad Rýnem, znásilňují ženy.<br>Kolín nad Rýnem a Praha jsou na Západě.<br>Co udělají uprchlíci, jakmile se dostanou do Prahy?</em></blockquote><p>Všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby jakožto racionální bytost rozlouskl tuhle hádanku, je umět číst.<br>Možná si ale Lurija spíše než vědecký výzkum nachystal kouzelnické vystoupení s pointou v podobě iluze o (naší) vlastní nadřazenosti. Je třeba uznat, že je to dobrá pointa, protože ti, kterým je tento trik prezentován, si najednou magicky uvědomují vlastní výjimečnost, a negramotným rolníkům, asistentům téhle show, je to jedno, protože si o ní stejně nepřečtou.<br>To, co uprchlickým diskuzím často schází, je dostatečné ukazování, tedy přesně to ukazování, které by udělilo smysl hádankám o medvědech a uprchlících a které bylo vykázáno mimo chování slušného člověka. Slušný člověk je odkázán na „logické“ myšlení prvního stupně základní školy (přesně toho typu uvedeného výše), s jehož pomocí může odsuzovat dětinské ukazování (z) mateřské školky stejně jako jakékoli ukazování překračující povinnou školní docházku směrem k vyšším vzdělávacím stupňům, například v podobě statistiky. Je-li tímto způsobem gramotný člověk ostenzivně konfrontován s nějakou skutečností, která se mu hodí do některého z jeho inferenčních schémat (viz například článek na Aeronetu „Uprchlíci v Kolíně nad Rýnem okrádali a znásilňovali na Silvestra stovky Němců! Policie a úřady to tajily pět dnů, aby neutrpěl novoroční projev Angely Merkel!“), neváhá a okamžitě miniaturizuje tak, aby vzápětí prokázal (a tedy i — paradoxně — „ukázal“) vlastní rozumovou nadřazenost. Pokud je ostenzivně konfrontován se <a href="http://www.lidovky.cz/strach-mezi-kolinskymi-zenami-kvuli-sexualnim-utokum-hysterie-lici-ceska-z-mista-gi7-/zpravy-svet.aspx?c=A160110_135822_ln_zahranici_sk">skutečností, která se mu nehodí</a>, prostě ji ignoruje. To je postoj poněkud zvláštní a nesourodý.<br>Řečeno ve zkratce Lurijovou dikcí: lenost a banální znalost vlastních miniatur vytlačuje věci in natura. A pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to zároveň, že ti, kteří přísahají na medvědí a uprchlické inference, jsou od „skutečného“ světa izolováni mnohem bezpečněji než ti, kteří — alespoň některé z nich — zpochybňují.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=df3d8aeb0271" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Trollové — juxtapozice]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/trollov%C3%A9-juxtapozice-59772b633f62?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/59772b633f62</guid>
            <category><![CDATA[ibsen]]></category>
            <category><![CDATA[kultura]]></category>
            <category><![CDATA[russell]]></category>
            <category><![CDATA[borges]]></category>
            <category><![CDATA[pratchett]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 17 Sep 2015 07:00:01 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:05.368Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p><strong>1</strong><br>Všechny (lockovské) nominální definice — jak tvrdí Russell — nás v posledku přivádějí k termínům, které lze definovat pouze ostenzivně. Je to smysluplný a použitelný přístup? Wittgenstein tvrdí, že ano, ale jen pro omezenou oblast.</p><p><strong>1.1</strong><br>Mysleme si nějaký svět, který je složen z omezených oblastí. V určitý moment se ale začne zdát, že je nutné začít chápat jednu z těchto oblastí jako celý a úplný (byť primitivní) svět.</p><p><strong>1.2</strong><br>Namísto rigidní systematiky pojmenování a činností a problematického ukazování položme vedle sebe (juxtapozice) — bez nároku na konzistenci, ale s větším důrazem na prožitek — různé aspekty takového světa.</p><p><strong>2</strong><br>Podle <a href="http://www.glyphweb.com/arda/t/trolls.html">Encyklopedie Středozemě</a> přišli Trollové ještě před koncem Prvního věku. Zdá se, že ani Tolkien sám ale neměl zcela jasno v jejich původu. Jisté je jen to, že jsou tu už dávno, komunikují neohrabaným způsobem a nejsou obeznámeni s žádnými technologiemi.</p><figure><img alt="Troll_komunikace" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/523/0*xRrLZN2HoGTflu51.jpg" /></figure><p><strong>3</strong><br>Terry Pratchett a Stephen Briggs ve svém abecedním průvodci Zěmeplochou o trollech prohlašují, že pokud jsou jejich křemíkové mozky dostatečně podchlazené, vykazují určité intelektuální schopnosti (z tohoto důvodu žijí trollové v horách). Jakmile se oteplí nebo když sestoupí do nížin, chovají se trollové jako idioti. Srov. Tolkienovy kamenné obry.</p><figure><img alt="Troll_teplota02" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*wo-jgsghdr6C0Hro.jpg" /></figure><p><strong>3.1</strong><br>Početí a plození je u trollů prý zhruba stejné jako u lidí. Trollové ale neumírají, a pokud ano, je to důsledek nehody nebo plánování.</p><figure><img alt="Troll_mikro" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*xwRLuFPRpRcXvXxR.jpg" /></figure><p><strong>3.2</strong><br>Trollové se domnívají, že se v čase pohybují zpátky. Jestliže vidí minulost, musí to znamenat, že je před nimi. A protože je budoucnost neviditelná, musí být za nimi.</p><figure><img alt="Troll_minulost" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*USeGh7pVuJoRBxB1.jpg" /></figure><p><strong>3.3</strong><br>Trollové mají tendenci usadit se na jednom místě, kde se postupně mění v kámen, kterým ostatně vždycky byli, a zdlouhavě přemýšlejí o Věcech.</p><figure><img alt="Troll_ovecech" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*mBgWckKr-OavA_hs.jpg" /></figure><p><strong>3.4</strong><br>Sociální a politický systém trollů podkládá koncept „toho s největším kamenem“.</p><figure><img alt="Troll_kam" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/456/0*2uwY0yaucPIFJkop.jpg" /></figure><p><strong>4</strong><br>Stručné shrnutí Ibsenova pojetí trollů nabídl Borges (ve <em>Fantastické zoologii</em>, 1987, s. 189):<br>Ibsen si představuje, že [trollové] jsou především nacionalisté; namýšlejí si, že hrozné patlanice, které si vaří, jsou výtečné pokrmy a že jeskyně, v nichž přebývají, jsou paláce.</p><figure><img alt="Troll_patlanice" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/492/0*e_PoQJL0cRZmOlsH.jpg" /></figure><p><strong>4.1</strong><br>Aby Peer Gynt nemusel vidět ubohost jejich prostředí, nabídnou mu, že mu vyloupnou oči.</p><figure><img alt="Troll_oci" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*ylAklIQR-6Avcbnh.png" /></figure><p><strong>5</strong><br>Měli bychom mlčet o věcech, o nichž nelze mluvit.</p><p><strong>6</strong><br>V závěru první části <em>Filosofických zkoumání</em> ale Wittgenstein trefně poznamenává, že mluvit můžeme, o čem chceme, jen když nekomplikujeme Věci.</p><blockquote><em>Bylo by možno mluvit také o určité aktivitě másla, když stoupá v ceně; a pokud se tím nebudou vytvářet žádné problémy, tak je to neškodné.</em></blockquote><blockquote><em>–– L. Wittgenstein: </em>Filosofická zkoumání<em> §693</em></blockquote><p>Všechny fotografie: <a href="https://www.facebook.com/CeskeObludarium">Obludárium</a></p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=59772b633f62" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Hádanky]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/h%C3%A1danky-b0eb5612c983?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/b0eb5612c983</guid>
            <category><![CDATA[kultura]]></category>
            <category><![CDATA[danesi]]></category>
            <category><![CDATA[kahneman]]></category>
            <category><![CDATA[extenze]]></category>
            <category><![CDATA[intenze]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 01 Jun 2015 07:00:48 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:03.585Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Hádanka je specifický mechanismus kódování nějakého významu. Namísto definování významu slova „vítr“ jako /pohybu, proudění vzduchu horizontálním směrem/ (jak uvádí <em>Slovník spisovné češtiny</em>) se například říká /nemá ruce, nemá nohy a přeci vrata otevírá/, /kdo se protáhne i klíčovou dírkou/ nebo /vše se za mnou venku točí, beru z hlavy kloubouky/.<br>Hádankové definice jsou často paradoxní (viz též různí lháři a holiči) a vzdorují běžné intuitivní zkušenosti se světem a jazykem, který k jeho modelování používáme. Nepracují s podstatnými kategoriemi (a akcidenty), ale zároveň jsou na nich závislé. /Pohyb/ a /proudění/ souvisejí se silou /otevírat vrata/ a /brát klobouky/, /vzduch/ se schopností /protáhnout se klíčovou dírkou/. Tento typ hádanek je založen na nějakém intenzionálním triku, který vyžaduje určitou encyklopedickou kompetenci (a imaginaci).<br>Jiným případem jsou kameňáky, které nejenže používají hádankovou definici, ale zároveň odkazují ke svérazným objektům a stavům světa; spočívají na určitém extenzionálním triku. To je případ definice/hádanky „je to /barevné a není to vidět/“ (zakopané pastelky), ale také všemožných objektů v mixérech.<br>V tomto smyslu mají hádanky blízko k vtipům, a to proto, že odhalují mechanismy jazyka (možná z tohoto důvodu jsou oblíbené u dětí, pro které mohou fungovat jako mnohem zábavnější verze explicitních gramatik), ukazují slova a slovní spojení jako významové fosilie, jejich zkostnatělost a automatickou povahu. A jak říkal Bergson: automatismy jsou vždy komické, protože v „živém organismu“ jazyka ukazují jeho mechanické aspekty.<br>Marcel Danesi v knize <em>The Puzzle Instinct</em> tvrdí, že hádanky nebyly a nejsou jen způsobem krácení volného času, ale již od počátku představují intelektuální výzvu. Málo zábavným typem hádanek jsou hádanky logické či početní, tedy syntatktické. V tomto smyslu je podle Danesiho skutečným archeologickým pokladem pro studium hádanek <em>Rhindův papyrus</em>, například jeho Problém 79 v podobě inventáře:</p><blockquote><em>7 domů<br>49 koček<br>343 myší<br>2401 snopů obilí<br>16807 hekatů zrní (1 hekat = cca 5 litrů)<br>19607 majetku</em></blockquote><p>Ahmes, egyptský písař, který tento text opsal, pravděpodobně sice zapomněl přepsat příslušnou otázku, ale ať už byla jakákoli, zdá se — upozorňuje Danesi –, že tato hádanka má stejnou strukturu jako ta, s níž se setkáváme v jedné hádance z <em>Liber Abaci</em> Leonarda z Pisy (aka Fibonacciho):</p><blockquote><em>Sedm starých žen je na cestě do Říma. Každá žena má sedm mul, každá mula nese sedm pytlů, každý pytel obsahuje sedm bochníků, k nakrájení každého bochníku je sedm nožů a každý nůž má sedm pouzder. Kolik je dohromady žen, mul, pytlů, bochníků, nožů a pouzder?</em></blockquote><p>Řešení pak spočívá v jednoduché posloupnosti:<br>7 žen (= 71)<br>49 mul (= 72)<br>343 pytlů (= 73)<br>2401 bochníků (= 74)<br>16807 nožů (= 75)<br>117649 pouzder (= 76)</p><p>(Odpověď: 137256)</p><p>A se stejnou strukturou se setkáme také v jedné říkance z 18. století:</p><blockquote><em>As I was going to St. Ives<br>I met a man with seven wives.<br>Each wife had seven sacks,<br>Each sack had seven cats,<br>Each cat had seven kits,<br>Kits, cats, sacks, wives,<br>How many were going to St. Ives?</em></blockquote><p>Některé z takových hádanek mají ukázat disproporci mezi tzv. Systémem 1, reflexivním, automatickým a rychlým způsobem lidského myšlení, a Systémem 2, náročným, pomalým, ale přesnějším. Zároveň poukazují také na skutečnost, že lidé jsou mnohem náchylnější k interpretacím, které jsou založeny na narativní struktuře a pramálo na statistice a pravděpodnosti. Jednou z takových hádanek je třeba ta, kterou uvádí Daniel Kahneman v knize <em>Myšlení rychlé a pomalé</em>:</p><blockquote><em>Pálka a míček stojí $1.10.<br>Pálka stojí o jeden dolar více než míček.<br>Kolik stojí míček?</em></blockquote><p>(Řešení, neznáte-li ho, najdete například hned v úvodu článku Jonaha Lehrera <a href="http://www.newyorker.com/tech/frontal-cortex/why-smart-people-are-stupid">Why Smart People Are Stupid</a>.)</p><p>Možná mnohem známější je tzv. Problém Montyho Halla:</p><blockquote><em>Účastníte se televizní soutěže a stojíte před trojicí dveří. Za jedněmi je skryta hlavní výhra (třeba sportovní auto), za oběma zbývajícími nějaká malá cena útěchy (třeba encyklopedie o českých hradech). Jedny dveře si zvolíte (řekněme ty s číslem 1). Moderátor pak otevře ty ze zbývajících dveří, za nimiž se nachází cena útěchy (řekněme ty s číslem 2), a dá vám možnost změnit původní volbu (číslo 1 na číslo 3). Otázka zní: Zvýší se pravděpodobnost, že vyhrajete, pokud tuto změnu provedete?</em></blockquote><p>(Řešení najdete například na webu <a href="http://betterexplained.com/articles/understanding-the-monty-hall-problem/">Better Explained</a>, kde si můžete tuto hru i zahrát.)</p><p>Za nejtěžší hádanku se považuje ta o ostrovanech:</p><blockquote><em>Na ostrově žije 100 modrookých a 100 hnědookých obyvatel. Každý vidí a zná barvu očí všech ostatních, ale nezná barvu těch svých (na ostrově nejsou žádná zrcadla a ani žádné odrazové plochy). Všichni obyvatelé jsou mistři logiky, ale kromě toho, že znají a pamatují si barvu očí ostatních, spolu nijak nekomunikují. Každou noc připlouvá na ostrov loď, která odveze toho, kdo zjistí barvu svých očí.<br>Kromě těchto 200 obyvatel žije na ostrově také Guru, který může promluvit pouze jedinkrát v životě. Když se tak konečně jednoho dne stane, ostrované uslyší toto:<br>„Vídím někoho, kdo má modré oči?“<br>Kdo, v jakém počtu a kdy opustí ostrov?</em></blockquote><p>Nechcete-li si lámat hlavu, řešení najdete například na <a href="https://xkcd.com/solution.html">xkcd</a>.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=b0eb5612c983" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Proč se zase neusmíváme?]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/pro%C4%8D-se-zase-neusm%C3%ADv%C3%A1me-44c81e11930a?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/44c81e11930a</guid>
            <category><![CDATA[úsměv]]></category>
            <category><![CDATA[fotografie]]></category>
            <category><![CDATA[manovich]]></category>
            <category><![CDATA[kultura]]></category>
            <category><![CDATA[technologie]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 25 May 2015 07:00:14 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:04.321Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Portrétní fotografie devatenáctého století vypadaly například takto:</p><figure><img alt="Nils Norstrom Family" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/500/0*qp8-WyDz-kQ8alt4.jpg" /><figcaption>Foto: <a href="http://www.rook.org/surnames/nelson/norstrom/norstromhome.html">Rook.org</a></figcaption></figure><p>Na otázku, proč se lidé na starých fotografiích neusmívají, existuje celá řada (nikoli exkluzivních) odpovědí.<br>Michale Zhang <a href="http://petapixel.com/2012/11/04/say-prunes-not-cheese-the-history-of-smiling-in-photographs/">mluví</a> o třech hlavních důvodech.<br>Prvním jsou technická omezení, kterým portrétní (a vůbec všechny) fotografie podléhaly. Doba expozice v případě daguerrotypie byla až 15 minut a problémem bylo už jen to, aby člověk vydržel po celou dobu bez hnutí (natož se celou dobu usmíval).<br>Druhým důvodem byla podle Zhanga mizerná zubní hygiena. Z dnešního pohledu docela pochopitelný důvod. Ale možná že v době, kdy mají špatné zuby všichni, nemá zanedbaný chrup žádný zásadní vliv na atraktivitu, jak <a href="http://publicdomainreview.org/2013/09/18/the-serious-and-the-smirk-the-smile-in-portraiture/">tvrdí</a> Nicholas Jeeves.<br>Třetím důvodem je formálnost události být fotografován. Eric Schulze v <a href="http://www.smithsonianmag.com/videos/category/ask-smithsonian/ask-smithsonian-why-dont-people-smile-in-o/">krátkém videu</a> pro Smithsonian Institution tvrdí, že i přestože pořízení fotografie bylo mnohem levnější než pořízení portrétu, pro mnoho lidí stále představovalo zásadní finanční výdaj. Ve chvíli, kdy má být celý život rodiny pro pozdější generace reprezentován jedinou fotografií, nikdo si asi nepřeje, aby vypadala takhle:</p><figure><img alt="Awkward Family Photos" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/563/0*YJsumV-9LGw2f5LT.jpg" /><figcaption>Foto: <a href="http://awkwardfamilyphotos.com/2014/01/14/always-on-my-mind/">Awkward Family Photos</a></figcaption></figure><p>Formálnost portrétní fotografie, <a href="http://publicdomainreview.org/2013/09/18/the-serious-and-the-smirk-the-smile-in-portraiture/">tvrdí</a> Jeeves, je svázána s významem smíchu a úsměvu. Úsměv je především reakce, nikoli výraz. Pokud se někdo dlouhodobě široce usmíval, bylo to znamením jeho chudoby, oplzlosti nebo opilosti.<br>Vážnost výrazů na starých fotografiích je důsledkem technických omezení a určitých (byť třeba implicitních) kulturních norem chování, a zároveň tak komplexnějších pravidel fotografie jako estetického objektu a znaku. Phil Edward <a href="http://www.vox.com/2015/4/8/8365997/smile-old-photographs">poznamenává</a>, že počátky fotografie byly svázány s kódy klasického portrétu, a připomíná rozhovor s jistou modelkou konce devatenáctého století, která neviděla rozdíl mezi tím, když pózuje malíři, a tím, když pózuje fotografovi.<br>Teprve ve dvacátém století, století pokroku v oblasti technologie, čištění zubů a rozvolňování morálky, se stal úsměv na fotografii „normální“ a „přirozený“. Fotografie se osamostatnila. To, co se změnilo, nebyla jen větší dostupnost a kvalita fotoaparátů, ale zároveň (a především) odlišný postoj k fotografii jako takové. Tuto situaci dobře dokladuje úvaha jedné z postav Calvinovy povídky „Příběh fotografa“:</p><blockquote>Přechod mezi realitou, která je fotografována, protože se nám jeví krásná, a realitou, která se nám jeví krásná, protože je fotografována, je velmi krátký. Jestliže fotografujete Pierluku, jak si staví hrad v písku, není důvod nefotografovat ho, když brečí, že se mu hrad zřítil, a potom když ho chůva utěšuje a nechá ho najít v písku mušli. Stačí, když o něčem začnete říkat: „Ach, to je krásné, to by se mělo vyfotografovat!“ a stojíte již na stanovisku toho, kdo si myslí, že všechno, co není vyfotografováno, je ztraceno, jako by to neexistovalo, a tudíž že je třeba co nejvíc fotografovat, aby se opravdu žilo, a aby se fotografovalo co nejvíc, musíte: buď žít způsobem co možná nejvíc fotografovatelným, anebo považovat za fotografovatelný každý okamžik vlastního života. První cesta vede k blbosti, druhá k bláznovství.<br>Italo Calvino: Příběh fotografa</blockquote><p>Fotografie přestala reprezentovat bezčasovost (nebo nesmrtelnost) a jejím nedílným významovým aspektem začala být variabilní a mnohotvárná historická identita, stala se prvkem potenciálně nekonečné řady (důležitých) momentů, v nichž podstatnou úlohu sehrává signalizace jejich „minulosti“. To je také pravděpodobně důvod úspěchu Instagramu, který z aktuálního momentu (pomocí řady filtrů) instantně vytvoří historii a navíc přidá možnost jeho sdílení (nebo oversharingu).<br>Proti veselému dvacátému století se postavila digitalizace. Současné pasové fotografie vypadají takto:</p><figure><img alt="Passport" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/379/0*i49DyyL7PfBNJODM.jpg" /><figcaption>Foto: <a href="http://www.kodakexpresscamden.com/">Kodak Express</a></figcaption></figure><p>Josef Šlerka v souvislosti se <a href="http://faculty.georgetown.edu/irvinem/theory/Manovich-LangNewMedia-excerpt.pdf">základními charakteristikami nových médií podle Lva Manoviche</a>, konkrétně s pátou charakteristikou Transcoding, nedávno <a href="https://www.youtube.com/watch?v=V5cwJAno_Sk">mluvil</a> o tom, že na fotografii pro biometrický pas se nesmíme usmívat. A to nikoli proto, že by nás pak kultura klasifikovala jako oplzlého chudáka, ale proto, že by to komplikovalo automatické rozpoznávání. Proč se tedy zase neusmíváme? Není to důsledek spolčení výrobců zubní pasty a (teoretiků) kultury, ale nový typ formálnosti, který ukazuje, že digitální a analogové nejsou dva oddělené světy, ale jen jeden. Konrétně tento.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=44c81e11930a" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Čtyři ezoterické jazyky]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/%C4%8Dty%C5%99i-ezoterick%C3%A9-jazyky-3e8a44e9eb8?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/3e8a44e9eb8</guid>
            <category><![CDATA[entropy]]></category>
            <category><![CDATA[taxi]]></category>
            <category><![CDATA[technologie]]></category>
            <category><![CDATA[esolangs]]></category>
            <category><![CDATA[philosophy-script]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 11 May 2015 07:00:13 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:16.285Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Ezoterický jazyk (esolang) je výstřednost.<br>Běžně jde v programovacích jazycích o maximální jasnost, preciznost a pokud možno jednoduchost. Chce-li někdo napsat webovou stránku s textem „Hello World!“ v PHP, napíše třeba něco jako:</p><figure><img alt="PHP_hello" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*yc2Fv79XYXPvPCmr.jpg" /></figure><p>Ne už tak v ezoterickém jazyce. Ten není možné použít skoro k ničemu. A pokud ano, pak se jedná o řešení nebo zkomplikování velmi konkrétního (a spíše konceptuálního) problému. Ezoterické programovací jazyky jsou uživatelsky nepříjemné a nepřátelské. Napsat v nich složitější program je mimořádně obtížné, většinou nemožné.<br>Často se v této souvislosti zmiňuje například <a href="http://www.catb.org/~esr/intercal/">INTERCAL</a>, nejslušnější programovací jazyk na světě (používá příkazy „DO, PLEASE“ nebo „PLEASE DO“), který stojí tak trochu v protikladu k jazyku <a href="http://esolangs.org/wiki/Intolerant">Intolerant</a>, který v případě chyby programu v něm napsaném smaže obsah pevného disku. Ale podobných jazyků existuje celá řada, například jazyk <a href="http://viewsourcecode.org/code/dog/DOG.txt">DOG</a> je souborem instrukcí psovi, <a href="http://web.archive.org/web/20130403133623/bigzaphod.org/cow/">COW</a> bučením krávy a jednotky jazyka <a href="http://www.dangermouse.net/esoteric/zombie.html">ZOMBIE</a> jsou nemrtví (zombie, upíři a duchové), démoni a džinové.<br>Následující čtyři stojí za obzvláštní pozornost.</p><h4>(1) <a href="http://esolangs.org/wiki/Philosophy_Script">Philosophy Script</a></h4><p>Philosophy Script je sada navigačních příkazů, které využívají jména filozofů a některé zásadní (filozofické) otázky. Příkaz „Descartes“ změní adresář, „Aquinas“ zobrazí tovární nastavení počítače, „Is there a god?“ zavře soubor a „Is there objectivity to Ethics?“ smaže disk.</p><h4>(2) <a href="http://danieltemkin.com/Entropy">Entropy</a></h4><p>Jazyk Entropy je — v protikladu k běžným programovacím jazykům — založen na nedokonalosti a změnách v průběhu času. Výstupy programu jsou jen přibližné; s větším počtem dat roste i náhodnost výstupu.<br>Hello World! program v jazykce Entropy vypadá takto:</p><figure><img alt="ENTROPY_hello" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*pSbB3H6Eb1CpEkLs.jpg" /></figure><p>Co je zajímavé, je to, že každé spuštění programu vede k jinému výsledku. Někdy zobrazí „Hello+ World!“, jindy „Hellp, World!“.<br>K vyzkoušení je možné doporučit speciální variantu Elizy, <a href="http://danieltemkin.com/DrunkEliza/">opilou Elizu</a>. Očekávat můžete zhruba toto:</p><figure><img alt="DrunkEliza" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*bEB8n-1gjLJGEGmm.jpg" /></figure><h4>(3) <a href="https://bigzaphod.github.io/Taxi/">Taxi</a></h4><p>Jazyk Taxi je cestou (a simulátorem života) taxikáře: vozíte pasažéry, inkasujete peníze, tankujete.<br>Hello, World! program vypadá v jazyce Taxi takto:</p><figure><img alt="TAXI_hello" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*dfKUTgeRvOkPHJv8.jpg" /></figure><p>Takový jazyk nutně vyžaduje cosi jako mapu. V tomto případě skutečně mapu, a sice tuto:</p><figure><img alt="Taxi-map-big" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*2dpyrbYLwgUjQL-a.png" /></figure><h4>(4) <a href="http://metanohi.name/projects/hbcht/">Half-Broken Car in Heavy Traffic</a></h4><p>HBCHT také souvisí s dopravou. Programování spočívá v navigování auta k výjezdu z dálnice s hustou dopravou. Je to vlastně složitá 2D hra, která je komplikovaná navíc tím, že auto je „half-broken“ a nezatáčí doleva.<br>Hello, World vypadá takto:</p><figure><img alt="HBCHT_hello" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*uilDhuFk4s6Pk5Wv.jpg" /></figure><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=3e8a44e9eb8" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Metro, eskalátor, špatná mikroflóra]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/metro-eskal%C3%A1tor-%C5%A1patn%C3%A1-mikrofl%C3%B3ra-11a937a21f3e?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/11a937a21f3e</guid>
            <category><![CDATA[olomouc]]></category>
            <category><![CDATA[macura]]></category>
            <category><![CDATA[technologie]]></category>
            <category><![CDATA[metro]]></category>
            <category><![CDATA[praha]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 20 Apr 2015 07:00:44 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:18:58.282Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Čtveřice nových stanic linky A, které byly slavnostně otevřeny na začátku dubna, nijak zvlášť nevybočuje z charakteristiky pražského metra, kterou před více než dvaceti lety předestřel Vladimír Macura.<br>Metro je triviálně charakteristické významem „dole“. Význam „dole“ ale není nikterak jednoznačný a obecně může souviset se směřováním k podstatě, esenci či základu, ale také s podsvětím a říší temnoty.</p><blockquote><em>Tam trápily se, ale netrýzněny,<br>veliké davy v smutném prodlévání<br>a mezi nimi muži, děti, ženy.</em></blockquote><blockquote><em>–– Dante Alighieri: </em>Božská komedie. Zpěv čtvrtý, verš 28–30.</blockquote><p>Metro je charakteristické bezpečností, která je dána zejména stabililitou linky. „Každá podzemní dráha říká: jsi pod zemí, ale nic to neznamená, je tu bezpečno.“ V tomto smyslu se odlišuje od tramavají, autobusů, vlaků i aut, protože porušuje klasické chápání cesty. Cesta metrem není nikdy cílem a metro je v tomto smyslu spíše něco jako (podzemní) teleport: zmizet pod povrchem a znovu se vyjevit jinde (v metru neexistuje změna trasy linky). Na rozdíl od tunelů pro automobilovou dopravu, kde je nedostatečný kontext nutné nahradit zvýšením počtu explicitních znaků/značek (a proto je zhruba stejně dlouhá Blanka dvakrát dražší), je prostor mezi jednotlivými stanicemi zcela odtržen od města, je u-topický (z tohoto hlediska byl <a href="http://goo.gl/HWnlDF">projekt komunikačních vagónů</a> metra skutečně mimořádný).<br>Metro, připomíná Macura, je především zabstraktněním, formalizací cesty. Je jako pravidelné pulzování střev, peristaltika (v tomto smyslu <a href="http://video.idnes.cz/?idvideo=V150223_182910_tv-zpravy_sha">tvrdil</a> Jiří Štábl, mluvčí DPP, správně, že bezbariérovost je prioritou dopravního podniku).<br>Před rokem 1989 mělo metro podle Macury výsostně ideologický rozměr. Vzhledem k tomu, že nemohlo být chápáno jako nějaký zásadní technologický úspěch (mytologizace techniky byla záležitost devatenáctého století), muselo přijmout jiný hlavní význam, a sice socialistickou tradici a přátelství se SSSR (viz zejména názvy stanic, které nekorespondovaly s příslušnou částí města nad nimi). Macura to jednoduše shrnuje: Pražské metro zdůrazňuje momenty reprezentace a oslabuje momenty účelovosti.<br><a href="http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/302750-architektura-novych-stanic-acka-se-drzi-vyjetych-koleji/">Problémovou architekturu nových stanic</a>, která se doposud nedokázala vymanit z tradičního příklonu k těmto momentům reprezentace (jak triviálně naznačuje „ponorka“ na Petřinách; a do jisté také jméno, které daly stavební dělníci betonovému monolitu s názvem stanice: „ženské poprsí“ nebo „pozadí“), pak doplnil a mediálně překryl jiný problém, eskalátor, resp. jeho nepřítomnost v části stanice Nádraží Veleslavín.<br>Nepřítomnost eskalátoru není sémiotický problém, ale především účelová nesnáz. Banální lidská síla se zdá být v kontextu metra nepatřičná a příliš archaická (na rozdíl od akceptovatelné a dokonce upřednostňované archaičnosti kola a cyklistiky, nikoli ve smyslu sportovního výkonu, ale dopravního prostředku). Princip eskalátoru, poznamenává Macura, spočívá v tom, že mechanizuje lidskou masu, vrhá lidi proti sobě, aniž by jim umožnil kontakt, a to je v kontextu městské peristaltiky nepříznakový modus. Naopak lidský element (nosič) je prvkem nejenom cizorodým, ale zcela odporným. <br>Zatímco Nádraží Veleslavín eskalátor nemá, právě rekonstruované vlakové Hlavní nádraží v Olomouci má pro přístup k nástupištím z hlavní haly aktuálně jedinou přístupuvou cestu: eskalátory, dva pro přístup, jeden pro výstup. A situace tam vypadá takto (to, co za zástupem lidí není vidět, jsou právě eskalátory):</p><figure><img alt="IMG_20150418_235206" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/620/0*OhxkATcA0MVRRFaO.jpg" /></figure><p>Asi špatná mikroflóra.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=11a937a21f3e" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Cell trance]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/cell-trance-5890edbe64f3?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/5890edbe64f3</guid>
            <category><![CDATA[lilly]]></category>
            <category><![CDATA[technologie]]></category>
            <category><![CDATA[rituál]]></category>
            <category><![CDATA[deprivace]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 09 Apr 2015 07:00:46 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:07.430Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>V polovině padesátých let John C. Lilly poprvé použil isolation tank, deprivační nádrž, která je naplněna slanou vodou o teplotě pokožky lidského těla a izoluje toho, kdo je v ní ponořen, od všech vnějších podnětů.<br>Ve svých výzkumech Lilly zjistil, že osoby během první hodiny v deprivační nádrži postupně zapomínají na všednodenní zážitky až dochází k úplnému uvolnění. To je vystřídáno napětím (projevuje se škubáním svalů či pohyby končetin; v některých případech osoba opouští nádrž), po němž se pak podle Lillyho dostavují fantazie, halucinace a intenzivní vizuální představy. Od sedmdesátých let se isoloation tank používá k relaxaci a meditaci. Tvrdí se, že taková terapie má vliv na úroveň stresu, zvyšuje kreativitu, přesnost střelby a celkové soustředění.<br>Cell trance je zvláštní pohyb těch, kteří telefonují. Chodí tam a zpátky nebo v nepravidelných kruzích, nejčastěji v halách a na chodbách veřejných prostorů, ale také na ulicích před vstupem do kancelářských budov, bank, škol a knihoven, na tramvajových a autobusových zastávkách, vlakových nástupištích a letištích. <br>Cell trance (nebo taky iTrance) je pohyb bez cíle, který začíná s vyzváněním mobilního telefonu nebo s počátkem hovoru a ustává s jeho koncem. Nezřídka ho také doprovází (stejně) bezcílná manipulace s předměty v bezprostředním okolí.<br>Autorská čtveřice z Near Future Laboratory v <em>Curious Rituals</em>, které zkoumají celou řadu novodobých rituálů spojených s moderními technologiemi (zejména mobilními telefony), poznamenává, že cell trance často napodobuje rytmus konverzace (podobně jako v těch případech, kdy synchronizujeme rytmus běhu s hudbou, kterou u toho posloucháme), ale jeho hlavním (sociálním) významem je signalizace privátnosti telefonní konverzace a toho, že člověk nechce být vyrušován.<br>Cell trance často doprovází nepozornost, vrážení do lidí a předmětů. Jako by byl komplementem předhalucinační fáze v deprivační nádrži.<br>Možná je cell trance figurální autoterapie, jak čelit hrůze lidského těla z neomezených tarifů.</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=5890edbe64f3" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[5 nejlepších českých knih o sémiotice, které nemají v názvu slovo sémiotika]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/5-nejlep%C5%A1%C3%ADch-%C4%8Desk%C3%BDch-knih-o-s%C3%A9miotice-kter%C3%A9-nemaj%C3%AD-v-n%C3%A1zvu-slovo-s%C3%A9miotika-f3bf110482f8?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/f3bf110482f8</guid>
            <category><![CDATA[filipec]]></category>
            <category><![CDATA[macura]]></category>
            <category><![CDATA[sémiotika]]></category>
            <category><![CDATA[klír]]></category>
            <category><![CDATA[osolsobě]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Mon, 30 Mar 2015 07:00:44 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:18:57.278Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>Česká sémiotika byla v průběhu dvacátého století spíše skrytá. Buď proto, že sama sémiotika vlastně neexistovala, nebo proto, že byla „buržoazní pavědou“, nebo proto, že byla vystřídána v pozici centrálního (nebo módního) mezioboru kognitivní vědou, digital humanities, analýzou „velkých dat“ &amp;c. Přestože existují výjimky — například Tondlovy <em>Problémy sémantiky</em>, Osolsoběho <em>Mnoho povyku pro sémiotiku</em> či trojdílný opus <em>Základy hudební sémiotiky</em> –, skrývá se česká sémiotika často za něčím jiným.<br>Tohle je návrh pětice nejlepších úkrytů:</p><p>(1) <strong>Otakar Zich: <em>Estetika dramatického umění</em></strong> (1931)</p><figure><img alt="Zich - Estetika dramatickeho umeni" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/131/0*HfiyhBV02220-efZ.jpg" /></figure><p>Po Durdíkovi a Hostinském jsou Zichovy práce (včetně <em>Estetického vnímání hudby</em> z roku 1910) prvním významným pokusem o sémioticky založenou estetickou sémantiku. Kromě klíčového (sémiotického) termínu „významová představa“ je <em>Estetika dramatického umění</em> především teorií komunikace a také důvodem, proč se za místo vzniku divadelní sémiotiky považuje Československo.</p><blockquote><em>Každý náš poměrně stálý vjem vybavuje v naší zkušenosti na základě podobnosti nějakou představu, odpovídající na nejvšeobecnější otázku, co to je, co vidíme, slyšíme atd., pročež ji nazveme představou významovou.</em></blockquote><blockquote>–– <em>Otakar Zich: </em>Estetika dramatického umění.<em> Praha: Panorama 1986, s. 42.</em></blockquote><p>(2) <strong>Jiří Klír — Miroslav Valach: <em>Kybernetické modelování</em></strong> (1965)</p><figure><img alt="Klir - Valach - Kyberneticke modelovani" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/145/0*R7CXqh76aNIsjoU5.jpg" /></figure><p>Originální výklad pojmů (informace, entropie, signál, kód &amp;c.) a precizní rozlišování mezi strukturou a chováním systému posouvá <em>Kybernetické modelování</em> k otázkám kognitivní sémiotiky, biosémiotiky, neurosémiotiky či digital humanities. Dočtete se zde o fungování počítačů, podstatě živých organismů (Může neživý systém žít?), DNA, resp. DNK, homeostáze, modelování nervového systému a vědomí či modelování textu.</p><blockquote><em>Kybernetika je věda, která se zabývá jednak studiem chování relativně uzavřených systémů z hlediska jejich informační výměny s okolím, jednak studiem struktur těchto systémů z hlediska informační výměny mezi jejich prvky.</em></blockquote><blockquote><em>–– Jiří Klír — Miroslav Valach</em>: Kybernetické modelování. <em>Praha: Státní nakladatelství technické literatury 1965, s. 56.</em></blockquote><p>(3) <strong>Josef Filipec — František Čermák: <em>Česká lexikologie</em></strong> (1985)</p><figure><img alt="Filipec - Cermak - Ceska lexikologie" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/141/0*xEhuGhjAayTThLKz.jpg" /></figure><p>Po diskuzích o povaze lexikálního významu, započatých v padesátých letech (obzvláště pak stimulujících debatách o znakovosti jazyka a slova), je <em>Česká lexikologie</em>, zejména její první část, nejvýznamnějším příspěvkem české lingvistické sémiotice. Nabízí mimo jiné netriviální znakový model lexému, který zohledňuje nejen opozice výraz — obsah, intenze — extenze či polysémie — synonymie, ale také fungování lexému v komunikačních situacích.</p><blockquote><em>Jazykový znak […] je znak sui generis, lišící se od signálu, symptomu a symbolu. Od znaků jiného typu se liší kvalitativně tím, že může díky svému významu dosahovat vyšších stupňů abstrakce […]. Specifičnost jazykového znaku se projevuje v tom, že žije svým vlastním jazykovým životem […]. Jeho charakteristickým rysem [je] nekonečná valentnost […].</em></blockquote><blockquote><em>–– Josef Filipec — František Čermák:</em> Česká lexikologie.<em> Praha: Academia 1985, s. 21.</em></blockquote><p>(4) <strong>Vladimír Macura: <em>Šťastný věk</em></strong> (1992)</p><figure><img alt="Macura - Stastny vek" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/139/0*CU47pMy_4Z6Re0Qz.jpg" /></figure><p>Macurovy „sémiotické eseje“ chtějí „postihnout mechanismy konkrétní kultury, odhalit zákony její emblematiky, demytizovat její mytologii“; kombinují v sobě mimořádný pozorovatelský/analytický/sémiotický talent a prvoligový esejistický styl. Zřetelné barthesovské a lotmanovské inspirace Macura transformuje do úvah o socialistické „mytologii počátku“ a analýz jeho konkrétních projevů: ráj, pražské metro, Vladimír Remek, spartakiáda, mandelinka bramborová &amp;c.</p><blockquote><em>Poukazujeme jen na mechanismy, kterými se Utopie jako „sémiotický konstrukt“ pokusila zmocnit totality světa, nahradit jeho nejednoznačnost svou monolitností. V tomto smyslu je, ať chceme či nechceme, knížka varováním před nebezpečím Utopie. Varováním o to zoufalejším, že utopismy z lidského horizontu […] odstranit není možné, že hledat globální řešení patří prostě k obecným lidským potřebám a že svět bez nějaké vize „šťastného věku“ by byl snad stejně strašlivý jako „šťastný věk“ plánovitě uskutečněný.</em></blockquote><blockquote><em>–– Vladimír Macura: </em>Šťasný věk.<em> Praha: Pražská imaginace 1992, s. 7.</em></blockquote><p>(5) <strong>Ivo Osolsobě: <em>Principia parodica</em></strong> (2007)</p><figure><img alt="Osolsobe - Principia parodica" src="https://cdn-images-1.medium.com/max/132/0*A6xtI7h7tyV_X1OB.jpg" /></figure><p>V těchto „posbíraných papírech převážně o divadle“ se Ivo Osolsobě kromě parodie, ironie a humoru věnuje „intimním“ dějinám české sémiotiky, jejím významným osobnostem (Mathesiovi, Levému, Jakobsonovi), vztahu kybernetiky/sémiotiky a divadla a samozřejmě také svému klíčovému (antisémiotickému) konceptu ostenze. Jako skoro všechno, co tento „český Umberto Eco“ napsal, mohou být Principia parodica knihou k rybníku i předmětem učených disputací na vysokých učilištích.</p><blockquote><em>Ne divadlo sémiotiku, ale sémiotika pořebuje divadlo: aby se od něho mohla učit svému vlastnímu (domněle) specifickému předmětu, lidské sémióze, která však je ve skutečnosti zcela specifickým předmětem divadla (zobrazuje přece lidi v jejich vespolném stýkání!), a navíc i jeho specifickým nástrojem (zobrazuje přece lidi jejich vespolným stýkáním) a k dovršení všeho jeho celkovým údělem (co je divadlo než jedna z nejpůvabnějších forem lidského stýkání?).</em></blockquote><blockquote><em>–– Ivo Osolsobě: </em>Principia parodica.<em> Praha: Akademie múzických umění 2007, s. 264.</em></blockquote><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=f3bf110482f8" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
        <item>
            <title><![CDATA[Nesnesitelná krutost]]></title>
            <link>https://medium.com/@vtgvzdk/nesnesiteln%C3%A1-krutost-83bdbaa9365?source=rss-49bd2aa6c6dc------2</link>
            <guid isPermaLink="false">https://medium.com/p/83bdbaa9365</guid>
            <category><![CDATA[eco]]></category>
            <category><![CDATA[marco-polo]]></category>
            <category><![CDATA[lotman]]></category>
            <category><![CDATA[vzdělání]]></category>
            <category><![CDATA[handicap]]></category>
            <dc:creator><![CDATA[Vít Gvoždiak]]></dc:creator>
            <pubDate>Thu, 05 Mar 2015 07:00:53 GMT</pubDate>
            <atom:updated>2017-06-01T16:19:01.320Z</atom:updated>
            <content:encoded><![CDATA[<p>„Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny,“ prohlásil v polovině ledna Miloš Zeman v Rehabilitačním ústavu v Brandýse nad Orlicí.<br>V <a href="http://www.ceskatelevize.cz/ct24/nejnovejsi-videa/298330-zemanuv-vyrok-o-inkluzi-zdroj-zvukove-stopy-cro-pardubice/">krátkém proslovu</a> kromě svérázné metafory („Rychlost kolony je dána nejpomalejším vozidlem.“) a implikace, že postižení představují jinou, cizí kulturu („Vím, že multikulturalisté mě napadnou, […] že jsem rasista.“), zazněl pozoruhodný bonmot, že „dětská krutost je jedna z nejstrašnějších“.<br>V tom mu dává (částečně) za pravdu významný estonský sémiotik Jurij Lotman, který ve své knize <em>Kultura a exploze</em> tvrdí, že lidská mláďata (děti) jsou mnohem horší než ta zvířecí. Jsou náladová, pořád něco chtějí, napadají ostatní děti, odmlouvají a lžou.<br>Dětská krutost může být nesnesitelná. Není proto s podivem, že se v některých souhlasných komentářích k Zemanovu výroku objevil názor, že by handicapované děti měly být začleněny do tzv. normálního kolektivu teprve tehdy, když je tento kolektiv připraven handicap tolerovat.</p><p><strong>Jednorožci a (neviditelná) města</strong><br>Když Marco Polo dorázil na Jávu, konkrétně do království Bosman, zjistil, že zdejší lidé používají vlastní jazyk, žije zde množství opic a černých jestřábů, ale především velcí jednorožci, kteří se „skoro […] vyrovnají slonům“. Marco popisuje, že „[j]ednorožec má srst jako buvol, nohu má podobnou sloní, hlavu má jako kanec a stále ji má skloněnou k zemi“, a dále dodává, že se jednorožec „rád […] zdržuje v bahně a je to velmi ošklivé zvíře“. O nejvýraznější morfologické vlastnosti jednorožce Marco říká, že je to „silný černý roh“, k němuž se dále přidává drsný jazyk „plný velkých silných ostnů, a když ho užije, způsobí lidem i zvířatům vážná zranění“. Jednorožci se nenechávají chytat ženami, ale spíše ženy chytají.<br>V souvislosti s tímto dobrodružstvím Umberto Eco (v <em>Kantovi a ptakopyskovi</em>) poznamenává, že když se Marco s jednorožcem/nosorožcem setkává, nepřidává novou položku do množiny „zvířata“, ale prostě opraví popis jednorožců, kterým ho vybavila evropská kultura („Modifikuje intenzi, aniž by se dotkl extenze.“).<br>Kdy je nějaká společnost (nebo kultura) připravena modifikovat intenzi (postižení jsou také lidé a neměli bychom na ně být zlí) a čelit katastrofě v podobě smutného zjištění, že náš svět není tak šťastný, protože je prostě jiný („Děti jsou šťastnější v rovnocenné komunitě.“)?<br>Pro tento případ je tu ještě jeden (<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Invisible_Cities">Calvinův</a>) Marco, který ze svých putování podává Kublaj Chánovi zprávy o svérázných městech jeho říše („V každé sekundě má nešťastné město Raissa v sobě i šťastné město, o němž ani neví, že existuje.“). Marco vymýšlí intenze (ale zároveň není nucen být nijak zvlášť originální a stačí mu mluvit o jediném městě: „Benátky. — O čem jiném sis myslel, že ti vyprávím?“), aby vytvořil extenze. (Za určitou komplikaci lze považovat Kublajovu náhlou změnu metodiky: „Od této chvíle budu já popisovat města a ty budeš ověřovat, zda existují.“) Města a handicapované děti neexistují, dokud je nezaloží nějaký znakový diskurz nebo vyprávění (škola, rodina, televize &amp;c.).</p><p><strong>Všechno začíná odporem</strong><br>Pointou Lotmanova výkladu je, že schopnost činit zlo je prvním krokem k tomu, abychom ho vědomě nečinili. V případě Zemanova proslovu by to mohlo znamenat, že i případná dětská netolerance k handicapu by mohla být prvním krokem k jeho vědomé toleranci. <br>Není to cesta od absolutní neznalosti k nějakému jednoznačnému poznání, ale spíše cesta od překvapení a nepochopení k nějakému typu porozumění. A stejně jako duševní pohoda („Z hlediska duševní pohody dětí je lepší, když budou existovat v praktické třídě.“) to není žádný přirozený či předem daný stav.<br>Tolerance není přirozená, ale učíme se ji (imitací), jak opakovaně prohlašuje Slavoj Žižek. První doušek piva nebo jiného alkoholu, první potáhnutí z cigarety většinou vyvolá odpor. Všechno začíná odporem. Nebo možná také prostým konstatováním: „Jsem proti inkluzi.“</p><img src="https://medium.com/_/stat?event=post.clientViewed&referrerSource=full_rss&postId=83bdbaa9365" width="1" height="1" alt="">]]></content:encoded>
        </item>
    </channel>
</rss>