Oběd s přáteli na dvorečku

Akorát že ten dvoreček nebyl pařížský, ale radotínský. Příště si s kolegy z práce chceme zahrát na Itálii.

Jak si pozvat Honzu Dědka

Velké finále mého letošního mediálního semináře patřilo tomu nejcivilnějšímu člověku v českém šoubyznysu, kterého jsem ve škole měla.

Novinář a moderátor Honza Dědek nás o týden dřív pozval na večerní natáčení 7 pádů Honzy Dědka do Švandova divadla a v pondělí na to za námi přišel do třídy.

Řekl nám, že střední školu studoval šest let a nikdy nikdy nikdy ve stavebním oboru pracovat nechtěl. Vyprávěl nám, jaké je to dělat rozhovor s Rolling Stones, když umíte anglicky asi tak tři věty. A upřímně popsal, jak svůj pořad dělal dlouhých jedenáct let jenom pro youtube, než se dostal na Primu.

Samozřejmě že se studenti museli zeptat, po kterém z hostů do budoucna touží a kdo jeho pozvání vytrvale odmítá. Řeč přišla na Jana Krause i Karla Šípa. A taky Martina Dejdara, Jiřího Lehečku či Lucii Neumannovou, protože právě ty jsme my viděli naživo na natáčení. Koho pozvat, koho ne a proč se někdo do jeho pořadu pořád cpe. A nebo proč nebyl dobrý nápad od manažerů týmu Ewy Farné tvrdošíjně trvat na tom, že zpěvačka vystoupí až jako poslední host. Vystoupila, ale nikdo už se nesmál. Lidi totiž nikdy nebudete bavit, když před vámi vystoupí jedinečný Štěpán Kozub ...

Jak dlouho bude Honza Dědek ještě vysílat na Primě? A jak dlouho se vůbec lidé ještě budou dívat na televizi? Finále našeho setkání na gymplu přineslo výjimečnou diskuzi a já jsem na své letošní maturanty hrdá. Umí se ptát, umí diskutovat, umí se vyfiknout do divadla, že jsem je nepoznávala. Kdo chcete, můžete se podívat teď v úterý ve 21:35 na TV Prima, jak nám to v talkshow slušelo.

Zimní kabát za 500 korun

Miluju to. Prošla jsem skříně, všechno vytřela - a teď to voní jarem.

Kousky, které udělají radost jinde, jsem za hubička dala na Vinted. Koukněte, jestli jste to právě Vy.

Zimní kabáty, péřové bundy, dětské boty, termoprádlo, gymnastické dresy. Reima, Wouki, Zara.

Workshop Doktor Racek s Lukášem Urbánkem

První jarní neděli 22. března od 10 hodin.

Ráda bych vás pozvala na výtvarný workshop Hrdina v akci. Na tvůrčí setkání s výtvarníkem a autorem legendárního Doktora Racka, kde pravda a komiksové bubliny musí zvítězit nad lží a nenávistí. A co budeme dělat? Ponoříme se do světa nikdy nekončící fantazie. Společně objevíme, kdo je pro nás hrdina a kde bydlí odvaha. A vytvoříme si hrdinu vlastního, včetně odhalení jeho i našich superschopností. Humor a nadsázka potečou proudem.

Vindyšova továrna, Praha - Radotín

P o s l e d n í  volná místa jsou v prodeji.

...

Potkáme se?

Valenstýnská sleva 50%

 

Valentýnská sleva 50% na vybraná psaníčka a kabelky.

Rosa Mitnik výjimečně za půlku.

Platí do neděle 15. února.

Anya

Mám za sebou první týden v práci bez Anyi.

Po čtyřech letech se naše profesní cesty rozešly, vrátila se domů.

S Anyou jsme točily a fotily pro značky Skibi, dětskou módu Wouki, náramky OluOlu, restauraci Velo i kabelky Rosa Mitnik.
 
Anya byla obrovsky přísná a nikdy nic nepěkného nepustila ven. Přetočit, přestříhat, znovu nahrát voiceover. Stát před objektivem, když za ním stojí Anya, pro mě však byla absolutní pohoda – věděla jsem, že výsledek bude vždy perfektní.
 
„To musíme natočit znovu – vypadám jak selka!“, ječela jsem jednou na ni, zatímco ona na mě stoicky: „Co to je selka?“ Měly jsme jiné mateřské jazyky, a tak ztraceno v překladu byla občas legrace.
 
Když teď Anya předávala svou pozici novým kolegyním, radila jim mimo jiné – „Mirka nikdy nesmí mít díru!“, rozumějte kameramanka mi musí pohlídat padající patku, aby mi příliš nevykukukovalo čelo. To nesnáším.
 
S Anyou jsme natočily hodiny videí, nafotily tisíce snímků. Vypily mnoho káv a snědly mnoho sladkostí. A když jedné z nás bylo úzko, šly jsme na kafe i v pracovní době. Ani nemusíte hádat - jasně že nás tam v kavárně potkali šéfové.
 
S Anyou jsem loni v zimě omylem vjela s rakví na autě do podzemních garáží a šokovaně couvala zpátky do křižovatky. S Anyou jsme fotily kabelky v mrazech ráno na Náplavce i náramky v plavkách v pěně ve vaně. A na konci jsme si vždycky spokojeně plácly s Anyinymi slovy: „Jsme profiky!“ Tenhle její výrok budu milovat navždy.
 
Když mi Anya řekla, že končí, brečela jsem poprvé. A pak ještě několikrát, ale už jsem si zakázala myslet na to, že se možná nikdy neuvidíme. Připily jsme si na mír a věřím, že ji u ní doma jednou navštívím.

...

 

Anyo, děkuji za všechno, za Tvou profesionalitu, kreativitu a o patnáct let rychlejší mozek, než mám já.

Děkuji za Tvou pomoc a podporu. Děkuji za všechna Tvá objetí.

S l a v a  U k r a i n i .

Jak přežít nový rok

Petra Soukupová: Katka už nebude divná

Tahle kniha rozhodně není young adult. Tahle báječná kniha je pro všechny holky světa. Je skvělá, stejně jako její hlavní hrdinka, která končí základku a nejí, protože když bude hubená, bude všechno v životě lepší. A teď hoďte kabelkou, která z vás jste si toto nikdy nemyslela! Absolutně mě bavily mistrně napsané dialogy mezi Katkou a její maminkou, mezi Katkou a jejími kamarády. V tom je Petra Soukupová bezkonkurenční, úsporná, přesná a přes všechnu bolest, která tam zazní, skvělá. A k té anorexii, všechny ty podvody, lži, vyloučení ze společnosti a pochvaly od společnosti k tomu, i toto vystihla spisovatelka famózně. Jsem šťastná, že Katka našla cestu ven a moc držím palce všem podobným Katkám, ať je jim patnáct nebo padesát - protože ta knížka vůbec není o hladovění, ale o mezilidských vztazích a cestě k sebepřijetí. Dokonalé čtení na leden.

Miřenka Čechová: Co já? Co ty?

Na tu jsem se strašně těšila, protože od Miřenky jsem četla už její předchozí knížku Baletky, a ta byla výborná. Opět těžkosti maminky, dcera, která nakonec musí být umístěna do dětského domova a jeden tamější učitel, který si na ní vezme úplně úplně všechno, co může. Zatím jsem v půlce knihy a nemůžu se od ní odtrhnout. Je napsána novou literární formou - stylizovaného zvukového záznamu, čte se výjimečně rychle, dobře a dost to bolí. Máma hlavní postavy dříve pracovala v kojeneckém ústavu a jeho dobový popis skoro nejde přežít. A jak se žije život po dětském domově ... ? Třicetiletá Laura vypráví svůj příběh exkluzivní prostitutky. Moc doporučuju.

Anna Fodorová: Vlastní krev

Pro Annu Fodorovou mám slabost. Její náročný vztah s maminkou Lenkou Reinerovou mě bavil už v jejich předchozích knihách a čekala jsem proto od jejího nového psychologického thrilleru o rodinných traumatech a potlačených vzpomínkách moc. Leč po první třetině jsem se začala nudit, jakkoli mám silné pochopení pro až posedlou touhu hlavní hrdinky Agáty najít své příbuzné, o kterých dosud nevěděla. Najít a navázat s nimi vztah, který jí tolik chybí. Naštěstí v následujících třetinách kniha dostala spád, rodinné vztahy dynamiku, politické dějiny švunk - a ten závěr?! Bravurní. 

Vánoce u našich

Třetí série mého oblíbeného seriálu na Netflixu. Kdo milujete Norsko, kdo milujte trapno a kdo toužíte po veliké lásce - to musíte vidět. Hlavní hrdinka Johanne pořád hledá toho pravého, v práci se stala vrchní sestrou a nechává si rekonstruovat kuchyň, aby celou svou bláznivou rodinu mohla pohostit na Vánoce. Taky se v tom vidíte? Nasmějete se, popláčete si, uvidíte nádherný sever. Nic hřejivějšího vám teď doporučit vážně nemůžu.

Emily in Paris

A když už jsem měla ten Netflix zapnutý, podívala jsem se i na pátou sérií. Od té první tvrdím, že to, co je v seriálu marketingového, na rozdíl od vztahové roviny, není vůbec hloupé. Tentokrát mě to tolik nebavilo, co jsem ale hltala s otevřenou pusou, byly vlasy a kostýmy. To se filmovým stylistům a kostymérům tak povedlo, že bych chtěla snad každý jeden kousek, který měla Lily Collins na sobě. Stejně jako jsem se naprosto přesně rozhodla, při jaké příležitosti roku 2026 se nechám ostříhat přesně jako ona. Ale zpátky k hadrům - ty barvy, ty vzory, ty střihy. Více energie, života a živočišnosti už jsem dlouho neviděla a budu z toho zážitku čerpat ještě dlouho.

Run, run, run

A když jsme u toho, co mě nabíjí, nově se musím popasovat s tím, že mě můj muž trošku opustil v našem společném běhu. Začal znovu chodit hrát basket a buď teď nemá na běh čas nebo je zraněný ... Hledám proto novou rutinu, jak běhat přes zimu, ale ne za tmy - to se sama u Berounky bojím. Zkouším víkendová rána, ale ta jsou jenom dvě a mně vyhovuje běhat třikrát týdně. Když uberu v běhu, za chvíli mě začínají tlačit kalhoty v pase. Jako člověk má úžasný nadhled, veliké zkušenost i hluboký zen v sobě, ale ten zpomalený metabolismus ve staří je fakt nefér!

A co fajn jste četli, viděli nebo pochopili v novém roce vy?

Šťastný nový rok 2026

Se starým rokem jsme se rozloučili na setkání otužilců v jesenické obci Bludov, kde bydlí naši přátelé.

Sraz byl ve dvě na přírodním koupališti Vlčí důl, kde jsme se na úvod hromadně vyfotili, a pak nás postupně všech šedesát jedna statečných uplavalo, kolik chtělo. Teplota vzduchu byla mínus 3, teplota vody jeden stupeň, mírné sněžení.

A jaké to bylo? Otužuji se pět let - a stejně to bylo peklo. Uplavala jsem tam a zpátky dvacet metrů, na souši dostala hysterický záchvat smíchu, a když jsem nám pak v zázemí chtěla natočit z várnice svařák, ruka se mi komíhala silným třasem.

Ale byl to zážitek. Skupinová legrace. A nejvřelejší objetí od mého muže na konec. Oba jsme dostali medaili i diplom a nálepku šílenců od kamarádů i rodiny.

Šťastný a šílený nový rok.

Vaše Rosa

Workshop s Eliškou Podzimkovou

Byla to nejkrásnější vánoční dílna.

Když jsem před dvěma lety s projektem ve Vindyšově továrně začínala, netušila jsem, co všechno budu mít tu čest zažít, kdo potkat, koho obejmout. Animátorka a výtvarnice Eliška Podzimková je nově naše sousedka z vedlejší vsi, a když mi ve finále našeho tvůrčího setkání nad její knížkou Malá vánoční povídka aneb Jak jsem se ztratil nabídla, že bychom příště místo koláže mohli s dětmi dělat rovnou animaci - v menší partičce, za to v delším čase, nemohla jsem být šťastnější.

Věnovat se produkci od výběru hostů, přes prodej vstupenek až po péči o umělce i děti, co přišly v neděli tvořit, je moje práce snů. A tu knihu, kterou Eliška vytáhla z batohu a věnovala mně a Týnce - tu budu mít doma vystavenou hodně dlouho. Moje letošní kouzlo Vánoc číslo jedna.

Jak si pozvat Artyčok store

Splnil se mi sen. Už dlouho jsem do svého ekonomického semináře chtěla pozvat podnikatelskou dvojici, ale buď moje pozvání přijali pouze jeden z nich a nebo si přáli přijít každý zvlášť, protože každý měl jiný příběh.

I na Lízu a Tomáše z Artyčok store jsem si musela počkat, ale tento školní rok už nám to klaplo, oba přišli letošním maturantům vyprávět o svém byznysu a byli naprosto fantastičtí.

V kabinetu před hodinou ještě honem zpochybňovali mou volbu právě jich, nebyli si jistí, zda jsou dostatečně zkušení a úspěšní na to, aby mohli ovlivňovat budoucí generace. Ale to oni rozhodně jsou a mým studentům se líbili, hned co vkročili do dveří třídy, protože L. i T. jsou velice mladí, a to bylo děckám sympatické na první dobrou.

A pak začala neuvěřitelná show podpořena prezentací, kdy Líza s Tomášem skutečně krok po kroku, cihlu po cihle, popisovali stavbu jejich společného podnikání. Řekli, co oba studovali na vysoké škole a řekli, čím se dnes oba živí i mimo Artyčok store. A potom už jsme viděli zoufalou fotku původního krámku s květinami v ulice Dónská v pražských Vršovicích, který si mladá dvojice vlastníma rukama předělala k obrazu svému. K dokonale čistému prostoru, kde 1. prosince 2023 chtěla začít prodávat design dovezený z Japonska či Austrálie. Půvabné kousky, které jinde neseženete. Vizuální libůstky, které toužíte mít doma. A že se jim to povedlo!

Když přišel čas na otázky studentů, synergie Lízy a Tomáše nabrala na plné síle. Protože se snad pokaždé stalo, že slovo si vzal Tom a na dotaz odpověděl. A pak zakroutila hlavou Líza a řekla: "Tak tak to vůbec nebylo." A uvedla svou verzi. Ten zdánlivý nesoulad byl tak milý a uvěřitelný, že bylo radost je poslouchat. Proč podnikají právě ve Vršovicích. Proč nechtějí poskytovat franšízu. Jak si vybírají dodavatelé. Jak odmítají dodavatelé. Proč svůj prodejní prostor dotažený do nejmenšího detailu nepronajali jinému podnikateli, který tam chtěl prodávat kola. Nebo proč častěji nezvou lidi k sobě na pivo.

Míra jejich otevřenosti byla skvělá. A jakkoli oba měli tendenci popisovat svou podnikatelkou cestu slovy: "Takhle vy to určitě nedělejte", neměli pravdu. A přestože slovo "fuck-up" znělou tou hodinou taky opakovaně, bylo to výborné. Slyšet, jak má někdo svůj sen, za kterým si statečně jde. I když byl nesčetněkrát naivní nebo se mýlil. Poslouchat o tom, jak chcete neon, na který nemáte rozpočet, a tak si vymyslíte vlastní autorský postup, jak si vyrobit něco, co vypadá jako neon. A jak to nejdřív svítí až moc, a pak to upadne, ale nakonec je z toho váš ikonický vstup z ulice, kteří dobře znají lidí z Vršovic i Vinohrad. A znali jej i moji studenti, kteří šli někdy kolem.

Nebudu vám kecat, do téhle podnikatelské dvojice jsem se zamilovala. A když jsem pro vás chystala tento text, rovnou jsem u nich online nakoupila i pár vánočních dárků. Absolutně oceňuji, když někdo ví, co má rád, co ho dělá šťastným. Když umí věci realizovat, dotáhnout je do konce. Když je ochoten to sdílet s ostatními. Artyčok store se minulé pondělí rozhodně stal mým love brandem.

Lízo a Tome, děkuji, že jste přišli, poctivě se na nás připravili - a vystřihli ve škole perfektní přednášku. 

Vaše láska ke krásným věcem v nás zůstane.